Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Hruška (* 1946  †︎ 2010)

• syn komunistického funkcionáře

• profesionální voják Československé lidové armády, v roce 1969 propuštěn z armády

• v roce 1971 odsouzen za napadení veřejného činitele

• 1974 – emigrace do západního Německa

• služba v cizinecké legii v letech 1975-1991

• boje v Zairu, služba v Guyaně, na Komorských ostrovech

• účastník války v Perském zálivu

• externí tlumočník české armády při vojenských cvičeních NATO

• zemřel 13. října roku 2010

Legionáři z francouzské cizinecké legie, kteří odsloužili delší čas v legiích, mají právo získat po určité době francouzské občanství. Většina Čechů, kteří za komunistického režimu sloužili v legii, toto právo využila a žijí od té doby ve Francii. Antonín Hruška se však v devadesátých letech do staré vlasti vrátil, koupil si dům nedaleko bydliště svého bratra a žije dnes ve Vižňově na Broumovsku. Když jsem kontaktoval pana Hrušku, souhlasil s rozhovorem zejména proto, že má pocit, že česká média o cizinecké legii referují velmi zkresleně. Dávají prý prostor především vojákům, kteří byli v legii jen krátce, a referují tak o legii zkresleně.

Antonín Hruška se narodil v roce 1946 v rodině komunistického funkcionáře. Jeho otec studoval v letech 1952-1955 v Moskvě, rodina se však za ním nepřestěhovala, malý Antonín otce vídával jen jednou za půl roku. Jeho otec po návratu dělal kariéru v aparátu komunistické strany, dotáhl to na vedoucího odboru oddělení na ÚV KSČ. V roce 1965 byl prý jeho kariérní postup zastaven, měl být ministrem, účastnil se prý pokusu o vnitrostranický puč. Ani rok 1968 neznamenal velký zvrat v jeho kariéře, která měla již sestupnou tendenci.

Již od páté třídy chtěl být Antonín Hruška vojákem, jeho otec ho v tomto cíli překvapivě nepodporoval. Rozhodl se studovat střední vojenskou školu v Popradu, navzdory vůli svého otce. V roce 1965 ji ukončil, ve dvaceti letech byl již poručíkem a nastoupil službu u spojařů na generálním štábu v Praze. V roce 1968 se angažoval ve společenských změnách tohoto roku, například vylepoval plakáty proti sovětské okupaci.

Esenbáci mne zmlátili

To byl jeden z hlavních důvodů, proč byl v roce 1969 přeložen do posádky v Jincích. Nezměnil však své názory a byl nakonec vyhozen z armády. Nemohl sehnat žádnou odpovědnější práci, jen zaměstnání metaře a jiné podobného druhu. Pan Hruška nakonec nastoupil do uranových dolů v Příbrami. Při jedné silniční kontrole měl incident s příslušníky SNB.

„Zastavila mne policejní hlídka, když jsem jel autem a udělali z toho útok na veřejného činitele. Esenbák věděl asi, s kým jedná, dostal jsem ránu hned, jak jsem lezl z auta. Do auta jsem kopnul a chtěl jsem jim ujet. Stejně mne pak chytli, dostal jsem takovou nakládačku, že jsem na to nikdy nezapomněl. Dostal jsem osmnáct měsíců. To bylo v roce 1971.“

Emigrace na falešné doklady

Antonín Hruška si celý trest odseděl, ve věznici si uvědomil, že v Československu ho žádná velká budoucnost nečeká a že chce utéct přes hranice na západ. K útěku se rozhodl v roce 1974. Přes známé si opatřili s kamarádem formulář výjezdní doložky, zfalšovali ho a odjeli na zájezd do východního Berlína.

V Berlíně si je podali východoněmečtí pohraničníci. Pan Hruška se již viděl, že bude znovu zatčen a odsouzen. „Měli jsme všechno udělané, ale neměli jsme tranzitní formulář – žlutou kartu – Gelbe Karte. Bylo to v neděli, zavřeli nás do takové místnosti. Najednou kamarád říká: ‚Já to zkusím.‘Začal křičet, že nám uletí letadlo do Bernu do Švýcarska. Žádný důkaz jsme neměli. Říkám: ‚To nevyjde.‘On na to: ‚Je neděle, nemají si to kde ověřit.‘Za půl hodiny přišel nějaký podplukovník, věřím tomu, že věděl, že utíkáme, podepsal nám papíry, ještě nám poslal jednoho, aby nám pomohl s kufry. Odvedl nás nahoru a popřál nám šťastnou cestu.“

Jak dosáhli toho, že se s nimi vůbec pohraničníci zabývali? „My jsme si také dětskou tiskárničkou vytiskli nápis výjezdní doložka do pasu a korunou otiskli razítko. Když jsem odevzdával v devadesátých letech pas na ambasádě ve Francii, úředníci se mohli podělat smíchy. Nemohli uvěřit, že nás na tohle pustili ven. Nám se to ještě napoprvé nepovedlo, musel jsem tak vytrhnout stránku, tím vypadla i druhá. Bez dvou stránek, to musel vědět ten chlap, co nás kontroloval.“

Zpočátku žil pan Hruška v Německu, nemohl si tam zvyknout, němčina mu šla velmi pomalu. V Německu se dozvěděl od bývalého legionáře o francouzské cizinecké legii. Ten mu poradil: „Byl jsi předtím voják, tak se tam přihlas.“ Přejel tak do nejbližšího velkého francouzského města u německých hranic – Štrasburku.

