Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hromada (* 1941)

• narozen 6. prosince 1941 v Praze

• byl svědkem spojeneckého bombardování Prahy

• v září 1945 se s rodiči přestěhoval do Mariánských Lázní

• dědeček v Mariánských Lázních provozoval penzion Excelsior

• otce na začátku 50. let uvěznili za výtisk Dikobrazu s karikaturou Gottwalda

• na vojně v roce 1962 během Karibské krize absolvoval několikadenní vojenskou akci

• vystudoval JAMU, působil v divadlech v Brně, Chebu, Plzni

• v operetě v Plzni odmítl podepsat Antichartu

• angažmá v Hradci Králové, v Šumperku

• v 80. letech v angažmá v Západočeském divadle v Chebu

• v roce 1989 v Chebu spoluzakládal Občanské fórum

• v letech 1991-1999 působil jako ředitel Západočeského divadla Cheb

• v roce 2022 žil v Martinově u Mariánských Lázní

František Hromada spojil svůj život s divadlem, které bylo v době komunistické totality někdy zrcadlem odrážejícím pokřivenou společnost, jindy – zejména mimo tradiční kulturní centra – ostrůvkem svobody. 

Narodil se 6. prosince 1941 v Praze. Jak upozorňuje, bylo to právě v době, kdy Stalinova Rudá armáda odrážela Hitlerův wehrmacht od Moskvy. Jeho otec František Hromada pocházel z Dražic u Tábora, matka Marie Josefa Klečková z Mariánských Lázní.

Rodiče měli svatbu v roce 1938, otec musel po zářijové mobilizaci proti Německu a Maďarsku odjet na Slovensko, zatímco maminka po udání musela narychlo prchat z Mariánských Lázní. „Zachránil ji říšský komisař. Pozval ji, že je na ni udání, že je Sokolka a chtěla otrávit prameny,“ vysvětluje František Hromada. Dostala šanci do dvaceti čtyř hodin utéct na území Československa a šťastně dorazila až do Dražic k rodině manžela. Otec zanedlouho po návratu ze Slovenska přešel do civilu a stal se úředníkem berního úřadu. Rodina dostala byt na Pankráci.  

Prarodiče v Sudetech během války zůstali, přestože měli jen protektorátní pas a nedali se k Němcům. Rodina Klečků však v kraji měla hluboké kořeny a truhlářská odbornost dědečka Karla v té době přišla vhod. Babička Marianna byla zčásti Němka, spolu s manželem v Mariánských Lázních provozovali penzion Excelsior. Dědeček patřil mezi velké příznivce Masaryka, podílel se na stavbě místní české menšinové školy Jih a znal se s německým filozofem Theodorem Lessingem, který utekl před Hitlerem a na nějž v roce 1933 sudetští příznivci nacistů spáchali v Mariánských Lázních atentát.

Jako malý kluk František Hromada v únoru 1945 viděl tragické následky spojeneckého bombardování, kdy americká letadla omylem zasáhla Prahu místo Drážďan. S maminkou se běželi schovat do krytu a vyvázli bez zranění. Jejich dům na konci války nevydržel až německé ostřelování barikády, na které byl i Františkův otec. „Byla to jedna ze silně vytížených barikád. Znamenalo to, že Němci rozstříleli zbytek nabouraných domů do mrtě,“ dodává František Hromada. Z neobyvatelného domu se krátce po válce museli stěhovat do Mariánských Lázní k prarodičům.

Na dědečka si netroufali

Do Mariánských Lázní přijeli Hromadovi nákladním vozem v noci na podzim roku 1945. Vítali je prarodiče, teta, strýc a sestřenice a malého Františka zarazilo, že všichni příbuzní, které tehdy viděl vůbec poprvé, mluví německy. Bylo to kvůli babičce, která mluvila špatně česky. Charismatický dědeček s knírem si ho okamžitě získal, s babičkou ho pojilo mimo jiné tajné spojenectví kvůli oblíbenému margarínu, který maminka coby válečnou náhražku nesnášela.

