Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Hrůza (* 1931  †︎ 2024)

• narozen 5. února 1931 v Líšnici u Milevska

• vystudoval obchodní akademii v Praze, Vysokou školu obchodní

• bydlel v Salesiánském chlapeckém domově v Praze-Kobylisích, kde v dubnu 1950 prožil tzv. Akci K

• pracoval v podniku zahraničního obchodu Hop Malt, v rámci „akce 77“ přeřazen do továrny Avia Vysočany

• překládal technickou dokumentaci k letounům MiG a tlumočil ruským expertům

• v květnu 1952 zatčen Státní bezpečností, odsouzen na 15 let vězení za velezradu a špionáž

• lágry Nikolaj a Rovnost na Jáchymovsku

• 1957 – nový soudní proces, propuštěn z vězení

• pracoval v lázních v Karlově Studánce, v Lisovnách nových hmot ve Vrbně pod Pradědem, ve státním podniku Intergeo Praha

• v letech 1971–1989 byl veden jako agent StB

• v letech 1982–1989 vedoucím geologické oblasti v Mongolsku

• po sametové revoluci velvyslanecký obchodní rada v Mongolsku

Václav Hrůza se narodil 5. února 1931 ve vesnici Líšnice u Milevska. Jeho rodiče pracovali v zemědělství. Patřil jim největší statek v obci, což po komunistickém převratu vedlo k otcově stigmatizaci coby kulaka. Pamětník měl ještě mladšího bratra, který měl později hospodářství převzít.

Václav Hrůza vychodil jednotřídku v Líšnici (později byla přesunuta do vesnice Sepekov). Do měšťanské školy dojížděl do Milevska. Po dokončení povinné školní docházky absolvoval ještě roční učební kurz, který děti připravoval na přechod na střední školu.

Již ve čtrnácti letech prokázal svůj mimořádný talent na cizí jazyky. Milevsko a okolí osvobodila na jaře 1945 Rudá armáda. Ruští vojáci si zřídili hlavní štáb na dvoře rodinného statku a „čistili“ lesy od esesmanů. A chlapec jim tlumočil. Němčinu ovládal ze školy, kde za protektorátu patřila mezi povinné předměty. „A já jako drzý člověk, když jsem se musel učit němčinu, tak jsem se tajně učil i ruštinu.“ Takže když Sověti chytili německého vojáka, pamětník tlumočil z němčiny do ruštiny a zpět. Jazykové znalosti využil v životě ještě mnohokrát, přinesly mu řadu zajímavých příležitostí, ale také ho několikrát přivedly do maléru.

U pražských salesiánů

Po válce začal studovat obchodní akademii v Táboře. Na doporučení učitele angličtiny však přešel v roce 1947 do obchodní akademie v Praze-Karlíně, protože tento vzdělávací ústav se jako jediný v republice specializoval na zahraniční obchod a mezinárodní vztahy.

V hlavním městě bydlel v Salesiánském chlapeckém domově v Kobylisích, kde řeholníci připravili pro studenty výborné podmínky – včetně vlastní studovny a školního rady, který jim v případě potřeby poradil. Zařízení bylo násilně uzavřeno v dubnu 1950 při tzv. akci K, kdy příslušníci Státní bezpečnosti, Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí obsadili všechny mužské kláštery v Čechách a na Moravě, objekty zabrali a řeholníky odvezli a internovali v centralizačních střediscích. Další činnost řeholních společností byla až do roku 1989 oficiálně zakázána. Není příliš známo, že tento zásah komunistické moci negativně ovlivnil i řadu mladých lidí, kteří studovali klášterní školy nebo žili v internátech provozovaných řády. Václav Hrůza na událost vzpomíná takto: „Estébáci přišli domov zrušit a vybrat. Vnikli tam. A my jsme se staršími kluky, protože už jsme z toho měli rozum, zazdili všechny cenné věci v divadle pod sešikmené hlediště. Oni na to potom stejně přišli.“

Pracoval jsem s Rusy na migách

V roce 1950 pamětník odmaturoval. I když složil přijímací zkoušky na Vysokou školu obchodní, z kádrových důvodů ho nepřijali. Jako absolvent specializované obchodní akademie získal zaměstnání v podniku zahraničního obchodu Hop Malt (Chmel a slad), kde se mu velmi dařilo. Brzy mu nadřízení nabídli pozici zástupce podniku zahraničního obchodu v cizině. Podmínkou však bylo vstoupit do Komunistické strany Československa, což Václav Hrůza razantně odmítl. Záhy se dostavily následky – v rámci tzv. akce 77 („dobrovolný“ odchod 77 000 úředníků do výroby) jej v roce 1951 přeřadili do továrny Avia Vysočany, kde krátce pracoval jako strojní zámečník. Poté ale začali v Avii Sověti montovat letadla MiG. A protože pamětník výborně ovládal angličtinu i ruštinu, svěřili mu překladatelské oddělení – překládal technickou dokumentaci k letounům a tlumočil ruským expertům. Nová práce ho však přivedla do velkých problémů:

