Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Karel Hrubý (* 1923  †︎ 2021)

• narozený 9. prosince 1923 v Plzni

• prožil nástup nacismu, protektorát i velký nálet na Plzeň v dubnu 1945

• přímým svědkem bojů z konce války v Plzni i poválečného odsunu Němců

• vystudoval učitelský ústav v Plzni

• po válce vystudoval filosofii, sociologii a češtinu na Univerzitě Karlově

• člen Československé strany sociálně demokratické, odmítl sloučení s KSČ

• po nástupu komunistů členem ilegální buňky této strany

• v roce 1949 vypracoval sociologickou studii komunistického režimu a sociálnědemokratickou alternativu

• po prozrazení skupiny vyšetřován Státní bezpečností

• roku 1955 zatčen a odsouzen za velezradu k deseti letům vězení

• trest nastoupil do pracovně výchovného tábora v Tmavém dolu ve Rtyni v Podkrkonoší

• amnestován v květnu roku 1960

• až do roku 1968 nesměl vykonávat svou původní profesi, pracoval jako dělník

• během pražského jara se účastnil jednání o znovuobnovení sociální demokracie

• po okupaci v roce 1968 se v obavách před zatčením rozhodl vycestovat z Československa

• usadil se ve Švýcarsku, v Basileji, a ihned po příjezdu získal místo sociologa v místní farmaceutické firmě

• předseda švýcarské sekce Společnosti pro vědy a umění

• dlouholetý editor exilového kulturně-politického sborníku Proměny

• od roku 1973 místopředseda a od roku 1989 předseda exilové sociální demokracie

• autor mnoha vědeckých publikací z oblasti sociologie, filosofie a politologie

• v roce 1995 převzal od prezidenta republiky řád T. G. Masaryka

• zemřel 6. června 2021

Až vytrpíš bolesti, pak, synu můj, jsi muž

Karel Hrubý se narodil 9. prosince 1923 v Plzni. Vyrůstal na plzeňské periferii, v dělnické čtvrti Roudná. Otec pracoval u státních drah a matka se starala o domácnost a děti. Karel byl šestý, nejmladší. V roce 1955 byl Karel Hrubý za velezradu odsouzen k deseti letům odnětí svobody. Bylo mu 32 let a doma nechal manželku a patnáctiměsíčního syna. Trest si měl odpykat v pracovním táboře s příznačným jménem Tmavý důl.

„Ta léta v kriminálu mají v sobě mnoho hořkého, ale když tím člověk propluje duševně i fyzicky zdráv, tak to nevnímá tak bolestně, a já jsem si uvědomoval, že kdyby to bylo o pár let dřív, tak jsem byl v Jáchymově. Otrok - hladovej a špinavej.“

Tmavý důl leží v Podkrkonoší a v 50. letech minulého století patřil k menším pracovním táborům. Při těžbě uhlí tam pracovalo na pět set odsouzených. Pětinu z nich tvořili převážně katoličtí kněží. Další stovka vězňů patřila k odpůrcům komunistického režimu. Zbytek byli odsouzení za kriminální delikty, od lehkých až po ty nejtěžší. „Ti, kteří tam přišli nezralí, tam pak hnili. Ti, kteří přišli zralí, ještě víc dozráli.“

Proletářská Roudná

Karel Hrubý prožil dětství v pavlačovém domě s vodovodem a sociálním zařízením pro několik partají. S rodiči a třemi sourozenci, další dva jeho bratři zemřeli ještě v kojeneckém věku, obývali jedinou místnost se třemi postelemi, skříněmi a jednoduchým kuchyňským koutem. Spali po dvou, nejmladší Karel s tatínkem. „Tohle prostředí člověka předurčuje, v dobrém i ve zlém. Žijete v jedné místnosti se svými sourozenci, musíte se naučit brát ohled jeden na druhého. Musíte se o všechno dělit. Ale také víte, že když jste v nouzi, tak vám starší brácha pomůže.“

Ze školy nechodil rovnou domů a potloukal se s ostatními kluky po ulicích Roudné. Na ulici se naučil hodně, hlavně vymezit se vůči ostatním a získat dobré postavení v klukovské hierarchii. „Život na ulici je zlatý důl pravidel soužití. Utváří vás to, dokážete se sbližovat s lidmi, ale dokážete i odpovídat na útoky brutálních rváčů, protože jste to na ulici odkoukal. A to se s vámi nese. Pak mi to bylo k dobru, když jsem se ocitnul v úzkých.“

Ve Škodovce se vyráběla děla pro wehrmacht a to mi vadilo

Po měšťance, kterou ukončil v roce 1938, chtěl studovat na učitelském ústavu, ale nemohl, nedovršil ještě požadovaný věk. Vyučil se tedy soustružníkem a začal pracovat ve Škodovce. To už byla Československá republika minulostí, od března roku 1939 se zbytek Čech stal nacistickým protektorátem a v oddělení, ve kterém ve Škodovce pracoval, se místo námořních děl vyráběla děla pro německou wehrmacht. „A to mi vadilo, tak jsem přemýšlel, jak bych se dostal ze Škodovky pryč.“ Stále toužil studovat, ale učitelský ústav nacistické úřady zavřely, rozhodl se proto pro průmyslovku. Potřeboval souhlas německého pověřence, kterého musel přesvědčit, že bude pro Říši přínosem. Vyšlo to, ale průmyslovka pro něj stejně nebyla to pravé. Když Němci zjistili, že budou přece jen potřebovat i české učitele, znovu otevřeli učitelský ústav. Před přijímací komisi předstoupil přemýšlivý mladý muž s nadprůměrnými vědomostmi. Syn dělníka z proletářské Roudné, utvářený nejen prostředím, ve kterém vyrůstal, ale především rodiči. Díky mamince se naučil rozlišovat to nejzákladnější, co je a co není správné. A neméně důležitou roli v jeho pozdějším životě měly i postoje a chování jeho otce. Bytostného sociálního demokrata, zásadového muže, vzdělaného a sečtělého. Karel trávil mnoho času ve vědecké knihovně, za války se některé z knih půjčovaly tajně a mezi nimi objevil spisy T. G. Masaryka. Karlovi přinesly obrovské poznání a nadlouho ho ovlivnily. 

