Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hryzlík (* 1927)

• narozen v roce 1927 v Zábřehu na Moravě

• za protektorátu nasazen na práci do válečné výroby v Přerově

• v roce 1946 dokončil obchodní akademii

• v roce 1948 odmítl nabídku vstoupit do KSČ

• kvůli tomu většinu života vykonával dělnické profese bez možnosti postupu v kariéře

• v 50. letech pracoval v podniku Waltrovka

• při politických prověrkách vyjádřil nesouhlas s okupací sovětskými vojsky

Když Jiří Hryzlík v roce 1948 dostal nabídku vstoupit do KSČ, odmítl. Hlavní důvod byl tak trochu romantický: zamiloval se do dívky, jejíž otec byl funkcionářem Československé strany národně socialistické. Tak to bral tak, že se nehodí, aby se jako jeho budoucí zeť dal ke komunistům. Pak litoval. Je přesvědčený, že se stranickou legitimací by jeho život byl jednodušší. Zatímco jeho bývalí spolužáci z akademie dělali kariéru, 
on dřel jako dělník v továrně Waltrovka a nemohl ani na dovolenou do zahraničí.

Za první republiky byla rodina Hryzlíkových vážená, Jan Hryzlík byl ředitelem Středomoravských elektráren v Přerově, paní Emílie se starala o domácnost. Když se jim k dceři narodil syn Jiří, psal se rok 1927. Žili v hezkém domě, koupili si auto značky Praga, což tehdy něco znamenalo. Ani za protektorátu se jim nic zlého nepřihodilo. „Kousek od našeho bytu v Přerově byla kasárna, ale když jste Němcům neškodili a neprovokovali 
je, dali v podstatě pokoj,“ říká pamětník.

Studoval obchodní akademii, ale když Němci uzavřeli české školy, musel jít pracovat do válečné výroby v přerovském podniku Optika. Vyráběl součástky k dalekohledům pro pušky a ponorky. Válku zaznamenával jen letmo, například tím, že jeden ze spolužáků jednoho dne nepřišel do školy. „My tehdy nevěděli, že je Žid. Netušili jsme, co se děje. Nikdo nám nic neříkal. Učitelé a rodiče asi věděli, ale nemluvili s námi o tom, abychom někde blbě nekecali,“ domnívá se Jiří Hryzlík.

Hrůzy války poznal až na jejím konci. Sovětská vojska už byla blízko Přerova, a tak přerovští radní 1. května 1945 vyvěsili ve městě české vlajky. „Němci na ně vlítli a asi třicet těch pohlavárů za městem popravili. Měli jsme tak ve městě vlastně dvě revoluce, 1. května a pak 8. května 1945,“ říká. Pár dní poté sledoval, jak lidé pokryli přerovské náměstí rozbitými sklenicemi a donutili Němce, aby po střepech bosí běhali: „Byli to němečtí civilisté, kteří nestačili utéct. To bylo ošklivý. Na vlastní oči jsem to viděl. Nikdo se jich nezastal. Byla to taková euforie, že by lidé snad umlátili každého, kdo by se postavil proti. Lidé jsou zlí na té i na té druhé straně.“

Šrouboval jsem ve Waltrovce

V roce 1946 Jiří Hryzlík dokončil obchodní akademii. Přestěhoval se do Prahy, otec mu sehnal místo ve Středočeských elektrárnách. V roce 1948 tam komunisté začali zaměstnancům nabízet vstup do KSČ. Odmítl. Chodil tehdy se slečnou, svou budoucí ženou, jejíž otec, Antonín Kroha, byl funkcionářem Československé strany národně socialistické. U nich doma se myšlenky této strany braly jako samozřejmé, a tak mu připadalo nevhodné vstoupit do KSČ. Říká k tomuto svému rozhodnutí zvláštní větu: „Udělal jsem chybu. Pak se to se mnou táhlo celý život.“ 

To, že do komunistické strany nevstoupil, nepovažuje za projev odvahy a svobodné vůle, ale za špatný krok. „Už na vojně jsem poznal, že to byla chyba. Kluci z roty dostali frčku během tři čtvrtě roku, já až dva měsíce předtím, než jsem šel do civilu. Já byl nespolehlivý. Spolužáci z akademie, kteří do KSČ vstoupili, dělali kariéry, jeden byl ředitel, další náměstek. Já byl furt dole a šrouboval jsem ve Waltrovce,“ dodává pamětník.

