Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Hubáček (* 1923)

• narozen 22. srpna 1923 v Bělé na Hlučínsku

• dne 14. dubna 1942 narukoval do wehrmachtu a byl jako řidič přidělen k 1. rotě /1. oddílu/ Luftnachrichten-Regiment 22

• u Smolenska byl náhodně přítomen u exhumace hrobů v katyňském lese

• při sovětské letní ofenzivě (operace Bagration) odvážel u města Orša německé raněné

• ve městě Goldap pracoval na zničení Göringova hlavního stanu a letiště

• při bojích na západní frontě byl u Neukirchenu zajat Američany

• prošel zajateckým táborem u Štrasburku a v Compiègne

• dobrovolně vstoupil do československého vojska, kde jako řidič jezdil pro UNNRu

• v roce 1948 byl povolán na vojnu, kde osm měsíců pracoval jako horník v OKD Kladno

• v současnosti žije v obci Hať (okr. Opava)

Bedřich Hubáček se narodil v roce 1923 v obci Bělá na Hlučínsku. Tato oblast patřila od roku 1742 po rakousko-pruském válečném konfliktu více než jedno a půl století Prusku. K Československu byla přidělena až po Versailleské smlouvě v roce 1919. Lidé tam mluvili vesměs tzv. moravštinou nebo němčinou. Otec pamětníka František Hubáček pocházel z Uherského Hradiště a do Bělé se dostal s vojenskou posádkou, která měla v roce 1920 za úkol zábor tohoto území. V obci se seznámil s Marii Dombkovou a už tam zůstal.

První příznaky budoucího válečného konfliktu

Dětství prožil Bedřich Hubáček v Bělé. Tam byl také svědkem událostí roku 1938, které tak silně poznamenaly československé dějiny. Začalo to květnovou částečnou mobilizací, při které ze strachu z budoucího konfliktu všichni obyvatelé obce utekli do Německa. Jediný, kdo zůstal, byli Hubáčkovi spolu s další rodinou. Za týden se situace uklidnila a lidé se vrátili zpět. Horší ale byla zářijová všeobecná mobilizace a následné obsazení pohraničí. „To už bylo jinačí. Bylo to ostřejší.“ Při mobilizaci opět všichni obyvatelé utekli. Zakrátko se ale znovu vrátili a po mnichovské dohodě někteří z nich dávali velmi silně najevo nesouhlas s československým smýšlením rodiny Hubáčků. Těm nezbývalo nic jiného než utéct do blízkých Dobroslavic, které se nacházely za novými hranicemi. Takto na to dnes vzpomíná Bedřich Hubáček: „Němci přišli a už to obsadili až po tu Opavici. My jsme měli strach. Co teď bude? Potom ti obyvatelé z Bělé, co byli zažraní Němci, tak přišli na pole. To byl nějaký Kocůr, Lasák a Kocůrek. Ty tři osoby tam přišly, jak jsme orali. Tak oni: ,Prrr! Zastav!‘ Já jsem tam stál s tím bičem a táta zastavil. Ty krávy, jak jim odemkli ty brca, tak vzal to dřevo, a kdyby nás chtěli bít, tak že tím bercem se bude ohánět. Oni: ,Tak kde máš Masaryka? Kde máš Beneše? Ty Čechu.‘ A už šlo do tuhého. Ale jak táta vzal to brco, tak oni se báli a z toho pole odešli. Jak odešli, tak jsme zapřáhli a dál jsme orali. A za chvíli přiběhla máma s dcerkama na to pole. ,Ježíšmarijá, Francek, utíkejte! Oni nás chtějí pozabíjet.‘ Oni potom hledali i u nás doma a chtěli nás tam zrubat a kdo ví co ještě. Tak jsme všichni utekli. Doma nebyl nikdo, jen stařenka tam zůstala.“ Nový starosta Bělé jim za týden poslal vzkaz, ať se vrátí, že už se situace uklidnila. „My jsme se potom přistěhovali zpátky a potom už byl klid.“

V té době Bedřich právě dokončil měšťanku v Píšti a chystal se do učení. To mu však na pracovním úřadě zakázali, protože si musel, tak jako všichni, nejprve odpracovat rok v zemědělství. „Každý musel mít odpracovaný rok v zemědělství a potom se mohl jít učit.“ Byl tedy s kamarádem přiřazen k sedlákovi do Hlubčic (dnes Głubczyce). Ten je ale hrubě využíval. Denně museli pracovat od čtyř ráno do devíti večer a nedostávali žádné slíbené odměny. Po půl roce raději utekli a ani přes naléhání sedláka se už zpět nevrátili. Nakonec se Bedřich přece jen dostal do učení na koláře v Píšti.

