Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandr Hrabálek (* 1956)

• narozen 2. června 1956 v Uherském Hradišti

• roku 1975 absolvoval gymnázium ve Vsetíně

• v roce 1980 promoval na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové

• věnoval se vědecké práci na Farmaceutické fakultě UK

• autor nebo spoluautor 24 patentů a více než 80 vědeckých publikací

• od roku 2003 proděkan pro vědeckou činnost FF UHK

• v letech 2006–2014 působil jako děkan FF UHK

• v letech 2014–2018 proděkanem FF UHK pro vnější vztahy a transfer technologie

• roku 2018 se stal primátorem Hradce Králové

Alexandr Hrabálek na první pohled působí dojmem klidného vyrovnaného muže. Má za sebou významnou vědeckou i akademickou kariéru. Momentálně (2019) usedl do horkého křesla primátora Hradce Králové. Jeho život nebyl vždy úplně jednoduchý, ale jak sám říká, v klíčových okamžicích mu štěstí přálo.

Nový učitel chemie

Narodil se 2. června 1956 v Uherském Hradišti. Maminka byla soukromá učitelka hudby, tatínek pracoval na lesním úřadě. Rodiče se seznámili krátce po druhé světové válce. Alexandr Hrabálek se sice narodil také v Uherském Hradišti, ale už po sedmi dnech po narození byla celá rodina pohromadě ve Velkých Karlovicích, kde rodiče žili již od roku 1949. Alexandr Hrabálek má ještě o pět let staršího bratra. „Dětství jsem měl hezké a již od pěti let jsem se – pochopitelně díky mamince – věnoval také hudbě.“

Do základní devítileté školy chodil Alexandr Hrabálek ve Velkých Karlovicích. A zásadní myšlenkový zlom u něj nastal, když v osmé třídě základní školy začala výuka chemie. „Dostali jsme nového učitele, Jaroslav Jurčák se jmenoval. Byl to středoškolský učitel. Měl nějaké problémy s oficiální mocí, takže učil na základní škole. Mnohé z nás však dokázal nadchnout pro chemii. Jeho otec měl problémy.“

Dále jet nemůžete, probíhá vojenský zásah

Rok 1968 zažil jako dvanáctiletý chlapec. Celá rodina jela poprvé na dovolenou k moři do Jugoslávie starým trabantem. Začátkem srpna odjeli a vraceli se zpět právě 21. srpna. Přejeli jugoslávsko-maďarské hranice a pronajali si na přespání malou chatku. Následující den rozdělili maďarští policisté jedoucí auta na československá a ostatní a shromáždili je na dvoře nějaké školy v maďarském vnitrozemí. Oznámili všem, že dále jet nemohou s tím, že probíhá vojenský zásah, země je obsazená a hraniční přechody neprůjezdné. Auta seřadili do kolony a doprovodili je do autokempingu v Győru.

„Tam jsme strávili pět dní. Maďarská strana se o nás velmi dobře starala a mnohokrát nám připomněli, že nás velmi dobře chápou, protože oni něco podobného zažili před 12 lety.“ Nakonec museli přejet hranice v Levicích. Město se proslavilo snímkem Alexandra Dubčeka skákajícího do bazénu. „Cesta zpátky v Československu probíhala mezi kolonami vojenských vozidel s velkými koly. Ve Velkých Karlovicích byl klid. Dům byl v pořádku. Musím však říct, že těch pět dní pro mě jako pro dvanáctiletého kluka bylo hodně složitých,“ vzpomíná pamětník.

