Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hrodek (* 1967)

• narozen 27. listopadu 1967 v Jihlavě

• v letech 1986 až 1991 vystudoval VUT Brno

• od roku 1988 zapojen ve Společenství svatého Gorazda a druhů

• před sametovou revolucí zavítal se společenstvím na Jaltu, do Říma i Salcburku

• v Římě se účastnil kanonizace Anežky České 12. listopadu 1989 i audience u Jana Pavla II.

• v zahraničí prožil i 17. listopad 1989

• od roku 2017 dodnes (2021) působí jako hlavní sbormistr Moravského cherubínského sboru – Proglas

Koncem osmdesátých let se – víceméně náhodou – dostal k tehdy podzemnímu náboženskému Společenství svatého Gorazda a druhů. Zprvu neznal celý rozsah jeho činnosti, k dnešním dnům je součástí společenství již čtvrtou dekádu. „Na začátku jsem neměl informace o všem, co se děje, zejména ne o té části, která byla utajená nebo skrytá. Přišel jsem do nějakého společenství, které na mě působilo pozitivně, kde jsem se cítil dobře. A nějaké ty záležitosti, které se týkaly skrytější činnosti, ty jsem poznal až později,“ vypráví Miroslav Hrodek.

Tatínek byl kritický vůči režimu, maminka se snažila jeho kritiku mírnit

Miroslav Hrodek se narodil 27. listopadu 1967 v Jihlavě, kde matka Jitka pracovala jako bankovní úřednice ve Státní bance československé (SBČS) a otec Jiří vyučoval na střední škole. „Otec občas zmínil, že byl válečné dítě. Zažil válku jako malý chlapec a projevovalo se to pak tak, že byl spořivý. Velmi pečlivě dojídal jídlo, to byl zvyk z války, když měli nouzi. Taky se zmínil, že v Jihlavě byla dost početná německá menšina a na konci války, kdy došlo k odsunu Němců, tak se tatínek zmiňoval, že ten odsun byl dost divoký a že při něm docházelo i k násilnostem.“ Navzdory pozdějším stykům s podzemní církví Miroslav pochází z nenábožensky orientované rodiny. „Oba rodiče byli nevěřící. Já jsem byl jako dítě pokřtěný, ale dál už jsem potom k víře nebyl veden. Můj první kontakt s vírou nebo křesťanstvím byl prostřednictvím vzdálenějších příbuzných.“

V Jihlavě Miroslav vychodil základní a posléze i střední školu. Od dětství – především pod vlivem svého otce – reflektoval bezpráví normalizačního Československa. „Tatínek měl občas kritické poznámky na adresu komunistů a vlády. Poslouchal Hlas Ameriky a já potom v době dospívání, když mi bylo čtrnáct patnáct roků, tak jsem taky poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Zejména mě oslovily pořady Karla Kryla, ta jeho Padesátka, kterou vždycky míval, tuším, že to bylo v neděli. Taky mě hodně oslovilo v roce 1984, kdy bylo – tuším taky na Svobodné Evropě – čtení z toho románu George Orwella 1984. […] Tatínek byl spíše kriticky zaměřený vůči režimu, maminka se spíš snažila tady tu jeho kritiku mírnit.“ Po úspěšném zakončení jihlavské střední školy Miroslav přesídlil do Brna, kde od roku 1986 studoval na VUT.

To byla ta viditelnější činnost

Během studií v Brně bydlel na vysokoškolských kolejích. „Poznal jsem tady různé přátele a kamarády. A jedna kamarádka mě potom pozvala do pěveckého sboru, do kterého chodila, a to byl vlastně můj první kontakt se Společenstvím svatého Gorazda.“ Jednalo se Moravský cherubínský sbor – Proglas. „Ten fungoval v té době při kostele svatého Jakuba a činnost toho sboru se do určité míry prolínala s činností společenství, ve kterém byli víceméně stejní lidé.“ Členem sboru se Miroslav stal v roce 1988. Tou dobou jej vedl Miroslav Richter, zakladatel Společenství svatého Gorazda. „Začalo to [společenství] fungovat v sedmdesátých letech, kdy doktor Richter s partou přátel objížděl kostely a opravoval fary. Později založil pěvecký sbor a s ním nacvičil staromoravskou liturgii, kterou potom sloužili s kněžími, a kromě toho nacvičoval i další zpěvy.“

Počáteční účast ve sboru postupně přerostla v intenzivnější angažmá. „Nakonec to vyústilo v to, že jsem přistoupil k prvnímu svatému přijímání a začal jsem žít plným křesťanským životem.“ Působení společenství před rokem 1989 zahrnovalo více sfér. „Jedna z důležitých činností, kterými se to společenství zabývalo, bylo to, že objížděli moravské farnosti s pásmem ze života svatého Cyrila a Metoděje. […] To byla ta viditelnější činnost.“ Mimo ni společenství spolupracovalo s představiteli církevního podzemí. „Doktor Richter se svými spolupracovníky vyvíjeli i další aktivity – v rámci skryté církve. Doktor Richter byl v úzkém kontaktu s tajně svěceným biskupem Felixem Davídkem i dalšími lidmi z jeho okruhu – například s otcem biskupem [Stanislavem] Krátkým, otcem biskupem [Janem] Blahou a dalšími.“

