Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hubačka (* 1925  †︎ 2016)

• narozen 18. května 1925

• aktivní člen Orla a Junáka v Dolních Bojanovicích

• zakladatel skautské bojanovické odbojové skupiny, která se podílela na zastřelení příslušníka StB A. Dyčky

• brutálně vyšetřován (i elektrickým proudem) v Uherském Hradišti

• odsouzen v rámci skupiny Vetejška a spol. na 30 let těžkého žaláře

• propuštěn v roce 1964

• člen a do roku 2003 místopředseda KPV – pobočka Hodonín

• jeden ze svědků v procesu s vyšetřovatelem A. Grebeníčkem

• zemřel v roce 2016

Pavel Hubačka se narodil 18. května 1925 v malorolnické rodině. Otec Metoděj Hubačka byl zemědělec a matka Františka Hubačková, rozená Dvořáková, byla v domácnosti. Rodiče vychovali celkem pět dětí. Obecnou školu vychodil v Dolních Bojanovicích, roční kurz měšťanské školy absolvoval během prezenční vojenské služby ve Šternberku. Během věznění na příbramských uranových lágrech absolvoval ještě střední průmyslovou školu elektrotechnickou a svářečský kurz. V Hodoníně se vyučil automechanikem a až do zatčení pracoval u několika firem jako autoelektrikář. Během okupace se prostřednictvím svého bratra Františka okrajově zapojil do hnutí domácího odboje. Po válce byl místonáčelníkem Orla a spoluzakladatelem bojanovického Junáka. Až do nástupu prezenční vojenské služby byl organizován v ČSL.

Ilegální činnost Pavla Hubačky byla zaměřena několika směry. Její počátky sahají k době zákazu skautské organizace, kdy s několika kamarády – skauty začal distribuovat letáky a vyhraňovat se vůči nastupujícímu totalitnímu režimu. Konkrétně organizoval akce proti místním exponentům komunistického režimu v Dolních Bojanovicích. Pro tyto účely uspořádal i branný výcvik členů odbojové skupiny. Zároveň ve spolupráci s bojanovickým římskokatolickým knězem P. Jaromírem Pořízkem zajišťoval podporu pro rodiny perzekvované komunistickým režimem. Ještě z dob války vlastnil rovněž několik zbraní.

Během své ilegální činnosti se dostal i do kontaktu s kurýrem Jaroslavem Vetejškou, který se později podílel na zastřelení poručíka StB Aloise Dyčky. Po Vetejškově dezerci z prezenční vojenské služby a následném příchodu do Dolních Bojanovic pomáhal s jeho ilegálním přechodem do zahraničí. Právě vycvičený kurýr Jaroslav Vetejška po svém návratu ze zahraničí, kde absolvoval měsíční školení u francouzské tajné služby, převzal od Pavla Hubačky a Josefa Pospíšila vedení bojanovické odbojové skupiny. „Jožka Pospíšil mně řekl, že Jara by chtěl s naší organizací něco udělat a že by si skupinu převzal. Já jsem odvětil, že s tím musí ti lidé souhlasit. Tak se k tomu sešla schůze ve vinném sklípku u Petra Vymyslického, kde Jara ústy Jožky Pospíšila převzal odbojovou skupinu.“

Dne 4. ledna 1950 byl v Hodoníně zastřelen příslušník StB Alois Dyčka. Dle svědectví pana Hubačky měl být Dyčka původně odvezen za hranice a souzen. Na akci se vedle Jaroslava Vetejšky, který byl při akci rovněž postřelen a následně ošetřen právě Pavlem Hubačkou, přímo podílel ještě Antonín Bušek. V Bojanovicích se rozjelo rozsáhlé zatýkání. Dne 7. ledna 1950 došlo i na Pavla Hubačku. „Moje přímé zatčení – nevím přesně, kdy bylo, protože nevím, kdy byli Pospíšil a Vymyslický zavření. Bylo to asi za tři nebo čtyři dny. StB přišla ve dvě hodiny v noci, měli vše obsazené a věděli, že jsem já Vetejšku ukryl. Proto když StB přišla, tak první, po čem se sháněla, byl bunkr, který jsem měl za okupace. Tak oni šli na něj. Potom vlezli oknem k mojí babičce, obsadili barák a dali rodiče automatama do latě. Já jsem vstával sám, a tak tam vtrhli. Zatýkalo mě pražské StB. Při zatčení pořád bylo, kde je Vetejška a přivedl je Pospíšil.“ Vyšetřován byl v Hodoníně, Uherském Hradišti a Břeclavi.

