Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Hoťová (* 1951)

• narozena 11. srpna 1951 v Postoloprtech

• otec Vasil Metenko pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny

• chtěl jít bojovat po boku Poláků, na hranici zajat Sověty, následně tři roky nucených prací v gulagu

• po propuštění se připojil k 1. československému armádnímu sboru

• bojoval u Sokolova, pomohl osvobodit Kyjev, Bílou Cerekev a Rovno a prošel těžkými boji na Dukle

• pamětnice je vyučená elektrotechnička, při práci vystudovala střední ekonomickou školu

• v druhé polovině 80. let studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 2024 žila v Odoleně Vodě

Jaroslavu Hoťovou, stejně jako mnoho dalších, silně formovali její rodiče. Od raného dětství slýchávala vyprávění svého otce o jeho válečné anabázi, během které se ocitl v sovětském gulagu, kde tři roky trpěl hladem, zimou a celkově nedostatkem. S 1. československým armádním sborem se účastnil mnoha důležitých bitev a byl svědkem oboustranných krutostí. Jeho odkaz Jaroslava Hoťová zachovává dodnes.

Na Zakarpatsku byl těžký život

Jaroslava Hoťová, rozená Metenková, se narodila 11. srpna 1951 v Postoloprtech. Matka Ludmila Metenková, rozená Šmídková, pocházela z početné rolnické rodiny (měla 12 sourozenců) žijící v obci Drahkov na Benešovsku. Její matka zemřela předčasně, a tak se o Ludmilu Metenkovou staral jen otec a její starší sourozenci. Se svým budoucím manželem se seznámila v pohostinství poblíž Bohosudova, kde pracovala u své sestry. Svatba se pak konala roku 1947.

Otec Vasil Metenko pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny a narodil se 19. března 1918 v obci Kušnice v okrese Oršava. Jeho otec se jmenoval Jura Metenko a matka Marie, rozená Prodanová. Měl dva starší bratry Jiřího a Michala a mladší sestru Marii. Jak vzpomíná jeho dcera, vyrůstal v chudých poměrech. Jeho matka byla v domácnosti, otec pracoval u dráhy. Volné chvíle trávil venku, ať už koupáním v místní řece nebo pomocí rodičům na poli. Po základní škole studoval čtyři roky na technickém lyceu a poté působil jako strojník. Po záboru Podkarpatské Ukrajiny Maďarskem a vypuknutí druhé světové války mu přišlo mobilizační nařízení. Vasil Metenko ovšem bojovat za Maďary odmítal, chtěl jít na pomoc napadenému Polsku. Při jeho cestě ho na hranicích zajali Sověti, nějakou dobu strávil ve vězení v Charkově a v Izjumi ho odsoudili na tři roky nucených prací, které strávil v nespecifikovaném gulagu v autonomní oblasti Komi.

V sovětském lágru pracoval ve skladu. Prožíval krušné chvíle plné hladu a zimy. „Jídla tam byl nesmírný nedostatek, velký hlad. Říkal, že dostávali k snídani horkou vodu a v tom hrách a k tomu nějaké množství chleba. A k večeři byla šlichta. On říkal, že tohle by nedali dneska u nás ani prasatům,“ popisuje Jaroslava Hoťová. V tvrdých podmínkách byl nucen fungovat až do ledna roku 1943. Po propuštění ho spolu s dalšími muži poslali k československé jednotce do Buzuluku. V té době trpěl podvýživou a stále neměl dostatek sil, jak ilustruje historka, kterou vyprávěl své dceři. „Někde viděli vyhublou kozu, tak se domluvili, že ji teda uloví, opečou si ji někde. A čtyři kluci tu ubohou vyzáblou kozu skoro nemohli dostat, protože oni všichni měli méně jak 50 kilo, kolem 50 kil, zesláblí byli šíleně,“ vypráví a dodává: „Takže oni je museli dát trošku dohromady. Dostávali více jídla, dali jim oblečení. Těžká fyzická práce odpadla a nahradili ji tou přirozenou. Takže když je dali dohromady, tak potom už šli k plukům.“

