Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hubený (* 1936  †︎ 2024)

• narodil se roku 29. března 1936 v Novém Přerově

• moravský Chorvat

• v roce 1948 rodina vystěhována do Pasek v podhůří Jeseníků

• žil ve Šternberku

• zemřel 6. února 2024

Jmenuji se Josef Hubený, maminka mi říkala Josko. Jsem jedním z posledních Chorvatů, kteří se narodili na jižní Moravě. Narodil jsem se v Novém Přerově na čísle sedmdesát dva. Komunisti později domy přečíslovali, abychom nepoznali, který dům je který. Náš dům má teď číslo osmdesát čtyři a celá tahle akce byla směšná.

Pocházím z chorvatské rodiny. Moji rodiče i všichni další předci byli Chorvati. V Jevišovce stojí pomník, který příchod Chorvatů na Moravu připomíná. Je na něm napsáno, že Chorvati přišli v roce 1584, později se ukázalo, že to dokonce bylo ještě dříve.

Můj otec byl jedináček a jeho máma zemřela v devětačtyřiceti letech. Když na hospodářství zemřela hospodářka, tak to byl problém. Tak se řešilo, jestli se ožení znovu dědeček nebo jestli už se ožení táta. Oženil se táta, ale velmi brzy. Mámě nebylo ještě ani dvacet, měla jedenáct, a tatínek byl o dva roky starší. Tak se vzali a máma se přestěhovala k nám, k dědovi Hubenému. I ona byla jedináček. Její rodiče byli velmi vzácní lidé. Neměli žádné vysoké vzdělání, jen obecní školu, ale oba dva měli velmi silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a sedlácký fortel.  Tehdy ještě bylo Rakousko-Uhersko, jeden stát, tak chodili za výdělkem do Rakous. Babička šla vařit k nejbohatším rodinám, prý židům, a že byla velmi oblíbená. Často jsem si s babičkou povídal a jednou jsem se jí zeptal, proč ty rodiny tak často střídala? A že chlapče, ty rodiny měli taky kluky, už větší, než jsi ty, a když mě začali obtěžovat, tak jsem šla za jejich rodiči, aby mě propustili, že bych to ráda vyzkoušela někde jinde. Pravdu říct nemohla. Babička uměla vyřídit všechno a dědeček to stejné.

Stal se z něj panský kočí a sloužil u jednoho pána, který k sobě zval i Františka Josefa na návštěvu. A protože jeho kočí nemohl, tak se stalo, že jednou vezl císaře do Vídně dědeček. Oba dva, i děda i babička, několik let sloužili, vydělali si nějaké peníze a pak se vrátili do Přerova, kde si postavili úplně nový baráček. Až bylo hotovo, v roce 1907 se oženili, narodila se jim maminka a šťastně žili až do té doby, než je komunisti nevystěhovali. Dědeček Slunský dělal na Přerově dlouhá léta starostu.

V rodině nás bylo pět sourozenců. Nejstarší Anna, narozená 1931, pak já, 1936, potom sestra Minče, 1937, bratr Ive, 1939, a poslední byla Kačenka, která se narodila v roce 1947, když se tatínek vrátil z války domů.

Na našich chorvatských obcích bylo zajímavé to, že všechny tři, Dobré Pole, Frélichov i Nový Přerov, ležely mezi Mikulovem a Znojmem na hranici s Rakouskem. Nový Přerov byl hranici nejblíž, poslední pole, úplně poslední sklepy byly u cesty, která tvořila hranici mezi Českem a Rakouskem. Navíc, tehdy to bylo Rakousko-Uhersko, jeden stát. Naši rodiče chodili do rakouských školy, kde se učili němčinu. My jsme proto německy uměli dobře a s Rakušany jsme se spolu bavili, dobře jsme vycházeli, protože když umíte jazyk, dovedete se domluvit. Jenže po vzniku Československa tak čtvrtina až třetina polností z přerovského katastru zůstala na rakouské straně. A tak naši lidé chodili normálně do Rakouska na pole pracovat, s Rakušany jsme byli pořád pohromadě.

Na rakouské straně hranice byl ještě jeden Přerov, velkostatek Starý Přerov, kam lidé chodili prodávat svoje ovoce a zeleninu. Statek vlastnil Julius Meinl, to je ten, co má ty dobré čokolády. Všechna ta pole patřila jemu. Když u nás byly na svatého Michala hody, kiritof, tak vždycky byl pozván. Byl to takový náš velký sponzor. Rád tam chodil, s Chorvaty dobře vycházel, zaměstnával je, podporoval. Na Starém Přerově žilo několik Čechů, jejichž děti chodily k nám do školy. Jinak v Přerově Češi nebyli, jedině ze smíšeného manželství.

