Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., Ph.D. Petr Hruška (* 1964)

• narozen 7. června 1964 v Ostravě

• matka pamětníka pracovala na hornické poliklinice

• od dětství byl v kontaktu s drsným charakterem horníků

• v roce 1983 absolvoval Gymnázium Šmeralova v Ostravě

• vystudoval Vysokou školu báňskou

• na vojně sloužil u motostřeleckého pluku v Chebu a Karlových Varech

• odsouzen pro nekázeň k třítýdennímu pobytu ve vojenském vězení

• po amnestii pověřen službou u vojenské eskorty

• do sametové revoluce pracoval v n. p. Severomoravské vodovody a kanalizace

• v listopadu 1989 ustanoven mluvčím Občanského fóra v podniku

• po pádu komunismu vystudoval literaturu na univerzitách v Ostravě a v Brně

• za svoji tvorbu v roce 1998 získal Drážďanskou cenu lyriky

• laureát Ceny Jana Skácela (2008)

• v roce 2013 obdržel Státní cenu za literaturu

Básník, scenárista, literární historik a vědec Petr Hruška se narodil jako starší z dvojčat dne 7. června 1964 v Ostravě. Zatímco maminka pocházela z romantického kraje v okolí Máchova jezera, otec vyrostl v drsné, industriální oblasti v Kramařích u Opavy. Napětí mezi značně odlišnými životními a kulturními prostředími mělo později podstatný vliv nejen na pamětníkovu literární tvorbu, ale i na jeho postoj ke svérázné Ostravě jako takové.

Hornictví jako úděl

Než začal Petr Hruška chodit do školy, podstatnou část roku trávil s maminkou v Doksech. Rodina nicméně žila v Ostravě, kde otec pracoval jako inženýr v místním chemickém průmyslu. Maminka sloužila jako zdravotní sestra v hornické poliklinice. Petr Hruška s „hornickým živlem“ přicházel do kontaktu od raného dětství: „Postupně ve mně rostla představa, že hornictví je nějaký zvláštní rozsudek, těžký úděl a že horníci musí být kromobyčejní lidé, když to jsou schopni všechno vydržet. Zároveň jakým způsobem se v ordinacích projevovali, nebylo úplně samozřejmé. Přicházeli namnoze přiopilí, podráždění, nervózní, vzteklí, bolaví. Zničení svými nemocemi a svým životem. Projevovali se mimořádně divoce, expresivně. Nebylo žádným problémem, spíše každodenní skutečností, že se na chodbách kliniky rozléhal řev a nadávky. Kopalo se do dveří, když se horník nedostal v čas na řadu,“ vzpomíná Hruška.

Život v industriálním srdci socialistického Československa nebyl pro děti nejpřívětivějším místem. Ostravská pánev patřila v době komunismu společně se severními Čechy k nejznečištěnějších oblastem republiky. Kvůli všudypřítomnému smogu, prachu z továren a dolů nebylo možné v letních měsících v noci větrat či ven na pár hodin pověsit prádlo. Venku pak byl Petr Hruška konfrontován s lidským neštěstím zoufalých horníků, kteří byli v zajetí neúprosného pracovního cyklu a ostravské hospody. „Vylézt ven znamenalo velmi brzy narazit na ty podivné lidi. Podivní byli v tom smyslu, že na nich byla vidět únava, ošuntělost a namnoze i zlomenost, někdy opilost. Byli celí tmaví. Ne snad ani že by byli umazaní uhelným kalem a mourem, který v dole všude byl. V nich bylo cosi tmavého uvnitř. To se dalo vycítit. Dětskýma očima se to dalo i vidět. V nich byla potemnělost celé jejich existence. Celého jejich osudu, který se skládal jen ze strašlivé dřiny.“

Ostrava jako pracovní tábor

Hornické povolání bývalo v porovnání s ostatními poměrně dobře placené. Mnozí lidé se proto stěhovali do severomoravské metropole s vidinou dobrých výdělků. Migrace za prací a industriální rozvoj měly zásadní vliv na životní prostředí, ale také na atmosféru města obecně. „Do Ostravy přicházet bydlet, byl svým způsobem nonsens,“ říká Petr Hruška. „Sem chodili lidé z velkého okolí z Polska, ze Slovenska, z Haliče, z různých míst jako do pracovního tábora s představou, že si tady vydělají nějaké dobré peníze, které slibovala práce na šachtě. Ve chvíli, kdy si peníze vydělají, tak půjdou rychle pryč. Půjdou někam žít, protože tady se jenom pracuje. Tady je pracovní tábor, ve kterém se peníze vydělají. Do života se napřou až někde jinde. Někde, kde se dá dýchat, kde jsou možnosti, kde se dá slušně bydlet.“ Drtivé většině z nich se však vysněný plán nepodařilo realizovat. Těžká práce nešťastníky pohltila a jediný únik pro zmoženého člověka představovala hospoda, kde se však vydělané peníze „rozpustí“ a z pracovního cyklu není úniku. Vnitřní naštvanost, apriorní „nasranost“ horníků, jak líčí Petr Hruška, nicméně měla zdroj také v nahlédnuté komunistické ideologické lži, která na rozdíl od jejich každodenní zkušenosti dělala z Ostravy potěmkinovské město, místo „šťastné práce“ a ohromných možností.