Během vyšetřování v Uherském Hradišti prodělal brutální výslechy. „Tak nejdřív se nás snažili psychicky zdeptat. Přišly výhružky směrem k rodičům, kteří mě také měli přemlouvat, že když se přiznám, tak trest bude lehčí a dostanu se dřív domů. Potom začaly výslechy. Oni mnohé věci věděli a já jsem je měl potvrzovat nebo vyvracet. Já jsem jim těžko mohl něco vyvracet. Protože mluvím jenom za sebe a ne za druhé, tak já jsem tvrdil, že o věcech nevím nebo že to není možné, že takové věci se neděly. Ale potom přišly fyzické výslechy, které se protahovaly. Oni se střídali a člověk se tak složí nejprve psychicky a potom ani fyzickému již nedokáže odolávat a složí se. U mě byly tři výslechy až do ztráty vědomí. Při výsleších elektřinou – oni přeci chtějí z člověka něco dostat a ne pustit elektřinu hup, to zabíjeli. Oni to dělali tak, že přidávali a ubírali na určitá místa, třeba na zátylek, kde je člověk citlivý. To byly nejhorší výslechy. Člověk neztratil vědomí třeba tři až pět hodin. Až to bylo úplně moc, tak psychika vypla. To byly po této stránce opravdu nejhorší výslechy.“

Samotný proces se skupinou Jaroslav Vetejška a spol., do kterého byl Pavel Hubačka zařazen, se konal ve dnech 20. až 22. března 1950. Senátu Státního soudu v Praze předsedal JUDr. Jaroslav Novák, žalobu zastupoval prokurátor JUDr. Karel Čížek. Hlavní líčení probíhalo za účasti předem vybraného publika přímo v Hodoníně. Pavel Hubačka byl pro trestné činy velezrady a vyzvědačství odsouzen k 30 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 30 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a k trestu odnětí občanských práv po dobu 10 let. Po svém odsouzení prošel těmito věznicemi a tábory: Praha-Pankrác, Bytíz, Leopoldov, Mírov, Vojna, Plzeň-Bory. Nejdelší čas prožil v uranových lágrech na Příbramsku. V průběhu věznění onemocněl TBC a byl opakovaně kázeňsky trestán.

Podmínečného propuštění se dočkal až v červenci 1964, sledován StB však byl nadále. „V roce 1950 zemřela už matka, děvče, se kterým jsem vážně chodil a chystala se svatba, tak to mě za tři roky opustilo, což děkuji Bohu. Prostě neměl jsem závazky. Když mě propouštěli, tak to lágr nedoporučoval, protože jsem měl dvanáct kázeňských trestů. A to bylo vždy, že jsem někoho podporoval nebo podobně. Když oni udělali obnovu řízení, tak se mě ptali na různé věci. Taky jestli jsem už zjistil, že jsem se pletl a že bych se měl napravit. Já jsem říkal, že už sedím třináct a půl roku a neviděl a neslyšel jsem o žádných změnách, tak jak můžu posoudit, zda je to dobré?“

Po propuštění byl nejprve zaměstnán v Československé automobilové dopravě v Gottwaldově (Zlíně), následně téměř celý produktivní věk pracoval jako svářeč a svářečský instruktor. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let založil a provozoval ještě s několika bývalými mukly svářečské družstvo a svářečskou školu. V roce 1965 se oženil, s manželkou vychovali tři děti. Je členem KPV – pobočka Hodonín, kde do roku 2003 zastával funkci místopředsedy. V lednu 1991 byl dle zákona č. 119/1990 rehabilitován s tím, že mu byl ponechán 1 rok zbytkového trestu. Na léta strávená ve vězení vzpomíná spíše s povděkem a děkuje Bohu, že byl tak dlouho a s takovými lidmi vězněn. Jeho životním krédem je: „Jít čestně a poctivě životem.“