V té době na území Sudet stále probíhal odsun německých obyvatel, do kraje se naopak stěhovali Volyňští Češi či krajané z Rumunska. Revoluční gardy, které po válce trestaly skutečné a domnělé nepřátele a zrádce podle vlastních pravidel, kvůli vlivu dědečka nemohli v Mariánských Lázních českoněmecké rodině ublížit. František Hromada však vzpomíná, že v Praze k jednomu dramatickému střetu došlo: „Někdo nás udal, že máma mluví špatně česky. Přišli hoši z Revolučních gard, vytáhli mámu i mě, že jí budou ‚konzultovat‘.“ Naštěstí je včas zachránil otec v uniformě, který se právě vracel domů.

František Hromada vzpomíná, že Mariánské Lázně žily také díky místnímu pekaři a loutkáři panu Piskáčkovi. S kamarády v okolí nacházeli nejrůznější připomínky války, jako například zrezivělou helmu a plynovou masku na zmijí stráni nebo nábojnice a ruční granát ve vypuštěném rybníku Waldmühle. 

Ukazoval v hospodě karikaturu a dostal tři roky

Komunistický převrat v roce 1948 se rodiny nejprve nedotkl, vše se zhroutilo až smrtí dědečka v roce 1951. Po smrti dědečka penzion Excelsior režim zestátnil a České státní statky z něj udělaly lázeňskou ubytovnu, kde maminka Františka Hromady pracovala jako pokojská. V té době ještě mohla rodina v domě bydlet. Později však správu převzal podnik Armastav. Hromadovi se museli vystěhovat a navíc přihlížet tomu, jak z oken noví správci vyhazují zařízení penzionu. „Babička z toho zešílela, protože vůbec nepochopila, proč to dělají. Nikdo z nás to nechápal,“ říká František Hromada. Nastěhovali se potom do improvizovaného bytu na náměstí, kde v kuchyni netekla voda a záchod byl na chodbě. František Hromada ani jeho sestra Lída nesměli jít na střední školu a rodina čelila bídě.

Ještě před smrtí dědečka se otec Františka Hromady po zdánlivě nevinné situaci ocitl v potížích, které ho dostaly až do vězení. Coby úředník prováděl pravidelnou inspekci daňového úřadu v Kraslicích. V novinovém stánku si ráno koupil zapomenutý výtisk Dikobrazu s karikaturou Gottwalda a vlády, který již měl být ve všech trafikách zabavený. Poté časopis přinesl do hospody, kde si pravidelně dával pivo, a hosté se obrázkům zasmáli.

„Byl tam nějaký udavač typu Brettschneider a vybrali celou hospodu. Hospodský s tátou byli uvězněni za šíření protistátní tiskoviny,“ doplňuje František Hromada. Z tříletého trestu si otec odseděl necelé tři roky. Dědeček za něj ještě před smrtí stihl zaplatit kauci, což trest mírně snížilo. Otec pak putoval z vězení v Kraslicích do Mariánské nedaleko Jáchymova, kde onemocněl žloutenkou, a nakonec na Bory.

O tvrdých podmínkách ve vězení po návratu nechtěl mluvit. Mnozí známí se k němu ze strachu obraceli zády. Otec po několika úřednických pozicích zakotvil v JZD Stará Voda. „Paradoxní bylo, že když táta umřel a měl pohřeb, tak se tam najednou objevili všichni a jako svého přítele ho pomalu vytahovali z hrobu,“ říká František Hromada.

František Hromada vystudoval lesnickou školu v Abertamech. Měl nakročeno k dráze hajného, ale nástup na vojnu ho vyslal opět zcela jiným směrem.

I ptáci tam zpívali morseovkou

Místem, z něhož má dodneška husí kůži, se pro Františka Hromadu staly brněnské Židenice. Sloužil tam jako dvacetiletý voják základní služby a na podzim 1962 tam prožil Karibskou krizi, největší konflikt studené války mezi USA a Sovětským svazem, při kterém hrozilo použití jaderných zbraní.