Vstup do Legie ve Štrasburku

„Sednul jsem na vlak a jel jsem do Štrasburku. Přijel jsem ráno, šel jsem ještě na kafe. Platil jsem ještě markami, ve Štrasburku to ještě šlo.“ Přihlásil se na policii, jakmile viděl policajty s francouzskou képi (čepicí), kterou bude zanedlouho také nosit. Policisté se mu smáli, protože ve Francii v té tobě šel film – komedie Cheque sans provision (pozn. Nekrytý šek), což znělo podobně jako Čech bez provize (prostředků).

„Nakonec mne zavolali, šel jsem do kasáren, tam jsem měl prohlídku a za pár dní jsem jel do Aubagne. To je taková Mekka, tam příjdete, tam to podepíšete, tam musíte projít, když odcházíte. Udělal jsem tam testy. Řekli mi: ‚Teď půjdeš na výcvik.‘Lodí na Korsiku a začalo to být těžký. Vystoupili jsme a člověk ničemu nerozuměl, teď na nás řvali a bylo to drsný. Říkal jsem si, kam jsem se to dal. Nerozumíš ničemu, buď ticho, uvidíš, jak to dopadne.“

Na Korsice prošel základním výcvikem, který byl velice tvrdý, nejen z toho důvodu, že Antonín Hruška v začátcích neuměl vůbec francouzsky. Čechů a Slováků tam bylo v té době málo, mezi nimi k žádným velkým kontaktům nedocházelo. „Dávám legii za velké plus, že nedělala žádné rozdíly, jestli to je Arab, černoch či jiná národnost.“

V sedmdesátých letech se v legii ještě nedělaly žádné jazykové zkoušky, dnes je to prý již jiné. Francouzsky se musel legionář naučit od svých kolegů. Pan Hruška chtěl po výcviku jít k parašutistům (REP – régiment étrangère parachutistes).

Asi dva roky sloužil u jednotky horských myslivců. Většinu času své více než patnáctileté služby u cizinecké legie prožil Antonín Hruška na zahraničních misích. Některé byly velice příjemné, jiné byly naopak smrtelně nebezpečné.

V roce 1979 se stal seržantem, v roce 1982 si v Džibuti po seskoku poranil páteř. Po vyléčení se již k parašutistům do REP nevrátil. Nejradši vzpomíná na svou službu v detašované jednotce na ostrově Mayotte v Komorských ostrovech. „Tam jsem se dostal snad za odměnu. To byly krásné roky.“ Na Mayotte sloužil dva roky, další dva roky sloužil ve Francouzské Guyaně. V Jižní Americe hlídali legionáři vesmírnou raketovou základnu v Courou, mezi své nejsilnější životní zážitky počítá i to, že byl jedním známým pozván na start rakety Arianne do řídícího střediska.

Mlátili to tam hlava nehlava

Pro něho osobně se nejtěžší akcí stal výsadek v Zairu v roce 1978 (dnešní Demokratické Kongo) při osvobozování hotelu Impala v Kolwezi (provincie Katanga), kde došlo k protivládnímu povstání. Protivládní rebelové obsadili důležité budovy v Kolwezi a zajali cizince – bělochy. Francie a Belgie tam poslala své vojáky, podle Antonína Hrušky bylo legionářů-parašutistů asi 400 proti zhruba desetinásobné přesile.

„Za tři dny to bylo ‚vyčištěné‘. Nedivím se, že tenkrát se tam střílelo hodně. Čtyři roty seskočily, řekli nám, že skáčeme do trávy, ale neřekli nám, že je to vysoká sloní tráva. Nevěděli jsme, kde jsme. Tam bylo asi sedm lidí mrtvých. Ještě než se člověk stačil odstrojit a vytáhnout zbraň, tak ho podřízli.

V Kolwezi měla naše rota za úkol osvobodit školu, nemocnici a hotel Impala. Děti kolem nás běhaly a skákaly, když vylezly ze školy, a říkaly, že budou parašutisté taky. Tak jsme je museli odstrkovat. Ještě se střílelo. Dostal jsem hlášení, abych přišel. V životě jsem už neviděl nic horšího jako tenkrát. Kdyby byl nějaký (rebel) vedle mne, tak jsem ho snad podřízl taky. Ve sklepě v hotelu Impala bylo 40 lidí mrtvých, bělochů. Jedna mladá žena, jak nám potom říkal doktor, měla rozříznuté břicho a vedle ní byl mrtvý plod v osmém měsíci. Pak jsem se nedivil chlapům, že to mlátili hlava nehlava. Jeden ‚snajpr‘tam měl za úkol hlídat cestu, nesměl nikdo projít. Za půl hodiny ho odvolali, protože tam bylo šest mrtvých.

