Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ondřej Hrab (* 1952)

• narodil se 26. července 1952 v Olomouci

• jeho rodiči byli historička Libuše Hrabová a filozof Svatopluk Hrab

• rodina byla perzekvována a rodiče nemohli po roce 1968 učit na univerzitě

• organizoval výjezd z Olomouce na pohřeb Jana Palacha v lednu 1969

• matka se vrátila na univerzitu až po roce 1989, otec znovuzakládal katedru filozofie po roce 1989

• sestra se nedostala na žádnou vysokou školu a emigrovala do Holandska

• v roce 1970 nastoupil na VŠE, kde studoval mimo jiné sociologii

• během studií viděl v zahraničí představení v Československu zakázaného souboru Bread and Puppet, Tadeusze Kantora nebo Philipa Glasse

• po dokončení vysoké školy nastoupil do Ústavu sociologie racionalizace ve stavebnictví, kde tajně přepisoval a šířil samizdat

• v roce 1986 zorganizoval v hospodě Na Ořechovce konspirační představení Antigona souboru The Living Theatre a performance Mina Tanaky

• v letech 1985–1987 působil v HaDivadle

• během listopadu 1989 se zapojil do činnosti Informačního a dokumentačního centra Českomoravské divadelní obce se sídlem v Divadelním ústavu

• v roce 1991 založil Divadlo Archa

• v době natáčení rozhovoru byl ředitelem Divadla Archra a žil s manželkou v Praze

Z rodné Olomouce znal jen tradiční repertoárové divadlo plné velkých gest a přepjaté akce, jak ho sám charakterizoval. Díky zhlédnutí náhodného představení během návštěvy sestry v Holandsku poznal, že divadlo je možné provozovat i jinak. V průběhu normalizace se mu podařilo do československé kulturní šedi přivést v přísně konspiračním prostředí slavné soubory světového experimentálního divadla jako The Living Theatre, Bread and Puppet nebo japonského tanečníka Mina Tanaku.

„Tehdy jsme vždy několika málo známým řekli, aby přišli a nikomu to neříkali, což bylo to nejlepší PR,“ vzpomíná Ondřej Hrab na organizaci ilegálních akcí v hospodě Na Ořechovce nebo v klubu Na Chmelnici. Během spolupráce se zahraničními umělci pochopil, že divadlo je pro něj platforma pro diskuzi a jako takové je skvělým nástrojem k podpoře a péči o křehkou demokracii.

Rodiče byli dvacet let mimo obor

Ondřej Hrab se narodil do intelektuální rodiny vysokoškolských pedagogů Svatopluka a Libuše Hrabových v Olomouci. Otec, žák Josefa Ludvíka Fišera, zakládal olomouckou katedru filozofie a maminka se specializovala ve svém výzkumu na středověké dějiny na katedře historie. Mladá rodina bydlela v bytě po J. L. Fišerovi, významném českém filozofovi a strukturalistovi. 

Rodinu významně ovlivnila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk musela docentka Libuše Hrabová odejít z katedry historie a dostala místo v univerzitní knihovně. Kromě toho, že pobírala zcela neadekvátní mzdu, záhy ji komunisté sesadili do meziknihovní výpůjční služby, aby nebyla v kontaktu s lidmi. Zde musela setrvat dlouhých 20 let.

Katedru filozofie v rámci normalizace komunisté zcela zrušili. „Otec měl ZTP, protože jsme se vybourali na motorce, takže ho nemohli vyhodit úplně. Uklidili ho do nějakého kabinetu, aby se s nikým nestýkal. Strávil normalizaci na podřadném místě, a když se vrátil [po roce 1989], nové vedení Univerzity Palackého ho pověřilo znovuzaložením katedry filozofie,“ upřesňuje pamětník.

Díky sestře se dostal k jinému divadlu

Sám Ondřej Hrab vnímal invazi jako zmařené naděje. V lednu vyjel s přáteli z Olomouce do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Jen díky tomu, že maturoval v roce 1970, se stihl ještě dostat alespoň na Vysokou školu ekonomickou v Praze, ačkoliv toužil studovat jiný obor. Sestra, která byla o tři roky mladší, se z kádrových důvodů už na žádnou vysokou školu nedostala. „Sestra se ale naštěstí později provdala do Nizozemí, kde mohla vystudovat bohemistiku, a pak učila v Amsterdamu. Neměli jsme z toho žádné velké problémy, protože rodiče měli s režimem dost problémů dávno předtím. Ale rodiče ji mohli poprvé navštívit až za deset let, v druhé polovině osmdesátých let.“

Režim dovolil Ondřeji Hrabovi odcestovat za sestrou dříve. V roce 1976 se vypravil do Amsterdamu. Zde zcela náhodně zhlédl iniciační představení Einstein on the Beach umělce Philipa Glasse a začala se v něm rodit myšlenka, že by se chtěl věnovat divadlu. O chvíli později vycestoval s kamarády do Polska, kde viděli představení souboru Bread and Puppet Our Domestic Resurrection Circus. Tehdy si uvědomil, jak moc odlišné může divadlo být oproti tomu výhradně repertoárovému, které znal z Československa.

