Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Hrubý (* 1927  †︎ 2023)

• narozen 22. července 1927 v Praze

• od dětství kontakty s rodinou Pechmanových, zapojených do pomoci parašutistům z operace ANTHROPOID

• svědek událostí spojených se zatýkáním a dalším osudem rodiny Pechmanových

• sokol, vrcholově se věnoval atletice

• vystudoval obchodní akademii

• v roce 1948 začal pracovat v podniku zahraničního obchodu Centrotex, zůstal až do odchodu do penze

• v roce 1951 sňatek s Milenou Pechmanovou, jedinou přeživší z rodiny Pechmanových

• zemřel 23. dubna 2023

Pátého října 1942 se dvanáctiletá Milena Pechmanová vracela z hodiny klavíru domů. Dům ale našla prázdný a dveře zapečetěné. Chvíle překvapení a úleku se proměnila v nečekaný zmatek a úzkost. V tu chvíli pochopila, že se stalo něco zlého. Jak moc je to zlé, si ale představit nedokázala. Úzkost jí už nikdy neopustila, opustili ji ale všichni její blízcí. Jediný kdo zůstal, pro ni žil a všechno co mohl, pro ni obětoval, byl o dva roky starší kluk ze sousední ulice. To ale pochopila až mnohem později. Stejně jako její mámu, tátu a bratra, i Milenu odvezlo gestapo. 

Miloval jsem jí už jako kluk

Kluk ze sousední ulice se jmenoval Miloslav Hrubý a s Milenou se poprvé setkali v sokolské tělocvičně v pražské čtvrti Michle. „A pak už jsem se na ni chodil dívat skoro pokaždé. Miloval jsem jí už tenkrát…,“ říká s odstupem téměř devadesáti let. Miloslavův otec Josef Hrubý pracoval jako výpravčí na Masarykově nádraží, Milenin otec Jaroslav Pechman byl vrchním tajemníkem na Ředitelství pošt. A jak bylo v té době obvyklé, maminky obou dětí zůstávaly v domácnosti. Milenina maminka se jmenovala Marie Pechmanová, Miloslavova Růžena Hrubá. Obě rodiny bydlely ve staré Michli, v sousedních ulicích. Pechmanovi vychovávali chlapce a dívku, manželé Hrubých dva chlapce. A všechny čtyři děti navštěvovaly místní sokolskou tělocvičnu. Milenin tatínek byl v Michli starostou Sokola a jeho zásluhou byla v Michli postavená nová Sokolovna. Vybudovaná byla během devíti měsíců, slavnostně otevřená 1. ledna 1938. Slavnosti se zúčastnilo mnoho významných hostů, mimo jiné tehdejší starosta Michle, zástupci politických stran i herci z Národního divadla. Na fotografiích z toho dne stojí ale pokaždé v blízkosti Jaroslava Pechmana muž ve slavnostním sokolském kroji, s typickými brýlemi s kulatými obroučkami. Jmenoval se Jan Zelenka a byl blízkým přítelem Jaroslava Pechmana. Podle místa svého působiště používal k příjmení Zelenka navíc přídomek Hajský. V Hájích u Duchcova pomáhal vystavět školu a následně se stal jejím řídícím učitelem. Především byl ale starostou Krušnohorské sokolské župy. Jeho postavení bylo ale v národnostně rozbouřeném československém pohraničí druhé poloviny 30. let velmi složité. Jaroslav Pechman proto svého sokolského bratra podporoval a časté kontakty mezi nimi nakonec přerostly v hluboké přátelství. 

Po dostavbě Sokolovny Jaroslav Pechman zajistil ještě koupi pozemků na nedalekém kopci Bohdalec, kde pak bylo vybudováno venkovní sokolské cvičiště. Tam, stejně jako v nové tělocvičně, strávili mnoho času i Miloslav a Milena. Když v zimě Bohdalec pokryl sníh, stal se kopec pro všechny děti z okolí místem zimních radovánek  „Kluci tam zlobili dívky třeba tím, že je házeli do hromad sněhu. Když tam hodili Milenu, musel jsem se jí hned zastat,“ vzpomíná s úsměvem Miloslav Hrubý. Stejně jako k Mileně vzhlížel i k jejímu bratru Jaroslavovi. V očích tehdy desetiletého Miloslava byl o dva roky starší Jarda Pechman dívkami obletovaným hrdinou. Zima přelomu let 1938 a 1939 byla ale jiná než všechny předchozí, po podpisu Mnichovské dohody přišlo Československo o své pohraniční oblasti a přítel Milenina otce Jan Zelenka musel  s celou svou rodinou uprchnout před nacisty do Prahy. V březnu pak Němci obsadili i zbylou část Československa a Jaroslav Pechman s Janem Zelenkou se zapojili do protinacistického odboje.