Nevěděli jsme, jestli to byl rebel nebo ne. Rebelové z Katangy, když viděli, že přišla legie, tak začali utíkat, jiní se převlékali do civilu. Dali se poznat jen tak, že měli na rameni vytetovaného tygra. Pak jsme věděli, že je to on. Jejich velení byli Kubánci z Angoly a Němci z DDR. V rádiu jsme slyšeli španělštinu a němčinu. Jací byli východní Němci ‚hodní‘….“

Kolik jsi jich zabil?

Antonín Hruška nerad mluví o svých zážitcích z bojových akcí. „Nějaký války jsem udělal, ale o tom se nerado mluví. A hlavně tady (v Česku), když jsem o tom začal mluvit, tak první otázka byla: ‚Kolik jsi jich zabil?‘… Nevím. A nikdy v životě asi nebudu vědět. Ale nikdy v životě bych nezabil člověka takhle přímo před sebou. To bych nedokázal nikdy.“

Na konci své služby v legii sloužil u ženijních jednotek na základně v Aubagne, kde měl na starosti výcvik nováčků. To se psal již rok 1989, situace v Československu se měnila. Antonín Hruška se již chystal odejít z legie a uvažoval o návratu do Československa. Irák přepadl Kuvajt a vypukla válka v Perském zálivu. Jeho četa měla být nasazena v Zálivu, nechtěl ji opustit v této situaci a rozhodl se ještě podepsat službu v legiích po dobu této války. Poslední Vánoce v legiích v roce 1990 tak strávil s dalšími koaličními vojáky v Saúdské Arábii.

Bojoval jsem v Iráku

Další těžká akce pro Antonína Hrušku byla operace Pouštní bouře při osvobozování Kuvajtu. „Z bojových plynů jsme tam měli strach.“

Při této příležitosti vzpomíná pan Hruška na setkání s československými vojáky z protichemického praporu, když byl na vycházce ještě s jedním Čechem-legionářem. „Šel jsem si tam se Svobodou kupovat hodinky. My jsme byli ve francouzské uniformě a slyšíme je se bavit. Strčil jsem do něj a říkám mu francouzsky: ‚To jsou Češi.‘A on na to: ‚Jdeme k nim. Dobrý den.‘Oni na nás koukali. ‚Vy jste z Francie, aha, cizinečtí legionáři?‘Tak jsme se chvíli pobavili.

Ti (protichemický prapor) tam udělali dobrou práci. Měli jsme tam malého bílého velblouda (viz fotografie v příloze), udělali jsme mu také plynovou masku, nestačili jsme mu však masku nasadit, bylo to rychlé, když jsme se vrátili, byl mrtvý. Takže ten plyn tam byl.“

Návrat do staré vlasti

V devadesátých letech se pan Hruška přestěhoval do České republiky, koupil si ve Vižňově nedaleko Meziměstí dům, kde dodnes žije. Ještě v polovině devadesátých let se mu ozval jeho známý z doby jeho působení na Komorských ostrovech, známý „napomahač“ převratů a velitel žoldáckých armád Bob Denard, který mu nabízel dobře placený kšeft ve Rwandě. Pan Hruška odmítl. „Zbraní jsem si užil už dost.“ 

V devadesátých letech podnikal, v současnosti je již na odpočinku, jen občas tlumočí pro českou armádu při cvičení francouzských či belgických jednotek na českém území. Pociťuje jako křivdu, že v době, kdy zkoušel podnikat, že musel žádat o výmaz z výpisu rejstříku trestů za skutky, které měly podle něj politickou podstatu. Je nespokojen z rostoucího vlivu současné komunistické strany, která se podle něj měla na začátku devadesátých let zakázat. „Když vidím smát se soudruha Grebeníčka, tak bych šel snad do té legie znovu.“

Když někdo na někoho zařve, tak to není šikana.

„Psali v novinách, v Mladé frontě, že je v legii šikana. Psal jsem tam, že si ten kluk vymýšlí. Šikana není to, že někdo na někoho zařve pozor, to je prostě povel. Pomlouvá to proto, že musel utéct a že si zavřel cestu do Francie, tam je vedený jako dezertér.

Já nedám na legii dopustit, legie ze mne udělala chlapa, pomohla mi hodně, octnul jsem se ve světě sám, na to jsem nebyl odsud připravený. Dodnes si budu pamatovat svoje číslo, i kdybych se zrovna probudil.

Kde jsem žil, tak tam mám děti, samé kluky, chtěl jsem holku, nikdy se mi to nepovedlo. Mám kluka v Praze, v Džibuti, ve Francii, v Brazílii a tady ve Vižňově. Všude kluky.“