Do pražské továrny Waltrovka vstoupil v rámci akce s názvem „77 500“, během níž se komunisté rozhodli udělat dělníky ze sedmdesáti sedmi tisíc pěti set lidí, kteří do té doby pracovali na úřadech nebo jako živnostníci. Tisíce jich tehdy nastoupily do Waltrovky. 
Jiří Hryzlík byl mezi nimi, potřeboval se nějak živit, a tak šel pracovat jako dělník. Spolu s ním u strojů stáli holiči, prodavači, malíři či doktoři práv. Začátky pro něj byly těžké: „Hrozná, smradlavá místnost nacpaná stroji. Já ani netušil, jak se na nich pracuje. Instruoval nás nějaký obr, komunista, náhodou se jmenoval Gottwald. Takový špinavý prevít. Přivedl mě k nějakému stroji a já vůbec netušil, co to je.“

Měnová reforma nebude, říkali

Později přešel pracovat do části Waltrovky, které se říkalo Írán hala. Byla to obrovská dílna plná strojů, které byly původně určeny pro vývoz do Íránu, z něhož však sešlo. Vyučil se na soustružníka a práce ho začala bavit. Říká, že ve Waltrovce potkal řadu slušných a poctivých lidí a také si tam dobře vydělával. Když začala v padesátých letech válka v Koreji, pracovalo se tam na vojenské výrobě dnem i nocí. Pamětník dělal dvanáctihodinové směny a vydělával kolem čtyř tisíc měsíčně, což tehdy byly velké peníze. Ve Waltrovce se vyráběly součástky do letadel, takže po dílně běžně chodila stráž se zbraněmi a podnik hlídali vojáci s kulomety.

Ve Waltrovce Jiří Hryzlík zažil měnovou reformu. „Po dílně chodil chlap a ujišťoval nás, že strana a vláda, tehdy byla nejdříve strana a pak vláda, nic takového neplánují. A do rána byla měnová reforma. To byl ošklivý podraz,“ říká.

V padesátých letech se pamětník snažil politiku nevnímat, ale moc to nešlo. Rodinu jeho otce vyhnali z jejich statku. Jeho sestra byla provdaná za architekta, který v Přerově v době mezi koncem protektorátu a začátkem komunismu založil firmu a postavil několik domů. V padesátých letech skončil v uranových dolech. Pamětníkova sestra zůstala sama, bez příjmů, s pěti dětmi. Živil ji tehdy jeho otec Jan Hryzlík a pomáhala celá rodina. Když se architekt z uranových dolů vrátil, byl těžce nemocný a brzy zemřel. „Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Neptal jsem se, jak se tam měl, co tam dělal. Myslím, že to bylo příliš bolestné téma,“ říká pamětník.

Přesto vůči komunistům necítí nenávist, bral je spíše jako nutné zlo, kterého schopní lidé uměli využít ke svému prospěchu. „Kdybych byl chytřejší a šel k nim, někam bych to dotáhl. Je totiž rozdíl být komunista a být u komunistů. Já bych dneska rád věděl, kolik lidí tenkrát bylo u komunistů a kolik z nich byli opravdu komunisti. Myslím, že u komunistů byla drtivá většina. Byla to záchrana, a kdo se chtěl někam dostat, musel mít červenou legitimaci. Jestli jim věřil nebo nevěřil, na to se ho nikdo neptal. Absolvoval pár schůzí, něco okecal, něco si přečetl a to stačilo, aby z něj najednou byl náměstek,“ říká Jiří Hryzlík. Při setkáních se spolužáky z obchodní akademie se styděl, že je dělník, zatímco ostatní měli mnohem prestižnější povolání.

Cvičení? Ne, okupace!

V roce 1962 musel pamětník z Waltrovky ze zdravotních důvodů odejít. Litoval, tehdy už tam totiž pracoval v moderním, příjemném prostředí a práce mu šla od ruky. Při každém vstupu do dalšího zaměstnání byl problém, že má v posudku napsáno: Odmítl vstoupit do komunistické strany. Nepomohl si ani tím, že při politických prověrkách po roce 1968 uvedl, že nesouhlasí se vstupem sovětských vojsk: „Řekl jsem, že si myslím, že 
se vše dá řešit politicky, ne tanky. Tak jsem si zase zavařil.“ Na okupaci vzpomíná nerad, když se s manželkou autem vraceli z chaty, potkávali tanky. Zpočátku si myslel, že jde o cvičení, a vůbec netušil, že Praha je už obsazená.

Za normalizace pamětník pracoval v podnicích Zelenina, Armabeton, Autodružstvo, Včela, Bytové družstvo a nakonec postoupil na pozici podnikový kontrolor společnosti Klenoty. Z ní odešel v roce 1987 do penze. Listopadovou revoluci v roce 1989 přivítal, chodil na demonstrace. To období označuje za čas velké euforie a radosti. „Prostě radost z toho, že komunisté šli od válu. I když pro mě se nic nezměnilo. Už jsem byl v penzi a občas jsem si něco přivydělal na brigádě. Mám slušný důchod, svůj byt, nestrádám,“ říká Jiří Hryzlík.

Mrzí jej pouze to, že Waltrovka, ve které strávil více než deset let svého života, už neexistuje. Když továrnu bourali, byl se tam podívat a přiznává, že se rozbrečel: „Nestydím se za to. I když to byla těžká práce, měl jsem to tam rád. Je mi líto, že byla zlikvidována továrna, která měla tak velké jméno a živila tisíce lidí.“