Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hradecký (* 1947)

• narozen 6. prosince 1947 v obci Hraničná u Kraslic na Sokolovsku

• rodiče přišli do pohraničí z Roztok u Prahy těsně po konci 2. světové války

• pamětník vyrůstal v česko-německém prostředí mezi novými dosídlenci a německými starousedlíky v Kraslicích

• vyučil se horníkem ve Zbůchu u Plzně

• v letech 1967 až 1968 sloužil na vojně v Bohosudově, tam prožil i 21. srpen 1968

• fáral na šachtě Marie Majerové, posledním hnědouhelném hlubinném dole na Sokolovsku

• v roce 2002 odešel do důchodu

Když chce dnes Jan Hradecký navštívit rodnou obec Hraničná, projede motorkou volnou krajinou. Jen žulový pomník s nápisem „Zde stávala obec Hraničná-Markhausen“ připomíná kdysi rušnou příhraniční osadu. V roce 1948, po nástupu komunistů k moci, bylo v Československu vyhlášeno hraniční pásmo a v obci vybudovány zátarasy z ostnatého drátu. Noví dosídlenci museli zase odejít. Hraničná i okolní zástavba byly v pozdějších letech z rozhodnutí vlády srovnány se zemí. Po roce 1989 byly v blízkosti nedalekého hraničního přechodu Klingenthal postaveny benzinové pumpy, tržnice a restaurace. To už Jan Hradecký více než dvacet let fáral na Dole Marie Majerové v Královském Poříčí, posledním hnědouhelném hlubinném dole na Sokolovsku. 

Názory na Heydricha si, slečno Mullerová, nechte pro sebe

Matka Jana Hradeckého, Marie Mullerová, se narodila 25. ledna 1914 v Klatovech. Půl roku nato vypukla první světová válka. Její tatínek, klatovský dragoun, musel narukovat na frontu. Padl v roce 1917 v bitvě u Tarnopolu. Pamětníkova maminka na svého otce vzpomínala jako na vysokého pána v červených kalhotách, modré blůze, s šavlí za pasem. Viděla ho jednou v životě, když přijel z fronty na návštěvu domů. Pamětníkova babička Klára Mullerová se znovu vdala. Vzala si Václava Budovce, potomka jednoho z českých pánů popravených na Staroměstském náměstí. Odstěhovali se do Prahy. 

Přišla další válka. Marie, vyučená švadlena, přišla 27. května 1942 jako obvykle z práce domů. Ptala se, co se to děje, že ji cestou z práce stavěla policie. „Zabili Heydricha!“ povídá jí matka. „Jo Heydricha? No to je dobře!“ řekla nahlas máma, co si o tom myslela. Jenže oni měli v bytě skříň a za ní byly dveře a ještě jedna místnost. Tu musela rodina předat nacistickému důstojníkovi, který byl u letectva. No a teď se obě bály, jestli to slyšel,“ líčí pamětník. „Za pár dní někdo zaklepal, a on to důstojník, krabici, tam měl dva pomeranče, cigarety a nějaký mejdla, a povídá: „Já musím na východní frontu, tohleto si vezměte a zavolejte mi dceru. Máma přišla a on jí řekl: ‚Slečno, příště, až budete mluvit něco takového, tak radši mlčte.‘“

Než přišel hnědej mor

Pamětníkův otec Jan Hradecký se narodil v obci Ervěnice u Mostu. Měl dva sourozence, tatínek pracoval na šachtě Dolu Nelson. Dne 3. ledna 1936 měl ranní směnu. To mu zachránilo život. Odpoledne totiž došlo k mohutné důlní explozi, která si vyžádala 144 životů. „Děda zažil pak i ty nepokoje, stávku v Mostě, v Duchcově, kde se střílelo do dělníků,“ vypráví pamětník a dodává: „V Ervěnicích byli český havíři i německý, ale dokud nepřišel ten hnědej mor Henlein a Hitler, tak žili havíři spolu. Poprali se sice v hospodě jako koně, ale zase bylo všecko v pořádku. Přišel hnědej mor a už to bylo ostrý. Nadávali ‚Tschechische Sau!‘ a ‚Weg!‘ a tohleto. Táta s bráchou se s henleinovcema prali, museli zmizet. Utekli do Roztok u Prahy. Táta pak pracoval v Libertě. S maminkou se potkali ve vlaku.“ Vzali se v roce 1943.

