Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Hrudník (* 1926  †︎ 2014)

• narozen 1926 ve Vídni, česko-rakouská rodina

• 1928 předán do výchovy prarodičům do Tršic u Olomouce

• 1936 po smrti prarodičů dětský domov Moravský Krumlov a Uherské Hradiště

• 1940 učení obuvníkem v Drnovicích u Blanska

• podzim 1944 spojka partyzánského družstva

• zima 1944-1945 partyzánské akce, spojka, zásobování

• květen 1945 konec partyzánské činnosti

• 1948-1950 vojenská služba

• po svatbě stěhování do Kolína

• práce obuvníka v družstvu Snaha Mnichovice

• zemřel 7. 9. 2014

Z pana Arnošta Hrudníka, drobného a usměvavého člověka, během vyprávění vyzařoval klid a pokora k životu. Vzpomínal především na válečnou dobu, kdy fungoval jako spojka partyzánského oddílu. Místo za děvčaty, jak by se u devatenáctiletého mladíka dalo předpokládat, chodil za partyzány a nosil jim zprávy i zásoby. Když se přiznával, že dnes by už do podobné věci nešel, protože nyní je řada na mladších, říkal to téměř omluvně.

Kdo ministroval, měl jedničku

Arnošt Hrudník se narodil 6. února 1926 ve Vídni ve smíšené česko-rakouské rodině. Otec pocházel z Moravy, do Vídně odešel za prací a tam se seznámil se svou budoucí ženou, válečnou vdovou s malou dcerkou. Vzali se v roce 1924 a o dva roky později přišel na svět Arnošt jako druhé dítě z celkem sedmi sourozenců. Za ne zcela vyjasněných okolností, které se dnes už bohužel nepodaří spolehlivě objasnit, se tehdy dvouletý Arnošt dostal do péče prarodičů z otcovy strany, kteří žili v Tršicích u Olomouce. „Snad to bylo tím, že nás sourozenců bylo víc, snad jsem byl nemocný a rodiče byli ve finanční tísni, ale údajně mě do Tršic, kde měl můj otec domovské právo, přivezla nemocniční sestra nebo jeptiška,“ vysvětluje pamětník okolnosti svého převozu na Moravu.

V Tršicích u stařenky a stařečka Lukášových, jak je po moravsku označuje, strávil dětská léta. Vychodil zde první čtyři roky obecné školy a poznal i fyzickou práci. Bylo samozřejmé, že děti na venkově pomáhaly v zemědělství, česaly chmel, pásly husy. „Tehdy se na školu tolik nedbalo. Měli jsme tři učebnice, početnici, čítanku a mluvnici, které nám vystačily na čtyři roky. Když někdo hnal na pastvu, ve škole ho nikdo nehledal.“ Významné slovo míval kromě učitele i pan farář: „Když někdo ministroval a neuměl, dostal jedničku. Když neministroval, tak mohl umět, jak chtěl, ale měl dvojku.“ 

Po převzetí nepřijímáme nazpět

Po smrti prarodičů převzal péči o desetiletého Arnošta stát. Prakticky to znamenalo, že ho strážník odvezl do dětského domova v Moravském Krumlově. Tam žil další dva roky, do podzimu 1938, kdy byl po záboru Sudet Moravský Krumlov připojen k Říši. Chovanci museli opustit domov ve spěchu a dočasně našli místo v brněnském ústavu, pak se přestěhovali do dětského domova v Uherském Hradišti. Pamětník popisuje život ve státem zřizované instituci: „Režim tam nebyl přísný. Starali se o nás pěstouni, ve volném čase jsme mohli chodit třeba do Skauta. Ale já jsem skaut nebyl, mojí zálibou byl fotbal. Také jsem ministroval, protože kdo ministroval, nemusel do školy.“

V roce 1940, po dovršení čtrnácti let věku, měl jít Arnošt Hrudník do učení a tím skončil jeho pobyt v dětském domově. „Řekli mi, že budu obuvníkem. Našli mi mistra, který mě přijal do učení s veškerým zaopatřením, bytem a stravou. Z dětského domova mu poslali přípis: Po převzetí chovance nepřijímáme nazpět. Mně dali pětikorunu na karamely, posadili mě na vlak a jel jsem do Drnovic.“ Vyučil se obuvníkem a svůj zájem o řemeslo potvrdil nejen tím, že v roce 1944 složil mistrovskou zkoušku, ale především tím, že se řemeslu obuvníka věnoval devětačtyřicet let svého života. 