Vstup do wehrmachtu

Hlučínsko bylo na rozdíl od ostatních zabraných území připojeno přímo k Třetí říši. Místní muži tak byli automaticky povoláváni do wehrmachtu. Po povolávacím rozkazu narukoval ve městě Cosel v dubnu 1942 i Bedřich Hubáček. „Čtrnáctého dubna jsem narukoval do města Cosel v Polsku. Tam nás oblékli a tak. Týden jsme tam byli. Já jak jsem narukoval, tak jsem domů napsal, pohled. Kde jsem a jak jsem dojel. Já jsem to neuměl po německy, tak jsem to napsal česky. Na druhý den, jak jsme měli v kasárnách nástup, tak se důstojník zeptal, kdo z Bělé napsal pohled. Žádnej se nehlásil, protože jsem tam byl z Bělé sám. ,Kdo to psal?!‘ Podruhé, potřetí. Tak jsem se musel přihlásit, že já. On mi říká: ,Jak to že jste to psal polsky?‘ – ,To není polsky, to je česky.‘ – ,Tu se polsky psát nebude.‘ Tak mi to vzal a roztrhal mi to.“

Z Coselu byl poslán k městu Opole do Birkenthalu, kde prošel velmi tvrdým dvouměsíčním výcvikem. O to těžším, že měl velké problémy s německou řečí. Po výcviku byl jako řidič přiřazen k 1. rotě /1. oddílu/ Luftnachrichten-Regiment 22 a poslán na frontu u Smolenska.

Na východní frontě

Ve Smolensku pracoval na opravách letiště. Vzpomíná, že nasazení na východní frontě vzhledem ke svému věku nějak moc neprožíval. Horší to bylo se staršími vojáky, které doma čekaly rodiny. „Já jsem byl mladý a mně to bylo jedno. Já jsem si myslel, že to tak musí být. Ti starší, co tam byli, tak ti už to brali vážně. Oni je často degradovali. To nebylo tak lehký, všichni nebyli pro Hitlera. Ti Rakušáci, ti byli hodně proti Hitlerovi.“

Někdy kolem srpna 1943 byla zjištěna porucha na telefonní lince mezi Smolenskem a Orší. Na opravu byla určena četa, kterou na místo odvezl Bedřich Hubáček. Sám měl při opravách dost času, a tak se šel s dalším řidičem podívat do lesa, kde se pohybovali muži v bílých pláštích. Jednalo se o katyňský les, kde zrovna lidé z Červeného kříže exhumovali polské zajatce zavražděné sovětskou NKVD. To, co tam uviděl, si pamětník zapamatoval na celý život: „A tak my jsme přišli k bráně a tam stál kapitán se samopalem. Prý: ,Kam chcete?‘ A my mu řekli, jestli bysme se tam nemohli podívat. A on říká: ,Já sem nemám nikoho pustit.‘ – ,My tu vedle dáváme telefon, jestli bysme na chvíli nemohli mrknout.‘ Poprosili jsme ho, aby nás pustil. My jsme tam přišli a tam samí takoví doktoři v bílých frakách, červený kříž na rukávech. My tak posloucháme, mysleli jsme, že jsou to Rusové nebo co, ale mluvili německy. To byli samí Němci. A přijdeme kousek dál a tam takový velký otvor. Tak možná deset metrů široký a třicet metrů dlouhý. To byl takový velký hrob. To měli odkrytý. Ten bagr jim odkryl ten písek. A to tam leželo jak ty ryby, jak šproty. Tak ty mrtvoly tam tak ležely. Jeden na druhým. Oni měli takové dlouhé tyčky a ty vždycky zaháčili za ty hadry nebo za ten pásek a vytáhli toho vojáka navrch. A tam zase byli jiní dva a ti mu vytahovali z kapes, co tam měl. Doklady a věci, co ještě měli při sobě. Nože nebo něco jiného. Tak jim to povytahovali a dávali to do takových ušitých pytlíčků. Každému to tam dávali. Na druhé straně byly také vykopané hroby. Vždycky taková řada vykopaná bagrem a tam je zase znova pochovali.“

To už se ale blížila sovětská ofenziva nebo také operace Suvorov a německá vojska začala ustupovat. Bedřich Hubáček se tak za svou jednotkou dostal do vesnice Tivoli u Minsku.