Teď jim to nandáme!

S koncem druhé světové války se otec přidal k policii. Jan Hradecký vysvětluje: „Ke konci války táta dělal na nádraží v Roztokách. Pátého května ráno brzy vstával, musel do práce. Netrvalo dlouho a vrátil se domů. V rádiu volali na pomoc vládní vojsko. Otec zmizel na půdě, rambajz, dupot po schodech a táta v ruce četnickou karabinu, v kapse nacpané náboje. Vrátil se až 9. května večer.“ Otec už u policie zůstal. Těsně po válce pracoval u nově vzniklé Národní bezpečnosti, která posílila prvorepublikovou Finanční stráž. Jan Hradecký popisuje, jaké měli zprvu policisté uniformy: „Nic nebylo, tak fasovali uniformy po Němcích, jen odstříhali nášivky.  Od Allgemeine SS, SS Totenkopf, taky po Afrikakorps.“

Dlouhé úseky hranic a celního pásma se v prvním roce po válce střežily tradičním pochůzkovým způsobem. V roce 1946 došlo k reorganizaci, jednotky Pohotovostního pluku NB byly  přeměněny na Pohraniční útvary 9600. Výcvik nových příslušníků byl organizován v šesti výcvikových střediscích. „Tátu do Hraničné přesunuli kvůli práci. Máma sem za ním přišla někdy v květnu 1945. Těsně po válce dostali policajti befel, že z každého útvaru půjde pár lidí na Malou Fatru na Slovensko bojovat proti banderovcům,“ vypravuje pamětník. „Pak byl v roce 1946 ve škole v Jablonci, co bylo NB, pak SNB, a pak přestoupil ke kriminálce. Dělal v různých resortech, zloději, bytaři, i mordy, vraždy dělal.“ 

Bestie v kádéefkách

Pamětník vzpomíná, co mu otec vyprávěl o tristní situaci v pohraničí těsně po konci války. „Táta říkal: ‚I když jsme ty opuštěné baráky zapečetili, my jsme to neuhlídali, zlatokopové, co mohli, to ukradli, a co neukradli, to zničili. Když jsme je chytili, tak jsme je seřezali, ale oni taky byli ozbrojený, stříleli. Táta říkal, že tu tenkrát v pětačtyřicátém roce, než začal odsun, jezdila KDF [vojenské vozy], v ní v německých uniformách asi pět maníků, kteří se vydávali za četníky a pod hrozbou zbraní na Němcích žádali zlato a znásilňovali mladé holky. Když se to dozvěděli četníci, tak je s pomocí Američanů drapli.“ V oblasti v té době řádily nezvladatelné polovojenské skupiny, například Pěst, Černý lev atd. Ti lidé doslova terorizovali široké okolí. Prováděli samozvané domovní prohlídky, drancovali a zabavovali hlavně cennosti, dopouštěli se sexuálního násilí a vraždili.

Konec války 

Z Kraslic a okolních obcí bylo po válce odsunuto velké množství obyvatel. Nově příchozí dosídlenci již přímou paměť na konec války v místě nemají. „Ve škole nám vtloukali do hlavy, že nás osvobodila sovětská armáda. Že byl kus západních Čech osvobozen Američany, to se neříkalo. Paměť na to mezi lidmi moc není,“ přemítá pamětník, „snad jedni lidé mi vyprávěli, že když přišli Američani, seděli zrovna v kuchyni. Bylo to 7. května. Baráček s okny kousek nad chodníkem. Najednou rána a v okně americký voják, černoch, chlap jak hora. Mířil na ně pětačtyřicítkou a řval: ‚German, hands up!‘ Někdo ho odtáhl a na druhý den přijel džíp s důstojníky, že se omlouvají za kolegu, že si myslel, že je ještě v Německu. Dostali mýdlo, whisky, tabák, masové konzervy, no úplné bohatství!“

Jan Hradecký se rád a živě zajímá o historii místa, kde žije. Upozorňuje, že „přes Kraslice šel na konci války také pochod smrti, z koncentračního tábora Flossenbürg  na Sokolov, tam, co je Svatava, kde byl ženský koncentrační tábor“. Část tábora, jakási pobočka, byla i přímo v Kraslicích. Na práci tu byly internovány ženy, především romské národnosti. Další místo spojené s německou okupací a mašinerií druhé světové války je tzv. továrna na Přebuzi. „Lidi tomu říkají továrna, ale je to bývalá šachta. Říká se, že tam dělali i sovětský zajatci a nějaký utekli a na kraji lesa je chytili a zastřelili, tak tam mají také pomník.“

