Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Hruška (* 1927  †︎ 2007)

• narozen 20. července 1927 v Plzni

• po válce nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích, absolvoval ji jako poručík hipomobilní baterie

• když začaly po únorovém převratu roku 1948 čistky v armádě a jeho přátelé se ztráceli ve vyšetřovnách StB, rozhodl se odejít za hranice

• útěk se mu ale nezdařil a na podzim roku 1949 byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře

• postupně prošel věznicemi v Plzni-Borech, kde byl krutě týrán, Opavou, Leopoldovem a pracovním táborem Bytíz

• také z vězení se pokoušel prostřednictvím svého otce organizovat protikomunistickou skupinu, i otec však skončil v kriminále

• na svobodu byl Luboš Hruška propuštěn na amnestii roku 1960, živil se pak v dělnických profesích

• v Plzni vybudoval meditační zahradu – Památník obětem zla

• zemřel 30. června 2007 jako plukovník ve výslužbě po těžké nemoci

Mládí

Luboš Hruška se narodil 20. července 1927 v Plzni. Měl jednoho o rok staršího bratra Jiřího. Vystudoval reálku a odmaturoval v roce 1946. Mládí za války prožil relativně klidně, ale musel například každé prázdniny dva měsíce pracovat u sedláka. Jeho otec, František Hruška byl členem Sokola a příznivcem Masaryka a podle toho své děti vychovával. Jednou se tak Luboš Hruška dostal do konfliktu s třídním učitelem při výuce státní hymny: „Když se začlo zpívat, vstal jsem a rukama jsem naznačil, ať všichni povstanou. Zapsal mě do třídní knihy, že vyrušuju, a od té doby mě pronásledoval.“ Citelnější zkušenost s válkou pro Hrušku představovala služba v Luftschutzpolizei: „V roce 1944 nás sebrali všechny ročníky 1927 středních škol do Luftschutzu. Vyučovali nás hasičema. Zastavili naše studium. Dali nám uniformy, agregáty, hasicí hadice, nákladní auta… Bydleli jsme mimo domov po školách a ubytovnách.“

Hruškův otec se za války podílel na odboji ve skupině rady Singra:„Hlavně informovali o výrobě ve Škodovce na Západ, podporovali manželky zavřených lidí v koncentráku a podobně.“ Po válce otec šéfoval zbrojovce na samopaly v Uherském Brodě a v roce 1947 byl omylem zatčen, neboť na něj padlo podezření, že předával výkresy k výrobě zbraní. Maminka Josefa pocházela z plzeňské kovárny v Doudlevicích, takže se Hruška již od svého mládí setkával s koňmi a láska k nim mu vydržela po celý život. Za války otec také koupil poblíž Tyršova mostu malý lom na písek, kde později vznikla kaple sv. Maxmiliána Kolbeho jako součást dnes již známého Památníku obětem zla, který Hruška celkem 30 let budoval po svém návratu z komunistických lágrů.

Vojenská akademie v Hranicích na Moravě a služba v armádě

Otec chtěl mít z obou synů důstojníky, a tak šel Luboš Hruška po maturitě studovat vojenskou akademii: „Bylo to proti mé vůli, protože jsem miloval přírodu a odmalička jsem se zajímal o zvířata, les atd. Tenkrát se ale rodiče poslouchali, tak jsem sklapl kufry – ‚Ano, půjdu do Hranic.‘“ Hruška si zvolil dělostřelectvo s koňmi. Při službě ve stájích, museli koně hlídat, aby se nevymočili nebo nevykáleli na zem: „Měli jsme na klacku šoufy a museli jsme to chytat. Každý měl na starost deset koňů. … Než kobyla čůrá, nejdřív vždycky vyhrbí hřbet. To poznáte předem.“

Většina kantorů tehdy pocházela ze Západu. Byl mezi nimi například i tzv. zabiják František Černota, který za války sloužil u commandos. Již před únorem 1948 však byl znát vliv komunistů: „Do každé čety dávali bolševika. Ale my jsme si z toho nic nedělali. Věděli jsme, že je to komunista – ten určitě udává, ale co nám může? Nikdo nečekal, že bude nějakej únor.“ Výcvik byl poměrně tvrdý. Důraz byl kladen především na bojovou zdatnost. Hruška školu ukončil jako poručík a vybral si hipomobilní baterii s děly a minomety taženými koňmi. Jeho působištěm se stal 48. pěší pluk v Benešově (odloučená baterie ve Vlašimi), kde strávil roky 1948–1949 jako posádkový velitel dělostřelectva. Tehdy měl i osobního koně.

K Hruškově baterii byl přidělen i jistý Vyšata, což byl jeden z komunistických donašečů. Jednou udělal ostudu v kanonýrské hospodě, jak Luboš Hruška vzpomíná: „Měli jsme první vycházku a v hospodě U Kulatý báby neměl rozum a dal si víc. Tehdy člověk nesměl udělat ostudu, protože tam neustále chodil důstojník a hlídali pořádek. Vedle mě seděl tenhle práskač. Najednou ‚štosnul‘ a zblednul. ‚Štosnul‘ podruhý – před náma seděla nóbl dáma s manželem – ‚štosnul‘ potřetí a nazvracel jí na záda. Hned byl fofr. Odvedli ho zpátky do kasáren, ale vůbec nic se mu nestalo, jelikož byl práskač, přestože tresty byly tvrdý.“

Jako velitel baterie dostal Hruška na starost 60 vojáků: „Bylo zajímavý, že až na osvětáře ani jeden z nich nebyl komunista.“ S vojáky si rozuměl dobře. Hruškův pluk dostal pro případ mobilizace přidělen úsek hranic na Šumavě (Třístoličník – Novosvětské údolí východ), pro který připravoval mobilizační plány: „Chodil jsem po hranicích a musel sám najít stanoviště pozorovatelen a palebnejch postavení, aby v případě mobilizace děla okamžitě zajížděly na určitý místa.“ Po únoru 1948 se už ale poměry měnily i v armádě. Velitelem pluku byl „bolševik jako prase“, který neustále křičel na své podřízené: „Když moji kluci viděli situaci, říkali: ‚Pane poručíku, pojďte, zdrhnem‘.“ Hruška však protestoval: „Když každej poctivej člověk z národa uteče, tak budem za chviličku sovětská gubernie.“ Nakonec je přemluvil, aby zůstali. S několika kamarády se pak pokusili založit ilegální odbojovou skupinu, ale žádnou větší akci se jim nepodařilo uskutečnit.

