Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Hořčica (* 1934  †︎ 2022)

• narodil se 24. ledna 1934 v Bílanech u Kroměříže

• v době druhé světové války navštěvoval německou měšťanskou školu v Kroměříži

• vyučil se elektrotechnikem silnoproudých zařízení

• absolvoval roční uhelnou brigádu v Horní Suché na dole Barbora

• vojnu sloužil u PVO v Brně

• kvůli probíhajícímu maďarskému povstání mu byla služba prodloužena o tři měsíce

• několik let pracoval na montážích

• od roku 1967 pracoval na elektrické rozvodně v Hulíně

• od roku 1990 působil jako bílanský kronikář

• zemřel 14. února roku 2022

Antonín Hořčica (*1934) prožil většinu života v rodných Bílanech – kdysi samostatné obci, dnes místní části Kroměříže. Vyrůstal v domku, který po požáru postavil jeho dědeček. Během tragédie roku 1919, která postihla několik domů na takzvaném Bědakově, zahynula i Antonínova babička a její dcera. Antonín vyrůstal jako nejmladší dítě spolu s dalšími čtyřmi sourozenci. Když maminka pracovala na poli, často se o něj staraly jeho sestry. Otec býval s rodinou jen o víkendech. Přes týden pracoval na pile v Hlinsku pod Hostýnem.

V české škole byl tatíček Masaryk, Beneš a kříž. V německé kříž mezi Hitlerem a Háchou

„Nejstarší vzpomínku mám, když jsem měl pět let, když nás obsazovali Němci. To bylo v březnu a byl hrozný čas. Pršelo a padal sníh a my stáli u hřbitova v Bílanech. Kolem nás jela vojska – na koních, motocyklech – a nákladní auta Němců z Hulína na Kroměříž,“ říká Antonín s dojetím, když líčí jednu z prvních vzpomínek z dětství. Do obecné školy chodil v Bílanech, měšťanku pak navštěvoval v Kroměříži. Jelikož nebyl přijat na gymnázium a ani v české škole nebylo místo, dostal se na sklonku druhé světové války roku 1944 do tzv. Deutsche Schule, kam spolu s ním chodily i německé děti a děti kolaborantů, kterým říkali poturčenci. Se spolužáky ze školy, kteří patřili mezi členy Hitlerjugend, bylo podle slov pamětníka těžké vyjít. A když společně třeba hráli fotbal v Bílanech, snažili se jim to natřít: „Kde jsme mohli, tam jsme je při fotbale řezali a kopali.“

Ještě před válkou zemřel na infekci Antonínův nejstarší bratr Vladimír a druhý bratr Jaroslav byl coby ročník 1924 přidělen roku 1940 na státní statek nedaleko Ostravy. Z práce pro Německo utekl a vrátil se domů. Na udání někoho z bílanských byl zatčen a putoval do továrny v Chemnitz. Po spojeneckém bombardování Německa na sklonku roku 1944 nejprve pomáhal s odklízením trosek a později zběhl podruhé.

V Bílanech mezitím malý Antonín spolu s ostatními dětmi chodíval sledovat válečné zajatce, kteří tam byli doprovázeni na práci u sedláků. Po večerech se načerno pálila tzv. lavórovica, pálenka ze zkvašeného chleba, nebo se poslouchal zahraniční rozhlas. Na otázku: ‚Co posloucháš?‘ se s humorem odpovídalo: ‚Kromě-říš.‘ Bílany přišly o zvon z kapličky a v polovině dubna 1945 utrpěl nedaleký Hulín během bombardování ztráty na domech i lidských životech. V prvních květnových dnech pak osvobozující rumunské jednotky se sovětskými v zádech dorazily i do Bílan, kolem kterých se pár dní předtím ještě kopaly z donucení zákopy. V Antonínově rodině se traduje historka, že od nich ze dvora rumunští vojáci sestřelili věž kroměřížského zámku. Ta skutečně během osvobozovacích bojů hořela. Podle kastelána zámku ji ale zapálili sami Němci během svého ústupu směrem na Břest, kde se pak utkali s 1. československým armádním sborem pod velením brig. gen. Karla Klapálka.

