František Hroník

„Dělalo se to vše podle předpisů. Několik nás, co jsme měli být vyhozeni, předvolali před komisi. A právě podle nějakých předpisů nám měla být při odchodu z armády nabídnuta tři zaměstnání v civilu. Před tím jsme vyplnili, jaké máme kvalifikace. Já jsem napsal vysokou školu, a že mám bohatou praxi tlumočení z angličtiny a mimoto, že mám dvě státnice ze španělštiny. Bylo mi řečeno, že v těchto oborech pro mě práci nemají, ale že by teď pro můj profesní růst bylo nejlepší, kdybych šel dělat pomocného dělníka do ostravských hutí. V té době už jsem byl připraven na to tlumočení, protože už na podzim 1970 bylo jasné, co se mnou bude, protože já jsem byl od roku 1969 v takzvané kádrové dispozici náčelníka akademie, což bylo, že jsem byl nadbytečný a že se hledalo, kam mě poslat. Tak jsem řekl: ‚Vážení soudruzi, ne. Já už jsem rozhodnut, že půjdu dělat kabinového tlumočníka a technického překladatele na volné noze.‘ Tak všichni strnuli a ihned reagoval zástupce městského výboru strany, říkal: ‚No, ale to byste neměl žádného nadřízeného.‘ Já říkám: ‚Ne, ne, to bych neměl.‘ No, a ti ostatní ho uklidňovali, protože mě měli z krku.“

„Byl jsem aktivní. Dnes se tomu směju, ale šlo o kejhák. Že všichni půjdou do krytu, a já budu sedět v ředitelně, a kdyby blízko bouchla bomba, že to nahlásím na policejní ředitelství. Seděl jsem tam a skutečně spadlo něco na druhé straně přes řeku. Volal jsem na policejní ředitelství. Nikdo to nebral. Telefonoval jsem asi pět minut. Pochopil jsem to, až jsem se vracel. Policejní ředitelství bylo v ruinách. Při tom bombardování pro mě přišel jeden profesor, protože to bylo opravdu hodně depresivní. Když jsme spolu šli dolů do sklepa do krytu, tak se hýbaly schody. To byl nepříjemný pocit. Potom byly samozřejmě přetrhané všechny dráty a nic nejezdilo. Šel jsem pěšky. Před hotelem Grand u brněnského hlavního nádraží byl obrovský kráter, ale Grand to nezasáhlo. Němci to měli zorganizováno. Na poštách byly štítky a na nich už předtištěno: ‚Jsem živ a zdráv.‘ To se mohlo poslat příbuzným. Z pošty u Lužánek jsem tento lístek posílal do Chocně. Byla tam možnost něco i připsat, ale zdůrazňovali, že to nesmí být něco jako, že to bylo hrozné nebo tak. To je tedy moje vzpomínka na to největší bombardování Brna, které jsem skutečně zažil.“