Brzy totiž došlo k zatčení Jiřího Válka, což byl Hruškův dobrý přítel a velitel dalšího pluku: „Říkám si, tak to je průser. Už šly hlášky, jak se zachází s vězni, zatčenými a hlavně co dělaj s oficírama na Hradčanech.“ Hruška se proto rozhodl, že se nenechá zatknout jen tak za nic a pokusil se přejít hranice na Západ.

Neúspěšný pokus o přechod hranic

Jako den útěku zvolil 31. říjen 1949 – na Dušičky: „Byly tři dny volna. Terén jsem znal, jedu. Napsal jsem si dovolenku, zfalšoval podpis velitele pluku, nasedl do vlaku a v pátek po obědě jsem vyrazil do Černý. Jel tam vláček. Kde je dneska jezero, byla trať. Nikdo mě ve vlaku nelegitimoval. Byl jsem v civilu. V kapse jsem měl nabitou pistoli. Asi čtyři hodiny jsem šel terénem – Horní Zvonková, Dolní Zvonková – a došplhal se až 100 metrů od hranic, tam začíná Schwarzenberský kanál na plavení dřeva. Byl jsem zpocenej, tak jsem skočil do kanálu, opřel kulovnici o stěnu a nabral si vodu, že se napiju.  A jak jsem začal pít, zezadu: ‚Stůj, ruce vzhůru!‘ Otočil jsem se a vidím dva esenbáky, mladý kluky, a vlčáka. Abych střílel, když oni nestříleli, to jsem nepovažoval za vhodný.“

Luboše Hrušku odvedli do Vltavice do vojenských kasáren, kde strávil svou první vězeňskou noc. Čekalo jej bohužel ještě dalších deset a půl roku v lágrech, než se opět dostal na svobodu. První cela byla ještě dost provizorní: „Kdyby člověk víc zařval, tak se ta kobka snad rozpadla. I dveře měly díru, takže bylo vidět ven.“ Když se stráže asi potřetí vyměnily, čekalo Hrušku drobné překvapení: „Koukám špehýrkou ven – můj spolužák z reálky. Zaklepal jsem na dveře: ‚Vlastíku, tady Luboš Hruška z reálky, otevři a zdrhnem. Já to tady znám.‘ Jé, ten sral strachy, kamaráde. Ani se neotočil.“

Druhý den ráno Hrušku převezli autem do brněnského Špilberku, kam do vyšetřovací vazby putovali všichni chycení důstojníci působící v třetí vojenské oblasti Brno. Měl tedy štěstí, protože jinak důstojníci většinou končili v nechvalně známém Domečku na Hradčanech, kde byli lidé často i ubiti k smrti. Na Špilberku Hrušku vyšetřovali lidé z OBZ (obranné zpravodajství). Tehdy si s nimi Hruška ještě tykal: „Ani facku jsem nedostal.“ Zůstal tam asi čtrnáct dní: „Bylo to bez kartáčku na zuby a bez ručníku a mejdla, zkrátka takovejch čtrnáct sparťanskejch dní.“ Poté už Hrušku poslali do soudní vazby na Pankrác. Začínaly mu tvrdší časy.

„18 roků těžkého žaláře za nic“

Luboš Hruška se na Pankráci ocitl na kobce s esenbákem Koubou, který se údajně podílel na převádění lidí na jižní Moravě. Nejprve se Hruška domníval, že ho na něj nasadili, protože byl až příliš přátelský: „Bachař zavřel dveře a on hned: ‚Proč tě zavřeli?‘ – řečí moře. Zkrátka byl moc zvědavej, tak jsem si říkal: ‚Ty jsi na mě nasazenej, aby se něco konkrétního dozvěděli před mým soudem.‘“ Ale v tom se mýlil: „O půlnoci se najednou odemykaj dveře kobky a oni ho přinesli v dece – totálně rozbitýho. Modrej, zelenej, hlavu rozbitou, od chodidel kompletně ztřískanej. Bachař říká: ‚Postarej se o něj.‘“ Dával mu tam alespoň studené obklady.

 Druhý den ráno se Hruškovi naskytla příležitost vidět, jak se zachází s „útěkáři“. Ze dvora se ozývalo řinčení řetězů, a tak si pod malé okénko v cele přisunul stůl a rychle vyhlédl ven: „Chodilo tam asi 12–14 vězňů zakovaných do řetězů. Byli to kluci, kteří se kdekoliv pokusili o útěk a chytli je. Nejdřív je ztloukli do němoty, přinesli do kovárny a tam zakovali do řetězů. To byl jejich trest – rok chodili zakovaný v řetězech. To dělal Čech Čechovi ve dvacátém století.“

Soudní vazba Luboše Hrušky netrvala dlouho. Dne 12. prosince 1949 byl předvolán k soudu (dva ze tří soudců byli Matoušek a Meltička). U soudu Hruška prohlásil: „Nechtěl jsem sedět na dvou židlích, jsem proti komunismu, atd. Tak mě odsoudili za to, že ‚kdybych překročil hranici, byl bych spáchal velezradu a špionáž‘. Naprosto protiprávní formule. Původní návrh na špagát změnili na 18 roků těžkýho žaláře. Za nic!“ Ani rodinu pochopitelně neminuly potíže. Otce vyhodili z práce, bratr šel k PTP.

První vězení – Bory

Po odsouzení Hrušku přemístili na tranzitní celu k jiným čerstvě odsouzeným vězňům. Osazenstvo bylo různé. Tři političtí vězni, několik trestů za rozkrádání socialistického majetku, ale i vrazi: „Všichni tam byli smutní, až najednou zezadu vyskočil malý chlapíček v hnědém oblečení, vystřihaný kolečko, přepásanej bílou šňůrou: ‚Tak pojď, chlapče, mezi nás‘ – roztáhl ruce, jak když mě vítá na svatbě. Byl to kněz Ondřej, vlastním jménem Karel Frgal, představený kláštera menších bratří františkánů v Sokolově.“ Než se naplnil transport, pobyli v tranzitní cele asi týden.

