Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hrabánek (* 1936)

• narozen 11. listopadu 1936 v Praze

• otec četníkem, zažil zatýkání četníků na hranicích v roce 1938

• otec vězněn v koncentračním táboře Elsterhorst bei Heyerswerda

• partyzánské skupiny na Slánsku

• zapojení četníků při osvobozování Československa a osvobození Slaného

• zatýkání četníků po roce 1948

• Domeček v Kapucínské ulici na Hradčanech

František Hrabánek, policejní poručík in memoriam 

Štábní strážmistr František Hrabánek působil jako četník od roku 1919 převážně na Slánsku. V nelehké době druhé světové války pro spoluobčany často riskoval vlastní život. V padesátých letech byl po třiceti letech ve službě zatčen, dva roky vězněn a bez nároku na důchod od policie propuštěn. Dne 10. listopadu 1992 byl v celém rozsahu rehabilitován a in memoriam povýšen do hodnosti policejního poručíka (viz foto 9).

„Můj otec a otec mých sester, Blanky a již zemřelé Evy, František Hrabánek se narodil v Divišově u Benešova v roce 1899 v početné rodině. Jeho otec v obci provozoval řeznictví.

Po absolvování obecné a tří ročníků živnostenské pokračovací školy byl v roce 1917 odvedený a poté nastoupil základní vojenskou službu v maďarském městě Békéscsaba. Odtud byl převelen k světlometnému praporu ve Vídni a následně do Šoproně (foto č. 1 a 2).

Po roce 1918 do demobilizace sloužil v Benešově. Poté přešel k četnickému sboru a od roku 1919 sloužil až do roku 1927 na Slovensku v Bratislavě, Malém Lipníku, ve Slovenském rudohoří v Harmancích, v Banskobystrickém kraji v Hosúsovu, Ratkové a Gemerské Panici. Poslední četnickou stanicí na Slovensku byla nyní městská část Ružomberku – Rybárpole. Od roku 1927 otec sloužil v Čechách na zámku v Lánech, Úžicích u Kralup, Chodově a Citolibech na Lounsku, v Hořešovičkách na Slánsku a ve Slaném.“ (Foto č. 4.)

K založení četnictva došlo na našem území v období rakouské monarchie v roce 1849. Od sedmdesátých let 19. století až do roku 1945 byla v sídlech okresních měst (a také ve Slaném) zřízena okresní velitelství četnických stanic. Nejnižší součástí byly četnické stanice, kterým veleli místní strážmistři. Ve Slaném fungovalo okresní četnické velitelství, které spadalo pod Kladno, a podřízená četnická stanice. Patřilo sem jedenáct obcí a devatenáct osad.

Četníci tvořili důležitou součást českého prostředí. Lidé s nimi přicházeli často do styku a denně je vídali při obchůzkách svěřeného rajonu. Služba byla náročná a nebezpečná, ale četnictvo se těšilo poměrně vysoké společenské prestiži a respektu ze strany obyvatel. Jejich soukromý život musel být bezúhonný. Sňatky mohli uzavírat až po dovršení třiceti let a odsloužení čtyř let v četnickém sboru. Kdyby sňatek ohrožoval dobré jméno nebo zájmy četnictva, mohlo jim být povolení odepřeno. Měli zakázáno členství v politických stranách a neměli volební právo.

Důležitou součástí jejich práce byly pravidelné obchůzky svěřeného rajonu. Jejich délka byla patnáct kilometrů a trvaly deset i více hodin. Do služby chodili v kompletní uniformě. Měla šedozelenou barvu s brigadýrkou a později přilbou. Ozbrojeni byli puškou nebo karabinou se vztyčeným bodákem, šavlí, ve služební brašně měli svěrací řetízky, zápisník, služební knížku, obvazový balíček, tužku, provázek, zápalky a pomůcky k pečetění. Prvními četníky, které se ve Slaném podařilo dohledat, byli Josef Mahler, Mikautich, František Matějíček, Josef Wenusch a Josef Stuchlík.

