poručík Václav Hrdlička
* 1926
-
„Dostal jsem takový malý tip od svých spolupracovníků ze CIC. Šel jsem na České Budějovice a pak na Český Krumlov. Tam byla nějaká rodina, jména už si nepamatuju, a ti mi poradili cestu. Dostal jsem se až přímo pod hranice. Dostal jsem se do Rakouska. Ale měl jsem velké štěstí. Když jsem přišel k hranici, tak tam byly tři drátěný, kilometry dlouhý ploty. Když jsem to viděl, tak jsem myslel, že nedojdu. Nic jsem u sebe neměl, ani kleště. Ale ty lidi povídali, že je tam někde nějakej přechod pro vojáky. Nakonec jsem to našel. Naštěstí to nebylo nijak zabezpečený. Pak jsem ještě deset nebo patnáct minut běžel, ono to území ještě bylo československý. Až za rakouským celním úřadem jsem věděl, že jsem volnej. Ten průchod pod plotem nebyl nijak zabezpečenej, protože to bylo sotva sto metrů od strážní věže a od silnice, tak si asi mysleli, že si tam nikdo netroufne. A taky to bylo hodně zarostlý.“
-
„V našem městečku bylo několik stovek Židů, Poláků a asi šest českých rodin. Židovské obyvatelstvo tvořilo většinu. Když přišli Němci, tak všechny Židy dali do ghetta, které vzniklo asi půl roku po příchodu Němců. Tam už jen čekali na smrt. Byla tam taková rokle nedaleko města. V jedné části je svlékali a ve druhé stříleli. Celkem tam umřelo asi tisíc lidí, včetně dětí. Během tří čtyř hodin je postříleli. Když jsem se tam byl nedávno podívat, někdy v devadesátém či devadesátém šestém roce, tak jejich kosti byly v té rokli vidět - asi vlivem deště a tak. Některé padaly i do řeky. Já jsem přímo ty popravy viděl. Lidi tam totiž ze zvědavosti chodili, nevěděli, co se tam děje. Já jsem nevěřil, že se bude střílet. Myslel jsem, že je jen chtějí okrást o všechno. Viděl jsem, jak střílejí mé známé, mé kamarády, moji učitelku, sousedy. Všichni byli svlečení a pak najednou i mrtví.“
-
„To se ani nedá popsat, jak jsme byli utahaní. Já jsem třeba usnul a probudil jsem se až za dvacet čtyři hodin. Byl jsem celej zaházenej hlínou a vším možným. Nevěděl jsem, kde jsem, a jednotka už byla někde vepředu. Já měl jen vysílačku a sluchátka na uších. Vůbec jsem nevěděl, jak se to stalo nebo jak jsem se tam dostal. Během spánku asi něco vybuchlo a zasypalo mě to. Ale zraněnej jsem nebyl.“
-
„Mně bylo do pláče. Viděl jsem polskou armádu a viděl jsem ruskou armádu. Ti ruští vojáci byli proti nim opravdoví chudáci. Představte si, že Rusové z jejich armády nevěděli, co je to jablko. Byl tehdy podzim, tak jsme jim to prodávali. Jídlo si vařili v takových vědrech jako pro prasata. To jejich žrádlo by ani můj pes nejedl. Opravdu ubožáci. Ani nemohli nikam ven mimo své vojenské ubikace, třeba mezi lidi. Byli tam jak v kleci. Měli jen takový vaťáky, dneska se z toho dělají jen podšívky do kabátů. Bylo to tenounký, jen letní oblečení. A technika? To jste třeba pět kilometrů dopředu slyšeli, jak ty jejich tanky hučely. Každej věděl, že už jedou. A celkově jsem tý techniky moc neviděl. Měli spíš koně.“
-
„My jsme se snažili dávat příklad. My jsme za něco bojovali, aby dnešní generace nestrádala. A dneska vidíme co? Vidíme samý zločiny, nenávist, podvody. To nikam nevede. Ta generace se sama utápí. Čtyřicet let jsem žil v cizině, ale to jsem nezažil, co se děje tady v Česku! Vládu nemáme! Když se v takovýhle malý zemičce nemůžeme dohodnout ani na nějaké státotvornosti, tak nevím, čím se mám cítit. Nejsem ani Švéd, ani Čech, ani Ukrajinec. Mám sice české občanství, ale co mi to je platné, když dnes se můžu leda stydět za to, že jsem se vrátil. Lituju toho.“
-
Celé nahrávky
-
Praha, 26.08.2006
(audio)
délka: 01:32:09
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Já jsem komunismus tak nenáviděl, že se to nedá ani vypovědět
Václav Hrdlička se narodil 16. června 1926 v Teremnu na Volyni. Jeho rodiče byli původem Češi. Otec Karel pracoval jako sedlář, matka Anastázie, rozená Damašková, pečovala o domácnost. Školní docházku zahájil Václav v Teremnu, poté pokračoval až do roku 1939 ve vzdělání v Boremlu, kam se rodina přestěhovala. Za německé okupace se stal svědkem vyvraždění místní židovské komunity. Tehdy také začal pracovat ve specializované německé opravně pro vojenské vozy. V roce 1943 se situace vyhrotila a pan Hrdlička se musel skrývat před Rusy i banderovci. O rok později se rozhodl pro vstup do Československé armády. Účastnil Karpatsko-dukelské operace, především bojů u obcí Machnowka a Wrocanka, kde utrpěl 1. československý armádní sbor těžké ztráty. Několik týdnů poté byl raněn a převezen do nemocnice v Řešově v Polsku. Po operaci byl vzápětí poslán zpět domů na Volyň. Krátce poté byl NKVD donucen pracovat v rotě, která hledala uprchlíky a banderovce skrývající se v týlu. Z jednotky uprchl asi po dvou měsících a v lednu či únoru 1945 se dostal zpět do armády. V Humenném pak pracoval v zásobovací jednotce. Následně byl povolán do specializované jednotky Stovka, jež měla převážet vojenský materiál z Rumunska do Československa, ale nikdy nezačala fakticky operovat. Po ukončení bojů byl ze zdravotních důvodů ihned demobilizován a vrátil se na Volyň. Za několik měsíců opět odjel do Čech a krátký čas působil v armádě. V září či v říjnu 1946 byl definitivně demobilizován a byl mu přidělen obchod se smíšeným zbožím v Šumperku, kde setrval do roku 1948, kdy mu byl veškerý majetek konfiskován. Postupně se celá rodina, včetně rodičů, odstěhovala na Teplicko. Zakrátko začal pracovat pro organizaci CIC. Pomáhal především převádět osoby na Západ, resp. přes celé východní Německo až do Německa západního. Byl ale zadržen východoněmeckými pohraničníky a asi jeden rok držen ve vyšetřovací vazbě. Poté pracoval v hornictví na Ostravsku a v lesnictví na Teplicku. Brzy byl ale opět kontaktován CIC. Ilegálně přecházel hranice do SSSR a pokoušel se o navázání kontaktů s banderovci a vyvolání povstání. V roce 1952 byl zadržen sovětskými policejními orgány NKVD. V Užhorodě byl odsouzen a převezen na Sibiř, kde strávil asi čtyři či pět měsíců. Díky amnestii pro cizince po Stalinově smrti byl v roce 1953 propuštěn. Po návratu do Československa začal okamžitě plánovat emigraci do zahraničí. Utekl do Rakouska a následně do Švédska, kde žil se svou ženou, původem také Češkou, téměř čtyřicet let. Do Československa se vrátili až začátkem devadesátých let.