Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Horová (* 1943)

• narozena 24. října 1943 v Praze

• dědeček a spolumajitel podniku Bratří Bouřové po druhé světové válce vězněn

• po roce 1945 do podniku dosazen národní správce

• po komunistickém převratu zabaven majetek a rodina vystěhována

• po srpnu 1968 pamětnice emigrovala s rodinou přes Rakousko a Londýn do Nizozemska

• od poloviny 70. let se v Nizozemsku podílela na činnosti československého exilového skautingu

• v roce 1985 se i díky její zásluze uzavřela partnerská smlouva mezi městy Brielle a Havlíčkovým Brodem

• v problematice životního prostředí zprostředkovala setkání mezi Severočeským sdružením obcí a Krajským úřadem pro životní prostředí v Nizozemsku

Jejího dědečka měli podle svědectví věznit za druhé světové války spolu s Vlastou Burianem. Rodinného podniku se po německé okupaci ujal státem dosazený národní správce a komunisti po roce 1948 završili dílo, kdy všechen majetek zabavili a rodinu vystěhovali. Po vpádu sovětských okupantů v srpnu 1968 Eva Horová spolu s manželem a jednoročním synem Petrem emigrovali do Rakouska a posléze přes Londýn do Nizozemska, kde žijí dodnes. V sedmdesátých letech se zapojila do aktivit československého exilového skautingu a v polovině osmdesátých let se podílela na vyjednávání družby měst mezi holandským Brielle a Havlíčkovým Brodem v Československu. I přes dlouho trvající odloučení od Československa si v rodině dodnes uchovali rodný jazyk.

Eva Horová, rozená Pěčková, se narodila 24. října 1943 v Praze. Právě tady začal ve dvacátých letech její dědeček Bouřa podnikat. Nejprve si v Nuslích zřídil malou dílnu a postupem času se podnikání dařilo natolik, že bylo zapotřebí větších prostorů. Specializoval se na montování ústředního topení a kotlů a pro rostoucí potřeby zakoupil ve Vokovicích pozemky, kam svou živnost i rodinu přestěhoval. Podnik dostal název Bratří Bouřové.

Růže jsou vaše, ale půda je naše

Úpadek a posléze i zánik rodinné živnosti prakticky nastal s rokem 1945. Podle vyprávění došlo po osvobození Československa k zadržení dědečka Bouři, který měl být odsouzen za údajnou kolaboraci. Udat ho měl jeden z jeho bývalých zaměstnanců. Několik týdnů strávil v jedné cele spolu s divadelním hercem a komikem Vlastou Burianem. Obvinění však později soud zamítl a Evin dědeček Bouřa se vrátil na svobodu. V poválečné atmosféře Československa ale už tou dobou nastávaly zcela jiné poměry a vedení podniku se ujal státem dosazený národní správce. O následném rodinném dějství a zániku živnosti hovoří vnučka Eva Horová. „Správce prošustroval veškeré peníze, které dědeček ve firmě měl. Netrvalo to dlouho a po roce 1948 přišly milice. Ve Vokovicích jsme měli dům, odkud jsme se museli všichni druhého dne vystěhovat. Maminka tam měla ještě nasazené růže. Ptala se, jestli si je může vzít, na což dostala okamžitou odpověď: ‚Růže jsou vaše, ale půda patří nám a na tu už šlapat nemůžete.‘“

Rodinný dům, kde vyrůstala Eva spolu s bratrem, rodiči i prarodiči, museli všichni ze dne na den nedobrovolně opustit. Novým domovem celkem sedmičlenné rodiny se stal byt v Jindřišské ulici v Praze. Evina maminka Věra se narodila už jako neslyšící, a rodinu tak živil tatínek Vojtěch, který do roku 1948 pracoval v podniku svého tchána a po zabrání podniku komunisty pracoval jako odborný technik v Dejvicích. Eva vychodila jedenáctiletou školu v Karlíně a po maturitě v roce 1960 nastoupila na místo laborantky a dálkově začala studovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy.