Z doby ústupu německých vojsk si ještě Antonín vybavuje soustředění břestských mužů v sousedních Skašticích a také u nich v Bílanech. „Čtvrtého [května], když vyhodili mosty, tak aby jim místní muži nebránili, zahnali je do kostela do Skaštic. U nás se to nevědělo, ale v Bílanech byli také. Byl jsem kluk, ale pamatuju si to. Byli odvedeni k rybníku a tam je hlídali celý den, na noc je zavřeli do hospody. Tak jak je vyhnali, neměli jídlo a nic. Němci povolili, že se tam může zanést chleba a voda, ale jen děcka že tam můžou jít. Tak my jsme tam šli s konvičkami mezi ty chlapy. Pak přišla noc a Němci dostali befel a [do rána ] nebylo jediného Němce. Zůstalo jen pár telefonistů, protože věděli, že československá armáda se už blíží,“ vzpomíná Antonín a válečné vyprávění uzavírá slovy: „Válka nezanechala stopy, že by [u nás] bylo něco zničené, ale v mysli dětí ano – [na to] nezapomenu.“

Rodina nemá jasný poměr k socialismu

Po dlouhém období bez výuky, kdy se v podstatě od prosince 1944 do března 1945 kvůli uhelným prázdninám ve škole neučilo a i pak vyučování narušovaly buď nálety, nebo revoluční dny, nastoupil Antonín v září 1945 opět do české školy. Okolí Kroměříže bylo v té době ještě plné zbraní po ustupujících vojskách, a tak nebylo nic neobvyklého, když zvědaví hoši našli funkční samopal nebo nevybuchlé miny. Postupně se ale život vracel do svých kolejí a v květnu 1946 došlo na první svobodné volby, které s přehledem vyhráli komunisté. „Lidé měli plné zuby Němců a komunisti měli číslo jedna: ‚Volte jedničku, soudruha Čepičku!‘ Na to nezapomenu, to byly plakáty. A nejvíc slibovali. Proto komunistická strana vyhrála, protože ty staré strany – lidovci, agrárníci – měly pořád stejná hesla,“ říká Antonín.

I jeho otec vstoupil v poválečném nadšení do KSČ. Postupem času se ale dostal do opozice s poúnorovými spolusoudruhy. V době, kdy v Bílanech vrcholila agitace pro zakládání jednotného zemědělského družstva (JZD), pak byl kvůli svému nesouhlasnému postoji z KSČ vyloučen. V Antonínově posudku z MNV z roku 1953, který posloužil k jeho dalšímu pracovnímu zařazení, se lze dočíst, že „rodina nemá jasný poměr k socialismu“. Ve svých pamětech pak situaci kolem otcova vyloučení vysvětluje následovně: „Otec byl předsedou strany, když se v padesátých letech konaly nábory do JZD, a on s postupem tehdejšího vedení nesouhlasil. Svůj názor řekl i na veřejné schůzi, která se konala za přítomnosti tehdejšího poslance JUDr. Alexeje Čepičky z Kroměříže. Potom dostaly věci velmi rychlý spád a otec byl nejprve zbaven funkce předsedy strany a člena rady MNV v Bílanech. V roce 1952, na zásah okresních orgánů KSČ, byl ze strany vyškrtnut. V té době jsem byl moc mladý a nechápal jsem, co se děje. Jen z náznaků mé matky jsem vytušil, že je to nesprávné. Otec se již o tom nikdy nezmínil a nechtěl o tom mluvit.“ 

Brigáda na dole Barbora a služba u protivzdušné obrany státu

Po vyučení nastoupil Antonín kvůli otcovu vyloučení „za odměnu“ na roční uhelnou brigádu. Z rodné vesnice se ocitl v docela jiném světě. Díky své kvalifikaci byl přidělen na výstavbu ostravsko-karvinských dolů a zaváděl elektřinu. Během své služby se potkal s řadou chlapců, kteří si v dolech odbývali svou vojenskou službu beze zbraně, s pétépáky. „Většinou to byli lidé ze zemědělství a chtěl jsem mluvit o jednom z nich. Byl tam mezi nimi právník z Brna a měl už přes 30 roků. Na práci moc nebyl, ale byl dobrý, že nám napsal žádost nebo stížnost. A když bylo potřeba – měl jsem ho na starost –, tak jsem mu říkal: ‚Sleduj, co nám chybí, nadiktuju ti, co se tam musí ještě svézt, a běda, jak bude něco chybět!‘ Měl takový kufr, na kterém vždycky seděl. (...) Nakonec jsme zjistili, že byl nejužitečnější, protože my bychom něco zapomněli. Byl to pedant. A každé pondělí se s námi loučil, že půjde domů, že už tam je u pétépáků tři roky. A když jsme se ptali, proč ho nechtějí nazpátek, říkal, že vždycky přijde z Brna, že je nežádoucí.“ Těžká a nebezpečná práce přinesla ale Antonínovi i řadu zkušeností a dalo by se říct, že ho i otrkala. Část výplaty také významně přispěla maminčině domácímu rozpočtu. Čekala ho ale ještě vojna.

