Marie Hrudníková

"Atmosféra byla velice napjatá a nám bylo úzko, to jsme poznali i na rodičích, v té kuchyni jsme se vůbec nebavili. Bratr měl pět roků. Já jsem měla deset, on je o pět let mladší. Donesla jsem sádlo a maminka dodělala koblihy. Ještě jim nabízela, protože tatínek je doprovázel, přišli pak všichni do té kuchyně a objev... Chodili a brnkali mamince a tatínkovi u ucha velkým svazkem klíčů a zase k mamince a tatínkovi: ‚Od čeho ty klíče jsou?‘ To bylo drsný, až jsme se jako děcka třásli, co se to děje. Můj pětiletý bratr se rozplakal a říkal, že ty klíče dostal na hraní od tetičky Navrátilové. To byla stará paní sousedka, která měla nepotřebný svazek klíčů a dala je našemu Jožinovi, což pochopitelně nemohli rodiče tušit, od čeho jsou, protože je dostal jako hračku. Skončili, vyjasnilo se, od čeho jsou klíče. Prohlídka probíhala i v hospodářských prostorech, tzn. ve chlévech, stodolách, kurníku atd. Přišli jsme do našeho malého dětského pokoje, kde měl bratr jako pětiletý ještě postýlku a v postýlce slamník. Dnešní generace neví, co je slamník. Hanácky jsme říkali stružok, jako současná matrace naplněná slámou, tak ten stružok byl rozpáraný. Seno z toho trčelo, takže hledali ono premonstrátské zlato i tímto drastickým způsobem, kdy byl strožok i peřinka rozpárané. Tak ještě ten zážitek s těma koblihama, sádlem a klíčema, to je můj živý zážitek, na který se nedá zapomenout, protože to ve vás prostě nějak zůstane. Ne jako zášť vůči těm lidem, ani nevím, kdo to byl, ale ta vzpomínka na tu krutost té doby vůči určité skupině lidí a že to nebylo správné. Ne jako nenávist, to nechci říct, ale prostě to, co bylo špatně, vás zaujme."

"Můj první dojem, když jsme tam přišli – vysoké hradby, kolem nichž chodili bachaři se samopaly a se psy, s vlčáky. Obcházeli to tam. Pak tam byl takovej dlouhej chodníček a něco jako vrátnice, pár metrů, možná sto, od té hradby. Dovedli nás do té vrátnice, kde jsme měli čekat. Byli jsme poučeni, co můžeme a nemůžeme, a potom jsme čekali na strýčka. A teď vidíte, jak v tom pruhovaném vězeňském oblečení přichází od hradeb v doprovodu bachaře se psem, jak ho vedou po tom chodníku. My jsme se sestrou, nám se tak stáhl... nemohly jsme promluvit. Maminka už to několikrát zažila, ale my jsme toto nejvíc vnímaly, pak už jsme byly starší a byly jsme za ním několikrát na Mírově, ale Leopoldov na nás takhle zapůsobil. Současně se strýcem tam byl zavřený Husák. Strýčka přivedli do té jakoby vrátnice, kde byly dvě mříže, mezitím ulička, v té bachař. Za jednou mříží strýček, za druhou zepředu my, mezitím ta ulička. My se nemohli pozdravit, obejmout, nesměli jsme mluvit o různých věcech. Tak jsme tam plácali něco o škole, aby nás slyšel. Hlavně nám tekly slzy a strýček nás povzbuzoval, neuvěřitelný prostě."

"My jsme třeba dodávky mlíka plnili tak, že jsme ho vykupovali za tehdy sedm korun asi od všech záhumenkářů. To byli ti drobní, co mohli mít doma prostě jednu krávu, že jo, takže my jsme to skupovali to mlíko, abysme tu dodávku splnili, aby toho tatínka nezavřeli. A následně jsme ho dávali na tu předepsanou dodávku za třetinovou cenu. Takže takoví jsme byli vesničtí boháči, jo. Tak museli jsme žít opravdu v tu dobu velmi skromně."

"Jak to dopadlo? Tak největší perličku si pamatuji, jak po dlouhém, to trvalo víc než půl dne tahle prohlídka, najednou přišel ten jeden příslušník SNB s velkým svazkem klíčů. A teď chodil, my jsme seděli na takové lavičce, takový stoleček jsme měly my děcka, on chodil s tím svazkem klíčů a střídavě tím cinkal u ucha mamince a tatínkovi a pořád chodil, odkud ty klíče jsou. My netušili prostě, nevěděli, co jsou to za klíče. Když to trvalo teda delší dobu, tak se bratr, pětiletý, rozplakal, že je dostal od sousedky, které říkal tetička Coufalová, taková stará paní, na hraní. Takže tak dopadla aféra s klíčema.

"Takže nám sebrali ty stroje do toho STS [Strojní traktorová stanice], základní stroje. Tatínek si potom následně – byli jsme pokroková rodina, pracovitá, pokroková rodina – takže následně si udělal další traktor. Já si pamatuju z dětství, jako děcko, když venku padal sníh, tak na mě děcka ve škole pokřikovaly, že padají kulaci. Takže jsem měla takový jako, psychicky to nepůsobilo moc dobře."