Po vzniku samostatného státu v říjnu 1918 zůstala organizační struktura četnictva zachována z rakouského systému. Ve Slaném byl velitelem četnické stanice strážmistr I. třídy František Srb. Jemu podřízeni byli místostrážmistři Václav Pintíř, Jan Emil Fryš, Václav Klíma a četník ve zkušební lhůtě Antonín Štětka. Od 28. února 1918 stál v čele slánské okresní četnické stanice výkonný kapitán Karel Štych. V roce 1925 obdržel pochvalný dekret za ochranu sídla prezidenta v Lánech (pod okresní četnickou stanici ve Slaném patřily i Lány). Do důchodu odešel 28. února 1927.

Na Kladensku a Slánsku byla silná komunistická strana. Podle četnických záznamů organizovala většinu nepokojů v regionu. Následkem stoupající drahoty se v roce 1919 a 1920 objevovaly nepokoje. Při vyhlášení prosincové generální stávky v roce 1920 muselo být jako posila povoláno sto četníků a šest set vojáků. K častým nepokojům docházelo i ve třicátých letech v době ekonomické krize.¹

„V období před druhou světovou válkou byl otec jako český četník ve spojení s Čsl. zpravodajskou službou. 26. 6. 1938 byl odvelen k posílení ostrahy našich hranic. Na českoněmecké hranici tehdy docházelo ke střetům s henleinovci. Strážní službu vykonával na četnické stanici Rossbach (nynější Hranice, okr. Aš). (Foto 5.) Současně získával zprávy o dění v Německu, které předával zpravodajské službě. V noci z 21. na 22. září 1938 byla stanice přepadena ordnery a ozbrojenými složkami z německé strany. Příslušníci stanice, vrchní strážmistr František Kloubský, M. Kaemer, Josef Horák, Václav Viktor a otec, byli odvlečeni do Německa a uvězněni v koncentračním táboře Elsterhorst bei Heyerswerda. (Foto 6.) Tam byli vězněni do 15. října 1938, kdy na zákrok československé vlády byli propuštěni, a dne 16. října se hlásili u Zemského četnického velitelství v Praze.“

V době ohrožení republiky před druhou světovou válkou měli být četníci součástí armády. Byli povoláváni do SOS (Stráže obrany státu). Byla organizována po praporech, celkem vzniklo jedenatřicet praporů. Ve Slaném byli po vyhlášení mobilizace 21. 5. 1938 do SOS odveleni štábní strážmistři Josef Janča, Josef Stehnij a J. Koblása, k zesílení pohraničních stanic nadporučík J. Jarolímek, štábní strážmistři Václav Vaněk, Maxmilián Kaemer, Josef Fára, strážmistři František Chládek a Josef Nešvara. V následujících dnech docházelo na hranicích k častým střetům s henleinovci. V září došlo v Ašském výběžku k zajetí a odvlečení vrchního strážmistra Františka Kloubského a štábních strážmistrů Františka Hrabánka, M. Kaemera, Josefa Horáka a Václava Viktora ordnery do Německa, odkud byli propuštěni až v říjnu.

Po podepsání mnichovské dohody zamířili do vnitrozemí spolu s českými uprchlíky i četníci, kteří posílili četnické stanice. Po vyhlášení Slovenského státu se do Čech vrátili i četníci, kteří tam sloužili. Když v březnu 1939 došlo k obsazení Čech německým vojskem, byli k posílení a udržení pořádku do Prahy posláni vrchní strážmistr F. Kloubský a štábní strážmistr F. Hrabánek. Do Slaného se vrátili, když už byl obsazen německými vojáky.¹

„Ještě dne 14. 3. 1939 působil otec při soustředěném oddílu v Praze – Tyršově domě, takřka před příjezdem německých okupantů byl táta poslán na Hrad, kde plnil rozkazy dané plk. Uhlířem, t. č. náměstkem velitelství četnictva v Praze. V té době také spolupracoval s významnými osobami národního odboje za osvobození (gen. Kravák, mjr. Antonín Weiss, gen. Houra, pplk. Uhlíř) a spolupracoval při odsunu českých letců do zahraničí s kpt. Vladimírem Černým, popraveným 8. 4. 1943. V roce 1940 spolupracoval s ilegální skupinou odboje Střed. Dále byl ve spojení s parašutistickou skupinou ve dřínovském lese u Kralup nad Vltavou a s partyzánskou skupinou Zelený les kpt. Orlova a por. Sokolova v bilichovském polesí u Slaného. Současně byl zapojen do ilegální odbojové činnosti Československé obce legionářské a byl nápomocen při různých udáních, kde pomáhal udaným radou nebo likvidací jimi vlastněných zbraní, za což jim a jemu hrozila i ztráta života.“ (Foto 7.)