V červnu 1944 byl Bedřich Hubáček poslán pro auto do Minsku. Při zpáteční cestě byl zastaven polní policií, a protože neměl cestovní průkaz, byl poslán s cizí jednotkou na odvoz raněných u města Orša. V té době totiž začínala sovětská letní ofenziva (operace Bagration) a Němci ani nestačili odvážet své raněné. „Tam bylo zmatku. Všechno se ničilo. Byl tam velkej boj a bylo hrozně moc raněných.“ O zmatcích, které ústup doprovázely, svědčí i vzpomínka Bedřicha Hubáčka: „Já jsem tam měl jet přes kopec do dědiny pro poraněné. Už tam byli shromážděni, už tam všichni stáli. Tak já jsem se ještě ani neotočil, a auto už bylo obsazený. Na předku seděl, noha mu visela na tom okně, každý se chtěl dostat ven. Tak jsem je vzal a jel jsem zpátky. Jak jsem jel zpátky, tak už byla tma. A já přijedu na ten kopec a tam se ty cesty, ty koleje, rozdvojovaly. Jedna kolej vpravo, jedna vlevo. A já jsem nevěděl, kudy mám jet. Tak jsem se nakonec pustil vpravo, a jak jsem kousek sjel, tak naráz slyším takový kravál: ,Ježíš, matko, co to je? Na frontě to není, střelba to taky není, tak co to může být?‘ Jel jsem potom kousek blíž. Už vidím takový černý pruh. Potom jsem už vylez’ a jdu se podívat blíž. Takový malý autobus pro pětadvacet lidí. Tam byl takový protipancéřový příkop a on do toho spadl. Ježíš, tam všichni křičeli, byli poranění a křičeli. Já jsem se honem vrátil do auta. Vždyť já už mám plný auto a ještě jsem je měl složit na osádku. Tak jsem to honem otočil na tu levou stranu a jel navrch a přijel jsem na tu hlavní cestu… A potom, jak už jsem toho měl dost, tak mě generál poslal zase zpátky. A jak jsem jel, tak tam byl takový dlouhý dřevěný most přes bažinu. Asi padesát metrů. Tak jsem to ještě přejel a jel na dědinu. Tam jsem to otočil, ale tam už nebyli ranění. Vojáci utíkali z fronty. Tak mi honem na to auto naskákali, a jak jsem se otočil, tak jsem nemusel ani zastavit a auto už bylo plné. A jak přijedu k mostu, tak koukám, ten most hořel. Z jedné strany byl podpálený. Co teď? Jet? Nejet? Já jsem to rozjel a po té jedné straně jsem to tak přejel, ještě přes ten oheň. Já jsem měl štěstí, že mně nechytlo auto. Tak jsem to přejel do toho lesa.“ Při návratu se rozhodl, že bude fingovat poruchu na autě, a v nestřežené chvíli ujel a vydal se za svou jednotkou. Cestou narazil na sklad, který se zrovna Němci chystali vyhodit do povětří. Strážný mu dovolil, aby si ještě rychle nabral zásoby. Ve spěchu bral, co se dalo, cigarety, konzervy, alkohol. „Šest set litrů koňaku jsem nabral.“ Když mu potom docházel benzin, tak část použil na podplacení strážného a načepoval si plnou nádrž. Jeho jednotka už ale nebyla v Tivoli, ale ustoupila až k Varšavě. Za dramatických okolností tak musel projet územím, které už bylo obklíčeno sovětským vojskem. Když konečně přijel ke své jednotce, tak všichni měli radost nejen z jeho návratu, ale i nákladu, který jim dovezl. „To se rozdávalo dva dny.“

V Polsku a na západní frontě

U Varšavy nezůstali dlouho a za čtrnáct dní byli převeleni do města Goldap na severovýchodě dnešního Polska, kde měli za úkol zničit hlavní stan a letiště Hermanna Göringa. Sovětská vojska ale velmi rychle postupovala, a tak museli opět ustoupit, tentokrát do Lodže. Cesta nebyla jednoduchá, protože ji lemovaly davy civilních utečenců a Bedřich Hubáček se jim v nákladním autě musel neustále vyhýbat. V jedné zatáčce málem srazil ženu s kočárkem, a aby se tomuto střetu vyhnul, nasměroval svůj vůz do stromu. Nakonec byl do Lodže odtáhnut, ale ani tam nezůstal dlouho. Jednotka měla akutní nedostatek benzinu, a tak byl pamětník převelen na západní frontu a přiřazen k dělostřelectvu.