Dějiny světa určené ke skartaci

„Studoval jsem na gymnáziu ve Vsetíně od roku 1971. Nebylo to pro mě úplně šťastné období. Jako děti z vesnice jsme se museli více snažit, ale dalo se to překlenout,“ vypráví a vzpomíná na profesora dějepisu, který zdůrazňoval, že je potřeba znát dějiny z různých pohledů a hovořil v souvislostech o vývoji civilizací. „Měli jsme vynikající učebnici – Dějiny světa, a pamatuji si, jak se všechny tyto učebnice v roce 1975 před maturitou vozily ke skartaci nebo spálení. Rok 1968 tam byl hodnocen jako okupace pěti socialistických států a kvůli tomuto jednomu odstavci byla tato vynikající učebnice ničena.“

Alexandr Hrabálek vzpomíná také na to, co mu dala výuka latiny. Studoval na humanitní větvi, kde učil starý prvorepublikový pan profesor s aprobací latina, řečtina a filozofie, který vše učil v patřičných souvislostech. „Z této výuky čerpám dodnes, je to vynikající k porozumění a odvozování cizích slov.“

Naše fakulta byla trochu jiná

V roce 1975 nastoupil Alexandr Hrabálek na Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Vzpomíná na náročné studium, na spolužáky a kamarády, ale i na odpovědnost, kterou cítil. Popisuje své rozhodnutí studovat právě chemii na farmaceutické fakultě: „Rozhodoval jsem se mezi hudbou a chemií. Začal jsem hrát na klarinet v prvním ročníku gymnázia a podařilo se mi absolvovat do maturity oba cykly Lidové školy umění. Absolvoval jsem jednou větou Kramářova klarinetového koncertu. Můj otec mi však říkal, že hudbě se mohu věnovat amatérsky, ale amatérské pokusy věnovat se chemii dopadají špatně.“

Pamětník považuje farmacii za nádherný obor, který umožňuje porozumět tomu, jak funguje lidské tělo a podobně. Studentský život byl v rámci studia také docela zábavný. Vzpomíná sice na to, jak jim v hradeckých restauracích občas někdo z těch, co tam popíjeli pivo, připomněl, že studují za jejich peníze, ale líčí to jako úsměvné situace.

Alexandr Hrabálek popisuje, že prostředí na fakultě bylo i za normalizace velmi dobré. Děkan fakulty prof. Květina měl řadu kontaktů, které využíval pro rozvoj fakulty. Poskytl zázemí lidem, kteří by v té době jinde neměli šanci, protože byli v nemilosti režimu. Například profesor Karel Waisser, který po vstupu sovětských vojsk napsal dopis Leonidu Brežněvovi, získal na fakultě zázemí a mohl pracovat. 

„Naše fakulta byla tak trochu jiná, normalizace ji tolik nezasáhla. Vím o jiných fakultách, kde to tak nebylo,“ dodává. „Chtěl jsem pracovat jako pomocná vědecká síla od prvního ročníku. Ale měl jsem respekt před slovy děkana fakulty profesora Květiny, který prohlašoval, že jen geneticky vyvolení mohou jako pomvědi pracovat. A já jsem se toho čtyři roky neodvážil.“

Žádná lékárna, ale chemie!

Teprve když Alexandr Hrabálek začal pracovat na diplomové práci v oboru organické chemie, nabídl mu doc. Jiří Vanžura spolupráci na katedře. „Stali jsme se kamarády. On mi také nabídl studijní pobyt. Nic krásnějšího mi v té době nikdo nemohl říct. Přijel jsem domů a řekl: ‚Žádná lékárna, ale chemie!‘“ Pamětník pracoval společně s docentem Vanžurou až do roku 1988, kdy doc. Vanžura zemřel při účasti na jednom sympoziu. Alexandr Hrabálek popisuje, jak se ocitl sám bez vědecké problematiky.

Seznámil se však s Pavlem Doležalem, se kterým začali rozvíjet novou problematiku, a to průnik léčiv přes zdravou strukturu, odborně řečeno problematiku akcelerantů transdermální permeace. Již první syntetizovaná látka byla lepší než všechny dosavadní. Alexandr Hrabálek byl také zakládajícím členem výrobního sdružení HISTOLAB, které se zabývalo časnou diagnostikou dětské leukémie. Ve sdružení byli také doc. Vanžura, histochemik doc. Lojda a výrobně pak také JZD Polička.

