Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renata Horešovská (* 1935)

• narozena 22. května 1935 v Praze

• celý život žije v Černošicích

• otec Miloš Hořejš postavil funkcionalistickou Hořejšovu vilu v Černošicích

• otci po roce 1948 zabaven lakýrnický závod

• bratr Radim Hořejš v roce 1948 emigroval do Brazílie

• otec v roce 1948 vězněn 18 měsíců v samovazbě na Pankráci kvůli synově emigraci

• otec v roce 1956 po maďarském povstání znovu několik měsíců vězněn na základě smyšleného obvinění

• vystudovala Jiráskovo pedagogické gymnázium

• celý život učila na základní škole

• v roce 1957 se vdala za Jana Horešovského

Renata Horešovská se narodila 22. května roku 1935 v Praze a od dětství žila v Černošicích. Vyrůstala s laskavými rodiči, obklopena třemi sourozenci, v jednom z klenotů funkcionalistické architektury, černošické Hořejšově vile. Navrhl a projektoval ji její tatínek Miloš Hořejš a postavil ji dědeček Ferdinand Hořejš. „Protože dědeček byl lakýrník, tak svého syna, mého tatínka, přinutil, že se musí vyučit nejdřív lakýrníkem a potom teprve ať si jde studovat. Tatínek se vyučil, pak studoval na UMPRUM a byl žákem profesora Plečnika.“

Se sestrou jsme skákaly radostí, že už je v předsíni světlo

Druhou světovou válku Renata prožívala jako malá holka. Příliš se jí nelíbilo, že se musel zatemňovat celý dům. Ve škole se od třetí třídy učila německy, všude byly německé nápisy a v okolních vilách bydleli mladíci z Hitlerjugend, kteří chodili po ulicích v řadách a zpívali. „Prožívali jsme například to, že nesmíme říkat, že maminka s tatínkem poslouchají Londýn.“ Rodiče se i s rádiem schovali pod deku a poslouchali zprávy o vývoji války.

„Pak přišel rok 1945, bylo zrušení toho zatemnění, to si taky pamatujeme se sestrou, jak jsme se radovaly a skákaly, že už vidíme, že už je světlo v předsíni.“ Začalo se blýskat na lepší časy, i když hospodářství válečnými lety utrpělo. Většina základních potravin byla k dostání pouze na potravinové lístky. V rámci poválečné pomoci UNRRA ale pamětnice poprvé ochutnala například banán, i když jen sušený.

Sestry Hořejšovy začaly chodit do Sokola a bratři do Skautu. Renata v roce 1946 složila přijímací zkoušky na gymnázium na Smíchově, kam chodili i její bratři. Lepší časy ale brzy skončily – přišel únor 1948.

Bratr šel na demonstraci na podporu prezidenta Beneše

Lakýrnický závod Hořejšových byl uzavřen, dělníci propuštěni a zařízení zabaveno. Rodině byly stanoveny kvóty sena, které musela ze zahrady vozit do Chuchle. Zabavili jim i telefonní linku. Rok 1948 zastihl nejstaršího bratra Radima v maturitním ročníku. „Zúčastnil se se studenty v únoru demonstrace. To bylo asi 25. února, studenti šli podpořit prezidenta Beneše v Praze na Pražský hrad. A když šli Nerudovou ulicí, tak tam nahoře, jak se zahýbá k Hradu, byl špalír milicionářů.“ Radim si vyhodnotil, kam se země ubírá, a v létě 1948 emigroval. Jak se rodina o padesát let později dozvěděla, šel přes Šumavu do Německa a po ročním pobytu v uprchlickém táboře zamířil do Brazílie. Svého otce už nikdy neviděl a se zbytkem rodiny se setkal po roce 1989 v Černošicích.

