Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Hraběová (* 1930)

• narozena v Nové Dubči 20. června 1930

• v šestnácti letech vstoupila do Československé strany národně socialistické

• v září 1947 začala pracovat na sekretariátu Československé strany národně socialistické

• tamtéž prožila komunistický převrat v únoru 1948

• tiskla protikomunistické letáky

• pomáhala poúnorovým exulantům

• v květnu 1948 zatčena, převezena k výslechům do Bartolomějské ulice

• souzena společně se skupinou Miloslava Choce

• jako mladistvá odsouzena k třem a půl letům vězení

• trest strávila v ústavech v Hradci Králové, v Kostelci nad Orlicí (v pobočce Doudleby) a ve Lnářích

Bohužel ti samí estébáci mě pak vyslýchali na čtyřce v Bartolomějské

Zdenka Hraběová, za svobodna Horčíková, se narodila 20. června 1930 v Nové Dubči, o rok později se s rodiči přestěhovala do Prahy na Žižkov. Její otec byl vyučeným brašnářem, matka zůstávala v domácnosti, Zdenka byla jejich jedinou dcerou. Ve svých šestnácti letech se stala, stejně jako její rodiče, členkou Československé strany národně socialistické. Vystudovala obchodní školu a v září 1947 nastoupila do svého prvního zaměstnání. Tím bylo místo sekretářky v propagačním oddělení sekretariátu národních socialistů. Ti byli v té době druhou nejsilnější politickou stranou a současně nejvýraznější opozicí komunistů. Na popud jejích tehdejších představitelů a současně i ministrů Petra Zenkla, Huberta Ripky a Jaroslava Stránského podala 20. února 1948 vláda demisi a přes původní záměr zachovat v Československu demokracii dopadlo všechno jinak. 25. února 1948 demokracie v Československu skončila a na dlouhá desetiletí převzala moc komunistická strana. Na toto napjaté období má Zdenka Hraběová následující vzpomínky: „Estébáci přišli do sekretariátu dělat prohlídku, mysleli si, že tam najdou nějaké zbraně a žádné tam nenašli. Já jsem tenkrát byla taková odbojná, byla jsem vůči nim vysloveně drzá. Ale bohužel ti samí estébáci mě pak vyslýchali na čtyřce v Bartolomějské.“ Komunisté začali své odpůrce pronásledovat, Zdenčina maminka měla o dceru strach, nechtěla, aby chodila dál do sekretariátu. Ale sedmnáctiletá Zdenka se tehdy nebála. 

 

Odvedli mě a zpátky jsem se vrátila za tři a půl roku

Předseda národních socialistů Petr Zenkl, ale i další, a nejen ti z úzkého vedení, čelili sílícímu tlaku Státní bezpečnosti. Pro mnoho z nich se jediným východiskem před pronásledováním stal odchod do exilu. Emigroval i Emil Lešák, tehdejší šéf Zdenky Hraběové, která dále vzpomíná: „Zůstala tady jeho manželka se dvěma dětmi a já jsem dostala echo, že jsou tady dva chlapci od Choce, kteří půjdou zpátky ven přes hranice. Tak jsem za ní došla, aby napsala dopis, že ho po nich pošleme ven. A dala jsem tam svoji adresu do práce. Tak mě pak zatkli v práci.“

Po únoru 1948 Československá strana národně socialistická ve své původní podobě už neexistovala. Zdenka Hraběová proto na konci března sekretariát opustila a začala pracovat ve sklárnách. Dále vypráví, jak začala s rozmnožováním a distribucí protikomunistických letáků pro své přátele z národně socialistické strany. Vzor letáku jí přinesli, ona ho na otcově psacím stroji přepisovala, rozmnožovala a rozdávala dál. A pokračuje: „Když mě zavřeli, tak je u mě bohužel našli. Byly to vlastně jen dva nebo tři letáky. Rozmnožovala jsem je na otcově psacím stroji, a tak i otce pak kvůli tomu vyslýchali. No a pak za mnou  přišli. Odvedli mě do auta a zpátky jsem se vrátila až za tři a půl roku.“

 