V Hannoveru prošel měsíčním výcvikem a 10. ledna 1945 byl poslán do Neukirchenu (u Duisburgu). Už byl prakticky konec války, a když německá jednotka z vesnice odešla, dostal pan Hubáček spolu s dalšími třemi vojáky za úkol obec bránit. Všichni věděli, že už to nemá smysl, a tak si raději šli zahrát karty do nejbližšího domu. Tam je také zastihli američtí vojáci. Takto na celou událost vzpomíná Bedřich Hubáček. „Tak jsme hned vlezli do prvního baráku a začali hrát karty. Byly tam takový záclony v oknech. Tak jsme je stáhli a nechali jen takový pásek, abychom viděli na cestu. A jak hrajeme, tak za chvíli takový hukot. Bylo slyšet motory. My jsme byli zvědavý, co to je. A ten jeden říká: ,To budou určitě naše tanky.‘ Tak jsem se díval a na těch tankách vidím takovou namalovanou bílou hvězdu. To nebyli naši, ale Američané… Za chvíli se díváme ven a naráz se ty poklopy z těch tanků otvíraly. Nikdo nevylízal, tak jsme čekali, co bude. Najednou vidím už tu helmu a přilba vylézala z toho tanku. A už se díval těma očima. A za chvíli celá ta hlava. Černoch. Já jsem viděl poprvé černocha z blízka. A ti Američané, jak viděli, že je ticho, že nikdo nestřílí, tak začali z těch tanků po jednom vylízat. Jak vylezli z těch tanků, tak dostali rozkaz, že mají dělat prohlídky po těch domech. A my jsme už v tom sklepě slyšeli, že tam navrchu někdo chodí. Co teď uděláme? Utečeme, nebo se schováme? Nic. Já už nic. Já jsem vzal honem opasek, odepnul masku, odhodil přilbu, tašku, granáty, všechno jsem odložil, odhodil. Odzbrojil se a povídám: ,Já už nikde nejdu.‘ Za chvíli jsem už slyšel, jak ten černoch otevřel ty dveře na schodech. A kdosi volá: ,Kommen!‘ Nic. ,Kommen!‘ Nic. ,Kamarád, kommen!‘ Žádný nic, všichni ve strachu. A on ti slezl níž. Zas zavolal a zas nic. ‚Keine Angst!‘ Jako žádný strach. A zase nic. Potom se blížil, už bylo vidět hlaveň vystrčenou za rohem. On stál na těch schodech na rohu. On se taky bál. Víc jak my. A já jsem měl už předtím z domu připravenou aktovku. Já jsem si do té aktovky hrábnul a tam jsem měl kapesníky. Tak jsem vytáhl jeden kapesník a ještě jsem měl strach, tak jsem vystrčil tu ruku s kapesníkem. A jak měl tam tu hlaveň, tak jsem to vystrčil s tou rukou. Jak vystřelí, tak mě střelí do ruky. A jak viděl tu ruku s tím kapesníkem, tak už věděl, že se vzdáváme. Tak pomalu couval a my jsme věděli, že couvá, tak jsme potom jeden za druhým za ním vylezli navrch.“ Po zajetí byli nejprve internováni ve vesnici a potom odvezeni přes Štrasburk do Compiègne u Paříže do zajateckého tábora. „Tam už nás bylo asi dvacet tisíc.“

V československém vojsku a v civilu

V zajateckém táboře v Compiègne potkal Bedřich Hubáček amerického faráře českého původu, který ho zkontaktoval s československými zajatci. S nimi byl po čtrnácti dnech odvezen do největšího zajateckého tábora ve Francii, do přístavního města Cherbourg. Stále ale byli zajatci a při cestě do Cherbourgu po nich francouzští obyvatelé plní nenávisti z německého utlačování házeli kameny. „Ti Francouzi se mstili, a jak jsme jeli kolem, tak po nás házeli kameny. Bylo tam plno zraněných… Do každého vagonu nás bylo narváno sedmdesát. To se nedalo sedět. To se muselo stát. Když se někomu chtělo čůrat, tak musel do konzervy a pak to vyhodit.“

Dne 13. dubna 1945 byl pamětník převezen do Velké Británie. V Southendu prošel výcvikem a potom jezdil jako řidič pro organizaci UNNRA. V listopadu 1945 se vrátil do Československa a v dubnu následujícího roku byl demobilizován. Potom několik měsíců pracoval jako tesař, než ho po únoru 1948 jako politicky nespolehlivou osobu povolali na vojnu a zařadili k technickému praporu. „Tam jsme byli samí nespolehliví. Ti, co nesouhlasili s režimem.“ Jako horník strávil osm měsíců v kladenských dolech, než byl 1. října 1949 konečně poslán do civilu.

Po vojně pracoval ve stavebnictví, ve kterém zůstal až do důchodu. V roce 1947 se oženil s Eliškou Pavlíkovou a přestěhoval se do blízké Hati, kde žije i dnes.