V dopisech se ptal, jak je venku

Několik dnů po Radimově zmizení vtrhli k Hořejšovým čtyři muži, prohledali celý dům, a i když nic nenašli, odvedli otce s sebou. Strávil osmnáct měsíců v samovazbě na Pankráci, bez oficiálního obvinění a soudního procesu. Jediným spojením s rodinou pro něj byly dopisy a občasné návštěvy jeho manželky. Děti vidět nesměl. Podařilo se mu však získat povolení malovat a v domě pamětnice dodnes visí jeho pochmurné obrázky vězeňské cely i jemné grafiky květin. „Chodili jednou denně na dvůr na vycházku, ale jinak tam byl osmnáct měsíců v téhle jedné místnosti s okýnkem u stropu, takže vůbec nevěděl, jestli je venku slunce, nebo prší, nebo co se venku děje. To se i v těch dopisech často ptá, jak teď venku je. A bylo to vlastně za to, že byl podezřelý, že pomohl synovi opustit republiku.“

V říjnu 1956 Miloše Hořejše uvěznili podruhé, tentokrát v souvislosti s tehdejším protikomunistickým povstáním v Maďarsku. Kolegyně z Agroprojektu, kde pracoval, jej obvinily, že mluvil proti socialistické republice a o maďarském hnutí odporu se vyjadřoval s respektem. „Pak měl v únoru soud a ty dámy všechny řekly, že si na nic nepamatují, a jedna, že si dokonce myslí, že pan Hořejš ani nebyl v práci ten den, kdy se to mělo udát.“

Lidé přecházeli na druhý chodník

Hořejšovi hořce pocítili, jak komunistický režim nakládal s těmi, kdo se mu nelíbili. Kromě otcova věznění měli řadu dalších potíží, protože v kádrových posudcích členů rodiny i jejich budoucích partnerů zůstal buržoazní původ i emigrace nejstaršího syna už natrvalo. Renata vzpomíná na místního udavače. „Ten komunista nás hlídal – kdo k nám jde, kam my jdeme, co jsme měli na sobě, co nám kdo přinesl, jestli jsme se zúčastnili někde něčeho a tak dále. Měli o nás přehled. Ke každé žádosti, když jsme potom chtěli na školy, tak přišel posudek z Černošic – a konec.“

V každodenním životě nebylo snadné vyrovnat se s tím, jak i nejbližší okolí dokázalo člověka zradit. „Maminka tady šla nakoupit a známí lidi přešli na druhý chodník, aby ji nepotkali, protože buďto ji nechtěli potkat, nebo protože jim to bylo třeba trapné, co by s ní mluvili. Nebo se báli, že je někdo uvidí, že s maminkou mluví.“ Na druhou stranu se objevili lidé, kteří Hořejšovým pomáhali. „Když byl tatínek zavřený a my jsme tady byli tři sourozenci ještě ve školách, tak nám dali třeba do schránky potravinové lístky nebo i peníze.“

Dokud se nevzdáte svých rodičů, tak studovat nebudete

Bratr Ivan se chtěl stát veterinářem, po maturitě ovšem nemohl studovat a pracoval jako inseminační technik v JZD. Na vojnu ho přidělili k Pomocným technickým praporům a strávil několik let jako stavební dělník u Plzně. Potom se mu podařilo dálkově dostudovat zemědělský obor.

Sestra Tamara zdědila výtvarné nadání po otci. Ze základní školy ovšem domů přinesla přihlášku na zdravotní školu v Kolíně. „Tatínek tenkrát šel do školy a pan ředitel řekl, že takové dítě se musí zachránit z rodiny. Že musí do internátu, aby přišla z vlivu rodiny.“ Rodiče proto sestru přihlásili ke strýčkovi do Prahy a podařilo se jí vystudovat Nerudovo gymnázium. Po jeho absolvování chtěla pokračovat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Po složení talentových zkoušek ale opět narazila na kádrový posudek z Černošic. Pokoušela se na UMPRUM dostat třikrát. „Při té třetí zkoušce jí předseda komise, jeden známý výtvarník, řekl: „Dokud se nevzdáte svých rodičů, tak studovat nebudete.“ Tamara vysněnou školu začala studovat až v roce 1968 díky uvolnění poměrů a nabídce jednoho profesora, který věděl o jejím nadání. Stala se z ní akademická malířka a restaurátorka, spolupracuje také s Národní galerií.