Na život a na smrt

Jedna z nejrozsáhlejších a nejlépe organizovaných odbojových skupin vznikla v rámci Sokola, tehdy se nazývali  „Obec sokolská v odboji“. Do této skupiny vstoupili i Pechman se Zelenkou. V roce 1941 byl Hitlerem jmenovaný nový říšský protektor pro Čechy a Moravu. Stal se jím Reinhard Heydrich, který ihned po svém příjezdu na Pražský hrad vyhlásil stanné právo a systematicky začal likvidovat český odboj. Sokolové měli být první. V rámci tzv. „Akce Sokol“ nechal 8. října 1941 Heydrich pozatýkat na 1500 vedoucích představitelů Sokola. Následující roky věznění v koncentračních táborech téměř žádný z nich nepřežil. A přestože i činnost Sokola jako organizace byla zakázána, nezlomní Sokolové v odporu vůči Němcům setrvávali. Nástupnická organizace zdecimované „Obce sokolské“ byla pojmenovaná „Jindra,“ z ní se pak oddělilo několik mužů rozhodnutých pomstít své druhy. U zrodu této skupiny byli Jan Zelenka a Jaroslav Pechman, dalšími byli Oldřich Frolík, Václav Novák, František Hejl, Karel Pavlík, Antonín Oktábec a František Pecháček. Skupina dostala výmluvný název „Říjen.“ Zelenka byl vůdčí osobností skupiny, Pechman jeho zástupcem.

„Uzavřeli přátelství na život a na smrt,“ říká Miloslav Hrubý a pokračuje dál: „Pechman byl kapitánem pozemního vojska Československé armády v záloze, a tak mu Zelenka svěřil starost o zbraně. Většinou se jednalo o zbraně, které byly shazované z letadel z Velké Británie. Část jich pak byla zakopaná na zahradě u Pechmanů a když na konci války vypukla v Praze revoluce, tak ty zbraně dostali obránci Prahy.“

Moc jsem chtěl vyhrát

Miloslav byl vychováván podobně jako Milena, v hrdosti k Československé republice a v duchu sokolských tradic. Navíc byl i členem křesťanské mládežnické organizace YMCA a skupina, do které docházel, byla pojmenovaná „Masaryk“. „Když přišli Němci, tak už jsme se samozřejmě tak jmenovat nesměli a tak jsme se přejmenovali na ‚Mohykán‘. Začínalo to také písmenem M a mělo to stejný počet písmen jako Masaryk,“ vzpomíná Miloslav Hrubý. V rámci Sokola se pohybově nadaný Miloslav věnoval atletice, trénoval desetiboj a to natolik úspěšně, že v roce 1947 vyhrál mistrovství republiky. V běhu na patnáct set metrů dokonce vytvořil republikový rekord. „Poslední pár set metrů jsem dobíhal z posledních sil. Ale moc jsem chtěl vyhrát…,“ vzpomíná dál. V obecenstvu tehdy seděla a pozorně Miloslava sledovala Milena Pechmanová a její přítomnost byla pro Miloslava tou nejsilnější motivací. Po ukončení obecné školy začal Miloslav studovat reálné gymnázium, víc ho ale zajímala ekonomika a obchod, a proto ještě během války přestoupil na obchodní akademii. Sídlo školy bylo v Resslově ulici na Praze 2. Škola původně nesla jméno prezidenta Edvarda Beneše, v době, kdy na ní začal Miloslav Hrubý studovat, byla „pouze“ obchodní akademií. Stejnou školu navštěvoval i Milenin starší bratr Jaroslav, který se po vzoru svého otce a nakonec i matky, stal také členem sokolské odbojové frakce Říjen.