Co se nerozkradlo, to se zničilo

Pamětník se narodil 6. prosince 1947 v Hraničné. Vypravuje: „Rodiče bydleli v domě, kde bylo dřív krejčovství. Máma si tam chtěla zařídit salon, ale po únoru 1948 už nemohla nic. Potom přišel rozkaz z vlády, že se musí celá Hraničná i vesnice a domy kolem zbourat, aby se tam neschovávaly nekalý živly. To byla škoda.“ Pamětník si povzdychne: „Tady se toho v pohraničí hodně zničilo, a co se nezničilo, to se rozkradlo, a naopak. Táta mi říkal, že přišli do Kraslic kolegové s kufříkem a v padesátých letech odtaď jeli pryč s naloženým náklaďákem, všechno po Němcích.“ Pamětníkovi rodiče si všechno, co měli, přivezli s sebou z Roztok. Po likvidaci Hraničné se odstěhovali do Kraslic. Dostali byt v budově bývalé textilní agentury Adolfa Petery v ulici Pod Nádražím (tehdy Gottwaldova). 

Pamětník vyrůstal mezi dětmi starousedlých Němců, kteří nemuseli do odsunu. „Jako kluci jsme se s malýma Němcema prali a hádali a nakonec jsme byli velký kamarádi. Já jsem měl kamaráda Gerharda Riedla, ten mě učil německy.“ Po válce byla země plná zbraní a granátů. Válečný artikl v dětských rukou míval často fatální následky. Pamětník a jeho kamarádi ale měli štěstí. „Ježíši, jako malí, to jsme toho měli, zbraní po Němcích. Zajímavý je, že jsme s tím nikdy neudělali nějaký průšvih. Kája Oswald sehnal německej šmajzl, samopal, plný zásobníky! Šli jsme tam, co je dnes městský úřad, tam byl ve skále kryt. Aby to nikdo neslyšel. Kája povídá: ‚Myslíš, že to bude střílet?‘ Natáhnul jsem, a to byl rachot!“ 

Hornické učiliště

Jan Hradecký chodil na základní školu v Kraslicích. Nešla mu matematika. „Třídy mezi sebou soutěžily, já jsem tam byl černá ovce, a tak mě šoupli do zvláštní školy. Po škole jsem se šel učit na hornické učiliště do Zbůchu u Plzně,“ popisuje pamětník. „Na Ostravě jsem byl taky, asi měsíc. Protože na Ostravu přišla ve čtyřiašedesátém roce ruská štítová kráčející výztuž, na Zbůchu to nebylo, tak abysme věděli, jak to vůbec vypadá, tak nás po skupinách posílali na Ostravu. Tam jsem dělal s jedním, to byl ‚Ostravak‘ od palce u nohy až po vlasy. Povídá mi: ‚A ty, synku, odkjal jsi?‘ A já: ‚No z Kraslic.‘ O on: ‚Už vim, tam dělají ty trumpety a to tam musi byt sami Prajsaci.‘“ 

Na učilišti se budoucí horníci učili nejprve stavět výztuž a koleje na povrchu, to bylo v prvním ročníku. „To jsme vůbec nefárali,“ vzpomíná pamětník, „v druháku už jsme měli týden školu a tři týdny na dole. Šachta Marta u Nýřan, učednický provoz, měla pouhých 100 metrů. Pak byl ještě Důl Krimich II, na černé uhlí, ten měl dvě patra, 750 metrů a 500 metrů. A Důl Obránců míru, to bylo už ve třeťáku, jáma hluboká 900 metrů a černé uhlí. To když se odstřelilo, tak tam vlítnul takový luft, že vám to sfouklo i přilbu z hlavy.“ Po vyučení pamětník pracoval půl roku na šachtě Marie Majerové. Odsud rukoval v roce 1967 na vojnu. 