Z chmelové brigády si přivezla žloutenku

Renata měla při studiu štěstí na ředitele školy – vystudovala bez problémů Jiráskovo pedagogické gymnázium. „Pak jsem celý život učila, což je úplně paradoxní, protože já z takové rodiny...“ Na gymnázium, kam chodila, brali i děti z pronásledovaných rodin, například šlechtických.

Z gymnázia si pamatuje jeden nepříjemný zážitek. Ve druhém ročníku jeli na chmelovou brigádu. „Byl to takový dvůr, uprostřed hnojiště, po žebříku jsme lezli, dole byla maštal a nad ní byla stodola. Tam byla rozsypaná sláma a na té slámě my jsme tam spali. Lítaly po nás myši.“ Z brigády si přivezla infekční žloutenku, kvůli které se dlouho léčila a jezdila po lázních se špatnými játry, a maturovala proto až o dva roky později.

Proč nás tahají na takovou kravinu?

V roce 1957 se Renata vdala za studenta medicíny Jana Horešovského. V šestnácti letech na gymnáziu šli se třídou do kina na sovětský film a Jan si postěžoval svému sousedovi: „Proč nás tahají na takovou kravinu?“ Byl za to vyloučen ze všech škol v republice. Rok pracoval jako dělník ve fabrice, aby si vylepšil kádrový profil, a poté se mu podařilo gymnázium dokončit.

S dalším studiem to opět nebylo snadné. „Chtěl na medicínu, udělal první zkoušky, ale přišly posudky – a konec. Takže byl rok v Motole jako zřízenec a po roce mu pan profesor Niederle doporučil, že pracoval zase v dělnickém oboru a že mu doporučuje studia.“

Poslední překážka přišla těsně před státnicemi v šestém ročníku. Kdosi důležitý z fakulty se dotázal do Černošic na posudek chování Jana Horešovského a odpověď téměř způsobila, že ho ke státnicím nepustili. „Nijak výrazně se neprojevuje, ničeho se ale nezúčastňuje, žádných společných akcí, Prvních májů atd.“ A pak je poslední věta, podtržená: „Bratr jeho manželky emigroval.“ Je to všechno v lidech, a tak Jan naštěstí studia dokončil a byl čtyřicet let úspěšným chirurgem v kladenské nemocnici. S Renatou měli dvě děti. Dcera studovala medicínu a emigrovala do Německa, syn žije v Černošicích.

Paní Horešovská, parcelují vám zahradu!

O vztahu k vlastnictví v letech socialismu vypovídá i historka z roku 1980. „Zvoní na mě soused a říká: ‚Paní Horešovská, víte, že vám parcelujou zahradu? Visí to na národním výboru. Je tam plán, že bude u lesa osm domů a tady dole čtyři domy.‘“ Dům i hektarový pozemek zůstal šťastnou náhodou v rukou rodiny, nyní ale měl být jako příliš velký využit pro stavbu dalších domů. Na stavebním úřadě se dozvěděla, že se jedná o povolený způsob oznámení – záměr se umístí na vývěsku, a pokud majitel do třiceti dnů nic nenamítne, tak projde. Nakonec jí poradil otec jejího žáka, který na stavebním úřadě pracoval. Pozemek se rozdělil mezi čtyři spoluvlastníky a státu propadla pouze malá část.

Na závěr vyprávění pro žáky černošické základní školy Renata Horešovská říká: „Je to všechno v lidech, ale taky v tom režimu. Musíte sledovat, co se děje, a snažit se, aby se už tohle neopakovalo.“