Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Hoznauer (* 1929)

• narodil se 21. září 1929 v Drahelicích

• díky kladným kádrovým posudkům mohl studovat FF UK

• stal se učitelem češtiny, z politických důvodů často střídal působiště

• v 60. letech psal do Literárních novin

• po srpnu 1968 nesměl publikovat, ale dále učil

• za normalizace před katedrou vykládal o zakázané literatuře

• v 90. letech napsal učebnici literatury po roce 1945 a čítanky

• je autorem vzpomínkových knih Cesta do hlubin kantorovy duše (první vyd. 2004) a básnické sbírky Stařec na čekané

Miloš Hoznauer se narodil 21. září 1929 v Drahelicích. Na jeho životní osudy do roku 1989 měly velký vliv kádrové posudky. Syn pomocného dělníka z vesnických poměrů. On sám však už jako dítě na svou třídu zanevřel. Bydlel s rodiči v jedné místnosti, jídlo na přídělové lístky bylo samozřejmou součástí života.

„Já si strašně přál šlapací autíčko. A tak jsem se ptal: ‚Proč já nemohu mít šlapací autíčko?‘ ‚Protože ses narodil v chudé rodině, to ses měl narodit nějakým boháčům.‘ Místo abych zanevřel na boháče, tak jsem zanevřel na chudinu. A poprvé jsem říkal už ve čtyřech letech: ‚Já chci být bohatý. Já nechci být chudý.‘ A tohle se ještě prohlubovalo, když jsem začal chodit do obecné školy, kde byly v podstatě tři kasty, začal jsem chodit v tom pětatřicátém roce. Ti, kteří žebrali o svačinu. Ti, co měli chleba se sádlem, to byla druhá kasta. A třetí kasta, to byly křupavé houstičky se šunkou, na kterou jsem vždycky míval strašnou chuť.“

Miláček kádrového systému

K autíčku a k houstičkám se šunkou od kosti se později přidaly ještě párky s křenem, pro které si jej ke školníkovi posílal pan řídící. Párky jsou pro něj dodneška velkou lahůdkou, přestože „ví, co se do nich dává“. Když přestoupil na gymnázium, rovnou jej klasifikovali jakožto „nejchudšího ve třídě“ – jako takový měl nárok na bezplatné učebnice a jednou za čas na buřt nebo dršťkovou polévku u řezníka ve městě. Buřt mu chutnal, ale cítil při tom velké ponížení. Student byl prý prachmizerný, stále v opozici. Navzdory vnitřnímu odporu jej ale kádrový profil syna pomocného dělníka nejednou vytáhl z bryndy. Ve čtvrté třídě, ještě za Protektorátu, mu hrozilo vyloučení za dostatečnou z němčiny (čtyřka z němčiny byla v podmínkách Protektorátu brána za pohrdání jazykem), ale protože pan katecheta napsal do žádosti, že pasením hus „přispíval k vítězství velkoněmecké říše“, mohl zůstat. V maturitním ročníku vydával školní časopis. V lednu roku 1948 vyšel s obálkou, na níž latinářka, třímajíc srp a kladivo, prohlašuje: „Není pravda, že připravujeme puč. Pravda je, že ho máme dávno připravený!“ Měsíc před převratem. Syn pomocného dělníka byl ovšem nevylučitelný. Proto také odmaturoval a byl s devíti čtyřkami na vysvědčení přijat ke studiu češtiny a ruštiny na filozofické fakultě v Praze. Tam poprvé zjistil, jaké to je, nebýt kádrovým miláčkem systému.

Na filozofické fakultě to popletli

Jakýsi Mojmír Botura, vedoucí kroužku a člen komunistické strany, udělal podle Miloše Hoznauera chybu, když ho zařadil so špatné škatulky. „Mně tam napsal ‚jediný syn bohatých buržoazních rodičů‘. Dovedete si představit tu skvělou ironii, když vy se všude dostáváte pro svůj třídní původ a teď máte napsán takový posudek. Já mohl být vyhozen kvůli tomuhle. Já neudělal zkoušku z marxismu-leninismu, kde bych byl jako syn pomocného dělníka jistě exceloval. Soudobé ideologické problémy, zase nedostatečně!“ Byť se nedorozumění nakonec urovnalo, byl nucen opakovat první ročník. Jedna svazačka v kroužku dostala za úkol přimět ho k větší aktivitě a většímu zápalu. Tak se seznámil se svou první ženou Alenkou. Tajně spolu v rámci plnění úkolu hráli každý týden buržoazní tenis. Miloš psal diplomovou práci s názvem Lidovost poezie Jaroslava Seiferta.