V Přerově byla za první republiky česká škola. Když Němci zabrali Sudety, české školy zrušily a byly školy jenom německé. To trvalo až do konce druhé světové války. Pak se pro změnu zrušily školy německé a byly zase české. My, děti, jsme s tím měl problémy, protože doma se mluvilo chorvatsky, Čechů bylo málo, jen ti někteří, co chodili ze Starého Přerova, tak ti hned zase utíkali dom a moc jsme s nimi nekamarádili, tak jsme se neměli ani jak česky naučit. A teď naráz, z ničeho nic, jsme měli mluvit česky. Trvalo nám to nějakou dobu, než jsme se do té češtiny dostali. Já jsem začal chodit v Přerově do školy v roce 1942, dva a půl roku jsem chodil do německé školy. Tam to bylo celkem dobré, všechno jsme dostali zadarmo, nikdo nic nemusel platit. Když se dopsal sešit, donesl jste to učiteli a hned se pokračovalo dál. Pak, když Rusové postupovali, zabrala budovu školy armáda. Po válce to zase obsadila ruská armáda, ale naštěstí do září školu vyklidili, tak se mohlo hned znovu začít chodit do školy.

Moji rodiče byli hospodáři a až do roku 1938 se jim vedlo dobře, neměli žádné problémy, žili v klidu, míru a ve spokojenosti. Až když začaly ty Sudety, to to pak bylo úplně jiné. Všichni chlapy museli narukovat do wehrmachtu, kdo by to neudělal, toho rodina by byla potrestaná. Tak se všichni báli a nastoupili. Byla tam ale jedna důležitá věc. U Němců bylo jedno jediné dobré nařízení, a to to, že když měl hospodář čtyři děti, tak nemusel narukovat, mohl tři roky ještě doma hospodařit. Tak se stalo, že tatínek se nedostal do první linie a nemusel jít bojovat do Ruska ke Stalingradu. Narukoval s tříletým odkladem ve Znojmě. Sice měl jít hned na frontu, ale protože měl výcvik jako československý voják, ještě několik měsíců ve Znojmě zůstal a dostal německý výcvik. Pak už se do Ruska nedostal, byl tady různě v Evropě, v Řecku a jiných zemích, kde jen bojovali proti partyzánům a podporovali německou armádu. Pak onemocněl, dlouho byl ve Vídni, potom ho poslali do Francie, byl tam několik měsíců, přešel k Američanům do zajetí. O tom uvažoval dlouho, ale nebylo to tak jednoduché to provést, protože Němci ho za to mohli zastřelit. Jednom potom viděl, že Američané jsou blízko. Byl tam takový kopeček, a tatínek ve skupince asi osmi německých vojáků se k němu vydali. Za kopečkem leželi vysvlečení Američani, kouřili a opalovali se, a teď najednou nad nimi stálo osm ozbrojených německých vojáků. Tak, hrdinové, začali utíkat pryč. Táta a ti Němci nevěděli co, tak odhodili zbraně a volali na ně: ´Amigo, Amigo!´ Pak tedy Američani pochopili, že se jim vzdávají, vrátili se, oblékli a zajali je. Hrdinně je potom odvedli do tábora. Tam byli několik měsíců. Pak už to měl dobré, prý jenom chodil k Francouzům na práci jako by pracoval doma, trochu mu to i zaplatili, tak měli i na pivo a naučili se dvě, tři slova francouzsky. Celý rok 1945 byl tatínek mezi zajatci, pak se přesunuli z Francie do Německa, taky do americké zóny, a v polovině roku 1946 si je vyžádali Češi na práci. Tak je poslali do Plzně, kde uklízel trosky po bombardování. Potom už se vrátil domů.

