Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hron (* 1953)

• narodil se 14. ledna 1953 v Jihlavě

• od dětství ministroval v kostele

• roku 1970 vstoupil do skautského oddílu

• s manželkou Ludmilou vychovali čtyři syny

• podílel se na obnově skauta po roce 1989

• 14 let vedl skautský oddíl

• je držitelem Zlaté medaile profesora Janského za dárcovství krve

Když František Hron v roce 1970 vstoupil do skauta, jistě ještě netušil, že právě skauting se stane jeho životním posláním, seznámí se díky němu s manželkou Ludmilou a ve skautském duchu bude vychovávat všechny své čtyři syny. Stejně tak ale nejspíš netušil, že komunistické úřady o pár měsíců později skautské oddíly zakážou a skauti budou vyzváni, aby vstoupili do pionýrské organizace. František měl doma celých dvacet let schovaný stan, který tenkrát odmítli vydat pionýrům. 

Byl to právě František Hron, kdo po pádu železné opony organizoval znovuobnovení skautského střediska v Jihlavě, stal se dokonce jeho vedoucím a později zastával řadu funkcí na okresní i krajské úrovni. „Když přišel leden 1990, dali jsme se znovu do skautování. Říkali jsme si, že se vše vrátí a že do toho půjdeme všichni společně, ale vrátil jsem se jen já. Ostatní byli rozutečení po vlasti. Ale nelituji toho,“ bilancuje pamětník pro jihlavské skauty.

Průkaz mám schovaný, ale moc se s ním nechlubím

František Hron se narodil 14. ledna 1953 v Jihlavě. Vyrůstal v domě v Komenského ulici, v centru města, kde žil se svou maminkou Boženou, tatínkem Františkem a sestrou Marií. Maminka vychovávala obě své děti v křesťanském duchu. V roce 1960 tak začal František ministrovat v kostele svatého Jakuba. Kvůli tomu však byl šikanován nejen spolužáky, ale také učiteli. Jedna ze soudružek učitelek dokonce přišla k Hronovým domů. Rodiče chtěla přesvědčit, aby František do kostela přestal chodit. „Maminka byla ale neoblomná,“ líčí František. Po revoluci se pak prý Božena Hronová s paní učitelkou setkala. Paradoxně v kostele.

V první třídě vstoupil František povinně do jiskřiček, kde také složil slib. „Byl jsem tam asi rok, možná ani ne. Průkaz mám schovaný, ale moc se s ním nechlubím,“ popisuje svůj postoj k Pionýrské organizaci Socialistického svazu mládeže.

Natašiny dopisy roztrhal

Na 21. srpna 1968 si František pamatuje velmi jasně. Ráno jej maminka přišla vzbudit. „Franto, vstávej, je válka,“ vzpomíná na maminčina slova. Druhý den večer přijela okupantská vojska poprvé do Jihlavy. „Před knihovnou na náměstí přejeli kluka. To je také příběh zastíněný legendou. Někdo říká, že skočil vojákovi na hlaveň a ten další ho přejel. Vím ale, že ho vezli do nemocnice,“ popisuje incident. Jak osud chlapce dopadl, však pamětník netuší.

Další dny František společně se sestrou podepisovali petice, nosili trikolóry a v ruském jazyce vojákům vysvětlovali, že v Československu nemají co pohledávat. „Kdyby začali střílet, tak jsme to tenkrát taky mohli odnést. Oni se neštítili ničeho.“

Ještě na základní škole si František povinně dopisoval s Natašou, žákyní z Ruska. Bezprostředně po okupaci Československa pak dopisy roztrhal. „Zbyla mi jedna fotografie. Zpětně jsem si říkal, že jsem blbec, že ona za to nemůže,“ přemítá pamětník.

Vojna byla k ničemu

Rok 1970 by František jistě nazval zlomovým. V té době totiž vstoupil mezi jihlavské skauty a jel na první skautský tábor. Na podzim však přišla studená sprcha: „Bylo nám řečeno, že buď půjdeme do Pionýra, nebo prostě nic. Náš vedoucí Bohdan tehdy řekl, že ne. Tak jsme si ty věci, které zbyly, jako například stany, protokolárně rozdělili jako odměny, abychom je nemuseli dávat pionýrům. A rozpustili jsme se. Prakticky já měl doma dvacet let složený stan proložený novinami,“ vysvětluje.

Po základní škole se František vyučil malířem pokojů, následovala dvouletá vojna ve slovenském Zvolenu. „Zbytečné dva roky. K ničemu to nebylo. Ten, komu se podařilo na vojnu nedostat, si vydělal peníze. My, co jsme měli 75 korun žoldu na měsíc, jsme vždy psali domů: Mami, došly, pošli,“ vzpomíná dnes už s úsměvem. Protože strávil vojenskou službu na Slovensku, rodiče za ním jezdit nemohli, nebyli ani při složení vojenské přísahy.

Od roku 1975 pak František začal pracovat u jihlavského lokomotivního depa. V roce 1979 se oženil s Ludmilou Kočkovou. Znali se nejen ze skauta, který se po pádu železné opony stal společným koníčkem, ale také díky víře. Svatbu tak měli pochopitelně nejen na úřadě, ale také v kostele, kvůli tomu však měla Ludmila problém v zaměstnání. I František několikrát změnil práci. „Dostal jsem se pak do hotelu Gustav Mahler jako údržbář, barman a děvečka pro všechno. Za svůj život jsem prošel řadu zaměstnání,“ dodává.

Během 70. let vstoupil František Hron také do Československé lidové strany, stal se dokonce předsedou místní organizace lidovců. Kvůli stykům s křesťanskou mládeží se mimo jiné ocitl u výslechu. „Asi v roce 1976 jsem byl předvolán k výslechu na Státní bezpečnost. O půl čtvrté jsem se dostavil před budovu okresního soudu. Vyjel jsem výtahem až nahoru, oni všude zatáhli žaluzie, sedl jsem si na židli,“ líčí průběh výslechu, ke kterému byl předvolán za to, že s křesťanskou mládeží vyrazil na brigádu sbírat kameny. „Jestli nás někdo udal, nevíme. Podezření máme, ale nic nemůžeme dokázat. Nechali si mě tam až do večera, předhodili mi tam papír, kde byla jména a byla tam i moje budoucí manželka Liduška,“ vzpomíná. Nikoho ale prý neudal a Státní bezpečnost ho pak už více nekontaktovala.

Po roce 1989 se stal hlavní postavou skautingu

Přelomový rok 1989 znamenal nový start a obnovu jihlavského skautského střediska, na čemž se František Hron významně podílel. „Nadšení bylo veliké. Přišel jsem domů a prosil Lidušku. Ta ze začátku nebyla nadšená, ale já jsem ji přemluvil a společnými silami jsme do toho šli,“ popisuje. Skautingu se pak aktivně věnoval dalších 14 let, byl střediskovým vedoucím, organizoval tábory a usiloval o udržení skautské tradice.

Zastával řadu funkcí a dostal neméně ocenění, mezi nimi například Medaili díků nebo třeba Čestný odznak Bílého orla. Váží si ale také Zlaté medaile profesora Janského, kterou dostal za bezplatné dárcovství krve.

Oddíl vlčat manželé Hronovi předali mladším a poslední tábor zorganizovali v roce 2003. Na jihlavské skauty však dodnes nezapomínají a stále se činí. „Nelituji toho, bylo to krásných čtrnáct let,“ dodává na konec svého vyprávění František Hron.