Zdravstvujtě, my sovetskaja armija

Vojnu strávil jako ženista v Bohosudově na Teplicku. „Já jsem rukoval 3. ledna 1967 a z vojny jsem se vrátil v prosinci 1968. Prodělali jsme to, když sem přišli Rusové. My jsme s nimi mluvili, kluci ze školy uměli rusky, tak jsme se domluvili,“ popisuje pamětník. „Šikana? Jo, taky trošku byla, no to víte, že to taky, ale to je vojna, to jinak nejde. To by taky z toho mohli udělat mateřskou školu. Jak se říká, vojna – hubu držet a krok. Taky se říkalo – voják se stará, voják má,“ lakonicky poznamenává Jan Hradecký. A jak to tedy bylo v srpnu 1968? 

„Jako vojáci jsme nevěděli dopředu, že sem jdou. Akorát přijeli s tankem k našim kasárnám a no, to víte, my jsme hned poznali, že to je ruskej tank. Otevřel se poklop, vykoukla hlava a: ‚Zdravstvujtě, my sovetskaja armija.‘ Pak přijelo auto a náklaďáky, Rusáci seskákali dolů a k plotu. My jsme byli z druhý strany u plotu a hned byla debata. Mluvilo se o všem, cigarety se vyměňovaly, pivo jsme jim dali, startky, ty jim chutnaly,“ podotýká pamětník. Jan Hradecký odsud 21. prosince 1968 odešel zpět na šachtu Marie Majerové. To útvar armády SSSR o síle dva tisíce mužů se v Bohosudově zdržel až do 21. června 1991. Než z kasáren odešli poslední vojáci, explodoval v areálu jeden z tanků, který byl plně naložený municí. Velká tragédie, při které zemřelo sedmnáct lidí. Ale to už je jiný příběh...

Jenom ruka mi čouhala z foroty

Po vojně se tedy na šachtu Marie Majerové zase vrátil. Pamětník vypráví: „Dělali tam taky muklové z Borů, rozeznávali se tím, že měli červený lampy a helmy natřený na červeno. Tak třicet až čtyřicet lidí na šichtu. Ale byli jsme oddělení, fáraly dvě klece, každá dvoupatrová, v každém patře asi patnáct maníků a mezi námi bylo pletivo.“ Političtí vězni tam podle jeho vzpomínek nebyli, šlo o zloděje, vykradače bytů a aut. „Každou chvilku tam byl úraz, i smrtelný. Jednou nám tam hořelo na Hauerce, tak jsme tam vlítli, než přišli záchranáři, tak jsme to sami lokalizovali,“ popisuje pamětník a dodává, „jednou, to jsem vlezl na kraj staré chodby, bral jsem lutnu, větračku. Najednou jsem cítil, jak mi vedle odstřelili porub a jak mi na přilbu cink cink, tak jsem se chtěl podívat nahoru a už jsem to nestačil, rána, břink, tma. Probral jsem se až v nemocnici. No zavalilo mě to, jenom mi čouhala ruka z foroty.“  

Když přišla v roce 1989 sametová revoluce, na dole byl podle pamětníkových slov „trošku fofr, ale nebylo to nějak zlé, nikdo nikomu neublížil, no, chlapi se mezi sebou poprali, ale tak je zase roztrhli a tak. Víte co, můj táta byl u SNB, byl ve straně, musel udělat ten VUML, ale komunisty rád neměl. Protože u nich doma, kde měli jeho rodiče mandl a krejčovství, jim všechno sebrali, aby se z nich náhodou nestali milionáři. Taky mi říkal, když ze strany odešel: ‚Komunisti mají ve stanovách, že člověk může ze strany dobrovolně vystoupit, ale když to uděláš, koukají na tebe skrz prsty a dají ti to sežrat. Co se týče komunismu, Honzo, to není špatná myšlenka, ale je to utopie. Oni prohlašují, že všechno bude všech, že všechno bude společný. Ale už jsi viděl, od té doby, co na světě člověk existuje, aby bylo všechno společný?‘“

Jan Hradecký vyprávění uzavírá konstatováním: „Žiju si dobře, jsem spokojený. Ale je mně líto těch lidí, co celý život dělali, a teď obracej v ruce každou korunu a přemýšlí, co si mají koupit. Ale co naplat, tak už to na světě bylo a je, vždycky byli chudí a bohatí. Ale ti bohatí by měli taky koukat na to, aby z toho, co mají, z toho nadbytku, taky trošku dali lidem. To by asi tak bylo všechno.“