Kudy na Lhotku?

Drnovice, obec v okrese Blansko, nedaleko Boskovic, leží na úpatí Českomoravské vrchoviny. V okolí jsou lesy, údolí a členitý terén. Českomoravská vrchovina byla kromě Beskyd, Jeseníků nebo Bílých Karpat jednou z mála oblastí v protektorátu, kde mohly operovat partyzánské skupiny. V Jihomoravském kraji na Blanensku působila skupina Generál Svoboda,[1] jejíž spojkou a zároveň členem menšího partyzánského družstva Nazdar se Arnošt Hrudník stal. Podle jeho vyprávění k tomu došlo zcela náhodou: „Vracel jsem se večer domů, když mě na návsi zastavili tři muži. Cizím přízvukem se zeptali, kudy na Lhotku. Dovedl jsem je tam, ale šli jsme přes les, na silnici by mohli hlídat Němci. Když jsem je přivedl na Lhotku, došli jsme na místo, kde čekali tři hoši z naší vesnice. Dobře jsem je znal, ale všichni jsme si mysleli, že odjeli do Německa jako totálně nasazení. Přivítali mě: ´Tak už o nás víš. A když už jsi tady, můžeš nám pomoci.´“

Podle pana Hrudníka byla tehdy doba těžká, ale ne složitá. Každý prý věděl, na čí straně je a s čím může počítat. Proto podle svých slov neváhal ani minutu a ničeho se nebál. „Prostě to bylo potřeba,“ vysvětluje lakonicky, proč se stal partyzánskou spojkou. Zajišťoval zásobování skupiny potravinami i dalšími potřebnými věcmi: „Ruští partyzáni se mě, když jsem donesl chleba, vždy ptali: ´Vodka jesť?´“ Také převáděl lidi a často vozil zprávy: „Měl jsem je pečlivě srolované v jízdním kole, přes řídítka jsem si přehodil kopačky a jel jsem. Němci viděli kopačky a mávli nade mnou rukou.“ Práci spojky mu ulehčovalo to, že vlastnil Kennkartu, průkaz obyvatele protektorátu, který umožňoval větší svobodu pohybu. Navíc si do Kennkarty vložil neobyčejnou fotografii strýce a sestřenice. „Strýc, otcův bratr, sloužil u Wehrmachtu a sestřenice byla v Hitlerjugend. Měl jsem strýcovu vojenskou fotografii a tu jsem si dal do Kennkarty. Když mě Němci kontrolovali, mysleli si kdovíco,“ směje se pan Hrudník.

Němci do lesa nevlezli

Partyzánskou skupinu tvořili především tři pamětníkovi přátelé z Drnovic, kteří si vybudovali v lese nad obcí bunkr. Další skupinky postavily v lesích několik dalších bunkrů, kvůli utajení se ale všichni neznali, takže Arnošt Hrudník zjistil až po skončení války, kolik lidí z obce nebo z okolí partyzánům pomáhalo nebo se k nim přímo připojilo. Členů skupiny bylo podle něj více než čtyřicet. „Teprve později jsem si uvědomil, proč mi drogista tak ochotně dával vše, co jsem potřeboval, taky byl na partyzány napojený,“ vysvětluje. Několikrát se také dostal do vzdáleného velkého bunkru, kde nejspíš sídlil velitel skupiny. „Ten bunkr byl hluboko v lesích, mnohem dál než náš. Ale Němci by do lesa stejně nevlezli, ti hlídkovali jen na cestách,“ tvrdí pamětník.  

Hlavním úkolem Arnošta Hrudníka jako spojky bylo ale zásobování a přenášení zpráv. Kromě toho se účastnil i několika větších akcí. Mimo jiné měli s kamarádem v plánu vyhodit do povětří most. „Vašek Trubák, který pracoval v lomu, měl přístup ke střelnému prachu. Tím jsme chtěli vyhodit most a koleje. Nakonec k tomu nedošlo, protože nebylo zřejmé, kudy bude postupovat fronta. Výbušninu jsme pak po válce museli zničit a odpálit. To byla rána, až holičovi ve vsi spadlo zrcadlo,“ usmívá se pamětník.