Na konci války procházela Novým Přerovem fronta. Ze strachu před ostrým střílením se místní schovávali ve sklepích. „Teta Minka Hubená, její otec byl bratrem mého dědy, prodávala na statku u Meinla v obchodě. Dá se říct, že nás za války zachránila, protože za námi přišla do sklepa s velikou kostkou másla. To jsme si dávali k bramborům a ona každému dala malý kousek. Ve sklepích jsme se schovávali sedmnáct dní a bylo to špatné, neměli jsme žádné jídlo, tak ta kostka másla nám moc pomohla, že jsme měli aspoň vydatnou stranu. V obchodě jí pomáhala taková mladá, šikovná Ukrajinka. Ta s ní přišla do sklepa a vařila nám. Jednou šla umýt ven nádobí. Kolem sklepů byly v cestě vyježděné díry, a když napršelo, tak se v nich držela voda. Ona u jedné klečela, umývala, a najednou ji střela zasáhla do břicha. Tak se doplazila do sklepa, tam už začala být špatná, tak ji uložili, ženy se nad ní modlily a tak za dvacet minut zemřela. Trefili jí do střev, jedno lezlo ven. Možná to byl ruský voják, kdo ji, chudinku, trefil. Potom ji vyvezli ven, uložili mezi sklepy, a tam musela ležet až do konce války, než ji mohli pochovat na hřbitově. To byl první mrtví, kterého jsme za války viděli.

Boje o Nový Přerov trvaly sedmnáct dní. Každý den to bylo jinak. Jeden den útočili Němci, dobyli několik sklepů, a pak druhý den zase museli couvat. Tak se to střídalo sedmnáct dní, až došli Rusové a osvobodili to. Kromě té Ukrajinky ve sklepě nikdo nezemřel, protože sklep je pod zemí a zaházený hlínou. Jednou tam granát proletěl, udělal díru, ale jinak se nic nestalo. Ve sklepích jsme neměli moc co dělat, jen se jedlo, pilo, pokud tedy bylo co, a chodilo k sousedům. Jednou jsme byli taky u nich, večer jsme se vraceli k nám a náš dědeček šel poslední. Najednou zakřičel, že má botu plnou krve, že ho střelili. Tak jsme ho položili na zem, ženy se dívaly, a opravdu, na pravé noze měl průstřel. Ale ani kapka krve. Jak on už byl takový starý, tak bylo velké štěstí, že to nedostal do kosti, celé se mu to zahojilo, ani s tím nikam nemusel jít. Jiná neštěstí ve sklepě nebyla.

Když se fronta každý den tak měnila, Němci zaminovali cestu, aby Rusové nemohli projít. Nám pak řekli, že se tam nesmí chodit, jenom s nimi. Tak když chtěl někdo přejít k sousedům, musel křiknout na vojáka, aby ho převedl. Byly tam takové malé hromádky a když bys na to stoupla, buď by tě to zabilo nebo odtrhlo ruku nebo nohu, bylo to dost nebezpečné. Jenže my jsme tomu nevěřili, protože jednou utekly krávy, dobytek. Dvě krávy šly po cestě ke sklepům a pak dále. My jsme se na ně dívali a čekali jsme, tak jsou tam teda ty miny nebo nejsou? Ty dvě krávy, osm nohou, prošlo a nic se nestalo. Tak my jsme přestali věřit, že by tam nějaké miny byly. Druhý den válka skončila. Přišli Rusové, a protože věděli, že tam Němci nastražili miny, poslali tam jednoho vojáka, který šel a miny vyndával ven. Tak jsme viděli, že tam opravdu byly.

Těch minových polí bylo v okolí Přerova hodně. Jenže nikde to nebylo napsané a nikdo to nevěděl. Lidé tam na poli měli okurky, tak je šli trhat, naráz žena stoupla na minu, odškublo jí to nohu, pak spadla, odtrhlo jí to i ruku. To se stalo Pepi Pucoj od kováře. Chudinka. Nemocnice nebyly, tak doma umírala dva dny. To bylo strašné a hodně lidí na to doplatilo. Pokaždé se to poznalo až v ten okamžik, kdy člověk na minu stoupnul. Hodně lidí takto zemřelo.

My, děcka, jsme ale na to ale stejně nehleděli. Jednou jsme se vypravili prohledat zákopy, jestli tam nezůstaly nějaké revolvery nebo munice. To šli se mnou ještě dva kluci. Já jsem řekl, že půjdu první, a ti dva kluci za mnou. Když budou nějaké kopečky, tak to obejdu, a nesmí se na ně šlápnout. A proč to povídám? Byl jeden voják, který byl až u Stalingradu, Chorvat, vracel se domů. Šel po té stejné cestě, jenže o minách nevěděl, tak na jednu stoupl a odtrhlo mu to nohu. Pak jsme až konečně věřili, že tam ty miny opravdu jsou.

Minová pole byla hlavně v Přerově, protože tudy šla fronta, ve Frélichově ani v Dobrém Poli to nebylo. Přerov byl po válce hodně rozbitý. Kostelní věž byla úplně rozstřílená, bylo vidět skrz z jedné strany na druhou. Nespadla, několik trámů ji ještě drželo. Po válce ji tesaři rychle opravili, a tak zachránili.