Nehledělo se na to, kolik padne lidí

V 1. československém armádním sboru působil Vasil Metenko jako ženista, samopalník a průzkumník. Postupně byl povýšen do hodnosti četaře. Účastnil se mnoha vojenských operací na východní frontě. Bojoval u Sokolova, pomohl osvobodit Kyjev, Bílou Cerekev a Rovno a prošel těžkými boji na Dukle, kde byl těžce zraněn. Na boje v Dukelském průsmyku vzpomínal celý život – jen o chlup totiž vyvázl smrti. Jak vzpomíná Jaroslava Hoťová, vojáky překvapil wehrmacht, který proti nim vyrazil s tanky. Otec společně s ostatními začal ustupovat, nastal zmatek a střelba se ozývala ze všech stran. „Táta říkal, že tam lítaly ruce hlavy. Sám byl zraněn, padl do zákopu a na něj padaly mrtvoly – ty ho ochránily před dalšími útoky,“ vypráví jeho dcera. Až do roku 1946 pak Vasil Metenko trávil čas po lazaretech a léčebnách. „Do konce života kulhal,“ vzpomíná Jaroslava Hoťová.

Vasil Metenko se stal nositelem několika vyznamenání – Československého válečného kříže 1939, Československé vojenské medaile za zásluhy II. stupně, Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, medaile Za osvobození Prahy, medaile Za zásluhy a medaile Zasloužilý bojovník proti fašismu. V dubnu 1946 ho poslali jako vojáka na trvalou dovolenou, po dvou měsících kvůli špatnému zdravotnímu stavu odešel z armády úplně. Jako válečnému invalidovi mu přidělili pro obživu trafiku v Postoloprtech, kterou provozoval se svou manželkou. V 50. letech mu ji komunisté společně s bytem znárodnili. Poté pracoval na Rakovnicku jako horník a od roku 1960 mu uznali plný invalidní důchod, během něhož pracoval jen příležitostně. Válečné zážitky ho ovšem zřejmě ovlivnily, jak vzpomíná Jaroslava Hoťová, otec docela hodně pil a matka ho musela mnohokrát vozit domů z hospody na kárce. Navíc měl poměrně výbušnou povahu, která se projevila například po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy vojákům Varšavské smlouvy vyhrožoval fyzickým násilím (doma mu zůstaly zbraně z války). Rodina ho tak v následujících dnech musela před okupanty, kteří se na něj chodili ptát, skrývat ve sklepě. Vasil Metenko zemřel roku 2000.

Jak je možné, že tatínek zabíjel lidi

Jaroslava Hoťová se narodila v době, kdy ještě rodiče vlastnili trafiku. Brzy se ale přestěhovali do Rakovníka, odkud odešli v roce 1964 do Odolene Vody nedaleko Prahy. Vyrůstala po boku staršího bratra Zdeňka. Prožívala šťastné dětství a nic jí nechybělo. Během dospívání jí ovšem začala vrtat v hlavě jedna otázka – jak je možné, že její otec zabíjel lidi? „Já jsem to nebyla schopná pochopit. Tehdy jsem si s ním sedla a on mi říkal o studních, do kterých naházeli vojáci wehrmachtu těla těhotných žen s rozpáraným břichem, říkal mi o dětech, o lidech, kteří byli vláčeni po zemi. Tak pak jsem to teprve pochopila. A můj táta řekl rovnou: ,Buď ty, nebo on,´“ vzpomíná.

Jaroslava Hoťová se vyučila elektromechaničkou v Tesle v Holešovicích a poté při zaměstnání ještě absolvovala střední ekonomickou školu. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděla, když jela ráno z Odolene Vody autobusem do práce. Událost ji zasáhla. Ještě 21. srpna se jela podívat do Prahy, odkud se ovšem brzy vrátila, protože po tom, co v hlavním městě viděla tanky a vojáky, dostala strach.

Roku 1969 se provdala za Miroslava Hotě. O rok později se jim narodila dcera Radka a roku 1975 pak syn Miroslav. V roce 1978 si podala přihlášku na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kam ji ovšem nepřijali. Podruhé (roku 1987 nebo 1988) se na fakultu dostala a studium završila titulem doktora práv.

Sametovou revoluci uvítala, i její rodiče byli rádi, že se pádu režimu dožili. Po ukončení studií působila jako podniková právnička. Mimo jiné také vykonávala funkci zastupitelky v Odoleně Vodě, kde žila i v roce 2024.