První delší stanici pro Luboše Hrušku představovalo vězení Bory. Po popravě generála Heliodora Píky tam stále panoval tvrdý režim. Poměrům ve vězení nepřidala ani aféra s poslancem Stanislavem Brojem, René Černým a bachařem Čeňkem Petelíkem. „Brzy jsem se ‚seznámil‘, protože jsem šel po chodbě a měli jsme takový čepičky, a když jste ji včas nestrhnul, když šel bachař naproti, tak vám jednu upálil, že jste chytil druhou o zeď. Tak jsem si říkal: ‚Tady to asi moc veselý nebude.‘“

Nejprve se Hruška nakrátko ocitl na cele s jedním vojínem, který neustále plakal: „Ten kluk dělal na vojně v ševcovský dílně a ukradl dva páry podrážek. Někdo mu poradil: ‚Jdi přes hranice, tím se vyhneš trestu.‘ Chudák to někde vzal přes hranice a oni ho chytli. Dostal 15 roků. Toho mi bylo líto.“ Asi po týdnu Hrušku přidělili na jinou celu, kde už byli poručík Jaroslav Dvořák, parašutista, a štábní kapitán Boris Masopust: „V rohu halda peří. Toho smradu v cele. Drali jsme od rána do večera. Kačení smradlavý peří bylo uskladněný pod oknem. Kdo nesedral normu 60 dkg peří na den – poloviční dávku jídla. Absolutně se to nedalo stihnout. Vyřešili jsme to tak, že jsme dávali na jednoho, aby měl normu a dostal celý jídlo a o to jsme se dělili.“ Zde Hruška zůstal až do podzimu roku 1950.

Korekce sadisty Brabce

Na Borech se Hruška na 14 dní dostal i do nechvalně známé korekce, kterou spravoval sadista Václav Brabec: „Šli jsme do korekce. Je tam kroucený schodiště, říkali jsme tomu Daliborka, a na posledním katru do podzemní chodby stál vězeň. Tak jsem si vždycky představoval Krista, krásnej člověk, oduševnělej, ztejranej, šedivej, utrápenej, zkrátka bylo vidět, že dostal zabrat. Byl tam asi dva měsíce. Co provedl, nevím, ale pak jsem se dozvěděl, že to byl mjr. Jan Šmíd, osobní lékař Hany Benešové. Pak jsem s ním seděl v Opavě.“

Dole začla probíhat obvyklá procedura s nově příchozími vězni: „Převzali nás dva retribučáci, ti byli k ruce strážmistrovi Brabcovi. Prohlídli nás, abychom nemohli pronést ani tuhu od tužky, cigarety nebo podobný věci. Bachař nás vrazil na cely. Mě dal na celu číslo 11. To do smrti nezapomenu, protože barák mám taky číslo 11. Chodili ve filcovejch bačkorách, abychom je neslyšeli. Byla to blbost, protože když vlez do oddělení, musel napřed odemknout katr, což už znamenalo cvaknutí zámku. Bylo tam absolutní ticho, čili to znamenalo – je tady bachař.

Tenkrát se tradovalo, že každej, kdo přišel do korekce, dostal nářez bejčákem od Brabce. Skutečně večer slyším cvaknutí, nějaké kroky a zase ticho. Asi po půl hodině zase nějaké matné zvuky. Jeden nový chlapec byl v cele vedle mě. To už bylo jasnější, když jsem slyšel odemykání sousední cely a hovor. Tak jsem vyrozuměl, že jde o to, co se říká, že nový lidi přivítá bejčákem. Za chviličku jsem slyšel křik: ‚Netlučte mě, nebijte mě‘, čili ten soused dostal. Tak jsem se na to morálně připravil. Za dalších asi dvacet minut se zacvakla sousední cela a bachař odemykal moji.

Vlezl dovnitř Brabec a za ním šel „Cikán“. Ten ale zůstal mezi dveřma a dal mezi ně nohu, aby náhodou někdo celu nemohl zacvaknout. Musel jsem podat hlášení – odsouzený číslo to a to, stav 1 atd. Brabec si to pochodoval pomaloučku okolo mě a hrozně mile, byl to hezkej chlap, se mě vyptával, proč jsem byl zavřenej, co jsem proved, proč jsme teď ‚u něj‘ – říkal ‚u mě‘ v korekci. Říkal jsem mu, co jsem měl údajně provést, a on zase s takovým klidem: ‚Tak si stáhni kalhoty, vyhrň si blůzu, ohni se.‘ V rukách neměl nic. Pod rukou jsem koukal, co se bude dít. Z nohavice vytahoval bejčák. Měl ho zavěšenej na kramličce v nohavici. A zase s klidem: ‚Aby sis pamatoval, že už to nemáš dělat‘, do mě začal bušit v místě ledvin. Do stejnýho místa. Dvě tři rány se daj ještě snést, ale když už je to potom desátá, jedenáctá… Dal mi pětadvacet ran. Zakousl jsem zuby do pysku – kdybys mě zabil, tak ode mě hlásek neuslyšíš. Dal mi pětadvacet ran a přestal. Zavřeli, odešli. Tak to bylo moje přivítaní s panem strážmistrem Brabcem.“

Toto „přivítání“ se v Hruškově případě neobešlo bez trvalých zdravotních následků: „Asi za čtyři dny jsem začal močit krev. Tak po deseti dnech mě odvezli do borský nemocnice. Bohužel mám dodnes památku, protože jsem začal mít ledvinové záchvaty. Poměrně dost často, i když už jsem se potom vrátil domů. Mám skoro půl krabičky od sirek ledvinovejch kamínků.“