Bral jsem ho zejména jako autoritu

Zprvu Miroslav nevěděl, kam až činnost společenství sahá. „Na začátku jsem neměl informace o všem, co se děje, zejména ne o té části, která byla utajená nebo skrytá. […] Přišel jsem do nějakého společenství, které na mě působilo pozitivně, kde jsem se cítil dobře. A nějaké ty záležitosti, které se týkaly skrytější činnosti, ty jsem poznal až později.“ Co taková činnost zahrnovala? „Jednání s církevními představiteli, s různými kněžími. Vím, že doktor Richter se občas setkával i třeba s kardinálem Tomáškem a dalšími.“ Členové společenství, kterých bylo podle vzpomínek okolo dvaceti, se pravidelně, jednou až dvakrát týdně, scházeli na zkouškách pěveckého sboru. „A na nich jsme jednak nacvičovali pěvecké skladby, které jsme potom zpívali, a kromě toho tam měl doktor Richter výklad na různá témata, jak duchovní, tak třeba historická.“

V pomyslném čele společenství stál od samého počátku jeho zakladatel, zmíněný Miroslav Richter (1951–2017), vzděláním doktor práv a zároveň první sbormistr Moravského cherubínského sboru – Proglas. „Byl duší a hlavním motorem celého toho společenství a dalších souvisejících aktivit. Pracoval jako právník v osmdesátých letech a této činnosti se aktivně věnoval ve volném čase – společenství, pěveckému sboru a dalším aktivitám v souvislosti se skrytou církví. Byl to člověk, který dokázal lidi zaujmout svým projevem a svými myšlenkami. Velice energický, cílevědomý a dokázal lidi nadchnout a strhnout. […] Bral jsem ho zejména jako autoritu. Byl starší, ale i z hlediska svých znalostí a schopností pro mě byl autoritou,“ vzpomíná Miroslav na osobnost zakladatele.

Bída a zbožnost

Členové společenství si uvědomovali, že se se svou činností mohou snadno ocitnout na tenkém ledě. „Byl jsem si vědom toho, že jsou to aktivity, ze kterých můžou být nějaké problémy. I Mirek Richter nás na to upozorňoval, že jde o věci, které můžou být negativně vnímány, a že můžeme mít nějaké problémy. Takže jsem si to uvědomoval, ale neměl jsem vyloženě nějak vážné obavy.“ O aktivitách tak nebylo dovoleno mluvit s nezasvěcenými. „Zvláště v té době předlistopadové [Richter] velice dbal na to, aby ti lidi, se kterými spolupracuje, tak aby dodržovali zásady utajení a aby nemluvili o věcech, o kterých se na veřejnosti mluvit nemá.“ S útlakem nebo perzekucemi se pamětník nesetkal. „V té době moji přátelé problémy neměli, že by chodili na nějaké výslechy. Ale pokud vím, tak pan doktor Richter se dříve nějakých účastnil. Ale nejsem si jistý, nevím.“

Roku 1988 se Miroslav Hrodek účastnil zahraniční cesty Jaltu. „To bylo tisící výročí pokřesťanštění Rusi. Při této příležitosti jsme jeli do Ruska, a to byla moje první cesta, které jsem se účastnil. Byl to silný zážitek. Rusko v osmdesátých letech bylo typicky komunistické, jednak – v mnohem větší míře než u nás – tam byly komunistické symboly a komunistická propaganda. A jednak, mimo ta větší centra bylo vidět tu chudobu a bídu v zemi. A samozřejmě dalším zážitkem byl ten duchovní život a ta obrovská zbožnost těch prostých Rusů.“ Na Jaltě se Miroslav účastnil vystupování se sborem a rozdávání Biblí. V následujícím roce se, ještě před revolucí, se společenstvím podíval i na Západ. „V roce 1989 jsme byli pozváni jako pěvecký sbor na svatořečení svaté Anežky České do Říma a poté jsme ještě byli v Salcburku, kde jsme měli další vystoupení.“