Druhá světová válka přinesla četníkům nespočet vypjatých situací. Většina z nich pracovala ve prospěch českého národa a zachovala si čest. Byli zaměstnanci říše a museli poslouchat rozkazy, které se jim často příčily, za jejich neuposlechnutí jim však hrozila smrt. Většina četníků ve svém rajonu působila již před válkou. Občany ve svém působišti znali, a proto věděli, kdy mohou zamhouřit oko nebo být slepí. Řada četníků byla zapojena do menších odbojových akcí, sběru informací, podpory rodin zatčených i do zatajování černých porážek. Důležitou roli sehrálo četnictvo i během květnového povstání, kdy hlasatel Zdeněk Mančala vysílal z Českého rozhlasu do éteru první volání o pomoc. „Voláme českou policii, české vojsko, české četnictvo do Českého rozhlasu, přijďte co nejdříve... jsou zde stříleni čeští lidé!“ Řada četníků se rozjela na pomoc Praze, další pomáhali ve Slaném obsazovat a střežit důležité objekty, hlídat zátarasy a barikády a zapojili se i do střetů s ustupující německou armádou.¹

„Při vyhlazování obce Lidice dostal otec zprávu od vrchního četnického strážmistra Vojtěcha Jabůrka z Buštěhradu a odjel k Lidicím, kde varoval občany této obce vracející se z práce a informoval je o dění v obci. Sám pak využil oslavování Němců po ukončení celé akce a odcizil jim plán vyhlazování, který do konce války ukrýval doma. Tento s některými památkami (ručičkami od věžních hodin, písmenky z náhrobků, částmi kříže) a jiné menší drobnosti předal členu lidického výboru, děkanovi Josefu Kloučkovi.

Protože se o něj začalo zajímat kladenské gestapo, byl převelen ke strážní službě do koncentračního tábora Terezín. Zde pomáhal vězněným poskytováním informací o událostech z domova i ze zahraničí, stykem s rodinami a obstaráváním potravin. (Foto 8.)

V revolučních dnech byl od 5. května činným se zbraní v ruce a zúčastnil se vojenských akcí proti německým okupantům, mimo jiné i na výzvu Českého rozhlasu, který volal české četníky na pomoc při bojích o rozhlas v Praze, s autodopravcem A. Šípkem. Zde však pobyl pouze jeden den a na výzvu pplk. Špety byl přidělen vojenskému posádkovému velitelství ve Slaném, kde se zúčastnil jednotlivých vojenských akcí ve Slaném a okolí nejen se zbraní v ruce, ale v případě potřeby i jako spojka. Dne 5. 5. 1945 v dopoledních hodinách odzbrojoval za pomoci civilních osob příslušníky SS a německé četníky na jejich stanici proti Grandhotelu ve Slaném (foto 5-5e), které měl převést do slánských kasáren. Za tuto činnost v době okupace i revoluční obdržel Pochvalné uznání III. stupně – Velitelství Generál Alex, č. j. 5000/446 z 20. 2. 1946 a Pamětní medaili II. stupně, odboj. odd. Hnutí za svobodu v Lánech dne 28. 10. 1946, č. dekr. 276.“ (Viz foto.)

