„Pak nastaly ty časy, kdy do Terezína chodily ty transporty smrti. Lidi, které Němci transportovali, hnali je pěšky, hlavně do Terezína, protože chtěli zamést za sebou stopy. Najednou přišlo do Terezína několik tisíc těchhle účastníků pochodů smrti. Byli totálně vyčerpaní. My jsme vytvořili takovou brigádu mladých kluků, kteří byli ještě schopni něco organizovat. Vyfasovali jsme v kuchyni stovky bochníků chleba, šli jsme mezi ty lidi a ty bochníky jsme nakrájeli na krajíce a vložili je do prádelních košů. Vždy dva až tři lidi vzali jeden koš a šli k tý skupině. Ty skupiny byly různě rozmístěný. Šli jsme k nim a chtěli jsme jim předat ten chleba. Ale oni už byli ve stádiu hladu, kdy už člověk nemyslí. Bylo jim všechno jedno. Ti lidi se zvedli ze země a vrhli se na nás, ten koš nám vyrvali, překlopili ho, rvali se o něj. Těm silnějším se podařilo nějaký chleba ukořistit. Mnoho chleba zůstalo rozdupáno na zemi. Po téhle zkušenosti druhou várku jsme jim nesli s pomocí tyčí z plotu. To samý, ale ten chleba jsme střežili těmi holemi. Tak se nám podařilo ty lidi seřadit a každýmu hodit ten krajíc chleba, alespoň pro to první nasycení.“
„Byla jedna epizoda, kdy do Terezína začaly chodit transporty z Německa. To byly likvidace německých židovských domovů pro přestárlé. Ten nacistický režim, mezi Židy byly i známé osobnosti, vojevůdci, politici, různí sportovci. Nacisti chtěli utajit, že i tito lidé musejí jít do těch transportů. Tak všechny Židy, kteří ještě v Německu zůstali, přemístili do těch domovů důchodců. Ale když ti lidi neumřeli přirozenou smrtí, přemístili je z těch německých měst. To heslo ‚Juden frei‘, bez Židů, platilo. Tak přišly do Terezína během krátké doby desetitisíce přestárlých německých Židů, úplně zubožených. Kvůli svému věku nemohli existovat na ubikacích, kde byly ty tříposchoďové palandy, protože tam ani nedokázali vylézt. Nemohli pracovat, takže neměli žádné lepší stravovací příděly. Ti lidi se změnili v úplnou zásobárnu umírajících. Denně umíralo až sto padesát lidí. Nebylo už možno je pohřbívat do individuálních hrobů, začaly se kopat hromadné hroby. Každé ráno vyjížděly pohřební vozy, ale k tomu zvlášť upravené. Protože v židovských obcích měli pohřební vozy, ty přišly všecky do Terezína. Ta horní část vozu, kde se normálně ukládala rakev, byla odříznutá, staly se z nich plošiňáky. K tomu se přidělilo deset chlapů a dvě lana. Celý vnitroterezínský transport se odbýval na těch vozech, vozily se na nich potraviny i mrtvoly. Každé ráno vyjížděly tyto pohřební vozy, jezdily od jedné ubikace k druhé, lidi, kteří přes noc zemřeli, už byli vyhozeni stranou, ty mrtvoly se nakládaly na ty vozy, ale ne podél, ale napříč, takže se jich na ten vůz vešlo třeba deset. Odvezli se do těch kasemat, pevnostních objektů, které zůstaly od časů výstavby té terezínské pevnosti.“
