Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hořejš (* 1938  †︎ 2023)

• narozen 7. září 1938 v Bratislavě

• rodina se kvůli zhoršeným vztahům mezi Čechy a Slováky v době mnichovské krize přestěhovala do Prahy

• konec války zažil ve Stříbrné Skalici

• po válce vstoupil do Pionýra

• v letech 1956–1961 vystudoval žurnalistiku

• pracoval v Československém rozhlase a v nakladatelství Albatros

• nesouhlasil s okupací roku 1968

• roku 1970 vyhozen ze zaměstnání

• publikoval v Mladém světě pod jménem Petr Hora

• v 80. letech čerpačem Vodních zdrojů Praha

• autor populární série Toulky českou minulostí

• od roku 1990 ředitelem Albatrosu

• spolupracovníkem Prázdninové školy Lipnice

• zemřel 27. července 2023

Dítě Mnichova a druhé světové války

Petr Hořejš se narodil v Bratislavě 7. září 1938 českým rodičům. Otec vyučoval na univerzitě hudební vědu a spolupracoval na vydávání několika časopisů. Zhoršující se vztah Slováků k Čechům koncem třicátých let pro rodinu vyvrcholil výbuchem bomby v otcově kanceláři. Záhy pamětník s rodiči a třemi sourozenci odjeli do Prahy. Rodin s podobným osudem bylo v Praze plno. Na rozdíl od mnohých se však rodině podařilo přes přátele sehnat krásný byt v Čelakovského sadech.

Mezi nejranější vzpomínky z dětství patří řev sirén ohlašujících nálet. Z toho zvuku měl pamětník panický strach. Ve spojení s útěkem do krytu v nevábném a strašidelně temném sklepení domu vůbec nevadilo, že nedošlo na bombardování. Než aby pravidelně prožíval trauma, rozhodli rodiče, že ho pošlou s tetou na venkov. Otec jim pronajal malou vilku ve Stříbrné Skalici. Petr Hořejš tak prožil klidné tři roky války ve venkovském prostředí. Za protektorátu otec působil v takzvané Dorce, družstvu pro rukodělnou domácí výrobu. Podařilo se mu tam umístit mnoho hudebníků a studentů konzervatoře a zachránil je tak před pracovním nasazením na území Německa. V září 1944 Petr Hořejš nastoupil do první třídy, dvoutřídky ve Stříbrné Skalici. Byla nouze o papír, a tak se děti učily psát na břidlicové tabulky. Za tuhé zimy trvala cesta pěšky do školy hodinu. Přes problémy s vlakovým spojením jezdili rodiče většinou v sobotu večer na návštěvu. Společné rodinné neděle nebyly vždy klidné. Zatímco otec nad mapou Evropy sledoval vítězství Spojenců a postup vojsk, pamětníkův o dvanáct let starší bratr Ivan, od narození hluchoněmý, se nechal ve škole zmanipulovat propagandou a i doma vehementně zastával názor, že Adolf Hitler a jeho tajná zbraň na poslední chvíli změní poměr sil na bojištích.

Konec války se začal ve Stříbrné Skalici spontánně slavit již 1. května 1945. Pamětník sledoval, jak se náměstí plní lidmi. Zavlály československé vlajky. Ze Skalice vyrazil průvod do Chocerad oslavit místního lékaře, hrdinu kraje, který zachránil zdraví mnoha lidem a dalším pomohl vyhnout se koncentračnímu táboru nebo pracovnímu nasazení. Petr Hořejš se nechal strhnout, šel s průvodem a v jásajícím davu před domem lékaře se zaujetím sledoval nedaleko postávající německé vojáky. Chocerady byly plné vojenské techniky a vojáků Wehrmachtu, kteří však proti davu nezasáhli – válka pro ně už skončila. Rodiče syna zatím hledali, kde se dalo, a po shledání ho čekal průšvih.

Poválečná bída a nadšení 

V září 1945 Petr Hořejš nastoupil do druhé třídy základní školy na náměstí Míru v Praze. „Prvních několik let po válce jsme vlastně, aniž jsme to vnímali, jak se shodneme se spolužáky ze školy, žili v blbých chudých bolševických časech. Ale žili jsme si docela šťastně. Ve škole začalo vymývání mozků, ale tenkrát jsem to vnímal jako pokus o vybudování nového světa a nebyl jsem sám, stejně tak to měla celá poválečná generace… To, že komunistická strana po válce vyhrála volby, bylo způsobeno optimismem lidí, že bude lépe, domněním, do jisté míry oprávněným, že tuto zem osvobodila sovětská armáda, a propagandou… Komunisté ukázali cestu do budoucna a lidé tomu uvěřili, mí tři starší sourozenci tomu naprosto uvěřili.“ 

Ve čtvrté třídě pamětník vstoupil do vznikajícího Pionýra a stal se předsedou školní organizace. Spojil si působení v Pionýru se vzpomínkami na členství v ilegálním skautském oddíle za války a nadšeně se účastnil všech aktivit. Spoluzakládal školní maňáskový soubor Malí papíráčci, s nímž několikrát vyhráli pod vedením Miloše Macourka a později Ajky Stránské celorepublikovou soutěž s názvem Soutěž tvořivosti mládeže. Petr Hořejš hodnotí své působení v Pionýru: „Samozřejmě tam byly i velmi ošklivé věci, protože my jsme byli ten předvoj mládeže – ti poučení – a snažili jsme se získávat své spolužáky, kteří z různých důvodů, které vesměs tkvěly v rodině, o členství neměli zájem, do Pionýra. Nebylo to vždycky ani férové, ani snadné.“

Prohlédnutí v době nejtemnější

Petr Hořejš vzpomíná na své vystřízlivění z nadšení pro socialismus. V období politických procesů pochopil, že se situací v republice není vše v pořádku. Otce vyhodili z ministerstva zahraničního obchodu a jeho kamaráda z časů života v Bratislavě, ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise, odsoudili k trestu smrti a popravili. 