Bezmoc, že naší zemi nikdo nepomůže

Přibližně v té době poznala i Jiřího Horu, synovce českého básníka Josefa Hory, za kterého se v roce 1962 provdala. Radostné období doprovázelo i postupné celospolečenské uvolnění, které v srpnu 1968 zarazil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Ve chvíli, kdy do Československa přijížděly obrněné tanky sovětských okupantů, manželé Horovi pobývali se svým jednoročním synem Petrem v Dobříni nedaleko Roudnice nad Labem. „Seděla jsem u rádia a furt jsem jen brečela a brečela. Říkala jsem si, že není možné, aby to svět takhle nechal. Že přijedou tanky do země, která nikomu nic špatného neprovedla. A nikdo se neozve, nikdo nám nepomůže – strašná bezmoc,“ vypráví Eva Horová.

„Manžel za mnou přišel a řekl: ‚Balíme a jedeme!‘ Měl zkušenost ze Sovětského svazu, kam ho akademie vyslala na několik měsíců do výzkumného ústavu. Vrátil se a věděl, co režim dokáže udělat s myšlením lidí. Protože aby člověk v takovém režimu mohl přežít, musí se jedině zavřít sám do sebe.“ Jako politicky nespolehliví neměli doposud povoleno opustit hranice Československa, a tudíž neměli vystavené ani cestovní pasy. Horovi tak odjeli do Prahy, kde Jiří obstaral pro svou rodinu pasy i výjezdní doložku. V Jindřišské ulici si sbalili dva kufry, rozloučili se s Evinými rodiči a spolu s malým Petrem odešli na Wilsonovo nádraží, odkud uprchli do rakouského Lince.

Stali se z nás uprchlíci

První noc přespali Horovi se svým synem v tělocvičně na slamníkách a o několik dnů později přejeli do Vídně, kde se přidali k dalším československým uprchlíkům v Gemeinde Christi v Schleifmühlgasse. „Ubytovali nás v kanceláři se skládacími lehátky, které jsme večer rozložili a ráno zase složili, protože se v kancelářích během dne pracovalo. Jednoho dne se v uprchlickém středisku objevil i můj malý, dvoumetrový bratr Petr, který jen několik dnů po nás nastoupil v Praze stejně jako my na vlak a dostal se až za námi do Vídně, do uprchlického tábora. Nakonec ale odcestoval do Kanady, kde žije dodnes.“

Po večerech sedávali s ostatními československými uprchlíky na dvorku uprchlického střediska. Pokuřovali cigarety, vyměňovali si své zážitky i vzpomínky a povídali si o dalších plánech. „Možná jsme si povídali chvílemi trochu nahlas, takže shora z patra se ozvalo: ‚Tschechische Schweine!‘ Uznávám. V tom momentě jsme byli zkrátka na obtíž, protože Čechů ve Vídni byla v té chvíli strašná spousta.“

Evin manžel Jiří obdržel za několik dnů od londýnské univerzity nabídku postdoktorandského stipendia a rodina Horových po několika týdnech odcestovala na britské ostrovy. Eva i nadále žila nadějí, že domů do Prahy se určitě brzy vrátí, protože sovětští okupanti Československo co nejdříve opustí. Navíc výjezdní doložka, kterou Jiří pro rodinu před útěkem vyřídil, platila pouze na dobu jednoho roku.

Londýn se nakonec stal jen dočasnou zastávkou. Horovi se koncem roku 1969 přestěhovali do Nizozemska, do městečka Vlaardingen, kde Jiří získal možnost pracovat ve společnosti Unilever Research.

Český a slovenský exilový skauting

Roku 1971 se jim narodila dcera Kateřina a dva roky nato už Evu Horovou zaměstnal jako laborantku biologický ústav Weevers Duin. Horovi se postupem času sblížili se zdejšími poměry i návyky, spřátelili se s místními a poznali i další emigrantské rodiny, které po srpnu 1968 opustily Československo. Právě díky nim se Eva Horová zapojila do aktivit organizace Českého a slovenského exilového skautingu, založeného roku 1975, jehož spoluzakladatelem byl prof. Ctibor Grandtner, zvaný Cipa.

Oddíl se skládal zejména z potomků československých emigrantů a po několik let dojížděly na letní tábory do Rakouska tři až čtyři desítky československých dětí. „Dětičky nám časem odrostly a další dorost ve věku deseti až patnácti let už nepřibýval. Další emigranti už v Holandsku nebyli. Postupně činnost umírala, až jsme si řekli, že ji ukončíme,“ vysvětluje Eva Horová.