„Protože ta textilní výroba nebyla nikdy spuštěna, ale těch deset lidí tam chodilo denně, prakticky jsme neměli co dělat, začali jsme fušovat nejrůznější věci. Hodně věcí jsem se tam naučil, i trochu šperkařinu, což mi pomohlo někdy k nějakýmu chlebu. V Terezíně ti ‚bohatí‘ byli kuchaři. Byly různé pověry, že když si kuchař vezme židovskou holku jako ženu, což v Terezíně bylo možné, ona nepůjde do transportu. Ale to byl naprostý nesmysl. Nikdy se to nezrealizovalo. Ale ty svatby se konaly a k těm svatbám bylo třeba prstýnků. Tak jsem se tam naučil vyrábět snubní prstýnky. Člověk, který si prstýnky objednal, přinesl německou pěti- nebo desetimarku, minci, která obsahovala trochu stříbra. Naučili jsme se takovou technologii, tu minci jsme rozřízli spirálovým řezem, vyžíhali jsme ji, natáhli jsme ji a z ní byla taková tyčka z ušlechtilého kovu, který obsahoval nikl i trochu stříbra. Z toho jsme stočili ten prstýnek, měli jsme způsob, jak sejmout míru, aby odpovídal velikosti prstu. Prstýnek se pak sletoval. To byl taky takový fajnšmekrovský trik. Sletovaný kroužek se pak dal na soustruh, vytvořený z jednoho šicího stroje. Ten kroužek jsme narazili na takový dřevěný kužel, leštili jsme ho, brousili pilníkem a pak leštili smirkem, až se blýskal pro tu chvíli jako pravý snubní prstýnek. Jak dalece byl navléknut na prsty objednavatelů, to nevím, toho jsem se nezúčastnil. Za zhotovení jednoho páru prstýnků byla taxa jeden bochník chleba, což bylo velké bohatství.“
„Jednoho krásného dne se v Terezíně rozkřiklo, že přijel transport asi tisíce dětí z Osvětimi. Ten skutečně přijel, byli v něm lékaři, zdravotní sestry, všechno Židé. Měli z Terezína jít potom někam. Když ten transport přijel, ty děti chtěli někde nechat osprchovat, vedli je pod sprchy a mezi těmi dětmi vypukla šílená panika, protože myslely, že jsou v plynových komorách. To jsme se poprvé dozvěděli, že plynové komory v Osvětimi existují. Ovšem ten transport pobyl několik týdnů v Terezíně a potom kompletně celý i s tím personálem, i s těmi dětmi šel zpátky do Osvětimi a tam hned celý do plynu.”
„Poslední příhoda byla, když jsem se jednou rozhodl – když kolem toho ghetta jezdila nekonečná obrovská sovětská vojenská kolona, která jela od Drážďan na Prahu – řekl jsem si, že tu disciplínu, že nemám opustit ghetto, poruším. Mávl jsem rukou na nějaký ruský gazík, to byl takový malý válečný náklaďáček, na něm seděl nějaký ruský vojáček a uprostřed té nekonečné kolony jsem jel směrem na Prahu. Pokud to vůbec bylo možné, protože o ruštině jsem tehdy nevěděl nic, bavili jsme se posunky. Až když jsme přijeli před Prahu, vojenská kolona se najednou zastavila a v protisměru šla obrovská kolona německých zajatců. Provoz na chvíli zůstal stát. Před tím gazíkem, na kterém jsem seděl, stál nějaký německý zajatec a měl kolem krku boty. Ruský voják ukázal na moje boty, což už ani žádné boty nebyly, a pak ukázal na ty boty, co měl ten německý zajatec kolem krku. Tak já – po třech, pěti letech – jsem poprvé mohl zvýšit hlas a zařvat na německého občana a poručit mu, aby mi dal ty boty. Odhodlal jsem se a zařval jsem: ‚Gibt die Schuhe!‘ No a on ty boty sundal a podával mi je, a když jsem se pro ně shýbnul, viděl jsem, že on sám je bos. Neměl jiné boty, jen si ty svoje boty šetřil. Tak jsem dostal takový šílený vztek, ale taky jsem se zastyděl, vzal jsem ty boty a mrsknul jsem mu je zpátky na hlavu. V tom okamžiku se ty kolony daly do pohybu, takže jsem k lepším botám přišel až v jiných okamžicích, ale netrvalo to příliš dlouho.“
