Ilja Hradecký

„Koupili jsme auto a jeli jsme domů. Přenocovali jsme v autě v Německu na nějakém parkovišti a jeli jsme k nám. Když jsme přijížděli po staré silnici v Rozvadově, tak nikde žádné auto, nic po té silnici nejezdilo a já potřeboval razítko z německé celnice kvůli autu, abychom to mohli proclít. Jenomže já ho zastavil, a nikde nikdo. Tak jsem zatroubil a vylezlo velký břicho. Rozespalý, čepici nakřivo. Ukázal jsem mu papíry, že potřebuji razítko, a on mávl rukou. Potom se jede nahoru a tam byla závora. Taková velká kláda. Ta se za náma zaklapla a pak ještě jedna a pak ještě jedna závora. A to byla ledová sprcha, protože to bylo září 1969. To ještě nezačala normalizace a z té dálky, z Paříže, to vypadalo ještě idylicky, ale tohle byla ledová sprcha. To jsem si řekl, že spadla klec. To je konec. Už se nedostaneme nikam.“

„Poslali mě na odbor pracovních sil okresního národního výboru. Tam jsem viděl, že se mnou hrají nějakou špatnou hru, protože mně vždycky doporučili nějaké pracovní místo, a když jsem tam přišel, tak to místo už nebylo. Takže jsem takhle chodil, nevím, co bylo cílem, jestli mě chtěli dostat na kolena, to nevím. Tak jsem si našel sám místo, protože mě zajímalo divadlo, jako kulisák v olomouckém divadle. Tam by mě vzali, a tak jsem šel na úřad, že jsem si našel místo. No a když jsem přišel do divadla, místo najednou zase nebylo. Následně jsem to udělal úplně jinak. V Olomouci byl národní podnik Automobilový opravárenský závod, kde se opravovaly vojenské Tatry 111, a tam potřebovali lidi. Nikoho jsem se neptal, nastoupil jsem tam a pracoval jsem zde rok či dva jako automechanik, než jsem nastoupil na vojnu.“