Je jedno, jestli si zlo oblékne hnědou uniformu nacistů, nebo má v kapse rudý průkaz komunistů

„Když vyprávíte, co byl Protektorát, co byla nadvláda nacistů, tak to lidé prožívají jako film. Ale film skončí a oni vyjdou na ulici a jdou na pivo a na všechno zapomenou. Ale když jste to prožil a když to s vámi lomcovalo, tak vám to zůstalo v kostech.“

Na Roudné byly dva tělovýchovné spolky. Sokol pro středostavovské cvičence a Dělnická tělovýchovná jednota pro chudší z dělnických rodin. Když Sokol Němci zakázali, Tělovýchovná jednota jim solidárně nabídla svoje tělocvičny. Jejich náčelníka poslali Němci do koncentračního tábora a Karla pak začalo s jeho synem, původně klukovským nepřítelem, pojit tiché přátelství. Dokázal jeho bolest prožívat spolu s ním.

„Šel jsem kolem budovy soudu, kde byla současně i věznice. Bylo to obehnané vysokou zdí a tam byla vyhláška - za schvalování atentátu na říšského protektora byli odsouzeni k trestu smrti. Byli tam lidé, které jsem znal, ale nejvíc se mě dotklo, že tam bylo šestnáctileté děvče. Tu holku postavili před hlavně pušek. Jak jí asi bylo…“

Plzeň 17. dubna 1945

Téměř celou válku prožil v Plzni. Jen na jaře 1945 ho spolu s dalšími studenty učitelského ústavu oblékli do německých uniforem pomocných technických praporů a poslali je na stavbu vojenského letiště do Klecan u Prahy. Letiště pro Němce se jim ale stavět nechtělo. Za dvě krabičky cigaret je poslal německý lékař na nemocenskou domů, a tak zažil Karel Hrubý největší nálet na Plzeň 17. dubna 1945 doma. Náletů ale už zažil několik. Mnohokrát utíkal ze školy domů, aby maminka nezůstávala sama. A několikrát doběhnout nestihl a schovával se pod mostem. Těsně před koncem války zemřely během spojeneckých náletů na Plzeň stovky lidí. „Ta čtvrť, kde jsme bydleli, dostala několik zásahů. Asi sto metrů od nás padla bomba, to jsme byli všichni ve sklepě. Stahuje se vám zadek strachy, ale taky ta naděje, že z toho vyjdete bez zásahu, je neotřesitelná. Ta je až bláhová… ale tak je člověk založený. Poslední, co umírá, je naděje.“

Americká armáda bojující

K Plzni se v té době z jedné strany blížili Američané a z druhé strany Sověti. Karel se svým spolužákem uměli jak rusky, tak anglicky, přihlásili se, když vedení města hledalo tlumočníky. Ubytovali je přímo na radnici, přespávali na vojenských postelích v podkroví. Jednou v noci se Karel probudil, postel vedle něj byla prázdná. Spolužák odjel naproti Američanům. A do Plzně se vrátil s nimi, v uniformě československé armády. „Jeho otec, matka i sestra zahynuli během náletu na Plzeň. A on zůstal sám, jen v tom, co měl. V uniformě německých pomocných praporů vítal české brigádníky, kteří přijížděli spolu s Američany. Dali mu naši uniformu, tankistickou rádiovku a posadili ho na džíp a vjížděli s ním na plzeňské náměstí. První osvoboditel města byl Mirek Cígler, můj spolužák. Lidi mu mávali a já mu to přál. On už neměl nic, jen tuhle radost.“

Američtí vojáci vjeli do plzeňských ulic 5. a 6. května. A v kasárnách Pětatřicátníků na ně čekali poslední němečtí vojáci. Mezi nimi i nacismem zfanatizované patnáctileté děti. A ti začali po Američanech střílet. Ale postavili se zkušeným profesionálům, kteří měli za sebou cestu z Normandie přes celé Německo. V Plzni jejich cesta plná bojů končila. Karel, který šel osvoboditele vítat, se nakonec musel před střelbou ukrýt ve sklepě přilehlého domu. K Američanům cítil obdiv. K jejich profesionalitě i statečnosti. Ale to byli bojovníci z první linie, za nimi přišli další. K těm už obdiv necítil, byli to většinou vojáci ze záloh, kteří se rázem proměnili ve šmelináře a na bídě končící války se snažili už jen vydělat.

Další přestřelka, které byl Karel Hrubý svědkem, se odehrála přímo na plzeňském náměstí. Pod střechou věže katedrály sv. Bartoloměje se ukryli Němci a začali střílet do nic netušícího davu lidí na náměstí. Reakce Američanů byla opět rychlá a účinná.