Antonín narukoval do Brna-Řečkovic k protivzdušné obraně státu. Setkal se tam s kamarádem z učení Milošem, který už byl četař. Díky němu se dostal na dobré místo, stal se radistou. Kvůli omezení způsobenému úrazem se nakonec dostal až k PVO na operační sál, kde se monitoroval pohyb letadel nad územím tehdejšího Československa. „[Jako radista] jsem chytal na výstražné službě [signály] z hlásek po celé republice. Sledovali jsme lety amerických letadel ze západního Německa. Američané nám denně narušovali státní hranici nad [Šluknovským a Frýdlantským] výběžkem,“ říká. Když se mu „metr“ krátil a svítala naděje na to, že se zbaví naschválů a šikany svého staršiny, situace u útvaru se změnila: „Měli jsme končit a přišly události z Maďarska. První roky jsem sloužil za Čepičky, pak byl generál Lomský. Usnesli se, že naše ročníky přidrží k dalšímu roku základní služby. Měli jsme jít v říjnu už domů. Byl nástup na buzeráku. Napřed nás odzbrojili a ti naši bažanti nás obklopili s kvéry a on přečetl rozkaz, že základní vojenská služba ročníku toho a toho se prodlužuje o jeden rok. A to byla tragédie. Někteří tam byli už ženáči, já měl taky před svatbou. Co teď? Byl křik, rambajz. Seděli jsme tam až do večera, pak nás nahnali na ubikace a nechali nás rozjímat. Přestali nás posílat do stráží a to bylo ještě víc stresující,“ nerad vzpomíná pamětník na několik vyhrocených dní konce října a listopadu 1956, kdy byly posíleny jednotky Pohraniční stráže v prostoru slovensko-maďarské hranice a vyjela i těžká technika. Povolány byly jednotky z Kroměříže, Lipníku a Uherského Hradiště.

Maďarské události, které vznikly jako ozvěna poznaňského povstání v Polsku z téhož roku a eskalovaly až v občanskou revoltu proti stalinské sovětské diktatuře, skončily stejně jako povstání v Polsku i dříve ve východním Německu násilným potlačením sovětskou armádou. Za šest dní otevřeného střetu občanů s brannou mocí zemřely tisíce lidí.

Pořád nám někdo něco sliboval

Cesta životem alespoň v prvních letech po vojně nebyla nijak umetená. Práce v Rozvodném závodě Gottwaldov první roky přinášela hlavně jeho odloučení od mladé rodiny, kterou roku 1956 založil, a neustálé překládání. Několik let žil ve Zdounkách. Po letech na montážích, kdy objížděl širé okolí a vést montážní partu bývalo spíše za trest, si výpovědí vymohl přeložení na rozvodnu v Hulíně. Tady prožil i srpen 1968: „Nezapomenu, jak měli soudruzi strach, abychom na rozvodnách nevypnuli [proud]. Měli jsme tam i pro svoji obranu pistole, protože tam člověk sloužil sám, tak to bylo první, co nám odebrali – přišel estébák. Střet jsem s nimi měl, když nám chtěli hrabat do deníků. Vykázal jsem je ven s tím, že na dveřích je nápis ‚Nezaměstnaným vstup zakázán‘. Za deset minut byl telefon nadřízeného z Brna, že je mám pustit. Chtěl jsem to písemně. (...) Jeli do Kroměříže a přivezli papír. My totiž měli zrovna velkou poruchu trafa a oni pořád říkali, že je to sabotáž,“ vypráví Antonín.

Roku 1971 vstoupil do komunální politiky. Stal se členem kandidátky, kterou tvořili členové hasičského sboru, a byl zvolen členem rady obce. Od roku 1973 převzal coby místopředseda místo tajemníka předsedy MNV. „Pak mě nahnali na kandidáta do strany, ale vydržel jsem to až do konce a ani legitku jsem neměl. Celý život jsem se snažil vydržet bez ‚rodné strany‘, ale chvílemi to nešlo. Kór když jsem dělal tajemníka, tak se jezdilo na školení a hustili to do nás. A slibovali. (...) Pořád, celý život nám někdo něco sliboval. Když jsem se narodil, tak byli Němci, pak naši a [nakonec] Rusi a pořád nám někdo sliboval,“ uzavírá pamětník a připomíná, jak je důležité zajímat se o to, co bylo, je a bude.