Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hrbáč (* 1937)

• narozen 11. srpna 1937 v Hrubé Vrbce

• v Uherském Brodě se vyučil strojním zámečníkem

• v roce 1959 vyhrál v Brně celostátní soutěž ve zpěvu

• na začátku 60. let vstoupil do KSČ

• ze strany vystoupil po srpnové okupaci

• perzekvován v práci za své postoje k okupaci

• satisfakci v práci zažil až po sametové revoluci

• celý život ho doprovází silný vztah k hudbě

Jaroslav Hrbáč pochází z menší slovácké obce Hrubá Vrbka, blízko slovenských hranic. Narodil se coby nejmladší do rodiny rolníků, kteří byli v padesátých letech nuceni vstoupit do družstva, tak jako všichni v obci. Politika jedné strany určovala osudy této obce, stejně jako osudy pamětníka. Ten do KSČ s nadějí na změnu vstoupil na začátku šedesátých let, aby z ní vystoupil na protest proti srpnové okupaci v roce 1968.

Strana si pečlivě hleděla každého odporu, a tak ani jednání Jaroslava Hrbáče nezůstalo bez trestu. “Po roce 1968 pro mě veškerá perspektiva nebyla žádná. Když mě pak chtěl třeba někdo vzít jako mistra na dílnu, tak vždycky jedna organizace řekla: ‚Ano, my ho chceme,‘ a ta druhá řekla, že ne. A pořád si mě přehazovali, jak potřebovali,” vzpomíná pamětník na období po srpnové okupaci a první dekádu normalizace, kdy byl sesazen z řídící pozice a až do začátku osmdesátých let držen mimo svou kvalifikaci.

Zatímco v práci mohla KSČ s jednotlivcem udělat cokoli, lásku k hudbě mu zakázat nemohli. Jaroslav Hrbáč pocházel rodiny zpěváků a po celý život mu byla hudba radostí: “Tím, že jsem tím zpěvem žil, tak i když doba byla těžká, když si člověk zazpíval, ulevilo se mu.”

Dětství na hranici 

Jaroslav Hrbáč se narodil 11. srpna 1937 jako nejmladší ze tří sourozenců v Hrubé Vrbce, kde také absolvoval první stupeň základní školy. Rodiče byli zemědělci a celou rodinu tak živila každodenní dřina na poli. Žili převážně z toho, co sami vypěstovali.

Jaroslav Hrbáč prožil coby dítě také druhou světovou válku: “Strýc Martin měl velký sklep a naše rodiny se v něm schovávaly.” Když pak Vrbkou procházela rumunská armáda, která ji osvobodila, “strýc Martin vyšel ze sklepa s litrem slivovice a naléval procházejícím vojákům. Kdo z nich chtěl, vystoupil z řady a dostal na uvítanou.”

Pamětník vzpomíná, že po nástupu komunistů k moci likvidovali jako první velké sedláky, kteří dostali za úkol odevzdávat tak velké množství úrody, že to nedokázali splnit. Na základě toho jim byly zabaveny statky a někteří z nich museli jít pracovat do dolů. Hrbáčův otec do JZD vstoupit nechtěl, ale nakonec podlehla celá vesnice a podle pamětníka nezůstal nikdo mimo družstvo. To bylo okolo roku 1960.

Kolektivizací k chudobě

Práce v družstvu pro rodiče výhodná nebyla. Pamětník uvádí, že v té době v továrně vydělával více než otec s matkou dohromady. Rodiče tak živil především záhumenek, kde si pěstovali pro sebe a on jim jezdil pomáhat o volných nedělích.

Jaroslav Hrbáč také vzpomíná na svou tradiční venkovskou svatbu, které se zúčastnilo okolo 150 lidí. Začala ve středu a skončila následující týden v úterý. Aby mohla rodina pohostit celou vesnici, jak bylo zvykem, bylo třeba porazit dva mladé býky a prase.

Život na slovácké vsi byl organicky propojen s folklorem. Pamětník pochází z hudební rodiny a veřejně začal vystupovat zhruba od svých 15 let, kdy se přidal k souboru Olšava, nebo zpíval s Kubíky.

V roce 1957 začaly Horňácké slavnosti a pamětník reflektuje otázku prolínání folkloru s režimem, když říká: “Když si chtěl člověk zazpívat, musel občas zazpívat i pro komunisty, aby mohl fungovat dál.” Nicméně sám se agitačních akcí neúčastnil a nevystupoval na nich.