Je nutné umět diferencovat. Jsou lidé slušní a lidé, co to v sobě nemají. Zárodky zla jsou součástí jejich charakteru

Válka skončila a Plzní procházeli v zástupech příslušníci národa, který ji prohrál. Karel stál na náměstí a sledoval odzbrojené německé vojáky opouštějící plzeňská kasárna. Se zadostiučiněním, ale bez nenávisti je sledovaly zástupy Čechů. „Na konci se vlekli invalidi. S pahýly nohou, o berlích. Šli tím špalírem a nějaký kluk na ně plivnul. Pamatuju si jednoho Němce, šel o berlích, už měl místo nohy protézu. Při všem tom ponížení a zážitku porážky přece jenom v něm zbyla lidská důstojnost. Zastavil se, zvedl berli a zahrozil mu. Čekal jsem, že přijde reakce, ale nepřišla. Toho kluka lidi okřikli.“

Kolem Plzně bylo mnoho vesnic původně obydlených Němci. Teď se hromadně přesouvali do sběrných táborů a poté do Německa. Přesuny organizovali příslušníci narychlo vzniklých Revolučních gard. „Hnali je naší ulicí do sběrného tábora. A na konci byla mladá maminka s kočárkem, tam měla jedno dítě, další, holčičku vedla za ruku a měla bříško, kde čekala třetí dítě. Samozřejmě že se vlekla. A revoluční gardista, sedmnáctiletý kluk, ji pažbou pušky popohnal. Na chodníku byly špalíry Čechů, kteří tomu mlčky přihlíželi. Moje maminka vyšla od pekaře, byla jen v zástěře a v pantoflích. Když ho uviděla, stáhla pantofel a před všemi lidmi ho přetáhla. A já jsem se bál, že ji za to budou lynčovat. Ale nelynčovali, souhlasně pokyvovali a průvod Němců šel dál a nic se nestalo.“

Rozhodl jsem se pro studium filosofie

Po válce ukončil Karel učitelský ústav a pak zamířil do Prahy na Univerzitu Karlovu. V té době měl již vážnou známost a plánovali společnou budoucnost. Říkal jí Vali a seznámili se ještě během války, za poměrně dramatických okolností. Nacisté se v roce 1941 rozhodli, že uzavřou i české střední školy, měl to být trest za banální incident, při kterém děti vyhodily z okna třídy křídu. A bohužel dopadla na hlavu kolemjdoucího vysokého důstojníka SS. Protektorátní vláda se snažila uzavření středních škol všemožně zabránit. Do Prahy na jednání byli vysláni i vybraní zástupci studentů. Mezi nimi i Karel a Vali. Od té doby se mezi nimi začalo rodit nejprve intelektuální přátelství, postupně se proměňující v romantický vztah a nakonec v celoživotní pouto. Do Prahy odjeli společně, on na filosofii a ona na medicínu. Oba pocházeli z dělnických rodin, na studium si museli vydělat. Karel hrál profesionálně fotbal za Viktorku Plzeň a v neděli chodil vypomáhat do deníku Právo lidu do sportovní redakce. Vali pletla svetry pro luxusní oděvní salon na Národní třídě. Pro oba to bylo náročné období, museli studovat, vydělávat a nedalo se nevnímat, co všechno Praha nabízí. Často si i třikrát týdně kupovali lístky ke stání na představení do některého z pražských divadel. A ráno na přednášky. „Jezdil jsem do Plzně na tréninky, v redakci jsem byl po návratu třeba i do dvou hodin v noci a ráno jsem šel na přednášku Jana Patočky. A on se svými předsokratovskými filosofy hmatal do vzduchu, aby nám přiblížil to nic a mně se klížily oči.“

Najednou byla jen jedna strana, jen jedno vedení, jen jeden světový názor

Když v roce 1948 došlo ke komunistickému převratu, byl ve třetím ročníku. Patřil k té části studentů, kteří komunistickou ideologii neuznávali a svoje postoje a názory měl podložené vědomostmi. Byl silně ovlivněný Masarykem a jeho pohledem na levicové filosofy a teoretiky komunismu. A také ovlivněný svým otcem a jeho názory. Otec mu věnoval i kritiku Marxova díla od Eduarda Bernsteina, teoretika německé sociální demokracie. Ještě před únorem 1948 probíhaly na fakultě přednášky, kterých se studenti účastnili dobrovolně. „Byl tam třeba i tehdejší ideolog komunistické strany, profesor Kolman. Přišel z Ruska a měl velkou znalost tamních poměrů, dokonce se ještě osobně poznal s Leninem. To byl velice chytrý, ale taky jízlivý člověk, který zesměšňoval svoje oponenty. A proti němu nastupovali profesoři filosofie. A my jsme u toho byli a přisazovali jsme si.“ Fakulta se rozdělovala na příznivce a odpůrce komunistů, kteří ale spolu vedli dialog. Po únorovém převratu tohle všechno skončilo.

