„Byli jsme tři. Jeden měl za úkol hadr do pusy, druhej měl za úkol ruce a zbraň jo, no a třetí položit. To bylo všechno. A když jsme ho potom vedli, tak mě jenom prosil, abysme ho nezastřelili.“
„My jsme taky, když jsme měli toho majora Stroganova, tak on nás posílal pro jazyk. Víte, co je to? To je prostě pro zajatce, ale důstojník, a když ne důstojník, tak aspoň voják. Tak taky, jsme vždycky byli tři čtyři dny, jsme koukali, kde ty německý vojáci jsou, a když jsme viděli, že některej chodí nějak často tam, tak tam jsme se na něj naměřili a že ho chytnem. Tak jsme měli za úkol: jeden strčit do pusy hadr, druhej chytit za ruce, zbraň a třetí hned na zem. No tak to my jsme měli štěstí, že jsme chytli zrovna důstojníka. Pomalu zase, to nejde vzít a utíkat, to nejde. Prostě jsme museli zase všelijak jít, abychom se tam odtud dostali s ním. A on prostě prosil: nezabíjte, nezabíjejte. Já jsem říkal: ,My tě zabíjet nebudem. Člověče, co bysme tě zabíjeli.‘ No tak jsme ho tam přivedli, oni si ho vyslechli, pak ho dali do zajetí do lágru.“
„A tam mám jeden zážitek z Nízkejch Tater, protože jsme se tam zakopali a byl příkaz, že asi tři nebo čtyři dni se budem připravovat na ty města dvě – ten Mikuláš. No tak jo. Člověk říká, v Tatrách, jak se zakopu. Tak jsem se zakopal a za takovejch půl hodiny už jsem byl takhle ve vodě. Už jsem nemohl vylézt, protože nás měli Němci jak na dlani. Jak bych bejval vystrčil hlavu, tak by bylo po mně. No tak jsme tam byli, nevím, asi čtrnáct dní.“
„S Ukrajincema jsme vycházeli dobře, voni kradli, to je jasný. A Ukrajinci dopadli tak, že u nás museli dělat. My jsme třeba neměli žádný, protože nás bylo dost, ale Ukrajinci chodili k Čechům dělat, třeba s koňma jezdili, na pole jezdili, na chmelnice jezdili.“
„Odstřelovače jak jsou, tak najednou vidím, že Tonda Tengrelů byl zabitej odstřelovačem. Říkám: ty parchante, kde můžeš bejt? Že tak na něj jsi viděl a že jsi ho hned to. Tak jsem říkal: že by byl na stromě? To přeci ne. On byl na takovým přehledným kopečku a tam jsem začal na ten kopeček pálit, tam jsem pálil, a pak už nebylo vidět, že by tam ten odstřelovač byl.“
„Co vám budu povídat, se musím dneska přiznat, že první den jsem brečel jak malej kluk. Dovedete si to představit, když jste nestřílel nikdá. Teď už to umíte a teď vás tam daj. Jo a tady a tady a tady a támhle toho zastřelej. Co ten první den znamená? Ten znamená moc. No a pak už si na to nějak zvyknete, protože už nemůžete dozadu couvnout, musíte jít furt dopředu.“
Nakonec se to zvrhlo k tomu, před čím jsme utíkali
poručík v. v. Vladimír Hryzbil
zdroj: Ze svatební fotografie p. Hryzbila. Poskytnutá během natáčení.
zdroj: Ze svatební fotografie p. Hryzbila. Poskytnutá během natáčení.
Stáhnout obrázek
Vladimír Hryzbil se narodil 2. března 1925 ve vesnici Moldava na Volyni. Takřka od malička se věnoval hospodaření na rodinném statku. Otec pamětníka Josef prožil těžké chvíle během první světové války, kde byl celých sedm let. Byl tak jistě rád, že může po válce v poklidu hospodařit a založit rodinu. Josef Hryzbil byl velký vlastenec a Československo pro něho znamenalo všechno, ve stejném duchu vychovával i své děti. Vladimír si tedy od raného dětství pěstoval silné pouto k československému státu. Chodil do Sokola, stal se členem místního sboru dobrovolných hasičů. Konec klidného života přinesla okupace Volyně Sovětským svazem v roce 1939 a následná okupace nacistická. Vladimír Hrzybil roku 1944 vstoupil do československé armády. Prodělal výcvik v Rumunsku, po němž sloužil u rozvědného oddílu. Podílel se na osvobozování Československa, bojoval na Dukle, kde byl raněn. Po skončení války se usadil na Žatecku, zde se i oženil. Znovu zažil kolektivizaci, tentokrát provedenou československými komunisty. Jako odpůrce kolektivizace a syn zarytého odpůrce režimu měl jak on, tak jeho syn problémy s komunistickým režimem.
Zemřel 19.5. 2017.
