Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hradecký (* 1944)

• narodil se 27. března 1944 v Příbrami na Moravě

• začátkem 60. let nastoupil do učení do Královopolských strojíren, kde byl po vyučení zaměstnán

• dny před srpnovou okupací Československa v roce 1968 trávil na dovolené se svojí snoubenkou v Poreči (v bývalé Jugoslávii)

• po okupaci se účastnil improvizovaného protestu na místním mole a zvažoval emigraci, nakonec se do vlasti vrátil

• v roce 1982 odjel pracovně takřka na rok do Sovětského svazu, do města Kamerovo na Sibiři

• v roce 1985 byl zařazen do týmu pracujícím na výstavbě Jaderné elektrárny Dukovany (skupina „najíždění“) a v letech 1987 až 2002 byl zaměstnán jako vedoucí skupiny Královopolské pro dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany

• v letech 2002–2010 působil jako starosta Příbrami na Moravě

• v roce 2022 žil v Příbrami na Moravě

Měla to být poklidná dovolená u moře

Jiří Hradecký spolu se svojí snoubenkou využili uvolnění režimu, známého pod pojmem Pražské jaro. V lednu 1968 byl předsedou strany zvolen Alexander Dubček a lidé v Československu jako by se nadechli. Uvolnění režimu se promítlo do mnoha oblastí a jednou z nich bylo i cestování za hranice ČSSR se zřetelem na socialistické země. S ohledem na spolupráci, kterou podle pamětníka ČSSR navázala s Jugoslávií v předchozích letech, byly Cestovní kanceláří mládeže do Jugoslávie vypravovány vlaky plné mladých lidí. Patřil mezi ně také Jiří Hradecký spolu se svojí snoubenkou Lídou, kteří v srpnu 1968 vycestovali do města Poreč v tehdejší Jugoslávii. Po pár dnech bezstarostného užívání si dovolené u moře i do Jugoslávie dorazila zpráva o okupaci vlasti – ve středu 21. srpna 1968 bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. Pamětník ten okamžik popisuje jako obrovský šok. Následující den, tedy 22. srpna 1968, se v Poreči na molu konala improvizovaná demonstrace krajanů proti okupaci vlasti. „My jsme manifestovali a protestovali, ale my jsme nevěděli, kdy se vrátíme a jak se vrátíme. Najednou bylo všechno zpřetrhané,“ vzpomíná. Tehdy byl i se svojí snoubenkou ve velké nejistotě. Nevěděli, zda, kdy a jak se vrátí do Československa. „Ty první dny nám také byla nabízena emigrace. My jsme mohli odjet do Austrálie, do Švýcarska... Ty úvahy tu byly,“ vysvětluje Jiří Hradecký. „Ale já jsem měl oba rodiče, moje nastávající žena měla oba rodiče. Oba jsme měli ty vztahy a rodiny svázané. Těžko bylo se rozhodnout, že rodinu opustíme.“

V Poreči zůstali neplánovaně o dva týdny déle. Nakonec se Jiří Hradecký se svojí nastávající manželkou rozhodli pro návrat do vlasti. Nejen kvůli rodině, ale také kvůli studiu, které neměli dokončené. „My jsme se vrátili a zapadli jsme do toho života, který tady byl, a do systému, který tu byl nastolen,“ ukončuje pamětník vyprávění o dramatických okolnostech během dovolené.

 

Nebylo co si závidět

Jako dítě narozené za druhé světové války, 27. března 1944, vyrůstal Jiří Hradecký ve skromných poměrech. Rodiče mu vyprávěli, že fronta prošla obcí bez větších následků. „V Příbrami vyhořel jediný dům, jediný dům dostal zásah, byl nějakých Čermáků, a než jsem začal ten svět víc vnímat, než mi bylo nějakých osm let, tak ten dům byl už dávno opravený,“ vrací se pamětník do raných vzpomínek.

Doma byl na dědečkově statku, rodina měla dvě krávy a spoustu domácích zvířat. Otec pracoval jako elektromontér a matka byla v domácnosti. Jiří Hradecký byl prostřední ze tří bratrů, měl o dva roky mladšího a o dva roky staršího bratra. Vzpomíná, že hladem netrpěli. On i všichni jeho kamarádi nosili stejné oblečení a nikdo z nich neměl ani kolo, které by mu ostatní záviděli.