Podněcovatel ke vzpouře

Po studiu musel narukovat na vojnu k radistům. Ve svých pamětech Cesta do hlubin kantorovy duše o této epizodě později napsal: „Nestal jsem se jako dělnický synek oporou velitelů, údajně jsem zesměšňoval politické školení mužstva a sabotoval ideovou výzdobu objektu.“ Ke všemu se doznává. Heslo „Pořadovým krokem ke snížení lidské důstojnosti“, které tam tenkrát viselo celých čtrnáct dní, měl opravdu na svědomí on.

Během protestů kvůli prodloužení vojny mu dělnická třída kryla záda naposledy: „Když sbírali vzbouřence, nemohli zavřít celý pluk. Tak deset. To je vždy, deset je exemplárně potrestaných, a zbytek je rád, že se tomu vyhnuli. A já jsem byl mezi těmi deseti vybranými, a tak jsem byl u předběžného výslechu a tam zjistili, že jsem syn pomocného dělníka. Tak jsem byl propuštěn a za mě tam šel do počtu někdo jiný.“ Na rozdíl od prvního ročníku na vysoké, kde si zkusil být v nemilosti nanečisto, vyšel z vojny natvrdo s hodností vojína a definitivně pošramocenou pověstí zrádce dělnické třídy, renegáta a podněcovatele ke vzpouře.

Učitel – zrádce dělnické třídy

Se stigmatem zrádce vlastní třídy nastoupil roku 1955 jako češtinář. „Vedoucí školského odboru prohlásil: ‚Toho si musíme pohlídat, toho nemůžeme dát někam pryč.‘ Tak já jako zrádce dělnické třídy jsem se hned po vojně dostal do Prahy. A zase jsem vydělal. Předtím, že jsem patřil k dělnické třídě, a teď že jsem ji zradil.“ Vinou „různých politických malérů“ ovšem střídal zaměstnanecká místa poměrně často. Za prvních sedm let pedagogické činnosti byl přeložen čtyřikrát. Celou tu dobu čekal, že mu zakážou učit a půjde k lopatě. Hodiny literatury byly tehdy přísně omezeny na povolený kánon: „Anna proletářka, devět hodin. Majerová – Siréna, Pujmanová, pár autorů. Ještě Glazarová, než se stala nepohodlnou, a pak nějací ti dogmatici, jako byl Skála, to se tedy probíralo.“ Rád je učil novou formou, jak říká. Přišel například převlečený za Jana Nerudu a studenti se jej měli na cokoli ptát.

„‚Proč umřela Maryčka Magdonová?‘ ‚Nemohla snést útlak v té době? Nesnesitelné životní podmínky?‘ ‚Jste na špatné adrese. Neuměla plavat.‘“ Právě podobné opakování ideologických frází studenty začal v polovině šedesátých let Miloš Hoznauer veřejně kritizovat. Prostřednictvím reportáží a kritických esejů.

„Samostatně myslet,“ napsal do Literárních novin z 3. září 1966. „Nedá se říci, že by žákům přicházejícím na střední školu z devítiletek chyběly hlubší znalosti. Naopak, byli mezi nimi přímo suverénní znalci osudu Maryčky Magdonové, pěnovky pana Vorla a fejetonu 1. máj 1890. Poznání, že babička je „příkladný lidový typ“, zůstane v nich hluboce vězet po celý život. A nač samostatně myslet, když každé dílo ‚řešilo třídní rozpory‘. […] Mladí lidé se ve školní lavici naučili popírat řadu věcí, aniž je vůbec poznali. Jistě je rozdíl, rozejde-li se například s náboženstvím člověk, který sám prošel náboženskou výchovou, nebo člověk, který neví, kdo byl Ježíš Kristus. Lidé, kteří neprošli procesem negace, se stěží mohou stát pevně vědomými lidskými individualitami. Zůstává v nich vždycky něco nezralého; hodnoty, o něž nikdy nesvedli rozhodující zápas, se nemohou stát součástí jich samých.“ V témže článku volá po změně. „Pranýř pro současné byrokraty na školské správě, pro současné dogmatické ředitele a současné neschopné učitele.“