Naproti obchodní akademie v Resslově ulici stojí pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje. Tam se v červnu 1942 ukrývalo sedm parašutistů, kteří se podíleli na atentátu na Reinharda Heydricha. Dne 18. června dorazilo k chrámu kolem osmi stovek Němců, příslušníků SS a gestapa. Sedm hodin pak sedm mužů ukrytých v kryptě kostela odolávalo mnohonásobné přesile. V bezvýchodné situaci šest z nich dobrovolně ukončilo svůj život, sedmý zemřel na následky zranění. 

Muž s houslemi

Tragický příběh o odvaze a sebeobětování se začal odvíjet 29. prosince 1941.Ten den byli na území Protektorátu vysazeni dva parašutisté, Josef Gabčík a Jan Kubiš. Jejich úkolem mělo být spáchání atentátu na některého z představitelů okupační správy, případně některého z vysoce postavených nacistů. Myšlenka spáchat atentát na jednoho z nemocnějších nacistů Třetí říše Reinharda Heydricha se zrodila až v průběhu následujících měsíců. O zajištění úkrytů, dokladů, ošacení a stravy pro oba parašutisty se hned zpočátku začali starat muži ze skupiny Říjen. Jedním z prvních kontaktů v Praze byl pro Gabčíka s Kubišem Jan Zelenka-Hajský. A okruh pomocníků se rozšiřoval. Zelenka prostřednictvím dalších kontaktů dodával parašutistům cenné informace o pohybu Reinharda Heydricha, zajišťoval a organizoval vše potřebné. Jaroslav Pechman měl za úkol zajistit a ukrýt zbraně. Sám se po celou dobu pohyboval po Praze ozbrojený a to i v době největších represí po atentátu. Granáty, a pravděpodobně i revolver, nosil v pouzdru od houslí a se svými „houslemi“ byl i 27. května 1942 v blízkosti zatáčky v ulici V Holešovičkách, kde Gabčík s Kubišem zaútočili na vůz s projíždějícím Heydrichem. „U atentátu byli asi ještě další tři, předávali znamení. A Pechman byl pak s tím pouzdrem od houslí i v Resslově ulici u kostela Cyrila a Metoděje,“ dodává Miloslav Hrubý. 

Jaroslav Pechman se do blízkosti Resslovy ulice vypravil i přesto, že už byla v obklíčení Němců, přesto že život v Protektorátu se řídil stanným právem a denně byly popravovány desítky lidí a jen několik dnů předtím byly vypáleny Lidice. Úkryt v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje parašutistům zajistil Jan Zelenka a celá skupina Říjen parašutistům pomáhala i po atentátu. Den předtím, 17. června, se pokusilo gestapo zatknout Jana Zelenku. Zelenkovi se ale v nestřežené chvíli podařilo spolknout smrtící ampuli s jedem. Stejný den, jen o několik hodin později, stejným způsobem ukončil svůj život Zelenkův devatenáctiletý syn Jan Milíč. Zelenkovu ženu Františku gestapo zatklo také v ten samý den,  nic nevyzradila, během výslechu se psychicky zhroutila. V říjnu 1942 ji nacisté popravili v koncentračním táboře Mauthausen. 

Z rodinného alba

Trvalo ještě několik měsíců, než se gestapu podařilo vypátrat i Jaroslava Pechmana. Nikdo ho nevyzradil a on prý zůstával klidný, byl smířený. Že nastal čas, pochopil, když se v polovině září gestapo pokusilo zatknout Oldřich Frolíka, dalšího ze členů Října. Frolík bydlel v Michli v sousední ulici a během zatýkání se statečně bránil. Podařilo se mu dva příslušníky gestapa zastřelil a třetího těžce zranit. A k útěku navíc použil jejich auto. Podařilo se mu uprchnout a týden se ukrýval. Byl zrazen a na jeho dopadení gestapo povolalo okolo sta mužů. Pro Jaroslava Pechmana přijeli do zaměstnání, na Ředitelství pošt 5. října. Předešlý den strávil s rodinou na zahradě, byl to možná jeden z posledních slunečných dnů toho podzimu. A Jaroslav Pechman se s rodinou loučil, jak si až mnohem později uvědomila jeho dcera Milena. Prvního května 1942 oslavil Jaroslav Pechman dvaačtyřicáté narozeniny, slavil je společně se synem, tomu bylo ve stejný den sedmnáct. První se narodil 1. května 1900, druhý 1. května 1925. Dcera Milena se manželům Marii a Jaroslavu Pechmanovým narodila v prosinci 1929. Na fotografiích z rodinného alba jsou zachyceni šťastní rodiče s malým chlapečkem, pak máma s chlapečkem a holčičkou na plovárně, děti hrající si na zahradě, holčička s chlapečkem na sáňkách, stejná holčičku, jen o rok starší, s kočárkem pro panenky a o rok starší stejný chlapeček na houpacím koni...prchavé a možná banální chvíle rodinného štěstí, ne nepodobné fotografiím z jiných alb. 