Změna režimu po únoru 1948 se nejprve do jeho života nijak zásadně nepromítla. Jiří Hradecký sice uvádí, že už v první třídě byl pionýrem, do kterého on i ostatní jeho spolužáci chodili, nicméně více než Pionýr má v paměti jiné věci: „Já si nepamatuji, že by nám někdo masíroval do hlavy nějaké politické ideje. Měli jsme vynikajícího ředitele, který byl velký bylinář, a my děti jsme hlavně chodily na byliny. Celé léto na byliny.“ Pamětník rád vzpomíná i na vyučující, z jejichž strany také necítil žádný ideologický nátlak. „Měli jsme vynikající učitele, to byli manželé Janků, oba byli pobožní. Sice tu bylo něco nového, ale celý první stupeň jsem chodil do náboženství. Já i všechny děti, docházel za námi pan farář z Popovic,“ popisuje Jiří Hradecký, že sice nastaly nějaké změny, nicméně on je jako dítě příliš ostře nevnímal.

Kolektivizace v obci se obešla bez větších excesů

V padesátých letech v Příbrami, stejně jako všude, proběhla kolektivizace. Jiří Hradecký uvádí, že jeho rodině se vyhnula, neboť dědeček krátce předtím umřel a o zvířata se neměl kdo starat, takže je museli dát pryč. V Příbrami na Moravě však bylo mnoho sedláků, kterým se do družstva nechtělo. I přesto se kolektivizace obešla bez větších excesů a podle pamětníkových slov: „Nakonec ti největší odpírači v brzké době to družstvo vedli, protože byli nejšikovnější. Nebylo tam nic, co by vybočovalo nebo bylo nějak zapamatovatelné.“

 

Půjdeš do učení

Po absolvování druhého stupně na ZŠ Zastávka šel, jako tehdy mnoho chlapců v jeho okolí, do učení. Otec mu vybral obor zámečník se specializací na sváření v Královopolské strojírenské Brno, kde po konci učení pamětník nastoupil jako zaměstnanec. Tato firma se mu stala takříkajíc osudovou, neboť zde prožil část svého kariérního života a firma ho směřovala i na další pracovní pozice. Postupem času byl přeřazen do týmu pro výrobu zařízení pro jaderné elektrárny. Tehdy se jednalo o první jadernou elektrárnu v ČSSR – Jaslovské Bohunice.

Jelikož Jiřího Hradeckého práce bavila, byl zvídavý a s chutí se učil, rozhodl se doplnit si vzdělání na odborné škole, kterou absolvoval při zaměstnání. Z firmy poté přišel požadavek, aby byl přeřazen z pozice praktické na teoretickou, a byl tedy zařazen jako technolog svařování.

V pamětníkově vzpomínání se politika do zaměstnání promítala pouze okrajově. Popisuje, že v roce 1968, během tzv. Pražského jara, zavládlo i mezi zaměstnanci nadšení a spousta z nich vstoupila do KSČ, aby po srpnové okupaci zase vystoupila. V jeho bezprostředním okolí individuální politická rozhodnutí řadových zaměstnanců neměla velký vliv na jejich pracovní zařazení. „Třeba ten naproti mně, co byl se mnou v kanceláři, byl ve straně a pak z ní chtěl vystoupit. Jak mu mohli ublížit, když ho potřebovali? Akorát mu udělali ty, ty, ty, ty nás chceš opustit, a toť vše,“ popisuje Jiří Hradecký. Zároveň dodává, že hovoří o nejbližším kolektivu a že na vedoucích místech změny byly: „Vím, že tam byl vedoucí, který musel odejít a byl zástupcem vedoucího, a na jeho místo šel někdo jiný.“

Královopolská byla čím dál větším výrobcem nejen zařízení pro jaderné elektrárny, ale také chemického zařízení. To začala vyvážet. Hlavním odběratelem byl tehdejší Sovětský svaz (SSSR).

Roční pracovní zkušenost na Sibiři

V roce 1982 byl Jiří Hradecký pracovně vyslán na montáže do tehdejšího Sovětského svazu, do města Kamerovo na Sibiři, kde strávil takřka rok. Práce to byla velmi zajímavá a poučná a umožnila mu i cestování po oblasti. Kromě měst na Sibiři navštívil například i Murmansk. Jak sám pamětník uvedl, v Sovětském svazu spolu s kolegy hodně chodili na návštěvy, a tak viděl, jaká je situace: „Obchody byly prázdné, ale ledničky narvané. Za výlohami v obchodech byly nafouknuté balonky a jinak byly prázdné, ale každé město mělo tržnici. Trh byl plný, protože oni hodně hospodařili sami.“

Jiří  Hradecký rád vzpomíná i na pracovní kolektiv, který se tam sešel: „Byli tam nejen Rusové. Jeden byl Ukrajinec, další Moldavan a my Češi jsme tam s nimi žili celkem v pohodě.“
 