„Ještě jsme nebyli v tom věku, kdy bychom to sledovali bedlivě. Jen si pamatuji, jak na ulici v rozhlase po drátě, odkud se z té jediné stanice řinula propaganda, neustále znělo, jak ti zrádci, jak ten Slánský, ten Clementis, ta Horáková atd. My jsme takhle poslouchali zprávy o tom, kdo všechno podepsal petici žádající tresty smrti. Pamatuji si, že táta na jedné straně plakal a na druhé straně, když jsem se ho pokoušel zeptat, co se na ministerstvu stalo a co na to on, že je bez práce, mi odmítl cokoliv říci a nedostal jsem odpověď na nic. A tenkrát mi i v té rodinné situaci začalo docházet, že cosi je špatně, že s propagandou a socialismem je to trošku jinak. Asi od té doby jsem přestal věřit i tomu, jak s námi manipulovali v Pionýru.“

Úspěšný reportér v závětří Albatrosu

Jedenáctiletku Petr Hořejš prožil v „tiché“ opozici a nevstoupil ani do Socialistického svazu mládeže. Po maturitě nevěděl, co dál. Z výběru škol a přijímacích řízení nakonec nastoupil na obor novinářství a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Spolu se spolužáky Ladislavem Jiránkem, Přemkem Podlahou, Jiřím Hanákem, Karlem Tejkalem a dalšími se netajili znechucením z celkové společenské a politické situace, výukou a nepřijatelným stavem tisku. Po absolvování vysoké školy se mu podařilo vyhnout umístěnkovému systému, na jehož základě by musel odejít do regionálních novin v Banské Bystrici, a nastoupil do Československého rozhlasu. Spolupracoval na pořadech pro mládež a později se dostal do redakce zpravodajství. V roce 1962 přišla přelomová reportáž, která dokonce slavila úspěch. Sovětský svaz rozmístil své rakety na Kubě a Petr Hořejš s morálním rozporem a studem natočil reportáž o tom, jak před ambasádou USA dav studentů demonstroval za zachování míru. Přeřadili ho za odměnu do oddělení reportérů, což však byl impulz, aby si začal hledat novou, politicky neexponovanou práci. Tu nalezl v nakladatelství Albatros, kde již byl známou postavou. Během základní vojenské služby v armádním uměleckém souboru totiž napsal dětskou knížku, kterou mu v tomto nakladatelství vydali. Pracoval zde až do prověrek v roce 1970. Při nich rezolutně odmítl obsazení republiky a pro jeho vyhození svědčila i práce na organizování a vydávání petic a zpráv o situaci ve dnech po srpnové okupaci z pozice jednoho z odborářských vůdců v podniku.

Existence na zapřenou

Následujících deset let pamětník nemohl najít práci, v žádném podniku ho nechtěli zaměstnat. Přátelé mu umožnili publikovat články pod jménem Petr Hora v Mladém světě a početnou rodinu mu pomáhaly uživit i občasné brigády. V roce 1980 si našel dělnické zaměstnání. Nastoupil jako čerpač Vodních zdrojů Praha a cestoval s maringotkou po celé republice. Na osamělý život na kolečkách si rychle zvykl. Stálé místo se svou maringotkou nalezl až před branami kralupské chemičky. Kontroloval zde eventuální ohrožení blízké vodárny. Na konci sedmdesátých let začal pracovat na cyklu Toulky českou minulostí. Myšlenka na historický cyklus napříč dějinami našeho území a státu vznikla na základě nápadu přítele Milana Kopřivy, jenž chtěl vydávat historické noviny, o které ovšem nikdo nestál. Petr Hořejš popisuje své úvahy: „Myšlenka Toulek byla moje. Byl jsem přesvědčený, a nejen já, že režim vydrží věčně. Změna socialistického režimu nepřipadá v úvahu, leda za cenu atomové zkázy. Buď třetí světová válka, nebo bude socialismus věčný. Myslím, že si to tak představovala většina lidí. Já jsem měl po okupaci obavu, a jistě oprávněnou, pro to jsou historické doklady, že když jsme okupováni Rusy, tak budeme rusifikováni jako jiné země, například v Pobaltí… Tak mě napadlo, že by bylo dobré ještě jednou napsat dějiny. Když je budoucnost černá, tak se podívat do minulosti, že by to lidi mohlo zajímat. Byla to úvaha, která se ukázala jako oprávněná. V té době vycházely určité publikace o dějinách, ale neuvěřitelně zmanipulované. Dějiny se vykládaly tak, aby sloužily režimu.“ Toulky se pamětníkovi podařilo prosadit jako přílohu Mladého světa a slavily ohromný úspěch. Záhy začala vycházet jejich knižní podoba.

Konec skrývání

Listopadový převrat pro Petra Hořejše znamenal „návrat do normálního života po dvaceti letech úkrytu“. Na naléhání přátel se přihlásil do konkurzu na místo ředitele nakladatelství Albatros. Vyhrál, ale místo ředitele nezastával dlouho. Podle svých slov neměl srdce provést nutnou restrukturalizaci podniku, nutně vyžadující snížit stav stálých zaměstnanců z dvou set na přibližně dvacet. Dále se věnoval nezávislé činnosti.

Od sedmdesátých let do současnosti spolupracuje s prázdninovou školou Lipnice. Nadále se zapojuje do aktivit Lipnického stipendijního fondu a nadace Pangea, které spoluzakládal s myšlenkou a nadějí na kultivaci společnosti po dlouhých letech totality.