Proti jeho činnosti – konkrétně proti reportáži Schola ludus, pojednávající o poměrech na středních školách – vystoupil na jedné ideologické konferenci tehdejší ministr školství Čestmír Císař a generální tajemník ÚV KSČ Vladimír Koucký: „Je to urážlivý obraz profilu našeho učitele a výstavní zobrazení celé naší školy jakožto obludného panoptika hrůz.“ Zastala se jej ale Svobodná Evropa, literární revue Plamen ho nazvala „pramenem živé vody na vyprahlé poušti“. A pak už to „bylo jak v pohádce či v americkém filmu. Stal jsem se žádaným autorem pro téma škola, výchova a problémy mladé generace,“ vzpomíná v Cestě do hlubin. „Moje články se objevovaly v řadě časopisů, podle mých reportáží se točily filmy Zvědavé kamery. Byl jsem kooptován do Rady ČST, na vysílání pro mládež. Stal jsem se fakultním učitelem a na filozofické fakultě vedl metodické semináře. Od Litfondu jsem několikrát získal placenou tvůrčí dovolenou a posléze i stipendium pro napsání knihy 11 o současné škole (jež se měla jmenovat Laterna pedakomika). Pracoval jsem ve skupině profesora Vodičky v Komisi pro novou koncepci literární výchovy. Na ministerstvu školství bylo ustaveno oddělení nových forem práce a já mu měl šéfovat…“ Místo vyhazovu jen stoupal.

Srpen 1968

Laterna pedakomika vyšla jedině v samizdatové edici Český šuplík. Pro Moskvu byl nepřítel normalizace. Dceři nedovolili studovat. Na začátku normalizace Hoznauerovi zemřela žena na rakovinu jater. Z principiálních důvodů ani jí nedovolili zůstat na škole, na které učila sedmnáct let.  

Miloše propustili z fakulty a zakázali mu publikovat. Přeložili jej na jiný obvod, na Gymnázium Nad Štolou. Ale učit mohl dál, byť v normalizované podobě. Aby byl blíž sirotkům, žádal o přeložení na jinou školu – pomohl mu v tom jeho přítel Mikiška, ředitel Gymnázia Na Vítězné pláni.

Tam nakonec zakotvil. Jistá soudružka z OV KSČ proti jeho přijetí vystoupila a prohlásila, že „nemůže být ani řeči o normalizaci, když na obvodě učí soudruh Hoznauer.“ Z její iniciativy „byla ustavena stranická trojka ve složení soudruzi Vokoun, Škývara, Hacaperka. A ta dostala za úkol mě dostat zase pryč ze školy.“ Stranická trojka nejenže neuspěla ve snaze poštvat proti němu ředitele, profesorský sbor, sdružení rodičů ani stranickou organizaci, ale během dvou týdnů se první z trojky „za zvláštních okolností utopil ve vaně své milenky, ten druhý soudruh v poměrně mladém věku nepřežil svůj první infarkt. A soudruha Hacaperku zatkli pro nějaké hospodářské delikty. Během čtrnácti dnů! A na tom obvodě snad usoudili, že mám zastání někde úplně nejvýš, nahoře.“ Od té doby měl víceméně klid.

Během normalizace učil zapovězené autory. A exilová a samizdatová literatura se k němu začala postupně dostávat sama. „Vaculík mi poslal své fejetony, které vyšly v Mnichově, jako učební pomůcku, protože se dozvěděl, že je probírám. A když přišlo nějaké udání, jakože třeba hanobím sovětské filmy – ano, hanobil jsem –, tak mě z toho vytáhl plukovník Hybler (otec jednoho z Hoznauerových žáků – pozn. ed.), velitel na kontrarozvědce.“ Kurýr mu nosili ruksaky plné zahraniční literatury. Rodič jednoho z dětí, pan inženýr Opatrný, věděl, co probírá, a tak jej zásoboval. Měl všechno.

Po revoluci si studenti pedagogické fakulty vyžádali, aby jim přednášel exilovou a samizdatovou literaturu. Mohl už jít do důchodu, v roce 1989 mu bylo šedesát let, ale nechtěl. „Teď, když je taková doba!“ Shromáždění češtinářů jej rezolucí žádalo, aby napsal učebnice literatury po roce 1945. Kohout, Vaculík, Klíma, Škvorecký. Na školu neměl čas. Po učebnici napsal i čítanku, která se jmenovala Dobrodružství s literaturou. Pro češtináře se stala biblí. Do důchodu, toho opravdového, jak říká, odešel v roce 1993. Od té doby píše. Cestě do hlubin kantorovy duše z roku 2004 se kromě mnoha dotisků dostalo v roce 2016 i druhého vydání. V roce 2015 měla jeho básnická sbírka Stařec na čekané obrovský úspěch a v dubnu 2017 vyjde autobiografický Lodní kufr. V jeho závěru píše:

„Napsal jsem toho už dost, lodní kufr je už skoro plný, ale stále nejsem slavný. Brzy mi bude devadesát, ruce se mi třesou, pletu si písmenka, ale musím vytrvat. Jako Martin Eden.“