Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Hoskovcová (* 1933)

• narozena 1. března 1933 v Březích na Přeloučsku

• kolem roku 1938 se rodina přestěhovala do Chroustovic

• v březnu roku 1939 zažila příjezd německých vojáků do Chroustovic

• za války zažila bombardování Kolína a Pardubic

• zúčastnila se XI. všesokolského sletu v květnu 1948 v Praze

• po roce 1948 rodina přišla o obchod

• vystudovala gymnázium v Pardubicích a pedagogické lyceum

• roku 1952 odešla do Liberce a působila zde jako učitelka

• první manžel Lubor Judl zemřel na vážnou nemoc krátce po návratu z vojny

• roku 1960 se vdala za Oldřicha Hoskovce

• vychovali dvě děti

• od roku 1966 pracovala ve zvláštní škole

• roku 1968 zažila sovětskou okupaci v Liberci

• před rokem 1989 poslankyní národního výboru

• dodnes se veřejně angažuje

• je členkou Liberecké občanské společnosti

Eva Hoskovcová prožila dvě totality. Jako dítě viděla v březnu roku 1939 příjezd německých vojáků na kolech do českých vesnic, zažila bombardování Kolína i radost z osvobození sovětskou armádou. Tu brzy vystřídaly perzekuce komunistického režimu. Komunisté rodičům znárodnili obchod a ona pro svůj živnostenský původ nemohla jít studovat vysněnou medicínu. Namísto toho vystudovala pedagogické lyceum a odešla do Liberce, kde měli nedostatek učitelů. Ale také nedostatek bytů, a tak po příjezdu do města, o kterém věděla jen to, že tam je Ještěd, neměla ani kde bydlet.

Původně zde měla strávit dva roky, ale nakonec v Liberci zůstala. Přežila dva manžely. První manžel Luboš zemřel krátce po návratu z vojny, kde sloužil u pomocných technických praporů (PTP). S druhým mužem Oldřichem Hoskovcem vychovala dvě děti, Markétu a Tomáše. 

Kromě těch vlastních vychovala celé generace dětí a s mnohými se stýká dodnes. Více než o změnu celého systému se snažila měnit věci okolo sebe. Za minulého režimu byla poslankyní národního výboru v Liberci, i když do komunistické strany nikdy nevstoupila. V současnosti je členkou Liberecké občanské společnosti. Dnes při pohledu na svůj život říká: „Rozjezd nebyl lehký, ale když má člověk těžký život, tak s tím musí umět bojovat. Potom se mu lepší stárne, protože už je připravený na všechno.“

Tam byl dům, který měl useknutou stěnu

Eva Hoskovcová se narodila 1. března 1933 ve Břehách u Přelouče do rodiny Františka a Anny Jelínkové, rozené Marboe. Rodina vlastnila obchod – koloniál, kde už jako malá často vypomáhala. Okolo roku 1938 se rodina přestěhovala do Chroustovic u Vysokého Mýta. Bydleli na náměstí vedle hospody U Štěpánků a k jejich obchodu patřila také benzinka, proto museli pracovat i v neděli. Přestože byly Chroustovice trochu stranou, ani tady jste nemohli zapomenout, že je válka. Dodnes vidí před očima řady Němců na kolech, jak v roce 1939 přijeli zabírat vesnice. „Jinde ve všech filmech bývali na motorkách. Ne, u nás zabírali na kolech,“ upozorňuje pamětnice.

Eva Hoskovcová vzpomíná také na strach, když přijelo auto a z něho vylezli muži s koženými kabáty. ,,Člověk nikdy nevěděl, do kterého baráku zahnou,“ dodává. Chodili také hlídat k autobusu, zda nepřijeli dva pánové s aktovkou. Muži v kožených kabátech zatýkali, pánové s aktovkou kontrolovali dodávky. 

I když se dospělí před nimi jako před dětmi snažili věci utajovat, vše zamlčet nešlo. Věděla, že zatkli pana Singera. Majitele továrny Singrovky v Pardubicích, který k nim jezdíval pro benzin. Z Chroustovic zavřeli slečnu Idu. Starší švadlenu, kterou měly jako děti velmi rády. Oba pro jejich židovský původ. Ida se z koncentračního tábora nevrátila, o továrníkovi Singerovi už po válce neslyšela. S kamarády se chodili dívat okénkem do umrlčí komůrky na těla, která byla vyhozena z vlaku převážejícího vězně z Osvětimi na západ. Tři z nich jsou pohřbeni v Chroustovicích. 