Po válce nastaly v řadách četnictva hned v roce 1945 čistky. Nejprve se týkaly četníků, kteří se dopustili kolaborace. Jedním z rozhodnutí nového vedení státu bylo povolení politické angažovanosti v řadách ozbrojených složek státu a přetransformování četnictva na Sbor národní bezpečnosti, do kterého četníci přešli. Po roce 1948 došlo v řadách SNB k dalším, tentokrát rozsáhlým čistkám. Příslušníci patřící k předválečným a válečným složkám byli propouštěni a často neprávem kriminalizováni.¹

„Po roce 1948 potřebovali komunisté ovládnout bezpečnostní sbory a toho docilovali zbavováním se původního českého četnictva. Důvod byl prostý. Čeští četníci věděli, kdo za války spolupracoval s Němci nebo udával české občany. Volili k tomu způsob zdiskreditování četníků a jejich postupné propouštění ze služby. Jedním z nich byl i náš otec, děda a praděda František Hrabánek, který byl obviněn, že při službě na slánském letišti (v hangáru stál jeden letoun Piper) mohl umožnit nepřátelům nového zřízení letecký útěk za hranice. Za to byl po třiceti letech ve službě propuštěn bez nároku na důchod a odsouzen na dva roky vězení v pověstném Domečku v Kapucínské ulici na Hradčanech. Po propuštění nemohl získat žádné zaměstnání a skončil jako průvodčí ČSAD, kde byl ve slánských garážích za záhadných okolností zabit.“

Ze vzpomínek regionálních pamětníků na slánské četníky

Úryvky z vyprávění projektu Vlastivědného muzea ve Slaném Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska:

Stanislav Bayer v roce 2011 vyprávěl:

Po atentátu na Reinharda Heydricha do Libovice přijely tři autobusy ozbrojených německých vojáků. Ihned se rozběhli po domech. Během prohlídky u nás našli otcovu loveckou pušku. Jako hospodář honitby měl otec povolení držet loveckou pušku. Utíkal jsem pro něho k hájovně, kde pracoval na poli. Vrátil se se mnou domů, aby ukázal vojákům doklad. Mezitím přijel na kole z Tuřan vrchní strážmistr Himmel (pozn.: strážmistr Himmel byl německé národnosti, a proto jeho syn musel narukovat do armády, ze které utekl a skrýval se až do konce války v kraji), který na návsi německy hovořil s velícím důstojníkem. Po chvíli si zavolal Antonína Ibla a Václava Bayera, aby potvrdili, že v obci nejsou žádní komunisté. Poté vydal důstojník rozkaz k ukončení prohlídky a vojáci odjeli. Během války k nám také chodily hospodářské kontroly slánských četníků, nejčastěji pan Stehnij, to byl rozumný člověk. Při jedné kontrole u Kolářových se stalo, že jejich asi dvouletý chlapec upozorňoval na to, že ve stodole je „chr, chr“ – měli tam načerno chované prase. Četník to nepochopil, nebo možná pochopil, ale nedal to na sobě znát.

Výslechy StB po roce 1948

Po roce 1948 byl v Československu na zemědělce činěn takový nátlak, že během několika let nezůstal skoro žádný soukromě hospodařící rolník. Hospodářům byly nařízeny dodávky zemědělských produktů, které měly likvidační charakter. Jejich neplnění bylo přísně pokutováno... V naší obci drželi zpočátku všichni pohromadě a navzájem si pomáhali. To byla jedna z příčin, proč se v ní dlouho nedařilo JZD založit... V roce 1952 tajná policie postupně zatkla mého otce Františka Bayera, Antonína Ibla, Josefa Koláře a Františka Jindřicha. To mělo lidi zastrašit. Otec dlouho neřekl, jak výslech probíhal, teprve po čase vyprávěl, že musel podepsat, že nic z výslechu neprozradí. Pokud něco vyzradí, bude znovu zatčen a už se nevrátí. Také řekl, že tajná policie si vede o nás všech, i dětech, podrobné záznamy. Sleduje také, s kým se stýkáme, a podobně. Nejhoršímu a nejdelšímu výslechu byl podroben strýc Jindřich. Vrátil se až druhý den ráno a zcela vyčerpaný přišel rovnou za otcem. Vyslýchali ho celou noc, policisté se při výslechu střídali, ale jemu nedali ani napít...