„Najednou byla jen jedna strana, jen jedno vedení, jen jeden světový názor. Univerzity se podřizovaly, nepohodlní profesoři byli posíláni do penze. Učebnice se rušily a zaváděly se sovětské. A někteří profesoři byli hrdí a nesnesli to. Můj profesor na psychologii přišel jednou do semináře, vzal brožurku o dialektickém a historickém materialismu od Stalina, hodil ji na lavici a řekl: ‚Odteď budete moudřejší z téhle brožurky. Já tady nemám co pohledávat.‘ A odešel dobrovolně z fakulty.“

Už jsme nebyli kamarádi

Následovaly prověrky studentů na všech vysokých školách. Svoje kolegy posuzovali sami studenti, komunističtí studenti. Mnoho studentů, kteří byli označeni za potomky buržoazie, a tedy vykořisťovatelů dělnictva, muselo odejít. I jedna Karlova kolegyně, jejíž otec byl vesnický pekař a zaměstnával jednoho učedníka. Ani ona proto neměla na škole co pohledávat. „Už jsme nebyli kamarádi. Už jsme se s nimi nemohli přít, už jsme jim nemohli říct o těch chybách, které jsme viděli, protože bychom tak byli nepřátelé socialistického zřízení.“

Karel Hrubý školu ukončil v roce 1949 disertační prací o Masarykovi. V té době už probíhala proti Masarykovi a jeho odkazu systematická kampaň, ale Karel Hrubý ustoupit nechtěl. Napsal disertační práci o Masarykovi jako literárním kritikovi. Garantem se mu stal profesor Pražák, v době Pražského povstání předseda České národní rady. Oponenty v komisi byli bývalí členové sociální demokracie, s nimiž se Karel Hrubý znal z frakce sociální demokracie na fakultě. Oni v roce 1948 přešli ke komunistům, Karel Hrubý odmítl. „Sami se přede mnou styděli, že obrátili tak rychle. Měli připomínky, ale jen takové, které se týkaly formy a podání. Práci mi schválili.“ Pak ještě složil na výbornou rigorózní zkoušku a stal se doktorem filosofie.

Sociální demokrat

Po komunistickém převratu v roce 1948 byla Československá sociálně demokratická strana násilně sloučena s komunistickou. Zdaleka ne všichni sociální demokraté ale sloučení akceptovali. Mezi nimi i Karel Hrubý, který se v roce 1949, ještě jako student, zapojil do práce ilegální sociálně demokratické strany. Nikdo z nich nevěřil, že komunisté by se mohli u vlády udržet delší dobu. Skrze Miloslava Šimáka, redaktora sociálně demokratického deníku Právo lidu tato skupina oslovila studenta filosofie a sociologie Karla Hrubého, aby vypracoval analýzu komunistické diktatury a postavil proti ní alternativu demokratického sociálního státu.

O tři roky později unesli agenti Státní bezpečnosti posledního předsedu sociálních demokratů Bohumila Laušmana, který v roce 1949 emigroval do Vídně. Odtud ho vylákali do sovětské zóny a odvezli zpět do Československa, kde byl ihned uvězněn. Rozjelo se rozsáhlé vyšetřování, během něhož našli i uložené dokumenty a písemnosti v garáži bývalého redaktora Práva lidu Karla Vykusy, který náhle předčasně zemřel. Mezi těmito dokumenty byly i ručně psané poznámky Karla Hrubého k jeho studii komunistického režimu. Postupně pozatýkali celou skupinu ilegální buňky sociálních demokratů. Pro profesora pedagogického gymnázia v Plzni PhDr. Karla Hrubého si přišli v květnu 1955 do školy. „O víkendu jsme byli na chatě, byly květnové svátky. Opravoval jsem tam maturitní práce a kluka jsem si posadil na ramena a běhal jsem s ním po lese. A v pondělí jsem šel do školy, na chodbě stáli dva pánové v kožených kabátech, jak jinak.Ten jeden odklopil klopu, tam měl odznak Státní bezpečnosti. A stejně jako v detektivkách nebo ve filmu mi řekl: ‚Jménem zákona vás zatýkám.‘“

Když podezírán pevně v sebe věříš

Karla Hrubého odvezli do vyšetřovací vazby v Ruzyni a provedli u něj domovní prohlídku. Doma na něj čekala manželka s patnáctiměsíčním synem. „Manželka měla Jiříčka v náručí a šla otevřít... a uviděla za mnou ty kožený kabáty. Oni odstrčili dveře a řekli jí, aby nehrála divadlo, že jdou dělat domovní prohlídku. Jak jí asi muselo být, když jí najednou, zničehonic, seberou manžela před očima a pak ho léta nevidí.“

Hlavním obviněným byl Miloslav Šimák, nejlepší přítel Karla Hrubého. Dále pak bývalý mluvčí Národního shromáždění a bývalá místopředsedkyně žen sociální demokracie. Dalším obviněným byl bývalý bezpečnostní referent hlavního města Prahy. A Karel Hrubý, označený za ideologa sociální demokracie. Obsáhlé spisy z celého vyšetřování, které probíhalo v režii sovětských poradců, jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek. Karel Hrubý byl obviněný i ze špionáže. „Ale díky dalším spoluobviněným nevěděli nic víc, než pro co měli zřejmé důkazy. Všichni jsme byli loajální a nikdo nic na nikoho zbytečně nepověděl. Nevím, jakým způsobem tehdy unikaly zprávy z jednání vlády. Ale byl tam někdo, kdo dál předával ty supertajné zprávy mému kamarádovi Mílovi Šimákovi. Na Vinohradech byla kavárna a v ní pracoval vrchní, pan Viktora. Jednoho dne mě tam ten můj kamarád zavedl, nic jsem netušil. Přišel pan Viktora, obsloužil nás a Míla mi povídá: ‚Toho si pamatuj, kdybych já nemohl a potřeboval jsem, tak ti něco dám a ty to předáš jemu‘. Chodili tam lidi z rozhlasu a mezi nimi někdo, kdo byl současně zapojený i do sociálně demokratického podzemí. A ten od něj ty zprávy přebíral. A v českobudějovickém rozhlasu to pak zakódované odvysílali v pořadu pro zemědělce a od nich to přebrala Svobodná Evropa. Tak se lidé v Československu už odpoledne dozvěděli, že byl odvolaný ze všech svých funkcí Gottwaldův zeť, generál Čepička, zatímco doma se to dozvěděli až z večerních zpráv. Já jsem tam skutečně panu Viktorovi nějaké zprávy přinesl, ale to věděl jen Míla a já jsem si byl stoprocentně jistý, že ten to nepustí.“