Vězení v Opavě 1950–52

Na podzim roku 1950 Hruškova anabáze na Borech skončila. Čekal jej přesun do dalšího vězení, tentokrát do armádního vězení v Opavě: „Najednou slyším vyvolávat jména – Kutlvašr, Janoušek, zkrátka jména asi sedmi generálů. Pak přišly jména nižších důstojníků a nakonec bachař zavolal – Hruška. Otevřel celu a říká: ‚Sbal si všechno, najdi si svůj pytel a převleč se.‘ Koukám, že na chodbě bylo okolo 40–45 důstojníků, který jsou převlečený do uniforem. Ty uniformy, kolikrát utržená vejložka, roztrhaný. Byly to skutečně samí zápaďáci a výchoďáci, letci. Tak si říkám: ‚Co je tohle za režim, když likviduje hrdiny, kterým jsme povinovaný za osvobození od nacistů. A s těmahle chlapcema jsem se toulal 10,5 roku po kriminálech.“

Transport jel oklikou přes Písek, protože tehdy ještě existovaly skupiny, které se snažily vězně osvobozovat. Cesta se sice neobešla bez potíží, neboť poblíž Písku u Nové Hospody se jedno z aut srazilo s traktorem vyjíždějícím z pole, ale nakonec, už za tmy, autokary označené obvyklým nápisem „zájezd“ dojely do opavského vězení: „Otevřely se železný vrata, vjeli jsme na dvůr, zavřeli to za náma a vystupovat. Nějakej borskej bachař tam zařval na vězně a najednou slyšíme hlas: ‚Co tady na ně řvete, teď už jsou naši‘, zkrátka v náš prospěch. Říkáme si: ‚Co je tohle za číslo?‘ Byl to vysokej chlap (jmenoval se Malý), hlas měl jako zvon. Nakonec taky skončil v base.“ Zastání se vězni dočkali, protože se ocitli v tzv. garňácích, což byla stará vojenská vězení a tam se s generalitou pochopitelně nakládalo jinak.

Ve vojenském vězení nemuseli pracovat, obzvláště pak důstojníci, a tak se snažili vyplnit čas nějakou smysluplnou aktivitou. Jednu z nich vymyslel František Outrata a se svolením velitele věznice (škpt. Zelenka) dal dohromady pěvecký sbor: „Franta s náma nacvičil vánoční koledovou mši a my ji na Štědrý den zpívali pro kriminál. Před kriminálem se soustředilo moře lidí, poslali delegaci za velitelem a vymínili si na něm, abychom na Boží hod při otevřených oknech zpívali pro civilisty. A on to dovolil. Potom taky skončil v base.“ Ve vězení se hrály i karty, vězni se udržovali ve fyzické kondici, zřídili si i truhlárnu. Kdo chtěl, mohl se učit truhlářem. Opava zkrátka představovala ještě celkem slušné vězení.

I přesto se tehdy Hruška spolu se svým kamarádem poručíkem Vlastou Majerem pokusili o útěk: „Dozvěděli jsme se, kam vede kanál, který šel přes dvůr. Zjistili jsme si, že kanál ústí do potoka, potok že je zamřížován a zamčen visacím zámkem, čili že musíme mít pilník a hlavně pilku. Asi jednou za čtrnáct dní bylo kino. Nemusel jste jít, jen kdo chtěl. Tak jsem říkal, že já půjdu první. Vlezl jsem do kanálu. Řeknu vám, prdelka vám dělá takhle, když víte, že pár metrů od vás stojí voják a že jste útěkář a víte, co s ním dělaj. Veselo mi nebylo. Moc jsem toho neroztlouk. Hlavně když jsem párkrát praštil kladivem do majzlíku, to se v kanálu odráželo široko daleko. Mohl jsem dělat jen dvě hodiny během kina. Vydloubl jsem několik cihel. Každou chvíli někdo splách a ty sračky mně na záda. Pak jsem se vrátil na celu.“ Nic se neprozradilo, a tak šel příště Vlasta Majer. Utéct už ale nestihli. Přišel totiž další transport, tentokrát do Leopoldova.

Leopoldov: Tady všichni chcípnete!

Do leopoldovské věznice, která tehdy patřila k nejhorším v celém Československu, přijeli v létě 1952. Hruška byl umístěn na nové samovazby, které sestávaly z malých kobek. Nejprve přišlo na řadu převlékání: „Kdo měl lepší košili nebo pulovr, bachaři to klidně na sebe navlíkli: ‚Vy už to nikdy nebudete potrebovať.‘ Náčelník Bálint nás přivítal slovy: ‚Tady je pro vás likvidační tábor, tady všichni chcípnete!‘ To byl začátek opravdu likvidačního tábora. Hned ten první den s náma začli tak cvičit, že ty starý pánové – přískokem, plížením, kačení pochod – ti staří generálové, plukovníci, každej druhej nemocný srdíčko, za chvíli samozřejmě omdleli. Polili ho vodou, on se probudil – ‚Tri sta drepov!‘, neznali jinou číslovku než tri sta. To víte ten udělal tři čtyři dřepy a omdlel znova. Tak to byl začátek našeho vyhlazovacího tábora.“

Pobyt na samotkách byl opravdu tvrdý. Hruška byl zpočátku rok sám na cele: „Na celu jsme vylezli zpocený. Jak nás honili, z každýho teklo. V rohu byl kohoutek a pod tím kruh s umyvadlem a francouzský šlapací záchody. Umyvadlo bylo ze zinkovýho plechu. Bylo vycíděný jak stříbro, a když na to kápnete kapku vody, v tu ránu je matný. Každej hned pustil vodu do umyvadla, aby jsme se mohli opláchnout. Za hodinu chodil chodbař a dával školení, co můžem, co nesmíme atd. ‚Ať vás ani nenapadne umyvadlo použít. Pokud jste ho použili, tak ho vysušte.‘ Dal nám cihlovej prášek a moře hadrů: ‚Budete to cídit tak dlouho, až se bude lesknout jako psí kulky!‘ Tři tejdny trvalo, než se zinek začal lesknout.“

