Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Lydie Horálková (* 1927  †︎ 2004)

• narozena 16. 2. 1927 v Kyjevě v česko-ukrajinské rodině

• vychodila českou školu v Kyjevě

• v roce 1941 celá rodina deportována do sovětského lágru Oranky

• poté pobyt v Povolží blízko Stalingradu

• 1943 v Buzuluku vstup do II. paradesantní brigády, výsadkářský výcvik

• 1944 po vyhlášení Slovenského národního povstání nasazena do Karpatsko-dukelské operace jako radistka

• účastnila se tvrdých partizánských bojů, které ztěžovala zima a nedostatek potravin, což se podepsalo na jejím zdraví

Když vstoupíme v domě vojenských veteránů na pokoj Horálkových, zprvu se zdá, že jsme vstoupili do africké džungle a že by nám toho o válce a o zkušenostech z boje řekl více pan Horálek. Léta pobýval v Africe a málem kvůli jedné černošce opustil svou ženu. Má pečlivě nastudované válečné osudy paní Lydie, a proto i neustále vpadá do našeho vyprávění, aby svou ženu poopravil či doplnil.

Lydie Horálková se narodila v Kyjevě na Ukrajině. Tatínek, legionář z první světové války, byl sklář původem z Prahy. Maminka byla ukrajinská zdravotní sestra a nechtělo se jí do Čech. Tak se rodina usadila v Kyjevě, kde se postupně narodily tři děti, z nichž byla paní Lydie ta prostřední. „Zažili jsme úžasné dětství. Chodili jsme bruslit. Rodiče nás posílali přes celé město do české školy. Čechů bohužel ubývalo, až byla škola uzavřena. Doma se mluvilo česky, protože maminka se naučila dobře česky. Jinak ve městě se mluvilo hlavně rusky, ukrajinština byla spíše na vesnici. Bylo zvykem, že o víkendu se vyrazilo do přírody, a proto jsme uměli i ukrajinsky. Chodili jsme také do Sokola. Měla jsem velký zájem o hudbu a učila jsem se hrát na klavír.“

Bez sovětského občanství – do lágru!

„Začátek války v roce 1941 pro nás znamenal ztrátu svobody. Jako cizince nás jednou večer zatkli. Nemohli jsme si vzít vůbec nic s sebou.“ Stejný osud postihnul i další příslušníky cizích národností. Lydii Horálkové bylo v té době 15 let. Podobně jako mnoho dalších Čechů se dostala do lágru Oranky. Všichni museli pracovat. Mladá děvčata pomáhala starším. Češi si dohromady vařili, scházeli se, zpívalo se, vyprávělo se. „Pak nás děti s maminkou najednou propustili, ale tatínka poslali do gulagu do Achťubinska. Kyjev už byl zabraný Němci, a tak nám nabídli, abychom se usídlili v Povolží v Bikově. S mnoha Čechy jsme teď kontakty neměli, pouze s rodinou Pišlových. Já jsem pracovala na poště, starší bratr pomáhal v zemědělství a mladší bratr se už také trochu zaučoval.“  Starší bratr musel vstoupit do sovětské armády a bojovat u Stalingradu. „Byli jsme 120 km od Stalingradu a úplně jasně jsme slyšeli vzdálený boj. Bratr se nakazil tyfem a brzy byl odvolán z boje. Naštěstí se uzdravil. Tenkrát byla zima, 55 stupňů pod nulou. Když se bratr uzdravil, zase pomáhal v zemědělství. Nebyli tam žádní muži a jeho práce si velmi vážili. Nakonec ovšem přijel tatínek, který mezitím vstoupil v Buzuluku do armády, a bratra si odvezl.“

K parašutistům aneb kdo umí jezdit na kole

Paní Horálková a její maminka vstoupily do armády v březnu 1943. „Nejprve mně čekal základní výcvik. To nás ubytovaly v ruské rodině, na privátě. Až později jsme se stěhovaly do kasáren. Nejmladší bratr byl umístěn ve svých 13 letech v dětském domově. Byl už vysoký a uměl řídit auto. Trochu zalhal o svém věku a dostal se do výcviku do Novochapjorsku, potom pokračoval s bojovou jednotkou na frontu na Bílou Cerkev, Žažkov, Duklu. Před ukončením operace v říjnu padl. Starší bratr se stal řidičem Svobody a zúčastnil se bojů na Dukle. Tatínek i maminka se rovněž účastnili Karpatsko-dukelské operace.“

„Po základním výcviku, asi po třech měsících, jsem se přihlásila do druhé paradesantní jednotky do Jefremova. To už jsme uměli zacházet se zbraní. Asi sto žen se tenkrát dostalo do jednotky. V Jefremově v rámci parašutistického výcviku se každý musel dále specializovat. Nejdříve se zeptali, kdo umí jezdit na kole? To já neuměla, tak mě zařadili k majoru Kuklovi. Stala jsem se radistkou u tankového praporu. Museli jsem se naučit rychle vyťukávat morseovku. Jinak jsme měli hodně nočních poplachů. Cvičil se život v přírodě, protože se počítalo s naším vysazením na Slovensku. Skákali jsme z balonu, z takové krabice. Při prvním skoku do mě instruktor strčil a já tak zažila úžasný pocit, jak letím a vůbec se mi nechtělo dopadnout. Velitelé byli Sověti, až později se dostali do důstojnických funkcí Češi. Kromě praktického výcviku bylo i dost teorie. V brigádě bylo asi 3 000 vojáků, z toho 2 000 ze slovenské divize z Melitopolu. Byli jsme první skupinou na světě, která měla skočit do týla nepřítele. Celkem jsme zůstali v Jefremově 4 měsíce. Skládali jsme náročné zkoušky.“