V noci v kasárnách vyhlásili výjezd a všichni mysleli, že jde o cvičný poplach. Kolona vozů vždy jela dál v noci, přes den vojáci čekali schovaní v lese. Pátrač Dušan Robert Pařízek, později režisér a dramatik, zapisoval dráhy letadel, František Hromada hlásil souřadnice z morseovky. Tak to trvalo tři dny. „Když jsem jednou vylezl ven, slyšel jsem ptáky zpívat morseovku,“ vzpomíná František Hromada na takzvanou vojenskou pakárnu.

Cestou zaslechli velitele, jak mluví o dobývání Mnichova a Rýna a o tom, že za nimi půjdou Rusové a dojde na použití jaderných zbraní, takže se musí počítat se ztrátami. „Sranda to nebyla,“ říká František Hromada. Když dojeli za Brdy, doneslo se k nim, že se americký prezident John F. Kennedy a sovětský lídr Nikita Chruščov dohodli na ukončení krize. Vyvolala ji snaha Sovětského svazu dostat na Kubu střely s jadernými hlavicemi, schopnými zasáhnout území USA. Konvoj se zase mohl stáhnout do kasáren.

František Hromada dramatické manévry stále vnímá s vážností. „Už tenkrát jsme něco tušili a bylo nám ouvej. Ale když jsem četl historické materiály kolem působení naší armády během Karibské krize, tak mi doteď přebíhá mráz po zádech.“

Na vojnu František Hromada narukoval už v roce 1961 v Bzenci a okamžitě věděl, že se ocitl v úplně jiném světě. Ve světě, kde vládnou vygumované zelené mozky, jak se říkalo vojákům z povolání. Jednou se vojáci - bažanti včetně Františka Hromady opili levným vínem a poté, co se vrátili do kasáren, se ozval cvičný poplach. Mnozí vojáci se na nástupu potáceli a zvraceli. „Drobný major, Slovák, vykřikoval: ‚Nemyslite si, že som nejaký malý klučina.‘ Když jsem se na to díval, tak jsem si říkal, že je to vlastně sranda,“ líčí František Hromada. 

Poté ho převeleli do poddůstojnické školy do Pisárek, kde byl opět radistou. Jednou s kolegou museli jet uprostřed cvičení nabít baterie, vesele se zapovídali mezi radiostanicemi, na kterých byl nápis ‚Pozor, nepřítel naslouchá‘. Objevil se tam generál a nechal je odvézt na Špilberk do vojenské věznice, kde si odseděli deset dní.

Takové vyhazovy jsem zažil mockrát

Po skončení vojny se František Hromada napodruhé dostal na JAMU v Brně. Po dvouletém studiu působil v satirickém divadle Večerní Brno. V srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, se František Hromada vydal se svým tchánem do Brna, kde probíhaly demonstrace.

Viděl tam také Miroslava Zejdu, ředitele divadla Večerní Brno. „Měl probrečenou košili a říkal, že na to nikdy nesmíme zapomenout, a pak nás v roce 1970 všechny vyházel. Takové vyhazovy jsem zažil mockrát. Vždycky to má téměř stejný scénář a stejné figury, které scénář zabydlují. Je to tak podobné, že se až člověk musí smát,“ říká František Hromada.

V roce 1967 stál František Hromada u začátků divadla Husa na provázku, poté ještě rok studoval divadelní režii a v 70. letech přešel do angažmá v Západočeském divadle Cheb. V roce 1977 během působení v operetě v Plzni odmítl podepsat Antichartu, státem organizovanou kampaň, jejíž signatáři svým podpisem odsuzovali prohlášení Charty 77. „Papíry, které se měly podepisovat, se rozložily v šatně pro diváky a šlo se štrůdlem. Já jsem tu frontu minul,“ přibližuje František Hromada. „Později ale asi někdo upozornil, že tam můj podpis chybí, takže na mě udeřili a z plzeňského divadla jsem byl odejit.“ 

Umělci Antichartu podpořili v lednu 1977 v Národním divadle. František Hromada se k nim staví smířlivě: „Někteří nemuseli vědět, co tam Jiřina Švorcová bude vykládat. Byli prostě nahnáni na nějakou schůzi. A někteří měli strach. Přirozený lidský strach o kariéru, o životní jistoty. Každej je jinej.“

Pro dobro divadla kandidátem KSČ

Po vyhození z Plzně František Hromada vystřídal divadelní angažmá v Hradci Králové a Šumperku. V 80. letech se opět vrátil do divadla v Chebu. 