A Miloslav Šimák opravdu nic neřekl. Díky tomu byl Karel Hrubý odsouzen „pouze“ za velezradu na „pouhých“ deset let. Miloslava Šimáka poslali do vězení na 17 let.

Když nenáviděn sám jsi beze zloby

„Kriminál ve druhé polovině 50. let byl už trochu jinej než v té první. Zemřel Stalin a Gottwald a přišlo se na to, jaký se děly nespravedlnosti. A i když se o tom nepsalo, tak přesto uvnitř státu docházelo ke změnám. Bachaři už nesměli tlouct vězně. I v té vyšetřovací vazbě na Ruzyni vás dříve posadili do kouta, a když vám dal facku, druhou jste dostal o zeď. Ale když jsem tam byl já, tak sice ruku proti mně natáhl, ale už neuhodil. Musím být spravedlivý, bachaři se chovali bachařsky, vyžadovali od nás plnění, šikanovali nás, ale už nevztáhli ruku. Už vás nesměl bezdůvodně přetáhnout pendrekem nebo zavřít do korekce.“

Karla poslali do lágru u Rtyně v Podkrkonoší v místě zvaném Tmavý důl. První měsíce v lágru pracoval na nočních směnách. Byl nevyspalý a cítil se sám. Na práci ho přiřadili k nemluvnému Němci, kterého místo do odsunu poslali na práci do dolů. Změna k lepšímu přišla, až když přešel na denní směnu. Dostal nového parťáka, Maďara, který byl oproti většině ostatních odsouzených povoláním horník a pracoval proto jako razič chodeb. Karel Hrubý mu začal dělat „vrátkaře,“ vytahoval na laně v huntech kameny po ražbě na povrch. „A začal jsem konečně nacházet kamarády. Oťukávali jsme se měsíce, než jsme si konečně začali důvěřovat. A když jste si mohli důvěřovat, už jste nebyl v tom dvojím kriminálu drátů a samoty.“

A jen vůle tvá káže: Vytrvej!

Muklové v Tmavém dole měli oproti dalším věznicím a táborům štěstí. Z původních dřevěných baráků je přestěhovali do bytů ve zděných domech, určených pro hornické rodiny. Jenže z těch se tam nikdo nastěhovat nechtěl, a tak je využili jako ubikace pro vězně. Okna dostala mříže, okolo natáhli ostnaté dráty, vypustili psy a postavili věže s kulomety. Ale uvnitř už měli postele, měli slamníky a deku. Mohli mít u sebe v papírové krabici pár osobních věcí, mohli si schovávat dopisy a fotografie blízkých. Byl tam splachovací záchod i koupelna, i když jen s plechovým žlabem a studenou vodou. A na policích týdenní příděl chleba. Oproti ostatním věznicím, kde byli vězni v celách, jim takové uspořádání přinášelo mnoho výhod. V jednom dvoupokojovém „bytě“ bydlelo 24 vězňů. A jejich složení se pravidelně měnilo. Nikdy nikdo dopředu nevěděl, s kým bude trávit příští měsíce. Ale stávalo se, že političtí vězni mohli být ubytováni spolu. Ale také, a to byla mnohem horší varianta, že je promíchali s ostatními vězni. Kněz vedle vraha, bývalý vysokoškolský profesor vedle životem i kriminálem protřelého recidivisty. „Kdo to s nimi neuměl, tak měl peklo. Já byl kluk, kterej vyrůstal na periferii v chudinských poměrech, ale takoví ti intelektuálové, kteří na to nebyli zvyklí, se jen přikrčili.“

Přesto, anebo právě proto mezi vězni vznikala přátelství, která přetrvala. Některá nerovná, to když si Karla Hrubého za svého přítele vybral chlapec, který většinu svého života trávil po různých kriminálech. Blízcí si nebyli, společného neměli také nic, ale přesto Karla Hrubého často vyhledával. Nebylo mu to příjemné, ale současně k němu cítil lítost a nedokázal ho proto od sebe odehnat. Světlé chvíle byly ty, kdy sestěhovali politické vězně dohromady. Ve volném čase pořádali společná sezení s přednáškami z různých oborů. Z filosofie, sociologie, práva, vojenství. A také se četly básně. Třeba ta od Rudyarda Kiplinga, tolik vypovídající o jejich osudu. „A nezavzdychnout nad hořem svých ztrát, když přinutit znáš srdce své a činy, by s tebou vytrvaly nejvěrněji, ač tep a pohyb uniká ti živý a jen tvá vůle káže: „Vytrvej!“

Když něhu sneseš i přílišnou tvrdost

Neméně důležitá byla pro Karla Hrubého podpora rodiny. Návštěvy byly povolené dvakrát do roka, všechny probíhaly za přítomnosti bachaře, který hlídal, aby nedocházelo k porušování předpisů. Výjimkou byla první návštěva krátce po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a tehdejší první tajemník strany Nikita Chruščov odsoudil Stalina i všechny zločiny, za které byl zodpovědný. Mezi bachaři zavládla nejistota a chovali se k vězňům shovívavěji. Karel Hrubý mohl tehdy držet své dítě v náručí a manželku za ruku. Po protikomunistickém povstání v Maďarsku v roce 1956 se všechno vrátilo do starých poměrů.