I přes prožité hrůzy války zdůrazňuje, že jako děti se se vším rychleji vyrovnávaly, třeba se i vyděsily, rozbrečely, ale za chvíli si už zase hrály. Když Spojenci bombardovali továrny se zbrojní výrobou, shazovali staniol, aby zabránili německým radarům v zaměření svých letadel. ,,My tomu říkaly letecké stříbro, soutěžili jsme, kdo bude mít staniolových proužků víc,“ poznamenává Eva. ,,Ale i tak. Ta hrůza byla v luftě, člověk ji třeba sám neměl, ale cítil pořád za sebou, že se něco děje.“

Po bombardování Pardubic se při náletech začali schovávat ve sklepě – ona v neckách, mladší bratr ve vaničce. Když americké letectvo bombardovalo v srpnu 1944 Kolín a Pardubice, byla na prázdninách u svého dědečka ve Starém Kolíně. Při cestě domů ji vyzvedl otec na nádraží v Pardubicích. Vlak tam končil, a tak museli přejít celé město po náletu. ,,Tam byl dům, který měl useknutou stěnu, jako když se díváte do divadla, z toho jsem byla úplně vykulená, protože tam byla postýlka a měli tam nad ní toho samého andělíčka, co jsem měla doma, a oni jim usekli zeď. To pro mě bylo něco strašného,“ upozorňuje pamětnice.

Před tankem jel kozák na koni a střílel rakety

Snáze se zvykalo na nedostatek jídla, i když ani to nebylo lehké. Jídlo bylo na příděl a pamětnice vzpomíná, jak se těšila, až bude velká jako tatínek a místo pátečního přídělu půlky špekáčku dostane dva jako on. Nebo když přijel na návštěvu dědeček, dostala místo suchého chleba chléb s máslem. Žili sice skromně, ale hlad neměli. Tatínek nekouřil, a tak ledacos směnil za tabačenky na černém trhu. Řadu věcí si vypěstovali na zahrádce. V tomto byl život na vesnici v období války snazší.

Rodina se také snažila podporovat příbuzné, kteří odešli na nucené práce do Německa. Posílali jim tam balíčky pod jmény známých osobností. „Já jsem se vždycky smála, když jsem slyšela Martu Krásovou zpívat. Kdyby věděla, co se naposílala balíčků do Německa,“ popisuje pamětnice způsoby, jak si lidé pomáhali. Kromě toho se její otec snažil zaměstnávat ročníky 1921 u nich v obchodě, aby unikly nucenému nasazení.

Předzvěstí konce války bylo bombardování Drážďan. „Pamatuji se, jak jsme měli ohromnou radost, když byl nálet na Drážďany, že už bude konec, já jsem ani nevěděla, kde Drážďany jsou,“ svěřuje se Eva. „ Až když jsem přijela do Drážďan a viděla jsem to tam pobořené, ten kostel a tak, tak jsem si na to vzpomněla, jak je subjektivní pocit v určité době.“

Ke konci války už ani nechodila do školy. Ta fungovala jako lazaret. Když pak dorazila sovětská armáda, jela je s nadšením vítat. Pamatuje si, že před tanky jel kozák na koni a střílel barevné rakety. Pro ni to tenkrát bylo něco nádherného. Jen jedna nepříjemná vzpomínka z dnů osvobození, jí do dneška uvízla v paměti. U místní rodiny Zachařových se skrývali tři sovětští zajatci. „My jsme v pětačtyřicátém šli vítat Rusy a ti vojáci u Zachařu vylítli, jeden skočil na auto a oni ho vyhodili, že se dal zajmout, že nebyl žádný hrdina. Tak ho maminka pak ošetřovala, vzali ho do nemocnice, nevím, jak to s ním skončilo,“ líčí pamětnice a dodává: „Takže celá vesnice nasazovala život a oni ho pak hned první den málem zabili.“ Jinak ale s vojáky navázali přátelské vztahy. „My jsme je milovali a oni milovali nás,“ tvrdí.

Když hrávala na klavír, chodíval za ní asi šestnáctiletý Vladko Kozděrev a přemlouval ji, aby s ním šla ven. A tam si hráli třeba na schovávanou. „Prostě oni to byli děti, ti mladí kluci,“ vysvětluje. Vojáci tam zůstali do začátku září a nevzpomíná si, že by došlo k nějakým excesům. Pokud ano, jejich velitelé je přísně trestali. Stalo se třeba, že jeden z vojáků ukradl jejímu otci kolo. Když ale viděl, že velitel chce vojáka zastřelit, řekl, že mu kolo dal, a vyřídil si to s ním sám. 