V roce 1952 jsem narukoval k 31. pěšímu pluku v Brně-Králově Poli. Na vojně jsem byl dva roky, v té době už se naštěstí PTP rušily, ale i tak jsme byli zařazeni ve zvláštních útvarech. Sloužil jsem s klukem, jmenoval se Kolínek. Jeho rodiče měli v Berouně pekařství. Spolu jsme dělali zkoušky do kurzu pro řízení nákladních aut. Já jsem do kurzu zařazen nebyl, přestože jsem zkoušky udělal. Kolínek kurzem prošel, měl přidělena i auta, o která se staral, ale řidičský průkaz nedostal. Přemýšleli jsme, v čem je problém. Požádal jsem proto rotného, s nímž se dalo mluvit, aby se to pokusil v kanceláři zjistit. Sdělil nám, že naše kádrové posudky z místa bydliště jsou takové, že nesmíme dostat na vojně volant do ruky...

Více na: http://www.pametnaroda.cz/story/bayer-stanislav-1931-1363

Václav Hrdlička v roce 2010 vyprávěl:

V roce 1944 žili v obci Hřešice vedle Pozdně ve větším hospodářství dva mládenci s matkou, Bichrtovi. Když šli chlapci ráno na pole, přišel k nim ruský voják. Byl to prý důstojník a měl padák. Padák zakopali na poli a vojáka vzali domů. Bez matčina vědomí mu připravili v kůlně bunkr tak, aby ho bylo možné zazdít, kdyby přišli Němci. Zřejmě když vysílal, tak ho Němci objevili... Bichrtovic chlapci chtěli jít odpoledne do biografu ve Mšeci. Podívali se dolů svrchu a viděli přijíždět Němce k vesnici. Než se dali na útěk, zazdili ruského kapitána... Němci obsadili Hřešice a všichni lidé museli na náves ke kapličce. Nemocné vynesli na dvorek třeba i s postelí. Na návsi postavili dva kulomety a mířili jimi na paní Bichrtovou. Chtěli ji donutit, aby prozradila úkryt ruského parašutisty. Podle slov bratrů o ničem nevěděla. Paní Bichrtovou odvezli pravděpodobně do Terezína, kde prý zemřela. Asi za tři dny Němci nařídili starostovi, aby se postaral o dobytek ve vyrabovaném hospodářství. Ti chlapci, Miloš a Vláďa, se samozřejmě do května 1945 schovávali. Až po květnu přišli domů... V Jedomělicích byla česká četnická stanice. Četníci měli nařízeno statek hlídat. Můj otec byl zapojen v jakési odbojové organizaci a jednou ráno k nám přišli četníci. Ještě jsem ležel v posteli, ale slyšel jsem, jak říkají tátovi: „Už je to, Vašku, dobrý, už odešel.“ Ten Rus asi za dva nebo tři dny vylezl z úkrytu a měl s sebou zbraň. Když četníci viděli, jak leze z té kůlny, tak se prostě otočili a nechali ho odejít. Většinou se četníci takto chovali. I když byli četníci uniformovaní, nešli proti lidem. Když bylo potřeba, upozorňovali na došlá hlášení (často šlo o udání, pozn. ed.). Konkrétně tihle dva: sice byli ozbrojení, ale když spatřili chlapa, jak vylézá, tak se otočili a dělali, že ho nevidí, a nechali ho odejít. Skutečně se četníci chovali velice hezky. V Jedomělicích byl vrchní četník a sloužili tam další dva, kteří chodili po vesnicích. Měli kontrolovat zatemnění a chytat lidi. Ale většina četnictva stála na straně Čechů, ne na straně Němců.

Více na: http://www.pametnaroda.cz/story/hrdlicka-vaclav-1930-1183

Vladimír Rogl v roce 2011 vyprávěl:

Brzy po zřízení protektorátu byl otec jako bývalý ruský legionář od četnictva propuštěn a my jsme se vrátili do rodné Choliny... Krátce po únoru 1948 komunisté „vyakčnili“ ze SNB mého otce, který do služby nastoupil hned v květnu 1945. Jeho vyhazov znamenal i zánik nároku na jakýkoli důchod či penzi a na řadu let také existenční problémy celé rodiny.   