V té době se na vysoké škole dostal k vytoužené sociologii a po dokončení školy nastoupil do Ústavu sociologie racionalizace ve stavebnictví. „Pracovali tam někteří žáci Jana Patočky a sociologie tu jen náhodou nebyla vnímána jako buržoazní pavěda. Ale bolševici vůbec nevěděli, co po nás chtít. Bylo velkou výhodou, že jsem měl v práci psací stroj a mohl jsem přepisovat samizdat. Ten jsme pak šířili v síti přátel a kamarádů, která byla založená čistě na důvěře,“ vypráví Ondřej Hrab. Od roku 1985 pak působil po dva roky v brněnském HaDivadle na pozici managera a produkčního.

Na hranicích prohlédli i řitní otvor

Americký soubor Juliana Becka a Judith Malinové, The Living Theatre, byl mezi undergroundem v Československu tehdy nedosažitelnou legendou či mýtem. První, kdo o nich vůbec napsal, byl chartista Sergej Machonin. „V období polské Solidarity a konání studentských protestů mi kamarád řekl, že The Living Theatre budou v Krakově. Měli tam workshop, kde na univerzitní půdě ukazovali, jak dělat pouliční protesty. Současně jsem se dozvěděl, že místo honoráře dostali týdenní soustředění na polské straně Krkonoš,“ vypráví Ondřej Hrab.

Ondřej Hrab pojal záměr přivést představení Antigona do Prahy. Oslovil proto Jazzovou sekci, resp. Karla Srpa, že uspořádají schůzi Jazzové sekce s kulturní vložkou, po níž schovají představení The Living Theatre. Vše muselo proběhnout v naprostém utajení. Hrab se vypravil do Krkonoš, kde se mu podařilo překročit hranice do Polska. Metodou doptávání našel Juliana Becka a domluvil s ním, že soubor tajně přijede do Prahy. „Při přechodu zpět mě na hranicích zkontrolovali opravdu dokonale a úplně všude, dokonce museli nahlédnout do řitního otvoru.“

Aby se o akci nedozvěděla Státní bezpečnost (StB), dostali diváci pozvání telefonicky až úplně na poslední chvíli a do poslední chvíle také nevěděli, kde představení proběhne. Scházeli se dle instrukcí na různých místech a teprve tam jim zasvěcený člověk prozradil, že mají dojet do hospody Na Ořechovce. Současně nikdo nevěděl, kdy přesně soubor do Prahy dorazí, ani zda ho StB nezadrží na hranicích.

„Teprve když jsme věděli, že se jim podařilo přijet, začali jsme obvolávat diváky. Lidé sedli na noční vlak a jeli třeba z Bratislavy nebo z Brna, jen aby viděli The Living Theatre. Celkem dorazilo asi 200 lidí. Začalo představení Antigona, které bylo pro mnoho diváků zcela prvním zážitkem tohoto druhu. Část vůbec netušila, na co jde a byl to pro ně autentický zážitek na celý život. Diváci byli totiž ochotní vnímat představení zcela bez předsudků, bezprostředně,“ popisuje Ondřej Hrab atmosféru prvního představení amerického experimentálního divadla v Československu. 

Po představení následovala diskuze, kde i Judith Malina ocenila úžasné přijetí publikem. Státní bezpečnost přijela na místo asi o dvě hodiny později, kdy už byli všichni pryč. Soubor hrál zadarmo, dostali pouze jídlo a možnost noclehu. Ondřej Hrab následnou besedu moderoval a překládal z angličtiny.

Nahý Min Tanaka

Obdobným způsobem se Ondřeji Hrabovi podařilo do Československa přivést japonského tanečníka a herce Mina Tanaku. Tanaka cestoval do Vídně a měl možnost odbočit do Prahy. Konspirační akce se uskutečnila jako přednáška o japonském divadle s ukázkami. Tím pádem nebylo nutné povinné schvalování.

„Představení se odehrálo v klubu Na Chmelnici. Těsně předtím jsem se dozvěděl, že máme problém. Tanaka měl tančit nahý. To bylo v roce 1984 totálně nepředstavitelné. Nalíčil si tělo hlinkou, vzal na sebe vojenský plášť a postupně se celý obnažil,“ vzpomíná Ondřej Hrab. Taneční performanci doprovodil na bicí Alan Vitouš.

Ondřej Hrab vzpomíná, že publikum bylo na takové vystoupení totálně nepřipravené. „Z počátečního zmatení a údivu došlo k obrovské harmonii a emoci. Od té doby jsem asi nikdy nic podobného nezažil. Dodnes lidé – často výtvarníci, kteří tam byli, na to vzpomínají jako na bod zlomu v jejich životě,“ doplňuje Ondřej Hrab. Tajnou performanci zachytili fotografové Ivan Pinkava a Jaroslav Prokop.