Takhle malinký budete, když nevstoupíte do KSČ!

Po nástupu komunistů k moci měli jako rodina živnostníků samozřejmě problémy. Evina maminka byla navíc náčelnicí Sokola a otec jako věrný člen sociální demokracie odmítal spolupracovat s komunistickou stranou. Jeden z místních, kterého pamětnice nechce jmenovat, chodil otci vyhrožovat: „Jelínku, takhle malinký budete, když nevstoupíte, takhle malinký.“ Po čase nátlaku podlehl a do strany vstoupil. I ostatní příbuzní z otcovy strany byli členy sociální demokracie. Bratranec Františka Jelínka novinář Josef Veverka, který byl vězněn už za války, strávil v komunistických kriminálech takřka 16 let.

Mezitím rodině Františka Jelínka komunisté znárodnili obchod, jeho žena byla vedoucí v konzumu, ale funkce ji zbavili. V atmosféře nátlaku a perzekucí se rozhodli pro odchod z Chroustovic do Vysokého Mýta. Zde František Jelínek dostal místo nákupčího v místním komunálu a rodině se ve větším městě, kde nebyli tolik na očích, začalo žít klidněji. 

Ještě předtím se pamětnice zúčastnila s maminkou XI. všesokolského sletu. Maminka šla v průvodu, který odvrátil hlavu od tribuny s Klementem Gottwaldem. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a hned po návratu musela složit post náčelnice Sokola v Chroustovicích.

Postoje rodiny i živnostenský původ měly dopad rovněž na samotnou pamětnici. Ačkoliv toužila studovat medicínu, po absolvování gymnázia v Pardubicích jí kvůli špatnému posudku politická ředitelka doporučila pokračovat na pedagogickém lyceu. Měla sice možnost studovat medicínu na vojenské fakultě v Hradci Králové, ale představa, že budou mít z dcery „vojandu“, se rodičům nelíbila. 

Když končila studium pedagogiky, dostal každý ve třídě přihlášku do komunistické strany, jen ona, ačkoliv ve třídě patřila k nejlepším, ne. To ji natolik urazilo, že když za ní později opakovaně přišli, aby do strany vstoupila, pokaždé odmítla. Jednak už si o režimu myslela své, jednak v ní stále byla ono ponížení z dob studií.

Chtěla jsem na vesnici, tak mě poslali do Liberce

Po absolvování pedagogického lycea dostávali umístěnky většinou na Ostravsko a Liberecko. „Říkala jsem, že jsem vesnická holka, že chci na vesnici, tak mě rovnou poslali do Liberce,“ vypráví Eva. Bylo jí 18 let, nikoho tam neznala. Měla slíbený byt, ale po příjezdu žádný nedostala. Město mělo sice pro školu rezervované byty, ale nebylo určeno, pro kterou přesně školu by měly být. Pamětnice to vyřešila tak, že si šla sednout s balíkem peřin před radnici. Lidé z radnice ji poslali na domovní správu a klíčky od bytu nakonec dostala. Prvních 14 dní tam ovšem byla bez elektřiny a neměla ani čím topit. Dlouho trvalo, než dostala byt přidělený písemně, což mělo za následek, že nedostávala příděly na uhlí. Sehnat někoho, kdo by jí ho dovezl, bylo tehdy dost těžké. Aby byt nedostala přednostně nějaká rodina, vzala si tam kamarádku. Byt měl 16 metrů čtverečných a svého času tam bydlela každá se svým manželem. Až později, když měla dvě děti, si s manželem požádala o přidělení nového bytu.

Ani začátky na pozici učitelky nebyly lehké. Ve své první třídě měla 42 dětí. Kolikrát musela utéct ze třídy a jít se vybrečet na záchod. Vystřídala několik škol.

Manžel se vrátil z vojny nemocný a zemřel

Postupně se s novým bydlištěm sžila a po čase se seznámila i se svým prvním manželem Luborem Judlem. To ale netušila, že pro ni má osud přichystanou další ránu. V 50. letech, když Luboš sloužil u PTP, se za něj provdala. Proč manžel skončil u pétépáků, pamětnice neví. Snad, že pozdě nastoupil na vojnu, ale nikdy se o to nezajímala. Aby mohl jít po propuštění rovnou za ní do Liberce, vzali se, ještě než z vojny přišel. Vrátit se měl na podzim, ale nakonec ho pustili až na Vánoce.