Na konci války se mu podařilo zajistit pro partyzánskou jednotku kulomet -Němci totiž měli v Drnovicích na fotbalovém hřišti zaparkovanou vojenskou techniku, tanky a asi obrněné vozy. Hustě pršelo a všichni vojáci byli před deštěm schovaní. Arnošt Hrudník si toho povšiml a z jednoho z tanků nebo z obrněných vozidel za deště odmontoval kulomet, který následně donesl k partyzánské jednotce. Nejspíš to provedl spolu se svým kamarádem Vaškem Trubákem. Jednalo se o dost nebezpečnou věc a bezpochyby tím riskoval život. Následně byl tento čin, jako potvrzený od svědků, zaznamenán v jeho partyzánské knížce. 

O samozřejmých věcech se nemluví

Na konci války, v květnu 1945, partyzáni vítězství řádně oslavili: „To pak byla i vodka-lavorovice celé dva dny,“ usmívá se pamětník. Potom se všichni partyzáni a jejich pomocníci vrátili domů. Arnošt Hrudník tvrdí, že jeho pomoc partyzánskému oddílu byla tak samozřejmá věc, že se o ní po skončení války ani později nikomu nezmiňoval. „Bylo to uzavřené, tak proč o tom mluvit,“ diví se. Hned po válce sice dostal osvědčení o partyzánské činnosti, a dokonce mu zůstal partyzánský průkaz, ale dokumenty pečlivě založil a nevracel se k nim. V letech 1948-1950 absolvoval základní vojenskou službu u posádky v Kolíně; i tam sloužil jako obuvník. Na vojně se seznámil se svou budoucí manželkou a po odchodu do civilu se vzali. „Ale nemyslete si, že mi tím začala nějaká mírová doba,“ žertuje. V červenci oslavili se svou paní šedesát let společného života.

V roce 1959 se Arnošt Hrudník sešel po třiatřiceti letech se svými rodiči a sourozenci ve Vídni. Setkání zprostředkovala známá rodičů, která vyhledala pana Hrudníka a pomohla mu navázat po léta přerušený kontakt. Získat výjezdní doložku nebylo snadné, pamětník byl označen za politicky nespolehlivého, protože odmítl vstoupit do KSČ. Navíc měl v polovině padesátých let administrativní potíže, protože po válce si změnil jméno z německy psaného Hrudnick na české Hrudník a údaje nesouhlasily s jeho německým rodným listem vydaným ve Vídni. Nějakou dobu se změna prošetřovala a pan Hrudník neměl doklady. Jeho opakovanou žádost o výjezd pak kdosi uzavřel: „‘Jeď si, kam chceš, ale hlavně se vrať.‘ Tak jsem jel. Viděl jsem po letech rodiče i své sourozence. Navštívil jsem je pak ve Vídni celkem dvakrát.“

Jak už bylo řečeno, svou pomoc partyzánské jednotce za války pamětník považoval za uzavřenou záležitost a nevracel se k ní. Tvrdil, že jeho příběh nebyl ničím výjimečný a že by něco podobného udělal každý, pokud by bylo třeba. Teprve v roce 1986, kdy mu byl přiznán starobní důchod, ho úřednice upozornila na možnost dostat přilepšení k penzi, protože se účastnil odboje. Tehdy si sice vyřídil administrativní náležitosti, ale na partyzánské období vzpomínal jen na přímluvu manžela své vnučky, který se o dějiny a rodinnou historii zajímá. Arnošt Hrudník zůstal naživu jako poslední z několikačlenného družstva. Proto je cenné, že se jeho vzpomínky podařilo zaznamenat a uchovat. Pan Arnošt Hrudník zemřel 7. 9. 2014. Statut válečného veterána za účast ve druhém odboji získal až po své smrti.

[1] Viz http://www.kvh.estranky.cz/clanky/hrdinove-nasi-historie/prehled-partyzanskych-jednotek-na-jizni-morave.html nebo http://www.zasvobodu.cz/news/partyzanske-jednotky-v-ceskych-zemich-prehled/