Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Ladislav Hruška (* 1915)

• narodil se 23. června 1915 v Janovicích v okrese Nový Jičín

• po absolvování gymnázia vystudoval vojenskou akademii

• po obsazení Československa odešel přes Polsko do francouzské cizinecké legie, po vypuknutí války odešel do francouzského Agde, kde byl velitelem 12. kulometné roty

• evakuován do Anglie, nastoupil k RAF, nejprve střelec, poté navigátor

• po skončení války se vrátil do Československa, pracoval u ČSA, zanedlouho se ale rozhodl k emigraci do Anglie a k návratu k RAF

Obyčejný kaprál

Já jsem jen obyčejný kaprál. Štábní kapitán jsem byl a teď jsem prý… co jsem? Podívejte se! Plukovník! Jsem rád, že sedíte v pozoru (smích).

Osvobozen od tělocviku

Narodil jsem se ve vsi Janovice v okrese Nový Jičín. Otec byl tesař a maminka byla v domácnosti. Ve dvanácti letech jsem těžce onemocněl. Nemohl jsem pohybovat klouby. Sestry mě musely vodit do školy, ale nakonec jsem se uzdravil. Na gymnázium jsem chodil v Novém Jičíně a v roce 1935 jsem odmaturoval s vyznamenáním. Poté jsem nastoupil na vojenskou akademii (i na ní jsem byl osvobozen od tělocviku), ze které jsem byl vyřazen v roce 1938 a nastoupil jsem u 48. pluku Jugoslávie v Jaroměři jako poručík. Původně jsem ale chtěl studovat medicínu.

Většina Čechů kolaborovala s komunisty

Po obsazení republiky Němci jsem nepřijal jejich řád a utekl jsem nejdřív pěšky do Polska a pak jsem se dostal do severní Afriky, kde jsem vstoupil do cizinecké legie. Naše jednotka měla základnu v Sidi Bel Abbes. Ti naši mocipáni měli nějakou smlouvu, že když vypukne válka, budeme z cizinecké legie propuštěni. Po propuštění jsem odjel do Francie a byl poslán do Agde, kde se formovala československá jednotka, a stal se velitelem 12. kulometné roty. Ve výzbroji jsme měli 10 kulometů, 4 minomety a 4 protitanková děla. Náš pluk se už bohužel na frontu nedostal. Já jsem ale v zápalu vlasteneckého cítění bojovat chtěl. Evakuovali nás z Marseille do Gibraltaru a odtud do Anglie, kde jsme byli umístěni v Liverpoolu. S klukama z roty jsme s sebou na loď vzali kulomet, kvůli německým letadlům. Prostě jsme si hráli na vojáky. To víte, byl jsem mladý důstojník a chtěl jsem taky nějakou tu slávu, a tak jsem se po příjezdu do Anglie přihlásil k RAF. To jsem ještě nevěděl, že většina Čechů jsou jen kolaboranti s komunisty.

Střelec a navigátor 311. bombardovací squadrony

Ze začátku jsem létal jako střelec, ale studoval jsem navigační příručky a svého velitele jsem požádal, jestli bych se nemohl stát navigátorem. Zpočátku nesouhlasil, ale nakonec mně to dovolil. V roce 1943 jsem byl poslán do Kanady do speciálního navigátorského kurzu, který jsem úspěšně absolvoval, a smím si za jméno psát velké N.

Bombardovat jsme létali do Německa, Itálie a později jsme se stali součástí Coastal Command a létalo se nad Atlantik a Biskajský záliv. Koncem války jsme se zúčastnili pronásledování lodi Scharnhorst – Gneisenau. Ta utíkala za nízkých mraků kanálem zpátky do Německa. Nám se ji podařilo bombardovat a z prvních fotek se zdálo, že jsme ji vyřadili z provozu, ale pak se bohužel ukázalo, že jsme trefili jen dok. Pilot za to pak dostal D.F.C. Skoro nikdo ji už nenašel a jim se nakonec podařilo doplout až do Německa.

Situace po válce nebyla vhodná k tomu v republice zůstávat

Po skončení války a návratu do Československé republiky jsem odešel z armády a díky přímluvě jednoho generála, na jehož jméno si teď bohužel nemohu vzpomenout, byl později komunisty popraven, jsem byl přijat jako navigátor k ČSA. Pak jsem se stal velitelem navigátorů a to byla chyba, protože jsem pak málo létal. Generál Janoušek mi dal za úkol napsat učebnici navigace, tak jsem udělal takovou českou verzi AP 1234. Komunisti to pak vydali, ale podepsal se pod to někdo z nich. To víte, to musíte být víc než jen obyčejný lieutenant, abyste něco takového mohl napsat.

Kdo by chtěl zůstat ve Švédsku

Několikrát jsem však letěl do Belgie nebo do Švédska, ale vždycky jsem se vrátil, protože kdo by chtěl zůstat ve Švédsku. Pak jsem konečně letěl na konferenci do Anglie, ale ten generál mi řekl, abych se vrátil, protože jinak bude mít problémy, a že mi řekne, až přijde čas odejít. Pak byl zatčen. Já jsem se ale stejně vrátil, protože jsem mu to slíbil. Díky tomu mě považovali za spolehlivého. Zůstal jsem v Anglii hned při dalším letu.

Cestou na večeři jsem řekl ostatním, že jsem si zapomněl peníze. Chtěli mi půjčit, ale já jsem trval na tom, že se pro ně vrátím. Naštěstí se mnou nikdo nešel. Sbalil jsem si věci a odešel jsem ke svým přátelům Smedleyovým. Pan Smedley pracoval na ministerstvu. Druhý den jsem se byl přihlásit na policii a ti mě zavřeli jako kriminálníka. Po propuštění jsem bydlel na jihu Londýna, kousek od ZOO. Bydlel jsem u jedné známé paní, jejíž syn byl také u RAF a byl od války stále ještě nezvěstný. Ona i její přátelé mě velmi pomohli při návratu do RAF.

Při přijímání se zjistilo, že mám zhoršený sluch, ale nakonec jsem testy prošel a byl jsem přijat jako flying lieutenant, takže jsem si pohoršil jen trochu, protože za války jsem byl squadron leader. Za pár let jsem jím byl zase. U RAF Transport command jsem byl až do odchodu do penze v roce 1970. Nejdéle jsem sloužil na Kypru.

Zapomněl jsem číst

Já jsem teď prodělal několik infarktů a nejdřív jsem vůbec nemohl mluvit. Pořád ještě nemůžu číst ani psát. Prostě jsem to zapomněl.