Přišel den před Štědrým dnem, bohužel těžce nemocný. A proto v lednu nastoupil do nemocnice se zánětem mozkových blan. Eva se o něho starala několik týdnů v nemocnici, avšak krátce po propuštění domů zemřel. Tehdy také dokončovala studium českého a ruského jazyka na Univerzitě Karlově. Kvůli smrti manžela, kterého nestihla pořádně ani poznat, závěrečné zkoušky odložila a studium nedokončila. 

Podruhé se provdala v roce 1960 za Oldřicha Hoskovce, se kterým nakonec prožila 36 let. Po narození dětí zůstala doma. Dceru Markétku (* 1962) a syna Tomáše (* 1963) měla však brzo po sobě, a tak prý ztratila nárok na mateřskou. Z jednoho platu nešlo vyžít, a tak chodila po večerech pracovat. Někdy sehnala místo uklízečky, jindy učila ve večerních kurzech ruštinu či cizince český jazyk. Stálé místo našla až okolo roku 1966, kdy se jí podařilo dát obě děti do školky. Tehdy nastoupila do zvláštní školy. A protože do té doby učila češtinu a ruštinu, dodělala si na Karlově univerzitě psychopedii.  

Když Eva podruhé otěhotněla, žádala znovu o nový byt. Na úřadě jí ale úřednice řekla, že je nezodpovědné mít druhé dítě, když nemají byt, a že jí nemůže pomoct. Nakonec k nim přišli na kontrolu tři pánové. Když chtěli vejít dovnitř, museli po jednom, aby se do bytu vůbec vešli. „Tady ten překročí roh gauče, támhle si sedne a přijde druhý pán, tak se mi tam tři umístili a uznali, že o byt žádám oprávněně,“ líčí pamětnice deset let se táhnoucí peripetie s bytem. Na Bídě se tehdy stavěly paneláky, a tak si tam rodina odpracovala svůj podíl a byt, ve kterém Eva Hoskovcová žije dodnes, dostali.

Vždyť to jsou vnuci těch, které jsme milovali

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy Evu Hoskovcovou silně zasáhl, nedovedla si takovou situaci představit. V noci přišel její muž z rozlučky s kolegou z práce: „‚Člověče, něco se děje.‘ Tak mu říkám: ,Tobě se děje něco.‘ Byla jsem naštvaná, že přišel pozdě.“ Ráno už věděli, že to, co jeden sovětský důstojník den před tím označil za „ogromnoju glúpost“, bylo skutečností. S manželem, který odcházel do práce, se rozloučila s tím, že už se třeba neuvidí, že bude muset narukovat. Ona v té době pracovala ve družině. Svoje děti nechala doma a běžela do práce, kde bylo ale jen pár dětí. A i ty si za chvilku vyzvedli rodiče a ona se mohla vrátit k těm svým, které hlídala sousedka. Město bylo prázdné, nikde nikdo a ona stála na křižovatce a brečela. Vždyť to byli vnuci těch, které kdysi milovali.

„Byl to těžký den. Ale lidi si zvyknou na všechno,“ naznačuje pamětnice vývoj dalších dnů. Lidé začali se sovětskými okupanty obchodovat, což jí velmi vadilo. Ona sama dny po okupaci trávila doma. S ostatními lidmi vyšla poprvé do ulic po vítězství českých hokejistů nad Sovětským svazem. „To byl průlom v tom pocitu, že my ty Rusáky přece jenom dokážeme porazit,“ podotýká Eva Hoskovcová. Když jela později do Sovětského svazu, říkal jí jeden Litevec, že byl v roce 1968 v Olomouci a všichni je měli rádi. A já mu řekla: „Kdo? Funkcionáři? Jinak to mají představitelé, jinak obyčejní lidé. My vás rádi nemáme.“ 