Bála jsem se vztahu s muži

„Dále jsme se stěhovali 15 dní přes Kursk, Jelenec, Kyjev až do Proskurova a tam už jsme byli ve frontovém pásmu. Ještě než jsme se tam dostali, zastavili jsme se ve Zborově, abychom se poklonili padlým z první světové války a zazpívali naši hymnu. V Proskurově jsme zažívali neustálé noční bombardování. Proto se spalo hlavně ve dne a v noci se cvičilo. To už bylo vybráno jen 15 nejlepších žen, také moje nejlepší kamarádka Vlastička.“

„Bylo velmi těžké udržovat si vlasy. Proto jsem si je postupně stříhala, aby to nebylo mamince podezřelé. Maminka mě totiž se svým útvarem stále doprovázela. Nejprve prala prádlo a pak se stala zdravotnicí. S muži jsme si raději nic nezačínaly. Znaly jsme několik smutných osudů žen, které se provdaly, a jejich manželé potom padli. Stačilo, že jsem měla trochu problémy s rodiči. Moc se jim nezdálo, že jsem se dala k tak nebezpečné jednotce. Pobyt v Jefremově a Proskurově byl rozdílný. V Proskurově šlo už o život. Někdy nás ostřelovali.“ V Proskurově byla zřízena radiorota. Lydie Horálková zde s jednotkou setrvala asi 4 měsíce. „Jednoho dne náš telegrafista zachytil zprávu o Slovenském národním povstání. Všichni jsme chtěli hned na frontu.“

Karpaty

„Dále nám bylo oznámeno, že se zúčastníme Karpatsko-dukelské operace. Padáky jsme nechali v Przemyslu, v Polsku. Pochodovali jsme 128 km dva dny až na Duklu. Tam jsme střídali 121. sovětskou střeleckou divizi. Pro nás radisty byla výhoda, že nám Sověti nechali už nějaké rozvedené šňůry. Jinak naše ženy se na Dukle uplatnily jako zdravotnice, radistky nebo telegrafistky. Po dobytí Pulavy jsme byli na rozkaz Koněva odesláni na Slovensko. Nejprve nám dali pár dnů na regeneraci.“

Do týlu nepřítele

„Napoprvé, 24. září, se nám vůbec nepodařilo přistát, 17 letadel bylo sestřeleno. Naše letadlo orelského gomelského bombardovacího sboru se ztratilo a nakonec jsme se dostali do Lvova. Tam jsme zjistili, že letadlo s Vlastičkou ztroskotalo.“ Někteří pád nepřežili, ale Vlastička naštěstí ano. Navíc už to bylo na území dobytém Sověty. „Nějakou dobu jsme zůstali na letišti. Průzkumné lety sledovaly hlavně počasí a náš další pokus se uskutečnil 6. října. Ti, kteří už měli za sebou pád, měli velký strach znovu odstartovat. Napadnul nás navíc německý stíhač. To jsme se samozřejmě nemohli bránit. Pak jsme vletěli do mraku a Němec pronásledování nechal. Přistáli jsme v pořádku na letišti Tri duby. Všichni jsme se měli sejít ve vesnici Badín. Zaučovali jsme slovenské dobrovolníky, kteří nastoupili do armády. Já jsem byla stále u radiostanice. Pak nás chtěli stáhnout, ale už nebyla letadla. Poslali nás do Bánské Bystrice, kde jsme už nenašli velitelství. Poflakovalo se tam spoustu partyzánů, kteří tak jen vypadali, ale ve skutečnosti nebojovali. Posunuli jsme se na Donovaly se Slováky. Postupovali jsme na východ, abychom se dostali k naší armádě. Přešli jsme na partyzánský způsob boje v Nízkých Tatrách. Žili jsme v provizorních podmínkách v lesích, občas i na salaších. Byla nouze o jídlo. Pak jsme našli opuštěné antimonové doly Krpáčova s prázdnými budovami. Jenže na nás přišli Němci, tak jsme museli utéct a vykopat si zemljanky. Pokračovali jsme pod Ďumbierem, přes Babu, Chabenec. Tam pak umíral Šverma.“

„Spolu se sovětskými partyzány pod velením Ašmolova jsme hodně přepadávali, vyhazovali vlaky, zajali hodně Němců. Němci hlídali vesnice a cesty, takže jsme měli málo možností shánět potraviny. Dál jsme se dostali až do Popradu a pak s našimi jednotkami do Žiliny, kde právě skončila válka.“

Po válce

Po válce zůstala Lydie Horálková v Kežmarku s II. paradesantní brigádou a podílela se na výcviku nováčků. Po čase zakotvila ve Kbelích na operačním sále, v řízení letadel. Bohužel byla stižena řadou zdravotních komplikací a musela tak podstoupit hodně operací. Na další vzdělávání už nebyl čas. Navíc byla přibližně 10 let perzekvována komunisty.