Ale ani Vali to neměla v době jeho věznění lehké. Nesměla jako dětská lékařka pracovat v Plzni a denně odjížděla ordinovat na venkov. Musela pravidelně podstupovat ponižující prověrky a očekávalo se od ní, že se bude od svého muže distancovat. Ona to neudělala, ale mnoho žen politických vězňů v sobě takovou sílu nenašly. Samotu a vnější tlak neunesly a svoje muže opouštěly. Ale byly mezi nimi i takové, které naopak statečně unesly mnohem víc, než je vůbec myslitelné. Za jedním ze spoluvězňů Karla Hrubého jezdila pravidelně jeho maminka. Ve vězení byl i její manžel a další syn. I za nimi jezdila pravidelně. Ale každý z nich byl v jiném vězení, jeden v Čechách, druhý na Moravě a třetí na Slovensku. Jezdila vlakem, se čtvrtým synem, který po úrazu zůstal odkázaný na invalidní vozík. V době, kdy se do vlaku nastupovalo po vysokých schodech. Neměla téměř z čeho žít, a přesto jim dokázala pokaždé něco přivézt. 

Pak vítěz na širé jsi zemi

V rámci amnestie ze dne 9. května 1960, kterou nechal vyhlásit tehdejší prezident Antonín Novotný, byl Karel Hrubý po šesti letech z vězení propuštěn. Poprvé se amnestie týkala i politických vězňů. „Když přišlo ráno 9. května, tak nás vyvolali na nástup. Před bránu tábora… před bránu tábora! Tam jsme stáli v pětistupech, jak jsme byli zvyklí. Náčelník přišel a přečetl dekret prezidenta republiky, jímž se uděluje amnestie následujícím odsouzeným. A jméno po jménu nás všechny přečetl. Byl jsem mezi nimi.“

Cestou domů do Plzně mu při přestupu v Praze ujel vlak. Do odjezdu dalšího mu zbývalo několik hodin času. Vyšel před nádraží a tam ho vyfotil pouliční fotograf. „A vyjel jsem tramvají na Petřín. Ne každý udělal takovou blbost, aby zmeškal vlak a měl ten nápad, aby vyjel zrovna na Petřín. Byl máj, všechno rozkvetlé. Díval jsem se na tu stověžatou Prahu a byl jsem naměkko. A přišly tam děti z mateřských škol, děti v pestrém oblečení. Já jsem viděl pět let jenom tmavý les kolem tábora a černý uhlí. Já barvy vůbec neznal, já byl okouzlený! Ženský na sobě měly květovaný šaty - já byl okouzlený! Ten zážitek je nepřenosný a já jsem byl rád, že mi ten vlak ujel.“ 

Pamětníkův tatínek byl v té době krátce po mozkové mrtvici. Rodina měla obavy, aby mu šok z návratu nejmladšího syna neublížil. Snažili se mu to šetrně sdělit. Seděl na posteli, chvíli poslouchal a domluvit je nenechal. A sám pronesl: „Karel se vrátil.“ 

Najednou jsem byl hrdina jenom proto, že jsem otevřel pusu

Po propuštění pracoval v dělnické profesi. Dělal práci brusiče ve výrobním družstvu. Naštěstí měl i výuční list a ve výrobních družstvech pracovali bývalí živnostníci a jim podobní. Když splnil normu, vypnul brusku a psal si na listy papíru poznámky. Postupně tak vznikala sociologická studie o husitech, díky které se mohl vrátit do akademického světa. Léta šedesátá spěla ke svému konci a uvnitř komunistické strany začaly probíhat změny. I díky tomu mohl svou studii publikovat. Začátkem roku 1968 dostal z Výzkumného ústavu výrobních družstev nabídku na místo šéfa marketingu. Přijal a odjel pracovat do Prahy. „V únoru 1968 byla ve výzkumáku odborová schůze, a když tam pořád něco žvanili, takový ty naučený klišé, tak jsem se přihlásil a na něco jsem se kriticky zeptal. A jak ty lidi byli zvyklí jako ovce jen poslouchat, tak najednou jsem byl hrdinou a zvolili mě předsedou odborového sdružení toho výzkumáku.“