Výslechy StB po roce 1948

... potkal jsem kamaráda z litovelského Skauta Rudu Flaxe, který se pochlubil letákem Svobodné Evropy shozeným z balonu. Já blbec jsem si leták vypůjčil a naivně spolu se zdravotnicí Emilií Šamšulovou na ošetřovně opsal. Jeden oklep si ponechala Emilie a zbytek jsem rozdal a rozeslal několika známým. Jeden jsem si ponechal a ukázal ho doma. A bylo zle! Otec se chytal za hlavu, když uslyšel jméno „spolupachatelky“, protože její otec byl na okrese znám jako horlivý bolševik. 

V půlce září jsem odešel studovat do Prahy a koncem listopadu pro mne přijeli estébáci až z Olomouce. Kádrovák děkanátu mne vyvolal z výuky, nějací chlapi v kožených pláštích mi nasadili na ruce pouta a odvezli do proslulé Bartolomějské. Odtud následovala cesta na kolej, kde prohledali skříň a vítězoslavně objevili v kapse saka pár opsaných politických vtipů. Můj „zločin“ přijeli do Prahy řešit tatraplánem s řidičem tři příslušníci olomoucké StB. Zprvu jsem nevěděl, o co jde a proč mne fackují, protože první výslechy se netýkaly opsaného letáku, ale chtěli vědět, s kým se stýkám, jaké jsou majetkové poměry rodiny... Pak mne v noci převezli autem do olomoucké věznice... Při dalších výsleších už vyrukovali s tím, že stejně všechno vědí, ale že se musím ke své protistátní činnosti přiznat. Hlavně chtěli vědět, co jsem udělal s opsanými letáky... To, komu jsem je dal, ze mne nevytřískali. Po několikahodinovém výslechu přece jen padlo jméno mé „spolupachatelky“. Bylo mi proto divné, že v protokolu její jméno chybělo, a vzpomněl jsem si na tátovo varování. Upozornil jsem na tento nedostatek, ale vyšetřovatel zuřil, že kvůli tomu nebude protokol přepisovat. Protokol jsem nepodepsal, a v dalším už tedy jméno bylo a následoval rychlý spád událostí. Zajeli sice ještě do Choliny, kde po vzoru gestapa prohledali dům od sklepa po půdu, a do Olomouce přivezli ještě otce ke konfrontaci i s jedním nalezeným letákem. Po několika nadávkách – na mého otce jeden mladý estébák křičel: „Vy jste četník? Vy jste vůl!“ – nás nakonec o půlnoci vyhodili na ulici. Předtím jsem ale musel podepsat, že se mnou zacházeli slušně a že se nikde nezmíním o tom, co jsem zažil...

Více na: http://www.pametnaroda.cz/story/rogl-vladimir-1936-1630

Anna Hofmanová v roce 2012 vyprávěla o praktikách StB po roce 1948:

Anna Hofmanová je dcerou protinacistického odbojáře a vůdce slánského Skauta Antonína „Tóni“ Rosenkranze. Před druhou světovou válkou byl jedním z čelných představitelů slánského skautského hnutí. V době nacistické okupace stál v čele ilegální skautské skupiny eM-Ká – Modrý kruh. Květnového povstání v roce 1945 se skauti zúčastnili se zbraní v ruce... Po roce 1945 dostal Antonín Rosenkranz Československou vojenskou medaili za zásluhy II. stupně.