„Když jezdila okolo tramvaj, bylo vidět do výrobní haly, že tam staví letadlo. Jenže se to hodilo. Já buřič, kulak a nevím, co vše, jsem najednou pracoval s Rusy na migách. Netrvalo to dlouho. Měl jsem ještě jako študák pronajatý pokojík v Praze na Proseku. Otevřely se dveře, přišli tam dva pánové, revolver. Říkali: ‚Seber se, hajzle, a jdeš s náma.‘ Od té doby jsem devět let už nic jiného neviděl.“

Dne 24. května 1952 Václava Hrůzu zatkla Státní bezpečnost. V následném soudním procesu jej odsoudili na patnáct let vězení za velezradu a špionáž, které se měl dopustit na svém pracovišti. „Připočetli mi také, že jsme s kluky od salesiánů pokračovali ve skautské činnosti.“

Perzekuce postihla i jeho rodinu, zanedlouho komunisté uvěznili i pamětníkova otce, zabavili rodinný statek a matku s bratrem vystěhovali na samotu do lesa. Bratr se poté živil jako lesní dělník.

„Prací ke svobodě“

Po soudu pamětníka převezli do lágru Nikolaj na Jáchymovsku. Ani na tomto místě jej však neopustilo jeho rebelství, jak ilustruje historka o jeho příjezdu do kárného tábora: „Když nás přivezli do Jáchymova, byla tam brána a nad ní bylo napsáno: Prací k svobodě. (…) U vchodu chodil kápo se svými pomocníky. (…) A já blbec, jak jsem viděl ten nápis a byl jsem ve štrúdlu nových muklů, jsem řekl poměrně nahlas: ‚Hele, Arbeit macht frei. To mi něco připomíná, to bylo nad koncentrákem.‘ Arbeit macht frei německy znamená: Práce osvobozuje. V tom momentě ke mně přišli kápovi pomocníci, bafli mne a dostal jsem takovou nakládačku, že si to nedovedete představit. ‚Aby sis, ty hajzle, pamatoval, že takové věci se neříkají!‘“ Kvůli konfliktům s dozorci poté strávil mnoho času v korekci, na samotce byl zavřený dokonce i na Štědrý den.

Z lágru Nikolaj Václava Hrůzu přeložili do lágru Rovnost, jenž sousedil s Dolem Rovnost, kde vězni fárali a těžili uran. Všechny jáchymovské tábory se nacházely vysoko v Krušných horách a zvláště v zimním období nemohli vězni uniknout všudypřítomnému krutému chladu. V barácích měli sice kamínka, ale nedostávali dřevo na topení. Proto na šachtě kradli dřevo určené na výdřevu, zpevnění stěn štol; štípali ho na malá polínka, která se snažili propašovat do tábora.

„Nosili jsme si ze šachty domů dřevo, abychom si mohli trošku zatopit. Bachaři nás ale vždy na bráně zastavili a udělali, říkali jsme tomu, filcunk. Prohmatali nás, prohlídli, jestli něco neneseme. A dřevo nám odebírali. Tak jsme se my mukli dole v šachtě dohodli, že jim to zpříjemníme. Jak jsme si nosili domů špalíčky, tak jsme do nich navrtali díru, dole v šachtě jsme ukradli rozbušky, nacpali je do dřeva a zalepili. Když nás bachaři zase vyfilcli, zatopili si s tím. My jsme v barákách čekali, kdy to vybuchne. A taky jo, najednou se špačkárna rozletěla a bylo po...“

„Tajná abeceda“

Za pět let, která strávil ve vězení, neměl pamětník povolenu ani jednu návštěvu, ani jeden balíček. Našel si tedy alternativní způsob komunikace se svou rodinou. Zapojil se do sítě vězňů a civilních zaměstnanců, kterou organizovala účetní z Ostrova nad Ohří a manželka politického vězně Štěpánka Baloušková. Prostřednictvím této ilegální sítě se dařilo pašovat z lágrů motáky a naopak dodávat vězňům dopisy z domova i balíčky. Všechny motáky byly pečlivě kódovány s pomocí šifer a skupina dodržovala pravidla konspirace, takže nebyla prozrazena. U jejího zrodu stáli političtí vězňové Antonín Husník1 a Zdeněk Kovařík.2 Na Nikolaji se do sítě zapojil i Václav Hrůza. „Paní Štěpánka používala tajnou abecedu, nepsala si, komu co má dodat, ale třeba: ‚I má dostat 200 korun, trochu másla ten a ten moták, L má dostat…‘“