Neměla jsem strach, myslela jsem, že jsem nic neprovedla

Zatčena byla 28. června 1948 a k výslechu ji odvezli do sídla Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Kromě několika protikomunistických letáků zabavila StB také dopis pro Emila Lešáka, na kterém byla její adresa. Měli ho u sebe dva její kamarádi ze Žižkova, zadržení při pokusu o přechod státní hranice. Našli u nich i falešné legitimace, které jim také sehnala Zdenka Hraběová. Vzpomíná jak k tomu došlo: „Jeden známý mě požádal, jestli bych pro ně nesehnala komunistické legitimace. Že by se snáz dostali přes hranice. No, já jsem tomu věřila, že by se snáz dostali přes hranice, tak jsem je na sekretariátě obstarala, protože tam plno komunistů chodilo a odhazovali legitimace. Ti, kteří nesouhlasili s pětadvacátým únorem.“ 

Oni dva zadržení při přechodu hranice byli její kamarádi ze Žižkova, studenti Červenka a Ševčík, kteří byli přímými spolupracovníky Miloslava Choce. Ten byl obviněný z vraždy majora Státní bezpečnosti Augustina Schramma. K vraždě došlo 27. května 1948, pouhý den před zatčením pamětnice. Následně se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování, byly zatčeny a vyslýchány stovky podezřelých. Mezi nimi i Zdenka. Když se jí u výslechu zeptali, zda Miloslava Choce zná, odpověděla kladně. Už jen to bylo dostačující k jejímu obvinění. Pravda ale byla taková, že Miloslava Choce zahlédla jen jedinkrát na chodbě sekretariátu národních socialistů. Nikdy se s ním osobně nesetkala. Vyšetřovací spis uložený v archivu bezpečnostních složek obsahuje stovky výslechů a stovky důkazních materiálů. „Obvinění byli rozděleni do několika skupin. Každá skupina byla označena jinou páskou na rukávu, aby se obvinění nedostali do vzájemného kontaktu,“ vzpomíná Zdenka Hraběová.

Do Bartolomějské prý odjížděla klidná, a dodává: „Neměla jsem strach, myslela jsem, že jsem nic neprovedla. Ale bohužel, když se mě ptali, jestli znám Miloslava Choce, tak jsem řekla ‚ano‘ a v tu ránu nás, tedy nás osm, přifařili k té Chocově skupině. I když jsme s nimi neměli vlastně vůbec nic společného.“  

 

Nechali mě přes celou noc stát obličejem ke zdi

Dva měsíce strávila ve vazbě v Bartolomějské. Následovaly pak další věznice, ale „čtyřka“ v Bartolomějské byla nejhorší. Zdenka Hraběová vzpomíná, jak byly cely přeplněné, neměli se kde vyspat, hygiena téměř žádná, sprchovat se mohli jednou za týden studenou vodou. „Byla nás tam strašná spousta, dohromady i s prostitutkami. Byli tam i lidé, kteří šli přes hranice, říkalo se jim ‚kopečkáři‘. No a nejhorší to potom bylo, když byl slet. Komunisti trojčili a zavírali lidi, protože šli na sokolský slet.“

Pobyt v přeplněné cele střídaly výslechy, na ně Zdenka Hraběová vzpomíná nerada. Došlo i na bití, ale to prý nebylo to nejhorší. Během výslechů musela klečet na zemi, okolo ní několik vyšetřovatelů. Dupali jí na chodidla, když se jim nelíbilo, jak odpovídá. Byli to ti samí, kteří dělali prohlídku na sekretariátu a pamatovali si, že se tehdy chovala vzpurně. „Oni mě třeba nechali přes celou noc stát obličejem ke zdi, bez jídla, až do druhého dne do oběda.“ Následoval pobyt ve vazební věznici na Pankráci, kde výslechy pokračovaly, ale už nebyly naštěstí tak časté. Jen měla strach, aby ji nevyslýchal Václav Pešek, tehdejší velitel pankrácké věznice a pro své metody jeden z nejobávanějších vyšetřovatelů. Naštěstí se tam s ním nesetkala.