Po roce 1948 přišla nejen likvidace Junáka, ale také pronásledování nekomunistických odbojových skupin a na podzim roku 1952 byl Antonín Rosenkranz zatčen StB. Zavřený byl rok a po návratu z vězení už se ke své práci nemohl vrátit. Tajná policie disponovala sítí informátorů a donašečů, kteří sledovali, s kým se rodina stýká, koho navštěvuje a kdo navštěvuje ji. Lidé nepohodlní režimu byli nezřídka začleněni do uměle vytvořených protistátních organizací a odsouzeni, jako tomu bylo u party kamarádů kolem Jaroslava Stuchlíka. Spolu s ním byl odsouzen Lubomír Glasser, Jiří Růžička, Zdeněk Baborský, Vladimír Zobal, Jaroslav Křeček a Jan Zeman. Byli obviněni, že od podzimu 1949 do jara 1952 ve Slaném pracovali v ilegální skupině, která měla za úkol provádět sabotážní a teroristické akce. Na základě jejich vynucených výpovědí byl zatčen i Antonín Rosenkranz. Ten pouze doznal, že se několikrát se Stuchlíkem a Glasserem sešel, ale že se mluvilo pouze o ilegalitě v době okupace. Jako jediný ze zatčených všechna obvinění odmítal a u soudu se omezil na větu: „Trvám na své výpovědi!“ Odsouzen byl za neoznámení trestného činu na jeden rok. V archivních složkách ministerstva vnitra byl rozsudek odůvodněn: „Protože se obviněný při výslechu ke své trestné činnosti vůbec nedoznal, nemůže toto býti bráno na zřetel, neboť jej v plném rozsahu jeho trestné činnosti usvědčují obvinění Jaroslav Stuchlík a Lubomír Glasser. Proto je nutné, aby z této stránky bylo na jmenovaného pohlíženo, neboť ve svém zapírání využil svých zkušeností získaných z doby okupace, kdy byl členem ilegální organizace a ve vyšetřovací vazbě gestapa.“ V rozsudku Antonína Rosenkranze sehrála rovněž úlohu jeho nechuť navázat spolupráci s organizací ČSM, se kterou se on ani jeho bratr Jaroslav v junáckém časopise Skautský pegas nijak netajili.

Po propuštění z vězení se už nemohl vrátit ke své práci a byl zaměstnán jako závozník... Antonín Rosenkranz byl absolventem slánské obchodní akademie a před zatčením pracoval jako bankovní úředník. Čas strávený ve vězení se podepsal na jeho zdravotním stavu. Když byl vězněn ve Vinařicích, pracoval v dole, přestože měl rakovinu kůže a lékaři mu zakazovali práci v prašném prostředí. 

Více na: http://www.pametnaroda.cz/story/hofmanova-anna-1947-2141

Dobromil Podpěra v roce 2011 vyprávěl o praktikách StB po roce 1948:

Po 25. únoru 1948 byly ustanoveny akční výbory Národní fronty. Situace se na vesnici začala vyostřovat... Zemědělcům, kteří chtěli i nadále hospodařit sami, byly předepisovány nesmyslně vysoké odvody masa a zemědělských plodin. Neplněním dodávek se hospodáři vystavovali velkým pokutám, za nezaplacení pokut trestům, uvěznění a konfiskaci majetku... V roce 1952 otce odvedli přímo od naší mlátičky... Drobní zemědělci ho uznávali, a tudíž zlikvidovat jeho osobu byl politický úkol. Pro komunisty představoval překážku k převzetí vedoucí úlohy a faktické moci v Neprobylicích... Dobromil Podpěra byl zatčen pro „narušování státního plánu orby strojně traktorové stanice“. Byl odsouzen k pěti měsícům vězení a pokutě dvacet tisíc korun. Uvězněním mého otce se spustila ve vsi silná politická práce. Komunistům se podařilo zastrašit lidi a do družstva je doslova nahnali... Mně bylo tehdy dvacet let a k výslechu jsem musel také. Jednou jsem dostal facku, že jsem mluvil moc, podruhé, že jsem mluvil málo... Dne 12. ledna 1953 nás vystěhovali do Luníkova. Směli jsme si vzít jen to nejnutnější vybavení... Po tátovi postupně zavřeli Františka Šrámka, Františka Schořálka a pana Dundra. Rodinu pana Šrámka ve vsi nechali – manželka se dvěma dětmi zůstala ve statku v Neprobylicích, ale její manžel měl zakázán nejen pobyt, ale dokonce i vstup na území okresu... V Neprobylicích se do vazby dostali všichni, kteří vlastnili alespoň sedmnáct osmnáct hektarů... Podobným sankcím byli vystaveni i lidé, kteří se stali nepohodlní z mnoha, často i malicherných důvodů. V Třebízi pokrývač Karel Koudelka, který si rád do komunistů „zarýpal“, se dostal do stejných problémů jako my. S jeho synem jsem rukoval, oba jako politicky nespolehliví, k vojenskému útvaru PTP... Služba v útvarech PTP obnášela „výcvik“ s krumpáčem a lopatou, abychom se prý po návratu uměli zapojit do budování komunismu. K těmto útvarům byli odváděni především synové zemědělců a živnostníků. V počátcích založení oddílů PTP byli do nich povoláváni i nepohodlní lidé starších ročníků na neomezeně dlouhou dobu... Ze Slánska tak byl povolán na takovéto mimořádné cvičení majitel statku v Otrubech František Hořejší, otec tří dětí. Byl nasazen u 5. roty 63. Pomocného technického praporu, kde tragicky zahynul. Měl jsem to štěstí, že jsem byl na vojně jen dva roky...