„A ten Erich Mautner mě jednou na Vánoce 1943 oslovil, jestli bych nechtěl mít vánoční stromek na ubikaci. Řekl jsem, že jo, a jelikož jsem byl ve vodárně a měl jsem přístup k nářadí, k lanům, ke svíčkám, k žebříkům... řekl, co mám připravit. Vše jsem připravil a jednoho dne, asi tři dny před Štědrým večerem 1943, řekl: ,Dneska v noci jdeme.‘ Vyrazili jsme nějakou tajnou chodbou, kterých bylo v Terezíně mnoho. Šli jsme tak, že on šel vpředu, nesl žebřík a já nesl zadní konec toho žebříku. Každý z nás měl svou svíčku a svoje lano a postupovali jsme tou chodbou někam, nevěděl jsem kam. Až v určitém momentu ta chodba uhýbala tak, že s žebříkem nebylo možné projít. Povídá: ,Rozřízni ten žebřík.‘ Tak jsem ho rozřízl. Potom jsme pokračovali odděleně, každý se svou půlkou žebříku. Až jsme došli k nějaké zamřížované střílně z doby Marie Terezie, která byla obtočená řetězem a uzamčená visacím zámkem. Jeho příkaz zněl: přeříznout ten řetěz. Tak jsem ten řetěz přeřízl, okno jsme otevřeli, podíval jsem se dolů – nevím, kolik to bylo metrů, asi šest. Ten žebřík jsme svázali, spustili jsme ho z toho okna a lezli jsme po něm dolů, i když jsme nevěděli, zda sahá až na zem, či nikoliv. Ale byli jsme v šancích a teď jsme jen čekali, až patrolující četník přejde hlavní silnici Terezín–Lovosice. On [Erich Mautner] už to měl všechno zjištěné. V ten okamžik jsme přeběhli tu silnici a objevili jsme se v nějakém lesíčku, tam mi určil nějaký stromek, ten jsem uřízl a zase zpátky jako dva bumerangy jsme letěli, vylezli po tom žebříku, vytáhli jsme ho a na Štědrý večer jsme slavnostně na stůl v našem domě mládeže postavili takový nepatrný smrček, samozřejmě neozdobený. Museli jsme překonat odpor sionistických vychovatelů, ale oni měli rozum, tak to pochopili a po třech dnech, co tam ten stromek stál, jsme ho zrušili.”
Hanuš Hron se narodil 18. června 1925 v Mostě pod jménem Hanuš Weinstein. Jeho otec pracoval jako lékař se specializací ORL. Po obsazení Sudet rodina hledala útočiště v Praze. Hanušův otec usiloval na začátku protektorátu o vystěhování celé rodiny do zahraničí. Nakonec získal možnost odcestovat do Číny s tím, že později zařídí vycestování pro celou rodinu. Než ale zařídil vše potřebné, byly jeho žena i obě děti povolány do transportu do Terezína. Šestnáctiletý Hanuš, který se předtím krátce učil ve vodárně, zde získal uplatnění jako opravář čerpadel a potrubí, což pamětníka i jeho matku a sestru chránilo před transporty na východ. V roce 1944 dobrovolně nastoupil na několikaměsíční práci do Německa, kde židovští vězni budovali tábor pro důstojníky SS. Konec války prožil opět v Terezíně a vzápětí nato se s kolonou ruských vojáků vydal do Prahy. Po válce se stal členem KSČ, pracoval v továrně Sigma v Lutíně u Olomouce, později jako zaměstnanec Československého svazu mládeže v Třineckých železárnách. Po procesu s Rudolfem Slánským a novém vzestupu antisemitismu byl ale ze strany vyloučen. Důvodem byly i jeho konflikty se stranickým aparátem v Třineckých železárnách. Následující léta prožil v dělnických profesích na Ostravsku a Mostecku. V roce 1968 uspěl v konkurzu na místo ředitele podniku v Nejdku, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy byl však této funkce opět zbaven. Rodina uvažovala o emigraci, nakonec ale neodjeli kvůli staršímu synovi, který odchod do exilu odmítl kvůli své přítelkyni. Až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností, zejména pro svůj židovský původ; nabídku spolupráce odmítl. Do roku 1989 pracoval v podniku Chodos v Chodově u Karlových Varů. Hanuš Hron zemřel 13. dubna roku 2023.