Divadlo v pohraničí, které stálo mimo tradiční kulturní centra, bylo ve výběru svého repertoáru i spolupracovníků paradoxně svobodnější než mnohé známější divadelní scény. „Hráli tam herci od Vlasty Chramostové po Františka Husáka, režíroval tam Jan Kačer, Evald Schorm, Luboš Pistorius,“ vyjmenovává František Hromada tvůrce, kteří za normalizačního režimu patřili k zakázaným. „Svou roli v tom hrála odvaha ředitelů i vzdálenost od centra,“ dodává. 

On sám se nicméně roku 1986 stal kandidátem KSČ, což popisuje jako oběť, o kterou ho požádali kolegové z divadelního souboru. Ředitel v té době přijal jako dramaturga Martina Urbana, od roku 1979 kvůli svým postojům pracoval jako sanitář Záchranné služby v Praze. Pro tento krok potřeboval podle slov Františka Hromady „záštitu“, tedy nového člena strany z řad divadelního souboru. „Tlačili na mě, že já jediný jsem tak čistý, abych mohl do strany vstoupit,“ říká František Hromada a dodává: „Rozhodně jsem toho nikdy nelitoval. Jen díky tomu se Martin Urban mohl po letech vrátit k divadlu a společně jsme mohli připravovat kvalitní inscenace.“ 

Patřila k nim například inscenace divadelní hry Daniely Fischerové Princezna T. na motivy pohádky o princezně Turandot, kterou v roce 1988 dokonce natočila Československá televize – do vysílání se ale dostala až po revoluci. Dalšími počiny byla sci-fi Karla Steigerwalda Neapolská choroba a drama Astoria rakouského autora Jury Soyfera. U posledně jmenované inscenace narazili na cenzurní zákaz písniček, které měli pro představení složit Petr Skoumal a Pavel Šrut. „Jejich texty četli na krajském výboru KSČ jako odstrašující příklad, nazvali to ,invazí osmašedesátníků‘.“ Samotné představení však bylo povoleno i díky tomu, že autor Jura Soyfer byl levicově orientovaný a pro své přesvědčení zahynul roku 1939 v koncentračním táboře Buchenwald. 

Výbuch radosti a uvolnění

Na začátku roku 1989 se členové souboru chebského divadla přihlásili k aktivitám Palachova týdne a František Hromada byl několikrát pozván k výslechu Státní bezpečností. „Posadili mě do prázdné místnosti, které říkali ,kino‘ a tam mě půl hodiny nechali sedět. Vyslýchali mě dva policisté, jeden hodnější a jeden tvrdý. Dělal jsem ze sebe dokonalého blba, což se mi jako herci údajně povedlo. Díky své profesi jsem jim dokázal někdy tak trochu nahlížet do kuchyně.“ Státní bezpečnost prověřovala také manželku Františka Hromady, aniž ona sama o tom věděla. Zřejmě připravovala její vykonstruované obvinění z nezákonného obohacování. 

Brzy poté však už do dění v Chebu zasáhly listopadové události v Praze. O masakru studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 se František Hromada dozvěděl jednak od Martina Urbana, který měl s Prahou stálý kontakt, jednak od studentů, kteří z Prahy přijížděli. 