Více na: http://www.pametnaroda.cz/story/podpera-dobromil-1932-1208

Jana Petráňová v roce 2012 ve Vzpomínkách pamětníků ze Slaného a Slánska vyprávěla o zatčení a popravě svého otce JUDr. Miroslava Hakena v době okupace a věznění rodičů za socialismu:

JUDr. Haken byl jako záložní důstojník naší armády zapojen do podzemního odboje. Ministerstvem národní obrany byl pověřen úschovou listinného materiálu a zbraní s náboji slánské posádky a finančně podporoval rodiny pronásledované Němci...

Tátu sebrali 24. června, právě na můj svátek, docela jasně si to vybavuji. Maminka pořád jezdila do Petschkova paláce, myslela si, že za tatínka bude nějakým způsobem prosit a žádat, aby ho propustili. Až v srpnu jsme se dozvěděly, že byl už týden po uvěznění popraven (30. 6. 1942)... Po tatínkově popravě náš majetek propadl Velkoněmecké říši. Okamžitě jsme se odstěhovaly k matčiným rodičům do Jičína. Po odchodu ze Slaného v roce 1942 maminka, protože ničím nebyla, absolvovala v Praze střední hotelovou školu. Němci ji nasadili jako hospodářku do dětského lágru pro Hitlerjugend v Bělé pod Bezdězem. Tím získala určitou praxi v hotelnictví a v 45. roce, když jsme požádaly o odškodnění, dostala do národní správy penzion v Karlových Varech po odsunutých Němcích...

Po roce 1948 jsme odešly zpátky do Jičína. V Jičíně se maminka vdala za MUDr. Břetislava Augustína. V padesátých letech byli manželé Augustínovi ve vykonstruovaném procesu jako nepřátelé socialistického zřízení posláni na tři roky do vězení. V roce 1968 byli rehabilitováni. Po propuštění z vězení se maminka nervově zhroutila. Byla v korekci asi osm měsíců, stále na samotce, potom ji dali mezi takové „děvky“ a ona se nervově zhroutila. Když ji propustili, vlastně omilostnili, otčíma také, dostal TBC, byl na Mírově a já nevím, kde všude. Po propuštění pracoval v Jáchymově. Maminka se vrátila o něco později z Pardubic. V červnu umřela, přišla asi v květnu. Během tří čtyř neděl se otrávila. Byla psychicky úplně zdeptaná... Říkala jsem si: Jeden režim mně vzal tátu a druhý, komunisti, mně sebral mámu.

V době zatčení rodičů a jejich odsouzení v roce 1961 jsme bydlely obě rodiny ve společném domě se dvěma byty, ale společnou kuchyní a koupelnou. Po zatčení došlo ke konfiskaci poloviny domu, kuchyň a koupelna byly zapečetěny. „Měla jsem dvě děti a zapečetěný byt. Říkala jsem, alespoň tu kuchyň mně dejte. Vždyť musím vařit...“ Jezdila jsem do Hořic učit, protože když mámu zavřeli, tak mě z obchodní akademie vyhodili. Ředitel, se kterým jsem kdysi učila, mě vzal do Hořic na automobilovou dopravní školu...

Více na: http://www.pametnaroda.cz/story/petranova-jana-1930-1958

_______________

¹ BÁRTA, Milan. Četnická stanice ve Slaném 1850–1945. In: Slánský obzor 22/2014, s. 50–66.