Vyráběli chemické látky, které svou strukturou byly substituované malé peptidy. Při krevních nátěrech bylo tak možné provést jednoduchou enzymatickou reakci a výsledný produkt pozorovat pod mikroskopem. Reakci způsobovaly patologické enzymy, které byly v buňkách dětí, u nichž začínala leukémie. Když se objevila barvička, diagnostika potvrdila nemoc. Když se neobjevila, dítě bylo zdravé. Bylo tak možné brzy zahájit terapii. Zachránila se tak řada dětských životů.

Látky, které byly připravovány, byly však nesmírně drahé. Sdružení je nabízelo různým institucím, mj. také velvyslanectví Sovětského svazu, kde se generoval ohromný trh pro využití této diagnostiky. „Dokonce se uvažovalo i o platbě formou protidodávky automobilů ZIL, ale nepodařilo se najít partnera,“ dodává Alexandr Hrabálek. Bylo vyrobeno asi 20 gramů této látky, která byla předána na dětskou onkologii. „Tak doufám, že ji využili, protože nám za to ani nepoděkovali,“ dodává pamětník.

Měl jsem zůstat na koleji, prý se něco děje

Alexandr Hrabálek popisuje složité období roku 1989, které pro něj osobně bylo dost komplikované. Byl právě čerstvě ženatý, celá rodina bydlela v Nové Pace. Manželka pracovala ve farmaceutickém provozu ve Velichovkách. On sám zůstával v práci na fakultě o sobotách, nedělích a často i o svátcích. Slíbený byt nedostal, prožíval deziluzi.

Vypráví, jak mu v pátek 17. listopadu zavolal děkan, ideologický proděkan a tajemník fakulty a sdělili mu, že domů za rodinou nemůže. Musí prý zůstat na kolejích, neboť mají echo, že se něco děje. Dali mu svá telefonní čísla s tím, že bude-li se něco dít, ať zavolá. Pamětník vzpomíná, že brzy usnul, nic se nedělo a v sobotu odjel normálně za rodinou. Během dne však začali doma sledovat zprávy a brzy vytušili, že se děje něco velkého. „V pondělí ráno jsem jel dělnickým autobusem a byl jsem překvapen, že někteří v autobuse říkali, že ‚ty všiváky měli zmlátit a vyhodit ze školy.‘“

Dále vzpomíná: „V pondělí ráno jsem přijel na fakultu a viděl jsem před budovou obrovské množství studentů, kteří pobíhali po fakultě, diskutovali, lepili plakáty, které už informovaly o tom, co se stalo předchozí večer v Praze. Mezi tím pobíhal tajemník fakulty, který ty plakáty strhával, oni je hned lepili zpět – docela legrační situace. Shromáždili jsme se v posluchárně, kde jsme se dověděli, co se vlastně stalo. Byli jsme pobouřeni tím, jak režim zakročil proti studentům. Odsoudili jsme to.“

Věděli jsme, že se to zlomilo

V Hradci Králové se konaly demonstrace hojně navštěvované studenty. „Děvčata z mé studijní skupiny chtěla 24. listopadu demonstrovat. Proslýchalo se, že jsou připraveni milicionáři, kteří tu demonstraci chtějí poměrně tvrdě rozprášit. My jsme byli ve dvojím ohni – měli jsme strach o ty naše studentky, ale na druhou stranu jsme věděli, že jim nemůžeme zabránit v tom, aby šly demonstrovat. Protože jsme věděli, že to je správná věc, že se musí ukázat síla studentů v Hradci Králové. Takže jediné, co jsem udělal, nabádal jsem je a prosil, aby si dávaly pozor a aby se nenechaly vmanipulovat do nějakých záležitostí, kdy by skutečně mohly být napadeny a mohlo by s nimi být špatně naloženo. Naštěstí celá ta schůze dopadla dobře.“

Pamětník dále vzpomínal na pátek 24. listopadu. Deset minut před půl osmou večer se vraceli s manželkou autobusem do Velichovek. Stanice Hvězda přerušila vysílání a hlasatel oznámil, že vedení ÚV KSČ rezignovalo. Redaktor popřál: „Na shledanou v lepších časech“ a zazněla stejnojmenná písnička Voskovce, Wericha a Ježka. „Věděli jsme, že se to zlomilo. A já jsem věděl, že už od této chvíle není možné, aby se vysokoškolský učitel měl tak špatně jako doposud,“ dodává pamětník. Věděl, že nastává zlom v jeho životě, že se režim položí a náš stát se stane součástí Evropy.