Kromě šikany vězně trápil i nedostatek jídla: „K obědu hrst koňskejch bobů, k večeři hrstka bramborovejch sraček. Zkrátka a dobře, za tři měsíce jsme každej shodili 25–30 kilo.“ K tomu patřilo i trvalé uzavření v malém prostoru: „Rok jsme nevylezli z cely na vycházku. Vůbec jsme neznali, co je to vzduch. Akorát v poledne zazvonili na zvon a pak jsme museli otevřít klackem maličký okýnko u stropu. Ven nebylo vůbec vidět.“ Vydržet denní režim bylo skutečně velice náročné: „Pět kroků tam, pět kroků zpátky – musíš chodit, nesmíš se zastavit, nesmíš si sednout, nesmíš si lehnout. Tak od šesti do devíti. To jste hladovej, utahanej, udřenej, takže si klucí i sedli nebo i lehli. Jenže šli do korekce a tam byla korekce ještě tvrdší. Dva dny nic k jídlu, třetí den poloviční dávka.“

Jendou Hruška musel pro bachaře něco někam přenést a náhodou viděl vězně, který byl těsně před smrtí ve speciální cele – tzv. separé, kam bachaři dávali vězně, kterých se chtěli zbavit: „Podařilo se mi tam podívat kukrem, když jsem stoprocentně věděl, že bachař není na chodbě. Viděl jsem tam člověka – to byl Gándhí. Hubenej, kost a kůže, zuboženej, zmlácenej, rozbitej. Dozvěděli jsme se, že to byl estébák, kterej začal jít proti nim. Denně ho zmlátili, denně polili ‚céčkem‘ – hasičskou hadicí, rozbili mu okýnko, čili v létě v zimě bylo okýnko beze skla. Nakonec samozřejmě umřel, oddělali ho totálně.“

Drobné „vysvobození“ z útrap Hruškovi přinesla až střevní infekce paratyfu, která zasáhla celou věznici. I bachaři už dostali strach a přivolali doktory: „Bachaři to řešili tak, že člověka posadili na záchod, a kdo se před nima vykadil, jako že má průjem, šel do izolace, a když ne, tak šel do korekce. Tak byli sprostý, že na vás koukali, jestli z vás jde voda. Většina z nás šla do izolace a to byla záchrana.“ Na ošetřovně, kde byl šéflékařem Jiří Krbec, se vězni dali trochu dohromady. Například i díky kakaovým čípkům, které jedli, dokud jim na to bachaři nepřišli: „Byly to kalorie, to je málo platný, a i dobrý byly – jako čokoláda.“

Když se Hruška dostal na ošetřovnu, potkal tam též Václava Pergnera, který mu poradil, aby nahlásil, že má hemeroidy: „Operoval mě estébák. Jestli byl dobrej, nebo jestli ho kluci zmákli, dodneška nevim. Odoperovali mně hemeroidy, který jsem neměl. Jirka Krbec mě potom nechal měsíc na ošetřovně, takže jsem dostal víc chleba a větší porci polívky. Trošku jsem se dal dohromady.“ Přestože se pak Hruška musel vrátit na nové samoty, přeci jen mu tento „odpočinek“ celkově zdravotně prospěl.

Bleskový křest

Později se Hruška konečně dostal i na celu s více lidmi. Tehdy se stala i velice zásadní událost v jeho životě: „Bylo nás tam dvanáct a mimo jiné František Šilhan, provinciál jezuitů, doktor teologie – výbornej člověk.“ Hruška ho požádal o křest. Příprava probíhala po práci:„Po šichtě jsme chodili s Frantou okolo cely. Já jsem se ptal a on mi odpovídal. Ani vězňové nevěděli, co si povídáme, poněvadž v každý cele byl někde nějakej práskač. Potom jednou v noci zazvonili: ‚Všechny věci sbalit a na chodbu‘. Franta říká: ‚Už se neuvidíme, pojď, já tě bleskově pokřtím.‘“ Za kmotra Hruškovi byl spoluvězeň plukovník Petr Duda, jeho velký přítel a patron. „Slíbil jsem si, že jestli přežiju, jednou až se vrátím z kriminálu, rád bych z naší zahrady udělal areál pro ozdravení duše člověka.“ Luboš Hruška kriminály naštěstí nakonec přežil a svůj slib dodržel. K jeho naplnění jej však čekala ještě dlouhá a strastiplná cesta.

Uranový lágr Bytíz

Další štaci na Hruškově putování po komunistických lágrech představoval tábor Bytíz na Příbramsku a těžba uranu. Zpočátku tam ještě převládali „retribučáci“ nad politickými. Toho zneužíval jeden „starší“ tábora – Jeníček, když proti sobě občas poštval jednotlivé skupiny vězňů: „Rozdal retribučákům pendreky a říká: ‚Seřežte je, to sou ty svině, co vás dostali do kriminálu.‘ Po zaměstnání byl celkem volnej pohyb po lágru. Nás byla zpočátku menšina, tak jsme se nemohli bránit. To se časem změnilo. Nakonec jsme převládali, protože retribučáky propouštěli a posílali do Německa. Když nás bylo víc, už si tak netroufali. Naopak, když jsme o někom věděli, že je práskač, tak večer, když dotyčnej přicházel, se na chodbě zhaslo, vyhodil se jistič, hodila se na něj deka a dostal pořádnej nářez. Postupně si rozmysleli, aby udávali.“

Režim na šachtě nebyl lepší než v Leopoldově. Velkou část vězňů tvořila bývalá intelektuální elita národa, takže těžba pro ně představovala dřinu, na niž nebyli zvyklí. Hruška pracoval na pátém paře na „sledné“ žíle. Nikdo se s nikým moc nezdržoval: „Tohle je vrtačka, tohle pikovačka. Vrtačka se zapíná tady a makej.“ Pracovalo se na tři směny, žádná dodatečná strava. Smolka (čistý uran) v bedýnce 30 x 30 x 30 vážila 110 až 120 kg. Vězňové bydleli v dřevěných barácích zhruba po dvanácti. Uprostřed lágru stála kuchyň a dílny na opravu bot, apod. Na „apelplac“ a sčítání se nastupovalo třikrát denně: „Málokdy jim sčítání vyšlo. V létě to ještě šlo, ale v zimě, když mrzlo, bylo patnáct pod nulou a museli jsme třeba hodinu stát na nástupišti, to už nebylo veselý.“ Stejné nástupy se konaly jako trest, když někdo utekl.

