Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Tomáš Hrbek (* 1943)

• narozen 15. srpna 1943 v Olomouci

• pochází z křesťansko-židovské německy mluvící rodiny

• matku Rosu Hrbkovou a její příbuzné postihlo pronásledování Židů v době protektorátu

• otec Leo Hrbek byl za války vězněn v Kounicových kolejích v Brně

• v letech 1965–1970 studoval anglistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého

• do roku 1990 učil na Střední ekonomické škole v Olomouci

• poté vyučoval na Katedře uměnovědy FF UP

• do roku 2009 zastával na univerzitě také funkci kancléře

• působil jako místopředseda Židovské obce Olomouc a místopředseda Nadačního fondu obětem holocaustu

• v letech 2017–2020 vydal rozsáhlou třídílnou kroniku své rodiny

• v době natáčení v roce 2023 žil v Olomouci

V průběhu nacistické okupace i později za komunismu bylo těžké, téměř nemožné vystoupit z přihrádky, do které člověka zařadila vyšší moc. Kádrování a kartotéky vévodily oběma těmto totalitním režimům. Svědectví rodiny Hrbkových ale hovoří jasně. S notnou dávkou štěstí, ale především vytrvalosti a odhodlání šlo zdánlivě nezvratnému osudu vzdorovat.

Kořeny

Tomáš Hrbek se narodil v roce 1943, jak sám říká „... za velmi tristních okolností“. Jeho otec Leo Hrbek pocházel částečně z křesťanské i z židovské rodiny. Maminka Rosa Hrbková, dříve Aschkenesová, byla Židovka. Otec pracoval jako advokát: zabýval se otázkou žen – vražedkyň dětí, které obhajoval. Matka měla v meziválečném období licenci na obchod s originály domácích i cizích mistrů. Později působila v Olomouci v muzeu a odborně se věnovala lidové keramice.

V roce 1938 německá část divadla v Olomouci uvedla hru, ke které byl připojen rasistický komentář. Leo Hrbek jako reakci napsal polemický leták Das Flugblatt, který nesl název Das deutsche Theater und die Reinheit des Blutes: Německé divadlo a čistota krve, podtitul Die Zeit der großen Charakterprobe: Čas velké zkoušky charakteru. Výtisky volně šířil a po březnu 1939 ho gestapo zatklo mezi prvními. Krátký čas pak strávil v Kounicových kolejích v Brně.

To byla zásadní otázka

Ještě podstatnější problémy však vyvstaly po roce 1940. Moravská advokátní komora v Brně vyzvala otce, aby prokázal svůj árijský původ. „To byla zásadní otázka, která musela být vyřešena, aby mohlo být chápáno manželství mých rodičů jako smíšené,“ říká. Tento status totiž Židy skutečně do určité doby chránil. Roku 1940 si tedy začal otec dopisovat s úřady: „Psali mu dopisy v němčině a otec jim odpovídal česky.“

Potom začal dlouhý boj o uznání árijského původu. Otec se snažil neustále prodlužovat lhůtu, která mu byla přidělena. Jeho matka Berta Rosenfeldová měla židovský původ, ale od doby svého sňatku se k židovství nehlásila. Korespondence s úřady se táhla až do roku 1942. Nakonec dal dohromady materiály, které dokládaly, že jeho matka nebyla židovského původu. „K tomuto účelu mu nezbylo nic jiného než falšovat doklady. Na první pohled ovšem bylo zjevné, že jde o falzifikáty,“ doplňuje Tomáš Hrbek.

Razítka otec vyráběl na dětské tiskárně, kulatá ohraničení získal tak, že namočil víčko od inkoustu do barvy a obtiskl jej na papír. S opisem šel k notáři – ten kontroloval jen to, zda se text na původním dokumentu a v opisu shoduje. Takže otec získal dokonce úředně ověřené listiny. Plán se tedy podařil: rodiče byli považováni za smíšené manželství a matka zůstala až do roku 1944 chráněna.

Situace je neudržitelná

To ovšem neplatilo pro její rodinu. Na přelomu července a srpna 1942 byly vypraveny čtyři transporty do Terezína: jedním z nich odjela i pamětníkova babička Cecílie Aschkenesová, kterou proto nikdy nepoznal, a také rodina tety Elisabeth Böhmerové. Rosa Hrbková svoji maminku doprovodila až do školy v Hodolanech poblíž nádraží, kde vzniklo shromaždiště pro odjezd. „Říkala, že to bylo naposledy, co babičku viděla,“ dodává. Druhá sestra žila ve Vídni, odkud také musela odjet do koncentračního tábora. Všichni zahynuli, zachránila se jen matčina sestřenice Augustina Böhmerová.