Jednali s námi, nezavřeli nás, ale nikdy nás neuznali

Znovu se po letech setkali s Miloslavem Šimákem. Toho na amnestii propustili z Leopoldova. V únoru 1968 šli spolu do Slovanského domu na shromáždění, na kterém vystoupil Josef Smrkovský a poprvé otevřeně mluvil o tom, co se uvnitř komunistické strany stalo a o tom, co by se mělo stát. Pochopili, že změny už začaly probíhat a že je to šance i pro dvacet let zakázanou sociální demokracii. Kontaktovali bývalé sociální demokraty, vesměs i bývalé vězně a s nimi založili přípravný výbor pro znovuobnovení sociální demokracie. „V dubnu jsme se sešli v jedné hospodě, asi stovka - vesměs bývalí muklové. Zvolili jsme přípravný výbor. V čele stanul Zdeněk Bechyně.“ Členem rozšířeného přípravného výboru se stal i Karel Hrubý. Zdeněk Bechyně šel za Smrkovským, který už v té době byl předsedou Federálního shromáždění a s nímž se znal ze stejného kriminálu. Začala probíhat jednání, pak je přijali Kriegel, Indra a Smrkovský. A obnovení sociální demokracie zamítli. Moskva by to mohla chápat jako probíhající kontrarevoluci. Dostali jinou nabídku, měli veřejně prohlásit, že sloučení v roce 1948 neproběhlo násilnou formou. Oplátkou za poslanecká křesla. „To nepřicházelo v úvahu, podali jsme žádost o registraci na Ministerstvo vnitra. Nikdy nás nezaregistrovali. Oni s námi mluvili, oni nás nezavřeli, ale nikdy nás neuznali,“ vzpomíná Karel Hrubý

Přestože jednání o návratu sociálních demokratů ztroskotávala, stále se dělo cosi, co skýtalo velkou naději na změny v budoucnu. V  čele státu ale zůstávali stále jen komunisté, i když nyní reformní. Nic zásadního se vlastně nestalo. Ale i to, co probíhalo, naplňovalo celou společnost velkým očekáváním. Kriticky a otevřeně se mluvilo o stalinském období, tisk byl svobodný. „A mysleli jsme, že to tak půjde dál. Jenže přišli Rusové a byl konec.“

Tehdy jsem poprvé slyšel slovo uprchlík a stáhlo se mi hrdlo

Prahu obsadily tanky a Karel Hrubý se snažil dostat za rodinou do Plzně. Dubček a další představitelé strany a státu skončili internováni v Moskvě, a i když se brzy vrátili, stále vládla nejistota a strach z nové vlny politických procesů. Karel Hrubý s manželkou a synem se už v září roku 1968 rozhodli odjet z Československa. Mohli emigrovat už po únoru 1948, ale tehdy Karel Hrubý prohlásil, že „fronta bude tady a z fronty se neutíká“. Tehdy zůstal, ale teď byla situace jiná, měl za sebou trpkou zkušenost komunistického kriminálu. Ale odjet chtěl jen nakrátko, než to tady skončí. Odjížděli bez peněz, jen s diplomy a psacím strojem. Rozhodli se pro Švýcarsko, kde bydlela jejich jediná známá v zahraničí. Cestou přenocovali v německém Norimberku v azylu pro uprchlíky. Tehdy poprvé slyšel v němčině slovo uprchlík a stáhlo se mu hrdlo. Odmítl přijmout, že je uprchlíkem z vlastní země. Z Norimberku zavolali známé do Basileje, která jim bez zaváhání nabídla pomoc. Další den přejeli hranice Švýcarska a ubytovali se u ní.

Tam mi došlo, že jsem svobodný

„První noc v Basileji - to byla nejkrásnější noc mého života. Tam mi došlo, že jsem svobodný. Že nikdo nade mnou nebude práskat bičem a nebude se mnou šoupat jako s figurkou na šachovnici. Že jsem svobodný a všechno bude záležet jenom na mně.“

Hned v prvních dnech si začal hledat práci. Byl připravený a počítal s tím, že jeho první pracovní nástroj bude lopata a první pracovní místo bude při výkopech na silnici. Šel se hlásit na pracovní úřad a tamní úředník, zaskočený jeho titulem i plynnou němčinou, zavolal do místní velké farmaceutické firmy. Druhý den se tam šel Karel Hrubý představit, další den nastoupil na místo sociologa. Švýcaři se k němu zachovali s neuvěřitelnou vstřícností a velkorysostí. V den, kdy nastoupil na nové místo, už byla na dveřích kanceláře cedulka s jeho jménem. A jeho jméno bylo také v seznamu nových zaměstnanců. Důvěru, kterou do něho vložili, nezklamal a mnohonásobně se jim odměnil. Vypracoval novou marketingovou strategii prodeje léků. Původní inspirací mu byla jeho studie o sociálních skupinách v husitském období v Čechách. Na stejném principu si rozvrstvil švýcarské lékaře. A fungovalo to, firmě nová strategie prodeje přinesla nejen obrovské úspory, ale i zvýšené prodeje.

Postupně ji začali aplikovat po celém světě a Karel Hrubý začal cestovat. „Měl jsem při těch cestách možnost setkávat se s krajany. Sociální demokraté měli v mnoha zemích své zemské organizace. Od osmačtyřicátého roku to už trochu skomíralo.“ V dalších letech stál ve vedení probouzející se exilové sociální demokracie. V roce 1973 se stal jejím místopředsedou a v roce 1989 předsedou.

Společnost pro vědy a umění

Byl i členem Společnosti pro vědy a umění, spojující českou a slovenskou intelektuální elitu z celého světa. Jejich cílem byla osvěta, západní svět se měl více dovědět o Československu, o jeho historickém místě v civilizované a kulturní Evropě. A také se snažili napomáhat, aby se do Československa mohla vrátit demokracie. Společnost měla pobočky po celém světě a předsedou švýcarské se stal Karel Hrubý. A současně byl členem celosvětového vedení. Na jedné ze schůzí ve Washingtonu mu nabídli vedení časopisu Proměny.

