Magdalena Horetzká

„V Karlových Varech jak jsem chodila po ulici, tak jsem měla oblečený moje podkolenky. Teď mě skupina lidí obklopila, kdo to byl, vůbec nevím, nějaká hlídka nebo co. Že jsem Němka, že provokuji, že mám bílé podkolenky. A než jsem jim vysvětlila, že nejsem žádná Němka, tak jsem jim ukázala číslo vytetované. Tak nakonec uvěřili. Řekla jsem, že já jiné nemám. Tehdy se kalhoty nenosily. Jenom ty jediné podkolenky, co jsem si vyprala a usušila, tak jsem si dala na nohy, protože byla zima.“

„To byla Osvětim-Birkenau, totiž to byl ženský tábor. Tam se nepracovalo, ale hodiny jsme stály, od rána do večera, a stále nás počítali, do nekonečna. Záchody tam vůbec nebyly, byly pouze takzvané latríny, kde nás pustili za doprovodu esesáka. A v noci, když jsme spaly, tam se nemohlo jít na záchod. Tak tam byl kýbl a ty potřeby se dělaly do toho. Vždycky jsme se bály, abychom nebyly poslední, protože ta musela s tím kýblem jít a vylít to na určité místo. Za tím apelplatzem byly dráty nabité elektřinou, ale tam byli muži, za tím apelplatzem, bez šatstva. Ale to byly kostry, to už nebyla těla. Každým dnem tam jezdil nějaký žebřiňák a házeli ty mrtvé do toho žebřiňáku a to znělo, jako když dřevo hodí tam, protože to byly kosti vlastně. Kam je vezli, nevím. Jedna žena šla a chytla se toho drátu a byl konec jejího utrpení, protože elektřina ji zabila.“

Jak probíhalo osvobození? „Přišel někdo z továrny nebo starosta z Oberaltstadtu, abychom tam zůstali, že tam můžeme dostat byt a práci, ale každý chtěl domů, kdo se vrátil. Mistrovou předali Rusům, jestli ji vzali na Sibiř, nevím, a tamtu esesačku ne, ta byla dobrá, neměla práci, tak dělala tohle.“ Jak to probíhalo, když přišli Rusové? „Celkem klidně, vítali jsme je, byli jsme rádi, že je po všem. Než nás osvobodili, jedna vězeňkyně scházela. Tak jsme museli stát a počítali nás. Pak řekli, že ji chytili a zastřelili. Nebyla to pravda, ona se pak objevila, jeden Čech ji schovával. Když jsme se vraceli, tak někde nebyly mosty. V jednom vagonu jsme poznali nějakého esesáka, tak jsme to řekli výpravčímu a on nějakou hlídku přivedl. Oni se už oblékali do civilních šatů, pod uniformou je měli a honem utíkali pryč.“

„Chleba jsme si dávaly za hlavu, aby nám to nikdo nevzal, protože byli tam lidé z různých zemích a tak. A po válce jsem dostala jednu báseň, kterou napsala paní doktorka Julie Tauberová, a v souvislosti s tím jsem jí přeložila z maďarštiny do čestiny: Chléb - Dr.Julia Tauber Víš, co je chléb? Černý nebo bílý? To je vše, to je život. Zachrání Tě před hladem a smrtí. Když chléb jíš nebo ho vezmeš do ruky, jen čistou rukou sáhni po něm, jen vroucně se dívej naň. Ach, chléb, životodárný chléb, byls mojí nadějí. Hladově jsem Tě čekala, navždy jsem Tě žehnala. Kdo chléb krade, není zločincem, kdo kamenem ho uhodí, není člověkem. Když hladový chléb vidí, přítele za něj zabije. Neodsuzuj ho, nebuď přísný, ne rozum to dělá, ale žaludek, který nezná zákony, pravidla, jen sebe a hlad. Do té doby ať není mír, pokaždé bojuj zaň, že každý má právo mít chléb, černý nebo bílý. Protože chléb je Písmo svaté, není nic posvátnějšího. Chléb je modlitba nejsvětější skutečnost.“

„Pak jsem chodila do místní organizace KSČ a tam mi jedna paní, byla to Židovka, Steinerová se jmenovala, velmi hodná paní, pracovala na místní KSČ v Karlových Varech, řekla, že tam hledají pracovní síly. Byla jsem tam jako administrativní síla až do doby Slánského. To potom amplionama vyhlašovali ty popravy, to bylo hrozné. Tam jsem se seznámila… Bylo tam dost mladých lidí, jak jsem pracovala v KSČ, chodili jsme na koncerty, chodili jsme do kina společně. Tam jsem se zamilovala do jednoho mladíka. Když potom jsem s ním čekala dítě, tak on že Židovku si nevezme. To mi bylo divné. Já jsem žádné výčitky nedělala, nechala jsem to tak být. Až později se začal zajímat o dítě. Přestala jsem věřit, ale legitimaci bylo těžko odevzdat, práci bych nedostala. Až když se to uvolnilo, tak jsem ji vrátila s tím, že prostě jsem přestala věřit téhle organizaci, bohužel, a už do žádné nechci vstupovat. Mimochodem, nebyli tam všichni špatní. Byli i takoví, když byl ten Slánského proces a propouštěli nás – mně nechali členství, ale některým je vzali – tak mi řekli: ,V ČSAD, v dopravním podniku, hledají pracovní síly, jdi tam.‘ Řekli to, byli i takoví. Takže ne každý byl špatný, nemůžu každého odsuzovat.“

„V tom vagonu byly jenom takové skulinky, to se nedalo vidět. Nevěděli jsme, kam nás vezou. Asi dva dny jsme jeli. Maďarští vojáci to hlídali, jestli máme nějaké šperky u sebe, abychom jim to dali, že stejně nám to vezmou. My jsme neoplývali nevím čím, maminka ještě když jsme byli v ghettu, tak tam něco zakopala, ale to se nenašlo po válce, tam se stavělo. Pak jsme se octli v Osvětimi. Tak rychlé to bylo. Němci dělali všechno za šera. V takových pruhovaných šatech nás honem rychle, rychle… Šli jsme ven, nevěděla jsem, kde jsou rodiče, tak jsem se držela té Julie, mé sestřenice. Teď nás vzali do takového baráku, nebyl ještě dostavěný, okna tam nebyla, takže Němci ze zábavy tam stříleli přes okno. Seděli jsme na zemi a přinesli nám něco v hrnci, taková voda, něco tam plavalo. Julie to odmítala jíst. Říkám: ,Budeš jíst, jinak umřeš. A chceš žít.‘ Tak jsem ji nutila, aby aspoň trošku jedla. U toho baráku byla tráva, strom, a tam byla socha Ježíše Krista.“

„No a byla tam jedna esesačka, to jsme se dozvěděly, že pocházela z toho města a že neměla práci, tak jí řekli, jdi k esesákům a práci dostaneš. Tak to udělala. Ale mohu říct, že byl tam takzvaný nemocniční pokoj, kde ona nosila obvazy a ještě taková různá bílá plátna z domova, a věděla, že ji neprozradíme.“