V Uherském Brodě nastoupil v roce 1952 do učení jako strojní zámečník ve Slováckých strojírnách. Pracoval nejprve v dělnické profesi, ale postupně se propracoval výše. Jeho pracovní postup, kdy byl veden jako tzv. kádrová rezerva, tedy nadějný pracovník, zastavila srpnová okupace. Jaroslav Hrbáč s ní vyslovil nesouhlas a vystoupil ze strany, což mělo pro jeho život dlouhodobé následky.

Do strany vstupoval s ideály

Jaroslav Hrbáč také vzpomíná, jak vyhrál celostátní soutěž ve zpěvu, která se konala v roce 1959 v Brně. V roce 1958 ho navštívil kulturní pracovník krajského výboru, že by mohl jet do Vídně na festival, ale musí se dostat do krajského kola. A tak se pamětník prozpíval až na celostátní soutěž, kterou pak v Brně na výstavišti v pavilonu Z vyhrál a vydal se do Vídně.

Pamětník byl členem SSM. Někdy na začátku šedesátých let se stal kandidátem na vstup do strany a později také jejím členem. O době, kdy vstupoval do strany, říká: “Coby mladí jsme si říkali, že bychom mohli i něco změnit. Ale bohužel se to potom zvrtlo. V roce 1966 nebo 1967 – to jsem ještě věřil, že bychom mohli něco změnit. Ti staří komunisté, ti to měli nalajnované – co řekla vrchnost, tomu věřili. My jsme měli trochu jiné myšlení.”

V roce 1967 a 1968 se pamětník ještě podíval do zahraničí, do Holandska. Tam navázal přes folklorní soubor přátelské vztahy s jedním manželským párem, který ho pak navštěvoval v Československu.

Srpnová okupace mu změnila život

K srpnu 1968, kdy do Československa vtrhli Rusové, Jaroslav Hrbáč poznamenává: ”Tak jsem jim pak při prověrkách řekl, že nejsme žádní neandrtálci, aby nám tady vykládali, co máme dělat, a to ještě pod hlavněmi samopalů.” V roce 1968 pamětník vystoupil ze strany a následně byl v práci degradován o několik platových tříd.

“V roce 1969 jsme šli na protest do fabriky pěšky a s těmi různými kariéristy jsme byli vždy v konfliktu. Tehdy ten protestní pochod objížděli Tatrou 603 a zapisovali si, kdo z techniků se účastní, z čehož se vyvozovaly důsledky. Tak to postupně gradovalo. Pak začaly prověrky, v roce 1970. Každý rok pak bylo přehodnocení a tak to šlo pořád dál.” Jaroslav Hrbáč pohnutě vzpomíná, že se strana nemstila jen na něm, ale také na jeho dětech, kterým komplikovala přístup ke vzdělání. Synovi dělali problémy s vysokou školou, ale nakonec se mu podařilo vzdělání dosáhnout.

“Po roce 1968 pro mě veškerá perspektiva nebyla žádná. Když mě pak chtěl třeba někdo vzít jako mistra na dílnu, tak vždycky jedna organizace řekla: ‚Ano, my ho chceme,‘ a ta druhá řekla, že ne. A pořád si mě přehazovali, jak potřebovali,” vzpomíná pamětník na léta normalizace.

Osmdesátá léta přinesla uvolnění

“Někdy v roce 1981 mě potkalo štěstí, kdy za mnou došel jeden ten kádr, který si dělal diplomovou práci o řízení výroby, s tím, jestli bych mu nepomohl.” Pamětník se mu pak týden věnoval: “A když skončil, tak mi poděkoval, a že by se mnou chtěl někdy spolupracovat.”

Z onoho kádra se stal záhy vedoucí provozu a náhodně se s pamětníkem potkali na chodbě továrny. Stranický kádr své slovo dodržel: “Vytáhl mě pak zase zpátky nahoru, i když jsem mu vysvětlil, jaký cejch mám vypálený na čele. Byl to sice nomenklaturní kádr a komunista, ale nikdo si na něj, myslím, nemohl stěžovat.”

A tak se v osmdesátých letech vrátil do řízení výroby jako vedoucí plánovací skupiny. Po převratu ho pak dotyčný pracovník jmenoval do funkce ředitele výroby. Svůj porevoluční vzestup pak Jaroslav Hrbáč vnímal jako určitou satisfakci.

Pamětník připomíná, že pochází z rodu zpěváků a zpěv je pro něj dodnes způsob, jak si udělat radost. “Tím, že jsem tím zpěvem žil, tak i když doba byla těžká, když si člověk zazpíval, ulevilo se mu.”