I v trestních táborech využil pamětník svou znalost cizích jazyků. Na dole totiž vykonával funkci hlavního geologa Rus a chyběl mu pomocník. Protože Václav Hrůza ruštinu ovládal, udělili mu funkci pomocného geologa. Překládal Rusovi a také odebíral vzorky uranu. Mohl se tedy relativně volně pohybovat po šachtě, čehož využíval například k pašování motáků. Vyfasoval také baterku na přilbě, zatímco ostatní vězni-horníci používali k svícení kahan. Díky tomu se mu podařil další husarský kousek:

„Jednou jsem šel starými štolami, roznášel jsem z Rovnosti na Bratrství motáky a podobně. A najednou vidím, že jdou proti mně esenbáci. Ti měli také baterky na přilbách. Říkám si: ‚Jsem zvědav, jak tohle dopadne.‘ Drze jsem šel proti nim a říkám: ‚Zdravstvujtě, tovarišči, vy kuda?‘ Oni řekli: ‚Vy russkij?‘ Říkám: ‚Nu, vot, što? A vy kak?‘ A oni: ‚No, my těper – jdem se tady podívat, kak ty naši tě…‘ Snažili se říct vězni, ťurmiki říkali. (Rusky se řekne vězení ťurma, ale termín pro vězně je zaključenyj – pozn. ed.). Já jsem je vyslechl, pochválil, zeptal jsem se, kudy jdou. Oni říkali, že tam, tak jsem zahnul na druhou stranu. Za chvilku jsem byl na druhé straně a vyfáral ven. Heleďte, mně bylo tehdy jedenadvacet, tak jsem se tím bavil.“

Václav Hrůza se několikrát pokusil z lágru uprchnout, pokaždé jej však bachaři a estébáci chytili. Poslední útěk mu nakonec přinesl kýženou svobodu, i když trochu nečekaným způsobem: „Když mne naposled chytili po útěku, tak jsem jim u výslechu říkal, že jsem utekl proto, že nikdo neposlouchal moje protesty proti tomu, že jsem neprávem zavřený, skoro bez soudu. Takže jsem chtěl utéct, abych mohl jít na ministerstvo spravedlnosti a tam se dožadovat dalšího soudu.“ Skutečně si v roce 1957 vymohl obnovení trestního řízení. Soud přehodnotil původní rozsudek a nově Václava Hrůzu odsoudil na tři roky vězení. Protože si pamětník již odseděl více než pět let, byl propuštěn.

Voják beze zbraně

V Československu platila pracovní povinnost, každý musel být zaměstnán, jinak mohl být soudně stíhán. Václav Hrůza si tedy potřeboval co nejdříve najít práci. Obešel dvaatřicet podniků, ale všude jej jako bývalého mukla odmítli. Nakonec nastoupil jako posunovač na nádraží v Praze-Vršovicích. Zanedlouho jej povolali na vojnu. Kontrarozvědka rozhodla, že je jako „protistátní zločinec“ nebezpečný, a tudíž nesmí nosit zbraň. Stal se tedy vojákem beze zbraně. Protože byl ale o sedm let starší než ostatní povolanci, učinili jej staršinou roty. Mezi jeho povinnosti patřilo zastupovat poddůstojníky, když odjeli od útvaru. Potom vydával zbraně a munici vojákům, kteří šli do stráže. Najednou nikomu nevadilo, že má přístup k celému skladu zbraní a střeliva...

Od kopáče k podnikovému obchodnímu zástupci

Když mu na podzim 1959 skončila vojenská služba, začal Václav Hrůza pracovat jako pomocný dělník u Krajského podniku pro polní a lesní meliorace v Uherském Hradišti. Byl ale ženatý a neměli s manželkou bydlení, proto v roce 1961 změnil zaměstnání a stal se kulturním referentem v lázních v Karlově Studánce, kde dostal byt. Brzy ale zasáhla místní organizace komunistické strany, že člověk s jeho minulostí nesmí tuto funkci vykonávat. Paradoxně ho přeřadili do oddělení práce a mzdy, kde působil jako referent.

V roce 1966 Václav Hrůza přešel do Lisoven nových hmot ve Vrbně pod Pradědem, kde měl na starost marketing a později export. Díky vstřícnému řediteli se mu také později podařilo dostudovat Vysokou školu obchodní. Od června roku 1969 se ale stal objektem zájmu StB.