 

Nevěřila jsem, že tam budu tak dlouho

V prosinci 1948 začal soud, jeden z prvních politických procesů. Podle jména hlavního obžalovaného Miloslava Choce nazývaný ‘‚Chociáda“. Ale obviněných byly stovky. Jaká atmosféra během procesu panovala, vystihuje citace ze souhrnné zprávy o vyšetřování (součást vyšetřovacího spisu V-2646 uloženého v Archivu bezpečnostních složek): „...že jsme z prvního střetnutí se s tímto brutálním projevem amerického imperialismu a fašistické zběsilosti našich emigrantů spojených s reakčními zfanatizovanými složkami doma vyšli jakž takž se ctí.“ Státním žalobcem se stal prokurátor Ludovít Engelsmann, který studenty Miloslava Choce a jeho přítele Slavoje Šádka poslal na popraviště. Padly i další tresty smrti a tresty doživotí. Souzeno bylo několik skupin, většinou uměle pospojovaných. Zdenka Hraběová byla odsouzena k pěti letům, ale její advokátce se po odvolání podařilo trest snížit na tři a půl roku, v době spáchání trestného činu nebyla plnoletá. I následný trest pak strávila ve věznicích pro mladistvé. Po soudu ji převezli do vazby v Hradci Králové, stejně jako Evu Duškovou (tehdy Vokálovou). Eva Dušková se z dnešního pohledu provinila tím, že se jako šestnáctiletá zamilovala do hlavního obviněného. Zdenka a Eva pak spolu strávily několik let ve vězení a sblížily se natolik, že jejich vzájemné přátelství pokračovalo i další dlouhé roky po propuštění na svobodu. 

Z ústavu pro mladistvé v Hradci Králové putovaly do ústavu v Kostelci nad Orlicí, pod který patřila pobočka v Doudlebech. Musely vykonávat různé práce, od lepení papírových sáčků, práce na poli, úklidu kanceláří až po práci v přádelně. Tam se během směn střídaly s civilními zaměstnanci. Zdenka Hraběová vzpomíná, jak dívky nacházely v továrně různě poschovávané namazané chleby, které tam pro ně civilní zaměstnanci nechávali. A současně dodává, jak v té době všechno vnímaly s lehkostí. Dílem proto, že lehkost žití patřila k jejich tehdejšímu věku, dílem proto, že si byly naprosto jisté, že komunisté brzy skončí. „Když byla někde nějaká oslava a bouchaly rachejtle, tak jsme si hned myslely, že je převrat a my půjdeme domů. Nevěřily jsme, že tam budeme tak dlouho, že si to odsedíme celé.“

 

Ústav pro mladistvé delikventky

Dalším a posledním místem, kde si měla Zdenka Hraběová odpykávat trest, byl ústav pro mladistvé delikventky ve Lnářích. Původně augustiniánský klášter krátce předtím museli nuceně opustit řeholníci a nově příchozí „mladistvé delikventky“ si musely samy prostory kláštera připravit a přizpůsobit k novému účelu. Zdenka Hraběová vzpomíná na přísný režim, na převýchovu podle Makarenka, vzpomíná na dozorce a dozorkyně, kteří se k nim chovali někdy slušně a někdy ne. Také ve Lnářích povinně pracovaly, šily a žehlily košile, chodily pomáhat na pole. Zdenka Hraběová vypráví příhodu, jak na podzim sklízely řepu, už mrzlo a ony neměly rukavice. Druhý den jim civilisté rukavice přinesli, ale dozorkyně jim nedovolily, aby si je vzaly.

 

Strašně se mi stýskalo po holkách

Bylo jí dvacet dva let, když ji z vězení propustili. A svobodu zpočátku prožívala s rozporuplnými pocity, byla zároveň šťastná i nešťastná. Vypráví, jak doma celé dny ležela na kanapi a dívala se do stropu. „Maminka ze mě byla celá nešťastná a myslela, že jsem se pomátla. Mně se ale strašně stýskalo po holkách a po Evě,“ a ještě dodává: „Kdo neprožil vězení, tak neví, co to je dostat se ven a moct svobodně žít.“ Jako bývalá politická vězeňkyně nemohla nějaký čas po propuštění najít práci, všude ji odmítali. Až po nějaké době získala místo úřednice v garážích taxi služby, které později přešly pod pražský dopravní podnik. Vdala se, narodily se jí děti a uklidnila se, přestala být „odbojná“, jak dodává. Ale v roce 1968, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, znovu začala distribuovat letáky, tentokrát protiokupační. Své vyprávění končí slovy: „Nejdražší je pro člověka svoboda, možnost svobodně se projevovat. A nenechat si zlámat charakter.“