Železná opona v Československu rozdělila Evu a její rodinu na dlouhé roky. Ačkoli udržovali korespondenční kontakt, poprvé se se svými rodiči uviděla až začátkem osmdesátých let, tedy po více než deseti letech, právě u příležitosti jednoho z letních skautských táborů.

Družba měst Havlíčkův Brod – Brielle

Ostrovní holandské městečko Brielle. Sem se rodina Horových později přestěhovala a Eva začala na místní škole vyučovat biologii. Starostou města se stal sociální demokrat Cornelis de Ronde, který usiloval o navázání užších partnerských styků s jiným městem v socialistické zemi. Zůstává otázkou, jakým způsobem nebo proč si vybral právě Havlíčkův Brod, nicméně do tohoto města na Vysočině se v červnu 1985 vydala oficiální delegace radních z Brielle, k čemuž Cornelis de Ronde přizval Evu Horovou, která navíc vypomáhala i jako překladatelka. „Cornelis Ronde si přál, aby se potkávali obyčejní lidé: muzikanti, učitelé, řemeslníci a zkrátka ti, co mají něco společného. Vždycky říkával: ‚Všichni lidi na celém světě jsou stejní: dvě oči, dvě uši, jeden nos a jedna pusa, tak proč bychom se neměli mít rádi? Když se poznáme, pochopíme, co toho druhého bolí, a třeba budeme moct pomoct. Přestaneme se nenávidět jenom proto, že někdo říká, že je máme nenávidět,‘“ vzpomíná na slova již zesnulého starosty Brielle Eva Horová.

Během návštěvy Brielleských v Havlíčkově Brodě byla v červnu 1985 mezi Cornelisem de Ronde a předsedou ONV Jaroslavem Doležalem podepsána dohoda o přátelských vztazích. V dalším roce pak následovalo stvrzení smluvního aktu. Za více než třicet pět let se každoročně uskutečnila řada výměnných pobytů studentů, učitelů, řemeslníků a oběma stranám přinesly i přes rozdílné podmínky nebo životní styl hluboké poznání či navázání přátelství.

Potřebujeme vědět, o čem si lidé povídají

Výměny obyvatelstva v rámci partnerství obou měst bedlivě sledovala za minulého režimu i československá Státní bezpečnost (StB). Od roku 1988 vedly bezpečnostní složky Evu Horovou jako prověřovanou osobu, svazek byl však po listopadu 1989 skartován. „Odvedli mě v Havlíčkově Brodě na služebnu, kde jsem odevzdala pasy návštěvníků, a mezitím si mě separé odvedl jakýsi muž. Začal přede mnou hovořit o tom, jak se nyní navštěvuje spousta lidí v zahraničí a oni potřebují vědět, kdo se s kým stýká a o čem si povídají. Řekla jsem mu, že se obrátili na špatnou osobu a takové informace nikomu podávat nebudu. Odmítla jsem i další setkání a rozloučili jsme se,“ vysvětluje Eva Horová.

Zprávy o sledování potvrzují i dokumenty z Archivu bezpečnostních složek. Sledovací akce si kladla za cíl „rozkrývat emisary západní pacifistické organizace“ nebo „podchytit činnosti objektu v Praze + zjišťování styků z řad pravice“. (Více podrobností viz Dodatečné materiály.)

Jsou to Evropani

Po pádu železné opony se Eva Horová vydala do Československa a její první kroky vedly na jednu z pražských stanic bezpečnosti. Přišla si sem vyzvednout knihu Malého Evropana, která byla zabavena její mamince při cestě z Nizozemska do Čech. „Jednalo se o knížku, která byla věnována právě těm dvojjazyčným dětem, které nevědí, čí jsou. Evropani to jsou!“ vypráví pamětnice a v této souvislosti připomíná obávaná slova své maminky, když v srpnu 1968 opouštěli rodnou Prahu. „Při odchodu na nás máma z okna druhého patra volala: ‚Vždyť z Péti nebude Čech!‘ My jsme ale zůstali českou rodinou i nadále. Doma se hovoří jen česky a obě naše děti také tak mluví. Navíc syn Petr se živí jako soudní tlumočník z češtiny do holandštiny. Když odcházím za mámou na Olšanské hřbitovy, připomínám jí, že má české děti,“ uzavírá své vyprávění Eva Horová.