Ze své vědecké práce mám dobrý pocit

Alexandr Hrabálek se obšírně rozhovořil i o tom, co je mu bytostně vlastní – o své vědecké práci. Popisuje, jak na popud společnosti Fotochema syntetizovali látku na bázi keto-tetrazolu – heterocyklické dusíkaté sloučeniny. Jeho vědecký tým zjistil, že látka má značný antituberkulózní účinek. Začali proto tuto látku jako první syntetizovat a testovat. Tato sloučenina byla účinnější než všechny dosavadní. Na fakultě tak byla založena škola tetrazolu a její působení bylo ještě znásobeno spojením s problematikou akcelerace. „Látku jsme si nechali patentovat za své vlastní peníze, fakulta neměla zájem. Věřili jsme tomu. Podařilo se nám podat PCT patent v rozhodujících 65 zemích. To znamená, že se musí do tří let najít výrobce, nebo patentová ochrana zanikne,“ dodává pamětník.

V roce 1997 se tato problematika dostala na přehlídku patentů a vynálezů a obdržela zlatou medaili. „Velmi jsme si toho vážili, neboť to hodnotila objektivní zahraniční porota.“ Firma Bochemie koupila tento patent od autorů dva dny před expirací patentů. Tato problematika založila v podstatě nový obor a zaměstnala celou řadu dalších pracovníků. Na fakultě problematika kvete a v počtu citací v odborných impaktovaných periodikách je na čelním místě.

„Ze své vědecké činnosti mám dobrý pocit. Přesně v době, kdy jsem se stal primátorem, projevila jedna americká firma zájem o koupi našeho patentu na antituberikum,“ dodává pamětník. Co se týče pedagogické činnosti, byl Alexandr Hrabálek od roku 2003 proděkanem pro vědeckou činnost Farmaceutické fakulty UK, v letech 2006 až 2014 děkanem této fakulty a v letech 2014 až 2018 proděkanem pro vnější vztahy a transfer technologií.

I akademici mají zuby a musí je občas ukázat

První nabídku kandidovat do zastupitelstva města Hradec Králové dostal v roce 2010. Skončil první pod čarou. Zastupitelem se stal v roce 2013. „Chtěl jsem zvýšit povědomí o farmaceutické fakultě,“ popisuje svoji motivaci. V roce 2018 byl zvolen jako nestraník za ODS primátorem Hradce Králové. K městu má silný vztah.

„Politika má být slušná, je třeba vyjednávat s každým. Nemohu si však nechat všechno líbit,“ dodává a pokračuje: „Václav Havel řekl: ‚I básníci mají zuby,‘ a já jsem jeden svůj rozhovor zakončil slovy: ‚I akademici mají zuby a musí je občas ukázat.‘“ Na celostátní úrovni ho však zatím politici o schopnosti vyjednávat nepřesvědčili. V kandidátské řeči na primátora řekl, že chce, aby město vzkvétalo a nepovažoval to za frázi. Dodnes se věnuje hudbě. Pořád hraje na klarinet, ale jen na své chalupě v Nechanicích, kde ho nikdo neslyší. Hudba – barokní i rocková – je pro něj obrovský relax. Je členem správní rady Filharmonie Hradec Králové a návštěvníkem koncertů.

Závěrem ocenil Alexandr Hrabálek vlastnosti, jako je zodpovědnost v zaměstnání a poctivost v práci – aby za člověkem něco vzniklo. U mladých lidí postrádá pokoru. „Mladí nemají dostatek zkušeností a měli by se od těch starších učit, ale ne od každého. Spoustu dobrých vzorů si najít mohou. Každý by měl ten život prožít tak, aby nad jeho hrobem plakal i majitel pohřebního ústavu.“