Hruška byl svědkem jednoho z útěků, který vězni uskutečnili pomocí prázdné cívky od kabelu: „Když byl kabel sundanej, kluci, kteří dělali na povrchu, si uprostřed cívky udělali lože, aby se tam vešli tři lidi. Dozvěděli se, kdy má přijet tatra pro cívku. Když vlezli dovnitř, šofér ještě s jedním a i s bachařem pomohli natlačit cívku na tatru a pak to vzali přímo do drátů. Na kraji blízko vchodu prorazili oplocení. Než se bachaři vzpamatovali, byli pryč. Venku byli jenom několik dní, protože je brzo pochytali.“ Jedním z chycených uprchlíku byl i Áda Petrovský, který se pokusil utéct celkem třikrát. Zaplatil to však životem: „Dostali jsme hlášku, že Áda dostal špagát. My jsme tomu nevěřili, ale skutečně ho popravili za třetí pokus o útěk z kriminálu. Ani nacisti nevěšeli za útěk.“

I na Bytízu se Luboš Hruška ocitl se svým dobrým kamarádem Vlastou Majerem. Ten jednou Hruškovi velice riskantně pomohl, když se dostal do korekce za to, že odmítl fárat kvůli zdraví: „Dva dni nic, třetí den poloviční jídlo. To bylo pravidlem. Byl jsem tam asi týden. S Vlastíkem Majerem jsem měl signál – vysokej hvizd. Když jsme se chtěli na lágru najít, tak jsme pohvizdovali, až jsme se našli. Ležím na podlaze, schoulenej, zima byla – už byl podzim – zmrzlej, ale nespal jsem. Najednou slyším hvízdnutí, tak jsem odpověděl. Tam bachaři nebyli. Vlastík znova hvízdnul a já znova, až jsme se identifikovali, v které cele jsem. Domeček korekce byl oplocenej ostnatým drátem a na drátech pověšený cedule: Vstup zakázán – ostřelovací pásmo! Vlastík to prostřihal, podal mi nějaký jídlo a zase zmizel. Udělal to večer při umělým osvětlení. Kdyby ho byli chytli, tak ho zastřelili. Měli na to úředně právo – ostřelovací pásmo.“

Nečekané setkání s otcem

Ani zavřený v koncentračním táboře však Luboš Hruška zcela nevzdal svůj boj proti komunistům. Pomocí civilních zaměstnanců se s Josefem Čechem pokoušel organizovat protikomunistický odboj. Venku jim pomáhal i Hruškův otec, kterému posílal dopisy s instrukcemi. To nakonec vedlo i k poněkud nechtěnému setkání: „Na každém dopisu, který jsem napsal, v pravém rohu stálo: ‚Po přečtení spal!‘ Byla ale tragédie, že otec to nespaloval, ale naopak schovával, protože z toho chtěl jednou udělat nějakou knížečku.“ Pak jednou onemocněla Hruškova civilní spojka z vězení a Hruška zariskoval. Poslal dopis po jiném člověku, kterého mu doporučil kamarád. Všechno prasklo.

To ale Hruška ještě nějakou dobu nevěděl: „Jednoho dne byl po lágru poplach, protože začli zatýkat. Zatkli nás asi osm. Strčili nás do antonu a frčíme. Nevěděli jsme kam a nakonec jsme zjistili, že jde o Ruzyň. Ticho po pěšině, nevěděl jsem, proč mě tam přivezli. Po několika dnech pro mě přišli. Začal pálit otázky. Dost dlouho jsem si nedokázal ujasnit proč, co kde prasklo, protože jsme toho měli rozdělanýho víc. Až jednou jsem slyšel vysmrkání. Je to legrační, ale můj táta, když se vysmrkal, to je jako jelen v říji, strašně silný a charakteristický. Tak si říkám: ‚To je táta.‘“

Již na počátku se Hruška rozhodl klást pasivní odpor, dokud nezjistí, o co se jedná. Při výsleších tedy stále zarytě mlčel: „Byli vzteklý. Jenže to už se netlouklo. Jinak by mě byli umlátili. Nakonec už to nevydrželi a vytáhli moje dopisy.“ Hruška však stále zapíral a tvrdil, že jde o podvrh. „Nakonec to vyřešili tak, že udělali konfrontaci táty se mnou.“ Bylo to po těch letech opravdu nečekané shledání: „Přivedli tátu, kterej byl vyhublej. On takovýhle věci dost těžko snášel. Otce posadili proti mně na židli. To víte, bylo to těžký setkání. Já už jsem seděl několik roků, táta byl dost citlivej, takže se to neubránilo od slziček.“

Hruškův otec byl jako hlavní činitel skupiny odsouzen na tři roky a skončil na Borech, kde jako inženýr v tzv. technickém komandu opisoval a překládal veřejně dostupné západní vojenské časopisy. Celkem si odseděl dva roky. Hruška a Čech už přidáno nedostali, neboť prý již měli abnormálně vysoké tresty. I stát alespoň nepřímo přiznal, že předchozí tresty byly nespravedlivé.