Vyučující v tom studenty podporovali

„Když jsme jeli do té kapitalistické ciziny – jak se tehdy říkalo – tak to byl obrovský rozdíl. Jak v Římě, tak v Salcburku, kde jsme taky strávili několik dní. Bylo vidět, že tam ta životní úroveň je vyšší, a lidé na nás působili jako šťastnější, spokojenější. Byl určitě vidět ten rozdíl mezi naší komunistickou realitou a tím, jak se žije na Západě,“ vzpomíná pamětník. Kanonizace Anežky České proběhla 12. listopadu 1989 a díky zastávce v Salcburku na zpáteční cestě prožil Miroslav 17. listopad v zahraničí. „Slyšeli jsme, že byly demonstrace v Praze, slyšeli jsme, že se něco děje. Ale pořád ještě nebylo jisté, že skutečně k nějaké zásadní změně dojde. To až potom, když jsme se vrátili k nám a viděli jsme tu realitu, která tady byla, že je to skutečně celonárodní vzepětí, kdy většina národa začala být aktivní a nějakým způsobem začala protestovat proti tomu režimu. Tak pak už mi pomalu začalo docházet, že to bude změna snad trvalá.“

V době listopadového převratu Miroslav stále studoval brněnské VUT. „Byla přerušena výuka a studenti se začali zapojovat do aktivit – roznášení letáků a pořádání různých setkání. A vyučující, kteří byli taky protikomunisticky naladění, tak v tom studenty podporovali.“ Sám se demonstrací a vylepování plakátů po Brně aktivně účastnil. Jak se po revoluci změnilo vysokoškolské klima? „Nejviditelnější změna byla ta, že nám skončila výuka marxismu a leninismu, což jsem velice uvítal. [smích] Byl to můj neoblíbený předmět. Určitě ustoupila do pozadí politická stránka a politická výuka.“ Dodejme, že podle vyprávění se na listopadových událostech společenství jakožto celek nepodílelo. „Společenství jako takové se nezapojovalo do politického života, že bychom třeba zpívali jako sbor na nějaké demonstraci, to ne. Ale účastnili jsme se jako jednotlivci.“

Změnily se formy

Pád totality se však promítl do chodu společenství. „Změnily se formy činnosti. Před revolucí byly vystoupení sboru nebo to pásmo do určité míry utajované. Po té revoluci se rozšířil záběr a činnost toho společenství, respektive lidí spojených se společenstvím.“ V roce 1991 získal Miroslav inženýrský titul. Po studiích zůstal i nadále v těsném kontaktu se společenstvím. „Prvním mým zaměstnavatelem bylo Moravské občanské hnutí. To bylo politické hnutí, které založil pan doktor Richter a které usilovalo o rovnoprávnost Moravy a propagaci moravské kultury a moravských duchovních a historických dějin. Tam jsem asi rok pracoval na sekretariátu.“ Poté vystřídal vícero dalších zaměstnání jako správce počítačové sítě či technik. Ve společenství se v roce 1994 seznámil se svou manželkou Andreou. Společně později vychovali čtyři děti.

Roku 2017 zemřel zakladatel Miroslav Richter. „To samozřejmě mělo vliv na činnost společenství. V devadesátých letech i po roce 2000 byla ta činnost dost široká. Krom Moravského občanského hnutí jsme vyvíjeli iniciativy v Matici svatoklimentské, což byla zase organizace, kterou jsme de facto obnovili, která byla založena někdy ve třicátých letech minulého století doktorem Janem Svobodou, a po roce 1990 jsme organizaci obnovili, protože jsme viděli, že má podobné cíle, které máme i my. Ta Matice svatoklimentská byla založena kvůli obnově duchovního života a kvůli obnově Hory svatého Klimenta, to je místo nedaleko Velehradu. […] Ale vzhledem k tomu, že zemřel pan Richter, tak tyto aktivity už neprobíhají v tak velkém rozsahu.“ Po smrti Miroslava Richtera převzal v roce 2017 funkci sbormistra Moravského cherubínského sboru právě Miroslav Hrodek.

Opravdový pastýř

V době natáčení rozhovoru (2021) žil Miroslav Hrodek v Brně a stále se aktivně angažoval ve Společenství svatého Gorazda. „Lidi, kteří se společenstvím přišli do styku, tak mě do velké míry formovali. Ať to byl pan doktor Richter, anebo další lidé, kteří s ním spolupracovali, což byly výrazné osobnosti – otec biskup Stanislav Krátký, na jehož bohoslužbách jsme často účinkovali a on také často jezdil na Horu svatého Klimenta, na Gorazdovy dny. To byla určitě významná osobnost a opravdový pastýř svého stáda. Byly to další významné osobnosti, jako otec František Lízna, profesor Václav Ventura, nesmím zapomenout na kardinála Tomáše Špidlíka, který také několikrát byl na Hoře svatého Klimenta a také s ním jsme měli velmi dobré vztahy. Otec biskup Josef Hrdlička, který se také účastnil Gorazdových dnů, otec biskup František Radkovský a mohl bych jmenovat spoustu dalších kněží a osobností z církevního života, se kterými jsem měl díky tomu společenství možnost se setkat a kteří mi obohatili život,“ dodává Miroslav Hrodek na závěr.