Simona Hradílková

„Všechno to najednou šlo, takže já jsem byla zaměstnaná v Tisku jako uklízečka. To bylo takové, vím, že to zní směšně, ale já od šestnácti sedmnácti let jsem měla takový sen, že budu bydlet v bytě na pavlači a budu pracovat jako uklízečka. Že budu v pozici, že mi nebude absolutně co vzít. Že budu obrněná vůči všem těm nátlakům a tlakům. Vím, že lidi přicházeli o zaměstnání, přicházeli o možnost dobrého bydlení a podobné věci, takže já jsem z pohledu těch estébáků byla na takovém strašném dně, že už mě neměli na co nachytat, de facto, a hlavně měli pocit, že jsem tím jakoby strašně potrestaná. Že je to vlastně takový strašně bídný život, když jste na sociálním dně. Což já jsem viděla samozřejmě úplně jinak a byla jsem strašně spokojená.“

„Od toho srpna 88, kdy byly záznamy, že jsem byla na té demonstraci a byla jsem aktivní, tak kdykoli se blížilo nějaké výročí, trávila jsem ho v celách předběžného zadržení. Já jsem se narodila 27. října, takže devatenácté i dvacáté narozeniny jsem strávila v cele předběžného zadržení, protože nás posbírali už den předtím. To nás vyváželi mimo Brno, protože cely v Brně byly obsazené, tak mě odvezli třeba do Jihlavy nebo do Znojma. Zvlášť v té Jihlavě to bylo dost nepříjemné, protože myslím, že státní svátek vycházel snad na pátek. Oni mě sbalili 27., ale mohli mě zadržovat jen 48 hodin, takže po 48 hodinách, což vycházelo na sobotu, mě odvezli na nádraží, jakože konec. Ale pak si spočítali, že kdyby přišlo na věc, tak se ještě někam můžu dostat, takže jsem vyšla jenom po schodech a sbalili mě hned podruhé, na druhých 48 hodin. Pak mě v neděli večer, o půlnoci nebo před půlnocí, vyhodili z cely předběžného zadržení a já jsem neměla ani peníze, ani jak se dostat zpátky do Brna. Mobily a nic takového nebylo, pak asi jsem ukecala nějakého autobusáka, bylo to nepříjemné, samozřejmě.“