Pamětník měl při psaní rodinné kroniky svých předků k dispozici korespondenční lístky, které dostávala jeho maminka z Terezína, kam posílala příbuzným různé balíčky. Ze začátku mohli psát vězni delší dopisy, ale později už maminka jako odpověď dostávala jen předtištěný text „děkuji za balíček“ apod. „Matka už věděla, že je situace neudržitelná, a v tu dobu napsala šestistránkový dopis na rozloučenou. Ten jsem našel poměrně nedávno,“ přiznává pamětník. Matka se v dopise loučí se všemi členy rodiny. List není datovaný, ale pochází zřejmě z roku 1944. Tehdy totiž dostala povolávací rozkaz k odjezdu do koncentračního tábora: „Dostavte se v pondělí 31. října 1944 do Prahy.“ Matka ale nikam neodešla. „Já si to vysvětluju tak, že můj otec byl jako advokát zvyklý, že proti každému rozhodnutí je možné podat odvolání,“ vysvětluje pamětník. Leo Hrbek tehdy matce opravdu sepsal odvolání, ve kterém argumentoval tím, že v rodině jsou děti. Týden nato přišel další telegram. Žádost byla zamítnuta, jelikož „děti jsou snadno umístitelné“, ale doba odjezdu se posunula. Rosa Hrbková však do transportu neodešla ani tentokrát.

To je moje pacientka

V Olomouci působil Otokar Bittman, šéfgynekolog na německé části gynekologického oddělení v nemocnici. „Měl výborné postavení, před válkou byl profesorem Masarykovy univerzity v Brně a také osobní lékař všech nacistických pohlavárů v Olomouci,“ přibližuje osobnost, která jeho matce zachránila život. V letech 1944 a 1945 využíval Otokar Bittmann svého postavení, například dodával partyzánům léky. Matka se na něj obrátila a získala jeho potvrzení z nemocnice, ve kterém se píše, že trpí krvácením z dělohy. „V případě opakování se musí okamžitě dostavit do nemocnice,“ stálo v lékařské zprávě.

Po druhém povolávacím dopisu Rosa Hrbková nastoupila do nemocnice. „Když gestapo dorazilo do jejího pokoje, přišel Bittmann a říká: ‚Toto je paní Hrbková, je moje pacientka a já ji nepustím. Jestliže ji chcete odvést, tak tady končím.‘ A oni odešli. Takže ten Bittmann, to je osobnost skutečně mimořádná,“ zdůrazňuje a dodává, „existují případy, kdy lidé odmítli odejít do koncentráku. Ale většina si ani nedokázala představit, že by to bylo možné.“

Po válce přišly jiné potíže

„Za války se musel prokazovat árijský původ a potom zase loajálnost Československu,“ přibližuje nesnáze, které pokračovaly i po osvobození. Opět bylo nutné svoji příslušnost nějakým způsobem doložit. Otec disponoval materiály, které svědčily o tom, že upřednostňoval českou národnost, ale dokazování bylo náročné a táhlo se až do roku 1947. Až potom získal Leo Hrbek definitivně české občanství. Matka obdržela osvědčení o zachování státního občanství až o dva roky později. Navzdory doloženým svědectvím a důkazům, že se kontinuálně od roku 1938 hlásila jako Češka, byla úřady považována za Němku.

Paralelně s potížemi s uznáním státní příslušnosti se objevily další nesnáze. Otec se musel stát členem advokátní kanceláře, kde se měli sdružit všichni advokáti. Stávali se z nich zaměstnanci a nemohli tak nadále působit jako samostatné subjekty. V roce 1949 vyšel zákon, který umožňoval odebrat oprávnění pro výkon práce advokáta bez udání důvodu. Vzhledem k tomu, že Leo Hrbek provozoval svou praxi již v buržoazní první republice, o výše zmíněné oprávnění přišel a od té doby zastával už jen pozici právního referenta v několika olomouckých podnicích.