Samostatná kapitola jsou partyzáni v Novém Přerově. Byli to komunisti, s partyzány neměli nic společného kromě toho, že se za ně prohlásili. Nějaký člověk z Břeclavi je k nám poslal s tím, že mají dělat pořádek. Řekli jim, že jsme nespolehliví na hranici, že jsme bojovali s Hitlerem, a že se s námi má zacházet jako s Němci. A to byla ta největší chyba, která se stala. Ti partyzáni si potom s Chorvaty mohli dělat, co chtěli. Kdo neposlouchal, ten to třeba odnesl vlastním životem.

Tak se stalo i Michalovi Kochovi. Byl to velký kluk, taky byl ve válce, a jednou přišel domů a uviděl na dvoře jednoho partyzána, jak jim krade slepice, králíky. Prostě když potřebovali jídlo, tka k někomu došli do baráku, když lidi nebyli doma, tak jim to posbírala a snědli a ještě k tomu zvali ostatní lidi. No a ten Koch partyzána trochu pomlátil, nevěděl, o koho se jedná. Partyzán odešel a přivedli si ty druhé svoje kamarády. Michala hned odtáhli na faru a začali ho vyslýchat. A aby měli nějaký důvod, tak mu u nich doma dali za obraz pistoli, protože mít doma zbraně bylo zakázáno. Takto ho mohli obvinit z nedovoleného ozbrojování. Bili a vyslýchali ho tak dlouho, až z toho kluk zemřel. Zakopali ho na hřbitově u zdi, kam se pochovávali sebevrazi, jenže to nebyla pravda.

Pak se taky stalo, že přes Přerov utíkali němečtí vojáci. Partyzáni je ulovili a zavřeli na faře. Protože to ale nebylo úplně zajištěné, kluci utekli a dostali se do Rakouska. Jeden z těch partyzánů utíkal za nimi a tam narazil na Rakušani. Ti ho zmlátili. On přišel domů, zase to hlásil a stala se taková věc, která popírá, že by v Rakousku byli nepřátelé. Dolní Rakousko měli obsazené Rusové, takže když telefonovali přes Mikulov do Vídně, že se stal tento incident, že jejich člověka zmlátili Rakušané, tak starosta Wildendurnbachu musel dotyčné najít a poslat je zpět. No a ty tři Rakušany partyzáni taky zabili. Jeden Chorvat šel potom okopávat vinohrad, našel tam nohy lidí, nikdo nevěděl, co je to zač. až pak se to zjistilo, muselo se to vyšetřit a partyzáni museli odejít. Místo nich přišli normální lidé, komisaři, a ty incidenty přestaly.

V únoru 1948 Akční výbor ONV Mikulov rozhodl o tom, že Chorvati musí být z jižní Moravy vystěhováni. „Brali nás, že jsme nespolehlivý živel na hranici s Rakouskem, s kapitalistickým státem. Jenže to byla lež, v té době byli v Rakousku Rusové, takže to nebyla žádná nepřátelská země.  Druhá věc byla, že naši chlapi bojovali ve wehrmachtu. To je věc složitá, ale nikdo neřekl, jak se to stalo. Chorvati zůstali v Sudetech proti své vůli, Československo se za nás nepostavilo. Bojovat za Hitlera nechtěli, ale kdo byl v Sudetech, tak bojovat musel, jinak by to odnesla jeho rodina a nic se s tím nedalo dělat.

Těch důvodů pro vystěhování ale bylo hodně. Ten kraj, kde Chorvati žili, byl velmi bohatý. Lidé byli pracovití, uměli se sami uživit. Na poli dokázali vypěstovat cokoliv, s dobytkem to uměli, tak neměli ani bídu ani nouzi. No a komunisti a noví osídlenci to po válce viděli a chtěli taky takové majetky. Protože tam všechno bylo v pořádku, tak se z toho dalo uživit.  Ale pak byla hlavní otázka politická. Zdůvodňovalo se to, že Chorvati jsou nespolehliví, že drží s Němci, že s Rakušany mluví německy. No a proč by s nimi nemluvili, když to předtím bylo Rakousko-Uhersko. Jiný stát nebyl, tam naši lidé žili, chodili do školy, tak se naučili německy a mluvili s nimi německy. Takže to byl hloupý důvod pro to stěhování. A taky, jak jsem už řekl, Rakousko nebyl nepřátelský stát, až do padesátého pátého roku to tam ovládali Rusové. Tak různé důvody se uvádějí, ale nejsou pravdivé.