Chtěli jít až na samotnou hranu

Pro Mina Tanaku bylo konspirační vystoupení v Československu nebezpečné, což byl paradoxně jeden z důvodů, proč se rozhodl do Prahy přijet, jak osvětluje pamětník. „Lákalo ho to. Chtěl jít až na mez. Chtěl dělat něco, co má smysl.“ Ondřej Hrab vzpomíná, že i dramaturgie v HaDivadle byla spíše na hraně. „Do textu, který jsme museli předkládat ke schvalovačkám, byly zakomponovány různé vějičky, třeba v podobě sprostých slov. Věřili jsme, že nám je soudruzi zakážou a nezakážou něco jiného, pro nás podstatného.“

Během Hrabova angažmá v HaDivadle se odehrál soudní proces s performerem Tomášem Rullerem. „Petr Oslzlý měl jet svědčit jako odborník k soudu do Prahy kvůli nahotě během Tomášovy performance, což představovalo trestný čin pobuřování. Oslzlý měl vysvětlit, že jde o umělecký akt. Státní bezpečnost chtěla Petru Oslzlému cestu do Prahy překazit a zdržet ho, aby soud nestihl. Čekali na něj dlouho před kanceláří, ale v té kanceláři jsem seděl já. Zkrátka si nás spletli, protože jsme oba nosili plnovous,“ vzpomíná pamětník. Dramaturg Petr Oslzlý tehdy stihl podat statečné svědectví s další podporou například Jindřicha Chalupeckého nebo Igora Zhoře. Tomáš Ruller se díky tomu vyhnul trestní sazbě tří let nepodmíněně.

V roce 1986 vyjel Ondřej Hrab s HaDivadlem na světovou výstavu EXPO do Vancouveru, kterou už tehdy vnímal jako předzvěst uvolnění politických represí. V českém pavilonu působilo několik v Československu zakázaných a perzekvovaných umělců. Do sametové revoluce stihl v Praze zorganizovat představení souboru Bread and Puppet.

Ladislav Chudík byl víc než deset disidentů

Hned na začátku revolučních dnů v listopadu 1989 nabídl Ondřej Hrab své služby Divadelnímu ústavu, odkud stávkový výbor organizoval výjezdy známých herců do regionů. „Herci propůjčovali své tváře myšlenkám revoluce a my koordinovali výjezdy do měst, protože právě herci byli jediní, jejichž tváře lidé znali. Disidenty nikdo neznal. Nebýt přání k narozeninám Ferdinandu Vaňkovi v Rudém právu, tak by nikdo neznal snad ani tvář Václava Havla. Když na Václavském náměstí promluvil Ladislav Chudík, představitel doktora Sovy z Nemocnice na kraji města, bylo to víc než deset disidentů.“

Po sametové revoluci si uvědomil, že chce dělat především věci, které směřují k demokratické společnosti. „Demokracii jsme nezískali, jak přednesl George Bush při návštěvě Prahy, ale jen jsme k ní vykročili! Musíme k ní směřovat, chránit ji a mít se na pozoru, protože nebezpečí ji ohrožuje neustále.“ Protože divadlo vnímal jako laboratoř, ve které lze na zhuštěné ploše zkoumat společenské proměny a fenomény, chtěl v další činnosti podporovat divadlo, které demokracii testuje i chrání.

Založení Divadla Archa

„Všechna divadla měla po revoluci velké existenční problémy. Snad nejhůře na tom bylo divadlo E. F. Buriana. Přihlásil jsem se do výběrového řízení s radikální přeměnou celé struktury a chtěl začít úplně od začátku.“ Tehdy muselo z divadla odejít všech 130 zaměstnanců a divadlo se proměnilo na produkční dům. Tak se Ondřeji Hrabovi podařilo založit Divadlo Archa. V Praze tehdy nebyl žádný variabilní sál pro soudobé divadlo a soudobý tanec. Archa splňovala po celkové rekonstrukci moderní technologické požadavky pro zahraniční soubory a do Prahy mohl přijet například Robert Wilson s představením Doctor Faustus Lights the Lights.

Povodeň v roce 2002 iniciovala další proměnu Archy. „Pochopil jsem, že Archa by neměla být jen tuzexem českého divadla. Nestačilo zde prodávat zboží, které jinde není. Stejně důležité bylo zabývat se tvorbou, která je kontinuální prací. A která reaguje na proměněnou společenskou situaci.“ S manželkou Janou se rozhodli otevřít divadlo rezidenčním pobytům začínajících umělců. Vedle toho se Archa zaměřila na dokumentární divadlo a divadlo sociální akce.

Po nevydařených jednáních s Národním divadlem a s Divadlem na Vinohradech se Václav Havel v roce 2008 domluvil na uvedení premiéry své hry Odcházení právě v divadle Archa. V době natáčení rozhovoru působil Ondřej Hrab na pozici ředitele Divadla Archa. Se ženou Janou Svobodovou žili v Praze.