Bral jsem to jako souboj intelektů

Po srpnové  invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 totiž Václav Hrůza spontánně roztrhal svou průkazku Svazu československo-sovětského přátelství. Poznámku o tomto gestu hněvu lze vyčíst v jeho kádrovém profilu, který je součástí jeho osobního svazku, jenž se dochoval v Archivu bezpečnostních složek. Primárně se o Václava Hrůzu ale začala Státní tajná policie zajímat především kvůli jeho stykům s tzv. devizovými cizinci, obchodními partnery, se kterými jednal na služebních cestách. Ve spise je zmiňován například Peter Coggan, zástupce firmy East Anglia Plastics.
Na první kontakt s StB si Václav Hrůza vzpomíná jen matně. Byl pozván do kanceláře kádrového pracovníka podniku Lisovny nových hmot ve Vrbně pod Pradědem a představen dvěma důstojníkům, kteří se podle něj označili za členy Celní stráže a vyzvali ho k navázání spolupráce kvůli obavám ze směřování podniku pod novým vedením. Pamětník uvádí, že zprvu jednal naivně a skutečně si myslel, že je ve spojení s celníky. Od 11. listopadu 1971 je ale ve spise již veden jako Agent StB s krycím jménem Dostál. Jeho prvotním úkolem bylo sledovat chování kolegů spojených s lety 1968-69, tzv. revizionisty nebo i jen lidmi projevujícími výhrady k srpnové okupaci. K tomu Václav Hrůza říká: „Měl jsem snahu, abych jim nikdy v životě neřekl něco, co by mohlo někomu nebo fabrice nebo národu škodit. Chtěl jsem si zachovat vědomí, že s nimi v žádném případě spolupracovat nebudu. Bral jsem to jako souboj intelektů. Můj a jejich. A říkal jsem si, že přece musím zvítězit. To není možný, aby mě dostali. A z toho  [spisu] jsem zjistil, že mě skutečně nedostali. Nikdy jsem jim neřekl nic, co by jim vyhovovalo a když si přečtete moji ručně psanou zprávu, tak tam je prakticky tvrdá kritika tehdejšího režimu.“
Kontakty nabyly na četnosti především od doby, kdy Václav Hrůza změnil zaměstnání. V prostějovské pobočce Intergeo Praha (podnik pro geologickou a těžební činnost v zahraničí) pracoval od roku 1979 a v roce 1982 ho podnik vyslal jako vedoucího geologické oblasti do Mongolska, kde působil až do roku 1989. Během těchto let podnikl cesty do Súdánu, Vietnamu, Tanzánie nebo Iránu. V jeho spise je z těchto cest řada agenturních zpráv, ke kterým ale má výhrady. Ačkoliv je pod každou poznámka velícího důstojníka StB, že se jedná o přepis z magnetofonové pásky, Václav Hrůza si údajně vymínil, že bude zprávy ze zahraničních cest podávat psané ručně. „Neuvědomil jsem si, že já nemám žádnou možnost, kdežto oni mají všechny. Mají možnost přepsat si cokoliv na stroji, udělat si to posvém, nahrát si něco, co vůbec neexistovalo, kdežto já se nemůžu nikdy v životě dozvědět, co oni píšou a tudíž se nemůžu bránit. To jsem podcenil. To je moje nesmírná chyba,“ přiznává. Dodává také, že jeho agenturní zprávy jsou složené z výpovědí různých lidí, čímž naznačuje domněnku o manipulaci zpráv řídícím důstojníkem a také důrazně odmítá, že by byl někdy za svou činnost honorován, jak o tom svědčí složka finančního ohodnocení.
„Měl jsem strach, aby žena nepřišla o místo ve škole. [Na setkáních] se ptali, jestli žena učí... Kolikrát mi i později připomínali, jestli jsou moji synové na vysoké. Oba byli nesmírně talentovaní, tak jsem samozřejmě nechtěl, aby o [ tu šanci] přišli a žena o místo,“ uzavírá a jmenuje pohnutky, které ho k vědomé spolupráci s StB vedly.

Roku 1989 se Václav Hrůza vrátil do vlasti a byl povýšen na zástupce ředitele obchodní skupiny. V této funkci zajišťoval aktivity Intergea nejen v Mongolsku, ale i ve Vietnamu, Tanzanii, SSSR a dalších zemích.

Po sametové revoluci se Václav Hrůza znovu vrátil do Mongolska jako velvyslanecký obchodní rada Československé republiky. Seznámil se zde se svou třetí ženou, která pracovala jako tlumočnice. Když v roce 2002 odešel do důchodu, společně se s manželkou odstěhovali do Čech. Nyní žije v Prostějově.

BOUŠKA, Tomáš. Antonín Husník. In: Političtí vězni [online]. Praha, 2012 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: http://www.politictivezni.cz/antonin-husnik.html

BOUŠKA, Tomáš. Zdeněk Kovařík. In: Političtí vězni [online]. Praha, 2012 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: http://www.politictivezni.cz/rozhovor-se-zdenkem-kovarikem.html