„Sebrali koně, krávy a všechno to stěhovali na hranice. A když uviděl kolo – on neuměl jezdit, bouchal sebou o zem, ale chtěl ho. A další věc byla: ,Davaj časy,‘ hodinky chtěli. To za jedním přišel ruský voják a ukazoval, že má hodinky, ale že nejdou, a chtěl je vyměnit. Nevěděl, že se hodinky natahují. A jiný zase měl v batohu budík, a když začal zvonit, hodil ho na zem a rozstřílel. Myslel, že je to snad nějaká bomba.“
„Byli jsme zamčení ve sklepě a přišli Rusové, jeden skoro nemohl stát, jak byl opilý. Přišli do předsíně a: ,Gdě Germán?‘ Tak jsme začali vylézat ze sklepa, ale moje sestra to asi neslyšela a ten opilý Rus vypálil do sklepa dávku ze samopalu. Byli jsme úplně omráčení...
Na kopci u vesnice byli zakopaní Němci s kulometem a já povídám tomu Rusovi: ,Tam Germán.‘ A on na to: ,Nas mnóga, nas mnóga!‘ A najednou ,ta ta ta ta‘ - spadnul na zem a ten druhý ho tam nechal ležet a šel dál!“
Ferdinand Hrazdíra se narodil v roce 1931 v Ochozi u Brna. V dubnu 1945 přes jejich vesnici přešla fronta, u nich doma byli ubytovaní němečtí vojáci. Vzpomíná na příchod Rudé armády, schovávali před nimi cennosti. Museli pohřbívat zabité ruské vojáky, Rusové se o své padlé nestarali - jejich heslem bylo: Nas mnóga! Po roce 1948 byl jejich rodině zabaven statek, většina místních byla nucena vstoupit do JZD, pan Hrazdíra pracoval jako řidič traktoru. Počátkem 70. let byl zaměstnaný u Vojenských staveb, kde se podílel na stavbě základen a domů pro sovětské vojáky a důstojníky, kteří zde zůstali po okupaci v roce 1968. Nikdy nebyl členem KSČ.