Na Dukovanech se k nám kromě Černobylu politika vůbec nedostala

V roce 1985 se začala stavět Jaderná elektrárna Dukovany. Královopolská dodávala na primární okruh spoustu zařízení a vytvořila se tam skupina „najíždění“, kterou tvořili z velké části spolupracovníci, se kterými byl pamětník v Sovětském svazu. A jelikož po roce stráveném v SSSR odvykl práci v kanceláři, požádal vedení, zda by mohl být do této skupiny přiřazen. Práce to měla být původně na rok. Jiřímu Hradeckému se však v Jaderné elektrárně (JE) Dukovany natolik zalíbilo, že z původního roku zaměstnání se stalo osmnáct let. Během té doby pamětník v JE Dukovany profesně rostl, nicméně práce to byla časově velmi náročná. Sám uvedl, že v té době de facto bydlel na dvou místech: „Já jsem osmnáct roků měl dva domovy. Ta profese najíždění se dělala nonstop, dělaly se služby. Já jsem bydlel jak v Dukovanech, tak zde v Příbrami, a domů jsem zajížděl třeba jednou za týden, anebo dvakrát, anebo taky vůbec, jak práce dovolila.“

Dne 26. dubna 1986 došlo k havárii v jaderné elektrárně Černobyl. Jiří Hradecký vzpomíná na situaci v JE Dukovany: „Tehdy byla síla strany všude. Ve všech továrnách a na všech úsecích, kde se budovalo.“ O celé situaci související s černobylskou havárií mluví jako o paradoxu: „Vedením to bylo značně zlehčováno. V té době zasedal stavební výbor KSČ a řeklo se, že lidu, pracovníkům, to bude oznámeno tak, že se vlastně nic neděje, že ten mrak, že to není žádné velké nebezpečí.“ Přidává i popis způsobu, jakým bylo potenciální riziko se zaměstnanci JE komunikováno: „Přišel mezi nás tehdejší vedoucí firmy Chemont. Chemont byla hlavní montážní organizace, byl to dobrý člověk, jako pracant, ale byl to poslušný člen politického vedení, a ten nám řekl, ať nemáme obavy, že nám tady nic nehrozí,“ popisuje pamětník a dodává: „Každý pracovník, který vchází do elektrárny, musí projít měřením aktivity. Měřiče aktivity byly vypnuty, aby nehoukaly, protože ta radioaktivita tu byla.“

Pár dní po výbuchu Černobylu šel Jiří Hradecký do prvomájového průvodu. „My jsme se za to s odstupem času až styděli. To bylo naprosté podcenění a zlehčení té hrozné havárie, která se v Černobylu stala,“ uvádí pamětník ve světle informací, které se objevily až později.

Jiří Hradecký uvádí, že kromě Černobylu se k němu politika vůbec nedostala: „My jsme byli tak pracovně vytížení, že jsme tam žádné politické minutky nedělali. Dukovany byly práce, a zajímavá práce.“ I pamětníkovo zvolení vedoucím skupiny se obešlo bez výraznějšího politického tlaku: „Když já jsem se tam stal vedoucím, tak si nevzpomínám, že bych šel na nějaký politický výbor. Moje nastoupení pochopitelně bylo schváleno, ale nevzpomínám si, že bych byl na nějaký politický orgán předvolán, že budu vedoucí.“
 

Zvolení starostou v rodné obci

V roce 2002 se chystaly komunální volby a mladí zastupitelé v Příbrami si vzpomněli na Jiřího Hradeckého. Pro něj samotného to bylo trochu překvapení a kandidaturu považoval za výzvu. „To bylo zajímavé. Člověk osmnáct let stráví mimo bydliště, a najednou by se měl zajímat o dění v obci, kde ale ten kontakt byl zpřetrhaný,“ uvádí pamětník.

Řekl si však, že jeho práce v Dukovanech pomalu končí, takže kandidaturu zkusí. Volby vyhrál a v roce 2002 se stal starostou rodné obce Příbram na Moravě, kde starostoval po dvě volební období, až do roku 2010. Prací pro obec, kde se narodil a po celý život – až na krátká přerušení – žil, tak završil svůj pracovní život.

Do třetího volebního období se již rozhodl nekandidovat a v roce 2010 odešel do důchodu.

Jiří Hradecký měl dva syny a dvě vnoučata. Svůj život popsal následujícími slovy: „Byl zajímavý a klidný, jako když plyne řeka.“

V roce 2022 žil s manželkou v rodné obci Příbram na Moravě.