Miloslav Hrubý vypráví dál: „Když Pechman viděl, jak gestapo přichází, vzal si ampuli s jedem, a než ho stačili odvézt na Pankrác, byl mrtvý.“ Tentýž den přijeli i pro jeho ženu Marii a jejich syna Jaroslava. Marii zatkli doma, Jaroslava ve škole. „Nechal tam akorát tašku a v ní lístek, že ho gestapo odvedlo. Aby se o tom dozvěděli rodiče..,“ pokračuje Miloslav Hrubý. Tentýž den byl zatčený i Václav Pokorný, manžel Mariiny sestry, který bydlel s Pechmanovými ve stejném domě. A který o jejich pomoci parašutistům neměl ani ponětí. Nic zlého netušící Milenka zatím procvičovala hbitost svých prstů hrou na klavír.

Milence...Terezín 1943

Pro ni gestapo přijelo až 7. října, do té doby se o ni starali sousedé. Její maminku Marii, bratra Jaroslava a strýce Václava  zatím vyslýchalo pražské gestapo v pankrácké věznici. Odtud pak byli převezeni do Malé pevnosti v Terezíně, kde pro ni maminka vyšila kapesníček. Jsou na něm půvabné dětské obrázky s věnováním „Milence“ a dovětkem „Terezín 1943.“ V terezínské věznici gestapa prožila Marie Pechmanová Vánoce roku 1942, stejně tak i její syn Jaroslav. Dne 15. ledna 1943 byli převezeni do koncentračního tábora Mauthausen. Tam 26. ledna zahynula Marie v plynové komoře a její syn a sestřin manžel byli zastřeleni. Jak dokládají přesně vyhotovené německé úřední záznamy, zahynuli matka i syn ve stejnou hodinu. Marie v 16:13, Jaroslav v 16:41. Ten den nacisté za pomoc parašutistům zavraždili v Mauthausenu skupinu 31 lidí. Ze stejných důvodů bylo na tomtéž místě popraveno ještě dalších 262 Čechů již 24. října 1942.

Milena si mohla vzít malý kufřík s teplým oblečením a pak ji gestapo odvezlo na zámeček Jenerálka, kde zřídili speciální ‚dětský domov‘ pro děti popravených během heydrichiády. Nejmenšímu z dětí byly dva roky, nejstaršímu šestnáct, celkem čtyřicet šest dětí. Nyní sirotků, potomků odbojné elity českého národa. Na Jenerálce prožily rok a půl, nesměly se vzdělávat, nesměly se k nikomu citově vázat, měly se z nich stát bezduché loutky. Některé z dětí byly svědky zatýkání svých rodičů a žádné z nich nevědělo, co se s jejich rodiči stalo. V dubnu 1944 byly převezeny do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova a začátkem dubna 1945 do pracovně-výchovného tábora v Plané nad Lužnicí. 12. května 1945 odvezl všechny svatobořické děti speciálně vypravený vlak na Wilsonovo nádraží do Prahy. Po třech letech se domů vracela i patnáctiletá Milena Pechmanová, plná prožitků a zkušeností, o kterých v pozdějších letech nikdy mluvit nechtěla. A máma ani táta na ni na nádraží nečekali.   