Leopoldov podruhé, amnestie 1960

Z Ruzyně Hrušku poslali znovu do Leopoldova: „To už jsem vlastně jel do svýho.“ Znovu pracoval na výrobě elektrických rozvaděčů pro elektrické závody. Oproti předchozímu pobytu v Leopoldově se však dostal na podstatně větší celu: „Dali mě na kobku, kde nás bylo osmdesát dva. Byly tam všeho všudy asi čtyři umyvadla a čtyři francouzský stojací záchody. Bylo to hrozný. Teď lidi chrápou. Tam jsem se přesvědčil, že se lze odnaučit chrápat. Ale je to drastický. Měli jsme tři postele nad sebou. To se viklalo. Kluky, který silně chrápali jsme dali nad sebe na trojče. Jeden dobrovolník dostal kus drátu nebo provazu, a jak někdo začal chrápat, tak s těma třema postelema trhnul. Ostatní dva měli smůlu. Po čase byli už tak zblblí, že se prakticky nevyspali, že byli skutečně bdělí i ve spánku a přestali chrápat. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu nevěřim.“

Pak se mezi vězni konečně začaly šířit zprávy o propouštění. Bylo to v roce 1960. Zvěstem nejprve příliš nevěřili: „Až jednoho dne přijely autobusy – oděvní průmysl Prostějov – přivezly nějaké oblečení. Byla to amnestie. Napřed nás zavolali do kanceláře, kde jsme museli všichni podepsat, že nebudeme mluvit o tom, jak s náma bylo zacházeno. Jinak jste neměl šanci.“ Poté nafasovali oblečení, které jim ovšem jenom propůjčili, a konečně se dostali na svobodu. Luboš Hruška se dočkal po dlouhých deseti a půl letech: „Dne 9. května 1960 nás naložili do náklaďáku a odvezli na nádraží v Leopoldově. Doprovodili nás až do vagonu, a dokonce s náma na hlavních trasách, třeba směr Praha, Bratislava, nastoupili estébáci, aby po cestě nebyly nějaký vzpoury.“

Návrat do civilu

Domů Luboš Hruška dorazil až 10. května: „Když jsem se vrátil, doma nikdo nebyl, tak jsem šel na zahradu. Na tu první cestu na mojí milovanou zahradu do smrti nezapomenu.“

Postupně nastaly pro Hrušku obvyklé starosti odpůrců režimu s hledáním zaměstnání: „Práci jsem nemohl dostat, protože když jsem řekl, že dřívější pracoviště je kriminál, tak mě nechtěli.“ Nakonec se Hruška na nějaký čas uchytil v městské vodárně ve výrobně vody: „Tam jsem dělal v pozemní četě – tankodružstvo pro ty nejblbější – podrž, přines, vykopej, zaházej.“ Všechno těžká fyzická práce s lopatou a krumpáčem. Později Hruška přešel na práci ve vodoměrné dílně. Pořád sice pracoval za malé peníze, ale tentokrát alespoň pod střechou: „Necelejch pět korun na hodinu, asi 1000 korun za měsíc.“

V téže vodárně již dříve skončil i Hruškův otec, který zde pracoval jako pomocný skladník. Bratr Jiří mezitím musel kvůli Luboši Hruškovi k PTP, kde tři roky doloval uhlí. Později Hruška pracoval také jako řidič nákladního automobilu: „Viděl jsme v tom volnost, že budu moci jezdit, ale tak slavný to nebylo. Musel jsem si sám všechno naložit, třeba auto cementu nebo písku, a pak zase složit. To byla skutečná nádeničina.“ Nakonec skončil na stavbě plzeňské kanalizační čistírny, která se stavěla 14 let. Jezdil s „vejtřaskou“, ale kvůli zdravotním problémům musel i této práce nakonec zanechat.

Památník obětem zla

Kromě zaměstnání Luboš Hruška v druhém roce po propuštění začal pracovat na splnění slibu, který sám sobě dal po křtu v Leopoldově. Pustil se do přeměny rodinné zahrady v Památník obětem zla: „Já už jsem plánoval v base, protože když máte chodit na samotce pět kroků tam, pět kroků zpátky a nemáte co dělat, tak přemejšlíte.“ Nejprve vykácel všechny stromy původního sadu vysazené v roce 1942: „Kácel jsme všechno ručně – sekerou a pilou, neměl jsem žádnou motorovku, takže to byla taky nádeničina.“ Průběžně přitom sháněl jehličiny a další potřebné dřeviny a zároveň se učil zahradním architektem. Místo dovolené jezdil na podzim a na jaře do okrasné školky v Libochovicích, kde získával potřebné dovednosti a připravoval si mateční materiál do budoucí zahrady. Tehdy také spoluzaložil Horty klub, určený pro zájemce o zahradní architekturu. V Průhonicích pak o sobotách a nedělích pravidelně pořádali přednášky. Po čtyřech měsících kurs ukončil zkouškou a získal titul zahradní architekt.

„Rozhodl jsem se, že zahrada bude ve formě křížové cesty, protože jsem nabyl přesvědčení, že každej má nějaký utrpení, nějakou bolest a je třeba se naučit s tím žít, čili nést ten svůj kříž, někdy lehčí, někdy těžší.“ S konceptem zahrady Hruškovi pomáhal i františkán páter Michal: „Byl to můj zpovědník a rádce. Přišel na myšlenku, abych nedělal ‚starou‘ křížovou cestu, která je v kostelích, protože tam jsou tři pády pod křížem. Je tam Veronika, která není historicky dokázaná. Tak říká: ‚Uděláme to podle evangelií.‘“

Páter Michal Hrušku zároveň seznámil s akademickým sochařem Romanem Podrázským, kterému Hruška nabídl, aby pro zahradu vytvořil sochy: „Hned přijel do Plzně, protože ho to lákalo. Měl už jsem rozsázený jehličiny: ‚Romane, potřeboval bych čtrnáct zastavení křížový cesty. Naprosto tě nebudu ovlivňovat.‘ Byl hluboce věřící, takže věděl, o co kráčí.“ Podrázský práci přijal: „Přijeli jsme k němu s Michalem asi po roce. Zděsili jsme se. Měl hotový čtvrtý zastavení, kde jsou takový dva hrozný ksichty. Kristus s rukama svázanýma vzadu a dva římský vojáci ho sráží k zemi, tlučou do něj – v životní velikosti.“ Hruška přitom počítal, že sochy budou podstatně menší, ale mlčel: „Nakonec jsem pochopil, co chtěl těma ksichtama říct – když se primitiv chopí moci, tak ji vždycky zneužije.“ Podrázský sochy tvořil celkem 5,5 roku.