Normalizační školství a (ne)doporučení k dalšímu studiu

První konflikt s normalizačním režimem zažil Hruška sám na sobě hned první den po nástupu do základní školy. Společně s bratrem si se zájmem prohlíželi nové učebnice a nástěnky. Když třídní učitelka zjistila, že oba již umí číst, překvapeně si zavolala rodiče, kterým ihned nevybíravě vynadala. „My jsme tomu vůbec nerozuměli,“ říká Petr Hruška, „rodiče tomu také svým způsobem rovněž nerozuměli, nicméně věděli, která bije. My jsme netušili nic, jen jsme věděli, že jsme něco provedli a to, co jsme provedli, je spojené s tím, co máme tolik rádi.“ 

Petr Hruška s bratrem nikdy nechodili do Pionýra, ale do turistického oddílu, kde se tajně ctily a aplikovaly skautské zásady. Neúčast na komunistické výchově znamenalo v 70. letech jistou formu provinění. Jednoho dne do třídy Petra Hruška přišla obávaná, zatrpklá učitelka Zajacová a udeřila na bratry, jak to, že nejsou členy komunistické mládežnické organizace. „Vy se ještě budete divit,“ vyhrožovala. Pro výchovný systém v normalizační Ostravě byla neurčitá hrozba budoucího, nespecifikovaného postihu běžným projevem práce s dětmi. V podstatě celá školní léta měl provázet neustálý uměle vytvářený pocit viny, který má blízko k atmosféře strachu, tradičnímu nástroji totalitní moci.

Petr Hruška v roce 1979 nastoupil do gymnázia Šmeralova. Společně s bratrem si lavici popsali texty Karla Kryla. Po výhrůžkách, že věc bude řešit sám ředitel, dostali za úkol lavici přetřít zelenou barvou. Hruškovi však využili příležitosti a svůj školní nábytek vyzdobili pruhy tak, aby se lavice náležitě odlišovala od ostatních. „Tady se dostávám opět k čemusi obecnějšímu, co charakterizuje klima tehdejší doby. Nejen na škole či ve městě, ale opravdu obecně. Když přišel třídní učitel na druhý den do školy, samozřejmě ihned zjistil, že lavice vypadá jako zebra. Komunisté proti zebrám neměli vůbec nic, ale problém byl, že byla jediná zebra ve stádu bílých koní a tím pádem byla jiná. Čili z toho byl další zápis, posléze dvojka z chování a zároveň vystupňování trestu, které bylo typicky komunistické,“ vypráví Petr Hruška.

Ačkoliv bratři projevovali značné studijní nadání, ani jeden nedostal doporučení ke přijímacímu řízení na vysokou školu. Jedinou nadějí, jak se dočasně vyhnout socialistické vojně plné šikany byla nepopulární Vysoká škola báňská, kam v některých případech brali i studenty bez doporučení ze střední školy. Původně Petr Hruška doufal, že pokud bude mít vynikající výsledky, po prvním roce přestoupí na studium literatury. Skvělé známky však utvrdily vedení, že je na správném místě a prorektor mu přestup nepovolil. Po čtyřech letech tedy Hruška jakýmsi existenciálním omylem absolvoval obor úprava pitné vody a stal se inženýrem.

U vojenské eskorty 

Záhy nastoupil na povinnou vojenskou službu. Po základním kurzu v Chebu byl přidělen k motostřelcům do Karlových Varů. „Poměry na vojně mi vyrazily dech. (…) Často jsem byl svědkem toho, že vojáci se ocitali opravdu na hraně života. Za službu jsem zažil několik pokusů o sebevraždu. Zažil jsem i sebevraždu vykonanou do posledního tragického důsledku, kdy se voják zastřelil na stráži, protože nebyl schopen takovou míru potupy a ponížení dále zvládat.“ V polovině vojenské služby Hruška dírou v plotě utekl do místní hospody, kde vypil několik piv. Při večerním nástupu nahlas obvinil celý vojenský systém z nelidské absurdity. Ihned byl zajištěn a odvlečen do vojenského žaláře. Poté byl pro zesměšňování armády odsouzen ke třem týdnům pobytu v nápravném zařízení. Krátce nato však byla vyhlášena amnestie a Petr Hruška se vrátil k jednotce.

Velitelé jej následně přeřadili k psychicky extrémně náročné službě u vojenské eskorty. Napříč republikou musel doprovázet nešťastníky, vojenské zběhy či jinak potrestané vojáky k výkonu trestu nebo k vojenskému soudu. Zoufalí mladí muži jej dlouhé hodiny přesvědčovali, aby je propustil, nechal je jít zpět k rodinám nebo přátelům v nouzi, což pamětník velmi těžko snášel. „Já jsem vždycky nejprve, proti předpisům, vytáhl z pistole ostré náboje a schoval jsem je do úplně jiné kapsy, aby zbraň zůstala nenabitá. Nemohl jsem totiž vyloučit, že nedojde k nějakým násilnostem, různým zápasům, soubojům a že by to všechno mohlo skončit opravdu příšerně,“ vzpomíná Hruška. K použití zbraně pamětník nikdy nemusel přistoupit.

Po pádu komunistického režimu

Po odchodu do civilu nastoupil do n. p. Severomoravské vody a kanalizace. Na podzim roku 1989 v reakci na petici Několik vět vznikla protipetice, která měla demonstrovat loajalitu KSČ. Podepsat ji měl celý pracovní kolektiv, což Hruška odmítl, kvůli čemuž dostal výpověď. Záhy ale přišla sametová revoluce a Petr Hruška se stal zástupcem Občanského fóra v podniku. Po pádu komunismu vystudoval dálkově literaturu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, disertační práci obhájil v roce 2003 na FF MU v Brně. V současné době působí v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Českou literaturu vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně a na univerzitě v Ostravě. Petr Hruška pravidelně publikuje v řadě periodik. Jeho básně byly přeloženy do několika světových jazyků. V roce 1998 získal Drážďanskou cenu lyriky, je laureát Ceny Jana Skácela. V roce 2013 obdržel Státní cenu za literaturu.