Mlčeli a věděli, proč mlčí

Miloslav Hrubý musel v roce 1944 přerušit studium a v rámci tzv. totálního nasazení nastoupit do zaměstnání. „Ke  konci války už Němci potřebovali jen vojáky a pracovní síly,“ vzpomíná a pokračuje: „Proto povolávali na frontu sedmnáctileté kluky a my jsme na ně museli pracovat. A byly dvě možnosti, první byla odjet do Německa a tam sbírat mrtvé a uklízet vybombardovaná města...jen z mojí třídy dva spolužáci v Německu zemřeli... druhou možností bylo zůstat doma. Já to štěstí měl, protože mi otec zařídil rychlokurz pracovníka na dráze. A tak se ze mě stal výpravčí na stanici Praha-Zbraslav.“ Tam zůstal do jara 1945, poslední měsíce války pak pracoval jako výpravčí na seřaďovacím nádraží v Praze-Vršovicích. „Soustřeďovaly se tam transporty vojáků na frontu a taky lazaretní vlaky,“ říká. Po vypuknutí Pražského povstání bylo na druhém vršovickém nádraží, určeném pro osobní přepravu, zřízeno jedno z povstaleckých velitelství. Odtud byli ukořistěnými zbraněmi z německých vlaků vyzbrojováni dobrovolníci, kteří se zapojili do bojů o obranu Prahy.

V této souvislosti Miloslav Hrubý vzpomíná, že železničáři byli během války zapojení do odboje proti nacistům téměř všichni. „Stačila ale malá chybička, třeba zrušit vlak nebo ho nechat stát na koleji a jakmile to Němci zjistili, začali hned vyšetřovat. Našlo se ale skutečně dost dobrých vlastenců, kteří mlčeli a věděli, proč mlčí,“ vypráví dál. Vzpomíná také na Němce, kteří na vršovickém nádraží pracovali jako výpravčí. „Všichni to byli starci, nepotřební pro válku. Hitlera nenáviděli a právě od nich jsme se jako první dozvěděli, že Němci ustupují. Na konci války pak mohli odjet domů, aniž by je někdo trestal. Ale byl tam taky jeden esesák a to byl největší dobytek. Měl psa, vycvičeného vlčáka, který byl schopný vás roztrhat...tak toho během revoluce popravili.“

Chtěl jsem, aby zapomněla…jenže to nešlo

Po válce se Miloslav vrátil ke studiu a jak říká, jen zpovzdálí sledoval Milenu. Rozhodl se, že počká rok, než se Milena zotaví z nejhoršího. Pak se jí začal dvořit. Jenže ona zapomenout nedokázala, zůstala sama v prázdném domě plném trýznivých vzpomínek a navíc se o ni staral poručník, se kterým neměla nejlepší vztahy. Miloslav chtěl po maturitě dál studovat práva, ale už po prvním ročníku ze školy odešel. Jeho rodiče po únorovém komunistickém převratu přišli o část domu a neměli prostředky, aby Miloslava mohli na studiích finančně podporovat. S Vítězným únorem se toho ale změnilo mnohem víc. „Když jsem viděl rozvrh pro druhý ročník, tak jsem si řekl, že už nikdy studovat nebudu. Všechny zákony zrušili, právo mělo sloužit představám o spravedlnosti jedné strany a všechno se od té chvíle mělo řídit po vzoru Sovětského svazu,“ popisuje další důvod, proč ze školy odešel. Nastoupil do zaměstnání a protože ho zajímal obchod, začal pracovat v nově založeném podniku zahraničního obchodu Centrotex. Zaměstnání ještě musel na dva roky přerušil kvůli povinné vojenské službě a pak už nic nebránilo svatbě s Milenou Pechmanovou.

Splnilo se mu tím jeho největší přání, ale první roky jejich vzájemného soužití jednoduché nebyly. „Chtěl jsem, aby zapomněla, ale to nešlo. Snažil jsem se všechno vydržet a říkal si, že to dokážu. Chtěl jsem její život změnit a někdy se mi to i dařilo,“ vzpomíná a dál pokračuje: „Nikdy se nedokázala z ničeho radovat, jak by taky mohla... Zbyla tu sama... Chtěl jsem jí to všechno vynahradit..“ Postupně se jim narodily dvě děti a Miloslav se snažil rodinu co nejlépe finančně zabezpečit a dařilo se mu to. V Centrotexu zůstal až do odchodu do penze, což mu v tehdejší době přinášelo určité výsadní postavení. Pracoval na pozici obchodníka se zeměmi za železnou oponou a měl tak možnost cestovat do zemí, kam běžný občan socialistického Československa nemohl. Ale zadarmo to nebylo, téměř automaticky se předpokládalo, že zaměstnanec zahraničního obchodu bude členem Komunistické strany a nezřídka také, že bude ochoten spolupracovat se Státní bezpečností. Miloslav Hrubý do Komunistické strany vstoupit odmítal, na pomyslném kariérním žebříčku se mu ale přesto dařilo stoupat. Důvodem byla jeho nadprůměrná znalost cizích jazyků a nezpochybnitelné obchodní dovednosti, možná ale i dlouholetá spolupráce s tehdejší komunistickou kontrarozvědkou.