Sám Hruška na zahradě pracoval celkem 30 let. Poslední sochu Přibíjení na kříž umístili až po listopadu 1989. „Vít Tajovský, opat ze Želiva, přišel zahradu posvětit. Bylo tady asi 20 kněží a asi 300 lidí. Zahrada se začala užívat i pro veřejnost. Dělali jsme koncerty, divadla, pásma poezie…“ Aby na účinkující nepršelo, postavili později v zahradě i malý kostelík. Byl zasvěcen sv. Maxmiliánovi Kolbemu (polský kněz, který se v Osvětimi dobrovolně vyměnil do cely smrti za otce od rodiny). Oltář a obrazy do něj vytvořil opět Roman Podrázský. V památníku se tak konají i mše svaté.

Potíže s estébáky, fízly a funkcionáři

I během budování zahrady však Hrušku neustále obtěžovali estébáci. Chodili i do zahrady a občas jej vozili k výslechům, protože se domnívali, že pokračuje v ilegální činnosti proti komunistům: „Vzpomněl jsem si na Ruzyň. Tři do mě hučeli a já držel hubu. Ty úplně řičeli vzteky. Až jednou asi po roce jsem jim řekl: ‚Pánové, víte co, vyserte se na mě, jako seru já na vás!‘ A od tý doby mě přestali tahat. Takže jsem zjistil – na hrubej pytel, hrubá záplata.“

Ještě jednou po letech si však estébáci pro Hrušku přeci jen přijeli. Bylo to někdy okolo roku 1970. Tentokrát ze zcela jiných důvodů: „Přijel chlap v kožeňáku, vodtáh mě na stanici SNB a v prvním patře ten jejich byt… Tam byl major nebo plukovník v uniformě a začal do mě hučet: ‚Víme, že máte kamarády, který zakládali v roce 1968 K 231, víme, že jste s nima byl na cele a my se mezi ně nemůžem nabourat,‘ přímo takhle. ‚Když se dozvíte něco o jejich činnosti, tady máte telefonní číslo…‘ To víte, ve mně už to začalo hučet, už jsem chtěl vyskočit. Pak si říkám, drž hubu a poslouchej.

Tak jsem si doposlech to jeho cintání a jeho sliby: ‚Víme, že chcete cestovat, slibujeme vám, že vás pustíme všude i na Západ, a víme, že děti jsou chytrý, vzdělaný, že by rády studovaly…‘ Ve mně to vřelo. Pak jsem začal já: ‚Vy jste mně zničili zdraví, vy jste mně zničili život a teď chcete, abych já svoje nejvěrnější přátele udával, práskal, dával zavírat? To je přece blbost!‘ Ten už začal rudnout, začal ně mě řvát: ‚Jestli si myslíte, že máte vyhráno, ještě daleko ne.“ Tím veškeré cestování pro Hrušku skončilo. „Já byl vždycky hrdej, že mně nikdy nenabídli spolupráci, a teď najednou už v době, kdy to bylo z našeho hlediska pro ně podělaný, najednou přijdou s touhle nabídkou.“

Potíže s režimem se pochopitelně přenesly i na Hruškovy děti, obzvláště když se jednalo o jejich studium na VŠ. Nejprve nevlastní syn Michal, kterého Hruška vyženil v roce 1962, nedostal od plzeňského výboru KSČ doporučení ke studiu do Prahy. Hruška se ovšem nezalekl a „došlápl si“ na městském výboru strany na místního funkcionáře Mévalda: „Ptám se vrátnýho: ‚Prosim vás, kdo to tady kočíruje, kdo tomu velí,‘ – ‚Co si to dovoluješ‘, začal mně tykat. Já říkám: ‚Pozor, já nejsem soudruh‘. Nakonec vyhekal, že Mévald je v prvním patře. Tak jdu do prvního patra, cedulka předseda Mévald, zaklepal jsem a vlez dovnitř – nečekal jsem na nic. Sekretářka: ‚Co si přeješ, soudruhu‘ – ‚Nejsem soudruh, potřebuju mluvit s předsedou Mévaldem.‘ – ‚On tady je, ale nepřijímá.‘ Říkám: ‚Já s ním potřebuju nutně teďko mluvit.‘ A šel jsem už proti dveřím a otevřel jsem je. Ona zatím řvala: ‚Soudruhu, já ho tam nepouštim, on tam jde sám.‘ On říká: ‚Pusť ho sem, pusť ho sem,‘ dělal ze sebe hezkýho. ‚Co si přeješ, soudruhu?‘ – ‚Já nejsem soudruh, já jsem naopak politickej vězeň. Seděl jsme 11 roků ve vašich kriminálech … a teď se dozvídám, že ten kluk, kterej se mnou nemá prakticky nic společnýho, kvůli mně má trpět, má bejt postihovanej?‘ – ‚Kde ses to dozvěděl, jaks na to přišel?‘ … ‚Viděl jsem papír na gymnáziu, kde je podepsanej váš zaměstnanec a ten to vysloveně zakazuje.‘ – ‚Jó tak soudruh je zrovna v Moskvě na školení. Tak já ti slibuju, že až se vrátí, že se to urovná.‘ … Asi po deseti dnech přišel kluk ze školy: ‚Táto, už je to vyřešený, budu přijatej na tu chemii.‘ … To je jenom ukázka, jak oni rozhodovali o bytí a nebytí člověka.“ Potíže měla i Hruškova dcera Jana, ale nakonec se jí podařilo přes dvě školy (stavební fakulta a pedagogická fakulta) dostat až na defektologii.

„Směrodatný je, aby bolševici šli do hajzlu!“

 Po listopadu se Luboš Hruška dočkal i symbolického zadostiučinění: „Byl jsem rehabilitovanej, povýšenej na plukovníka, dostali jsme takový základní odškodnění. Vypočítali, kolik bysme asi byli dostali vejplaty. Jenže to víte, já jako poručík armády, já bral 1100 korun, tak co vám dají. … Ale to není pro mě směrodatný, pro mě je směrodatný, aby bolševici šli do hajzlu, to je vůbec ze všeho nejdůležitější a udělal bych pro to všechno, kdyby tomu člověk mohl nějak přispět. Jenže bohužel ty naši dobytkové jim spíš nahrávaj, než aby je likvidovali. Topolánek furt zdůrazňuje bez komunistů, bez komunistů, ale už jim nevěřim nikomu.“

Luboš Hruška zemřel 30. června 2007.