„To byl kulturně politický čtvrtletník. Jednak jsme tam přetiskovali příspěvky disentu, Havla, Vaculíka. Také odborné věci od našich univerzitních profesorů. Ve Švýcarsku jsme pořádali mezinárodní konference. O těch Proměny informovaly a přetiskovaly přednášky na svých stránkách. První byla O smyslu českých a slovenských dějin, další o Humanitním odkazu T. G. Masaryka, další se jmenovala My v Evropě a Evropa v nás, Kultura a násilí. Nikdy neodřekl přednášet Pavel Tigrid, taky Erazim Kohák, ten tehdy učil na univerzitě v Bostonu, Jaroslav Krejčí z univerzity v britském Lancasteru nebo rektor basilejské univerzity Jan Milíč Lochman či slavista Měšťan z Freiburgu.“

Všechno přátelé Karla Hrubého, všechno exulanti z Československa. S Jaroslavem Krejčím je spojovalo přátelství umocněné zkušeností ze stejného komunistického kriminálu. Proměny se tiskly v Torontu v nakladatelství u Škvoreckých a odtud byly zasílány do Basileje. Manželé Hrubých je pak distribuovali po Evropě.

Pořád jsme měli představu, že se všechno vrátí do starých demokratických poměrů

V lednu 1990 mohl konečně přijet do svobodné Prahy. Jeho celoživotní touha se vyplnila, v československé ústavě byl zrušený článek o vedoucí úloze komunistické strany. Z celého světa přijeli zástupci výkonného výboru sociální demokracie a měl být zvolen nový předseda. A hned po prvních jednáních se sociální demokraté rozdělili na dva tábory s protichůdným pohledem na aktuální situaci. Skupina, ke které patřil Karel Hrubý, si stanovila za svůj prvotní cíl spolupráci s Občanským fórem, aby mohli v prvních svobodných volbách porazit komunisty. Druhá strana v čele s novým předsedou Jiřím Horákem chtěla ve volbách vystupovat sama za sebe. Prohráli, neměli ani jednoho poslance.

„V Československu došlo k mentálnímu vývoji obyvatelstva, který jsme dobře nechápali. Pořád jsme měli představu, že se všechno vrátí do starých demokratických poměrů. Ale tady byla jiná populace, která myslela jinak. Která byla 40 let vystavena tlaku jedné ideologie. Předsedou se měl stát někdo, kdo rozumí domácím lidem. Ještě během normalizace se na obnově podílel Rudolf Battěk, byli jsme pro, aby předsedou byl zvolen on. Ale dopadlo to jinak, předsedou byl zvolen exulant Jiří Horák a postupně došlo k prvnímu názorovému rozkolu mezi obnovujícími se sociálními demokraty.“

Postupem let se názorové neshody mezi exilovými a domácími sociálními demokraty prohlubovaly a vedly ke konečnému rozkolu, který vyvrcholil v roce 1993, po volbě nového předsedy, kterým se stal Miloš Zeman.

Pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

Karel Hrubý již více než pět desítek let žije ve švýcarské Basileji. A stále mluví s plzeňským dialektem. V roce 1995 se stal čestným občanem města Plzně. V roce 1948 nevěřil, že komunistická vláda potrvá dlouho a aktivně se zapojil do příprav nového, sociálně spravedlivého, ale demokratického státu, kde je zajištěna pluralita stran, kde funguje parlament a nezávislé soudnictví a kde se vládne podle zákona a ne podle zvůle mocných. Za tuto činnost ho zvůle mocných poslala na deset let do vězení. Strávil jich tam pět, a když mu o osm let později hrozilo, že za svoji činnost během pražského jara půjde do vězení znovu, rozhodl se svoji vlast opustit. Tehdy si myslel, že nakrátko. Podruhé uvěřil, že to, co se děje, nemůže trvat dlouho. Ale nadvláda jedné strany spolu s okupací trvala dalších dvacet let. Vydal se do neznáma, za svobodou, ale na Československo nikdy nezapomněl. Vlast mu na oplátku odňala občanství. Přesto pak v následujících letech věnoval mnoho energie a času, aby se Česká republika mohla vrátit mezi demokratické a kulturní státy Evropy. Jeho snahu ocenil v roce 1995 prezident Václav Havel udělením vysokého státního vyznamenání, Řádu T. G. Masaryka II. stupně.

Masaryk mě naučil, že svět je trochu komplikovanější, že musím mít otevřené oči pro věci, které nejsou na první pohled vidět

„Masaryk mě naučil vidět svět trochu jinýma očima. Normální člověk zažívá přítomnost jako to, co je tady a teď. Co je před mýma očima, na co si můžu sáhnout, to je skutečnost. Abstraktno je k ničemu. To je ale pravda tehdy, když nepotřebuješ žít jako svobodný člověk. Když máš v sobě alespoň trochu důstojnosti, tak najednou zjistíš, že nad tímhle světem tady a teď je další svět. Struktury státního uspořádání, struktury výroby a kapitálu, ale také jiné hodnoty než ty materiální. To všechno s tebou manipuluje daleko víc, než si dovedeš představit. Tohle mě naučil Masaryk. Ten pohled na svět, že svět je trochu komplikovanější, že musím mít otevřené oči pro věci, které nejsou na první pohled vidět, ale které působí víc než to, co vidět je.“

V textu jsou použity citace z básně „Když“ od Rudyarda Kiplinga