Nevzala si z těžké a smutné minulosti patřičné poučení

V Archivu bezpečnostních složek ve spisu pod signaturou TS-808218 MV je uložený spis Miloslava Hrubého. V něm je podrobně zdokumentováno nespočet obchodních schůzek Miloslava Hrubého s jeho zahraničními partnery. V jeho případě šlo tehdejší kontrarozvědce především o získávání jmen a kontaktů zahraničních obchodníků, které se následně snažili zavázat ke spolupráci. Důvody, proč Státní bezpečnost oslovila právě Miloslava Hrubého, jsou ve spisu popsány takto: „Není zapojen v žádné politické organizaci ani masové a může tedy získat důvěru osob nepřátelsky zaměřených proti našemu zřízení pracujících pro některou ze západních rozvědek.“ Zajímavá je také další poznámka ve spisu, popisující jednu z metod zavazování ke spolupráci, kterou StB používala: „Na získaného nebyly zjištěny žádné kompromitující materiály, které by zaručily jeho naprostou spolehlivost. Dá se však předpokládat, že v průběhu spolupráce bude dosaženo jeho kompromitování na základě úkolů a zpráv.“ 

O mnohém vypovídá i část věnovaná prošetřování Mileny Pechmanové-Hrubé. „Její rodiče byli zámožní a vlastnili dům... V době první republiky byli členy strany národně socialistické a funkcionáři Sokola. V začátku okupace byli zatčení gestapem a později popraveni. Krátce po zatčení svých rodičů byla odvlečena i jmenovaná a po celou dobu okupace měla být vychovávána v německé rodině. Zpátky do vlasti se měla vrátit někdy v roce 1946. Měla bratra, který rovněž zahynul v koncentračním táboře. Přesto, že celá její rodina byla takto postižena a i sama mnoho vytrpěla, nevzala si z těžké a smutné minulosti patřičné poučení... Přizpůsobila se svému manželovi... Je měšťácky založena, vystupuje sebevědomě a styky udržuje se ženami o kterých je známo, že nejsou plně politicky spolehlivé...“ Dle dochovaných archiválií působil Miloslav Hrubý pod krycím jménem Michelský jako vědomý spolupracovník vojenské kontrarozvědky (tehdy součást StB) v letech 1958 až 1989.[1] 

A tak už jen přemýšlím, kdy to přijde...

Milena opustila Miloslava v roce 2008, po padesáti sedmi letech společného života. S jejím odchodem se smířit nedokázal, jeho život ztratil smysl. Chtěl, aby mohla zapomenout, současně ale také chtěl, aby se nikdy nezapomnělo na její rodiče a jejího bratra. Schraňoval, třídil a uchovával fotografie a dokumenty o rodině Jaroslava Pechmana i o jeho odbojové činnosti. V závěru natáčení pro Paměť národa Miloslav Hrubý řekl: „Nikdy bych nemohl mít jinou ženu... Ona byla můj anděl.... Život si ale pomalu bere léta a i já už jich mám dost. A tak už jen přemýšlím, kdy to přijde...“ Za svou Milenou odešel Miloslav Hrubý 23. dubna 2023. 

 

 

 

 

 

_________________________________________________________________________________________________

[1] Příslušné informace pochází z Archivu bezpečnostních složek, který je v souladu s českou legislativou dostupný každému badateli. S takto zjištěnými informacemi jsme však během vedení rozhovoru pamětníka nekonfrontovali. Důvodem byla skutečnost, že pamětník již nežije, nebo z jiného důvodu vyplývajícího ze specifických okolností natáčení. Jsme si vědomi, že archiválie z provenience bezpečnostních složek totalitního režimu jsou specifickým historickým pramenem, který vyžaduje citlivou interpretaci a vypovídací hodnota takovýchto pramenů o míře spolupráce dotyčné osoby s represivními složkami je velmi omezená. S ohledem na co možná největší pravdivost a snahu postihnout různé typy historických pramenů zde přesto zmíněnou informaci získanou naším archivním bádáním uvádíme.