Viděla jsem, že je Rusko spoutané tak, jak se u nás říkalo

Pamětnice se ve vzpomínkách vrací deset let před osudné dny okupace. Když měla v roce 1958 možnost vycestovat do Sovětského svazu, utratila skoro celou výplatu, a ještě si musela půjčit, jen aby mohla jet. Chtěla vědět, zda je to tam tak spoutané, jak se říkalo, a také se setkat se svými dětskými láskami z doby osvobození. Jela se zájezdem od Čedoku a navštívila Varšavu, Minsk, Brest, Smolensk a Moskvu. Většinu cesty přes Sovětský svaz jeli autobusem a měli zakázáno sjet z hlavní trasy. Jednou však přemluvili řidiče, aby toto pravidlo porušil. Dojeli do vesnice, jejíž jméno nezná, protože jim ho tamní obyvatelé nechtěli, možná nesměli říct. Vesnice vypadala chudě, staré domy pokryté dřevem s pomalu slaměnými stěnami. Viděli také řadu domů zničených válkou, tehdy to ještě omlouvala, že není tak dlouho po válce. 

Zajímalo ji také, zda je Sovětský svaz plný zákazů a příkazů. A během cesty se jí několikrát potvrdilo, že je. Museli vždy hlásit, kam jdou, být včas na hotelech, byl to až takový vojenský režim. S kamarádkou se seznámila se dvěma mediky, měli se sejít druhý den, ale omluvili se, že nemůžou přijít. V Moskvě se jí podařilo najít jednoho z vojáků Sašu Letěnka, který si dopisoval s jejím bratrem. Jeden den s ním chodila po Moskvě, ukazoval jí, kde je v metru na mozaikách vygumovaný Molotov, a druhý den za ní přišel jeho otec, že nemůže přijít, protože se musí učit na maturitu.  

Když pak navštívila Sovětský svaz podruhé v roce 1978, mohli se již pohybovat volněji. Při třetí cestě v roce 1983 byla už atmosféra úplně jiná. Ve frontách si s lidmi povídala o poměrech a celkový dojem z cesty po Sovětském svazu byl nesrovnatelný s tím z první cesty. 

S celou rodinou ale za bývalého režimu nikdy nevycestovala. Jednou žádala o povolení vyjet do Bulharska, nedostala jej. Později, když zařizovala manželovi důchod, zjistila, že byl před vojnou v Jáchymově. Neví přesně, proč tam byl, údajně snad proto, že chtěl se svým bratrem utéct ze země. Tehdy jí ale napadlo, zda je právě kvůli tomu nepustili na dovolenou do Bulharska.  

Tomáš a Markéta, děti pamětnice, navštěvovali gymnázium ve Frýdlantu, protože do Liberce by se nedostali kvůli nevyhovujícímu posudku. Markéta chtěla po maturitě studovat český jazyk a dějepis, hlásila se na několik vysokých škol, ale ačkoliv přijímací zkoušky udělala, nikdy ji nepřijali.

Dokonce i docent Hroch prý vyvíjel snahu na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, aby ji přijali, ale nepomohlo to. Zda nebyla přijata kvůli nějakému škraloupu v posudku, nebo kvůli velkému převisu uchazečů, pamětnice neví. Nastoupila do libereckého divadla a později dálkově vystudovala DAMU a nyní pracuje pro Českou televizi jako dramaturgyně dětských pořadů. Syn Tomáš nedokončil studia na drážní škole v Žilině a odešel pracovat na železnici do Prahy.

Když se k někomu přidáváte, přemýšlejte ke komu

Ještě před rokem 1989 se stala poslankyní národního výboru v Liberci, snad to bylo proto, že se vždycky uměla ozvat, když se jí něco nelíbilo. Chodila na společné schůze, ale před těmi měli nejdřív schůzi komunisti a pak ostatní, takže jenom podepsali, co už bylo podepsáno. Díky této činnosti už ji tolik nepřekvapily události listopadu 1989. Ze schůzí věděla, na co všechno nejsou peníze a že se nutně musí něco změnit. Dnes je ráda, že revoluce proběhla relativně v poklidu. Myslí si, že ne všechno se po roce 1989 povedlo, ale celkově změny vnímá kladně.

V roce 1990 odešla ze školství a šla pracovat do divadla na pokladnu, tam zůstala do svých 70 let. Je členkou Liberecké občanské společnosti, neziskové organizace, která se věnuje především neformálnímu vzdělávání a boji s různými formami předsudků. Jezdí do Valdštejnské lodžie v Jičíně číst pohádky, a když má pocit, že by se něco mělo změnit, ozve se. Mladším generacím vzkazuje: „Snažte se žít pořádně, neubližovat druhým, a když se přidáváte, přemýšlejte, ke komu se přidáváte.“