Doma se o tom nemluvilo

O svém židovském původu se Tomáš Hrbek dozvěděl až na střední škole. „Doma se o tom nemluvilo. Matka byla ráda, že to přežila… Když se rodiče bavili o něčem, co nechtěli, abych tomu rozuměl, tak mluvili německy,“ vzpomíná. Podrobnosti o osudech členů rodiny tak k pamětníkovi přicházely postupně a až v pozdějším věku. Jedním z pramenů se stalo i svědectví matčiny sestřenice Augusty Böhmerové, která spolu s manželem Hugem emigrovala na Nový Zéland roku 1939. Své vzpomínky svěřila institutu Holocaust Centre of New Zealand a vznikla tak nahrávka, na které hovoří o svém životě a o osudech svých blízkých. „Teprve z výpovědi z Nového Zélandu jsem zjistil, co se dělo v mé rodině v Olomouci...“ přiznává. „Zajímavé je, že když se chci dozvědět něco z dětství mé matky, tak se musím zeptat své manželky. Ona s ní o tom mluvila mnohem víc než já.“

Dalším velkým impulsem, který v pamětníkovi probudil touhu poznat osudy lidí, jejichž životy se s tím jeho minuly, se stalo setkání se synem otcova spoluvězně z Kounicových kolejí s Barry S. Fischerem roku 1990 během stipendijního pobytu v Londýně. Po smrti matky roku 1993 pak definitivně z pozůstalosti rodičů postupně vypluly na světlo desítky dokumentů a fotografií, otcovy deníky, ale také bohatá korespondence. Otcův pracovní stůl, který si nechal na začátku své advokátní praxe zhotovit na míru a který zůstával dlouhé roky netknutý, vydal svá tajemství. Jelikož pamětník nevládl němčinou tak jako jeho sestra Lucy Topoľská (1933) (pametnaroda.cz), připomínalo zprvu bádání napínavou četbu na pokračování – musel vždy vyčkat, až sestra zhotoví překlad, a pak spojovat nitky rodinného příběhu dál. V průběhu let vznikly nakonec tři pamětní knihy: Kronika rodiny Hrbků, Kronika rodiny Aschkenesů a Kronika manželství Lea a Růženy Hrbkové. Všechny použité písemnosti, včetně třídílné Kroniky, předal Tomáš Hrbek Okresnímu archivu v Olomouci, kde tvoří náplň jeho osobního fondu.

Šanony, složky a nálepky byly součástí života až do pádu komunismu

V roce 1971 se Tomáš Hrbek připravoval na doktorát na filozofické fakultě. Odevzdával rigorózní práci a měl domluven termín zkoušky, ale tehdy potřeboval získat souhlas stranické buňky. Týden před zkouškou mu však oznámili, že mu dokončení doktorátu neschválí. Důvod: jeho synové se jmenují David a Daniel. „Prý jsem se zřejmě nevyrovnal s náboženskou otázkou – to mi sdělila předsedkyně Svazu československo-sovětského přátelství,“ uvádí jediný případ, kdy byl konfrontován se svým částečným židovským původem. Doktorát nakonec složil o rok později, kdy už pamětníka posuzovali jiní lidé.

Podobně nevyžádaně, jako si ze jmen pamětníkových dětí dotyčná kolegyně vyvodila vlastní závěr, postupovala v jeho případě i Státní bezpečnost. V druhé polovině 70. let absolvoval pamětník několik předvolání a schůzek. Tajná policie ho prověřovala a vedla jako kandidáta tajné spolupráce. V ABS ČR se dochoval fragment původního spisu, v jehož závěru v konečném hodnocení stojí: „Pohovorem [ze dne 18. 4. 1978] bylo zjištěno, že HRBEK není vhodný typ pro zpravodajské využití (…).“ Důvodem zájmu StB se staly jak výjezdy pamětníka do zahraničí, kde měl od roku 1965 bratra Georga, tak i možnost nahlížet jeho prostřednictvím blíže do prostředí školy, kde vyučoval. Pamětník ovšem zvolil účinnou strategii a několikrát sebe i příslušné důstojníky, kteří za ním do zaměstnání přišli, před svými kolegy nebo rodinou dekonspiroval. 

„Trvalo to dlouho, přes deset let,“ vrací se v závěru nahrávky z roku 2023 naposledy ke své práci na rodinných kronikách. „Bylo to vlastně objevování mých rodičů a předků a vžívání se do jejich životů. Z toho vyplývá i pocit mých kořenů, kterými není náboženství, ale rodina,“ dodává.