Divadlo se podle jeho slov okamžitě zapojilo do aktuálního společenského dění, což plně podporoval i stávající ředitel Jaroslav Vlk. „Nejdříve jsme k diskusím otevřeli divadelní klub, jenže kolem divadla se začaly srocovat mnohem větší davy lidí, které se do klubu nevešly. Najednou jako by se celé město probudilo. Je mi dodnes milé, že centrem toho probuzení bylo právě divadlo.“ 

První mítink v hlavním divadelním sále probíhal v pátek 24. listopadu 1989. O tři dny později, v pondělí 27. listopadu, se konala generální stávka. Zároveň došlo i k založení Občanského fóra a František Hromada zpočátku působil jako jeho mluvčí. „Přiznal jsem tam, že jsem byl kandidátem KSČ, a bylo mi to odpuštěno,“ konstatuje. 

„Potom jsem šel sdělit naše stanovisko na okresní výbor KSČ. Dvě starší dámy tam na mě začaly křičet: ,Ke zdi!‘,“ vzpomíná František Hromada. „Paradoxně jsem se s oběma dámami setkal ještě jednou o pár let později na konferenci ODS. Tehdy mi říkaly, že bychom měli jít ,znovu zvonit klíčema‘ – a já jsem s hrůzou shledal, že jsou to ty samé ženy, zasloužilé zakladatelky ODS. Patřily prostě k prvním politickým turistům.“

Sametová revoluce podle něj byla osvobozením od dosavadní rozdvojenosti smýšlení a vyjadřování mezi soukromou a veřejnou sférou. „Byl to takový výbuch uvolnění, nadšení a radosti. Nezakrývám, že jsme byli nesmírně šťastní. Najednou jsme mohli věci pojmenovávat tak, jak jsme chtěli, nebyl všechno jen blábol a zastírací manévr, přestali jsme žít ve strachu.“ 

90. léta: hledání nových cest

Ředitel Jaroslav Vlk v roce 1990 odstoupil a František Hromada vyhrál konkurz na jeho nástupce. Byrokracie, související s novou funkcí, pro něj byla velkou neznámou, a tak požádal Jaroslava Vlka, aby mu s papíry pomáhal coby jeho poradce. „Někteří mi to vyčítali, připomínali, že to byl partajník, a nešlo jim do hlavy, že my ho bráníme. Ale my jsme to dělali proto, že jsme věděli, co všechno pro divadlo udělal. Na rozdíl od jiných, kteří v partaji nebyli, neuhýbal a bránil divadlo i v nejhorších chvílích.“ 

František Hromada musel v devadesátých letech čelit tlakům, aby se divadlo přeměnilo na agenturu nebo stagionu bez stálého souboru. Aby divadlo obstálo po finanční stránce, spolupracovali se zahraničními scénami, chebský soubor účinkoval například ve Vídni, spolupracoval i s alternativním loutkářským tělesem Buchty a loutky. „Nejhorší bylo, že jsme museli hledat nový styl. Lidi začaly zajímat úplně jiné věci,“ konstatuje František Hromada. 

Ve funkci ředitele divadla skončil roku 1999, což dává do souvislosti se svými spory s tehdejším chebským starostou. V divadle se toho léta konal festival divadla jednoho herce. František Hromada pověřil zahajovacím proslovem herce, který hrál roli Zahajovače v Havlově Zahradní slavnosti: „Ale to jsem netušil, co ten blázen udělá,“ vypráví František Hromada. „Vyšel na jeviště, podíval se na starostu, který seděl v publiku, a povídá: ,To jsem rád, že vás tady vidím. My zahajovači máme vás, likvidační úředníky, tak nějak ze srdce rádi, jak už to mezi soudruhy bývá.‘ Já jsem myslel, že spadne divadlo. A za dvě hodiny nato už jsem nebyl ředitelem.“ 

Rozčarování, které se nevyhnutelně dostavilo poté, co opadla euforie z listopadu 1989, přijímá jako součást života: „Vždycky jsem si říkal: Hochu, děláš divadlo, tvým hlavním inspirátorem je Shakespeare, tak se podívej, jak popisuje svět, a ničemu se nediv. To rozčarování schovej a dělej dál, jako jsi dělal.“ 

Své poselství pro budoucí generace shrnuje slovy: „Neztratit vědomí souvislostí. Vidět, přemýšlet a hodnotit věci tak, jaké jsou.“