V roce 1946 se konaly volby, které vyhráli lidovci. V Přerově měli kolem sedmdesáti procent hlasů, komunisti jen třináct. To byl jeden z hlavních důvodů, neoficiálně hlavní důvod, proč nás stěhovali – protože tam komunisti prohráli volby. Naši lidé věděli, koho mají a koho nemají volit. Kdyby nebylo toho, že chlapi dopadli tak špatně, že ženské zůstaly doma samy, všechnu práci musely zastat samy, chlapi byli v Rusku a věděli, co je ten Sovětský svaz zač. Když šli přes Ukrajinu, tak je tam lidé vítali jako vítěze, a oni se divili proč? No kdybyste viděli, co tady dělají komunisti, jak zavírají lidi do gulagů, tak i vy byste vítali jinou armádu, než je sovětská. To je celkem překvapilo, ale po válce už to věděli, na rozdíl od Čechů. Češi o tom neměli ani ponětí, protože za války nikde nebyli. Sám prezident Beneš, když v roce 1947 navštívil Mikulov, tak to byla velká sláva a přivítání a k Chorvatům řekl: ´Vy, Chorvati, jste nejvíc trpěli. A naše republika se vám musí odměnit. Budete mezi prvními, kteří budou vyrovnáni s tou nespravedlností.´ Jenže chudák Beneš byl odrovnaný a komunisti nám ukázali, zač je toho loket.

K nám poprvé přišli začátkem srpna 1948, že nás budou stěhovat. To se ale naši rodiče nějak dozvěděli, a tak odešli z domu. Když k nám potom přišli, byly jsme doma jen my, děti, tak zase odešli. Pak došli znovu v polovině srpna a dostali jsme výměr, že máme jít do Pasek. Brzy ráno přijela auta plná vojáků a začali nás stěhovat. Naložili jsme deset vagonu, celé naše hospodářství, dokonce i seno a slámu. Dobytek, všechno, co jsme potřebovali. Já jsem při stěhování dostal od táty úkol, že se mám postarat o koně. Měli jsme doma tři, na jednoho mě posadil, druhý byl přivázán k němu a malý koník kolem nás lítal, když auta jezdila kolem nás do Novosedel a zase zpátky. Tak jsem s nimi přišel k nádraží, chtěli jsme je naložit, ale byli velmi vylekaní. Tak mě tatínek poslal zpátky na pole, abych tam s nimi jezdil, a až mi dá znamení, že je naložíme. Tak asi za tři hodiny jsem dostal znamení, že se mám vrátit, tak jsme je naložili a hned celý vlak odjel pryč.

My jsme nevěděli, kam jedeme. Dva dny jsme cestovali ve vagonech a přijeli do Olomouce, tam se táta ptal, kam tedy vlastně jedeme. A potom jsme došli až do Újezdu u Uničova, to je u Paseky, a ráno nás začali stěhovat nahoru do Paseky. Tak se znovu naložila všechna ta auta, přišli jsme do Paseky, ale veliký problém. Hospodář nevěděl, že na jeho dům přijde někdo bydlet. Otevřel dveře, najednou vidí, že tam jsou plná auta, to byl teda hodně překvapený, málem omdlel. Pak jsme se dozvěděli, že on a ještě někdo další tam chtěli dělat předsedu výboru. No a aby se tohoto jeho sok zbavil, nahlásil, že jeho dům je prázdný.  Tak se svolala schůze, kam měli všichni přijít, jen ten předseda se bál, že by ho zabili. Ve statku se do vrat postavily tři ženy s vidlemi a řekly, jen přes naše mrtvoly. Jedny Němce jste vystěhovali a teď nám sem zase druhé taháte? Oni slyšeli, že mezi sebou mluvíme chorvatsky, ale myslely, že je to němčina. No a pak se domluvili, že se nedá nic dělat, že ten Franta Dostalík z Hané se musí vystěhovat. Naštěstí tam byl ještě výměnek, tak se přestěhovali tam. Jejich dobytek šel nahoru, náš dovnitř. Tak tak jsme se nastěhovali do Paseky. Měli jsme velké štěstí, že náš dům byl v pořádku a mohli jsme začít hned hospodařit. To mnozí jiní dostali přidělenou nějakou barabiznu, která jim padala na hlavu. Navíc někde daleko v horách.

Sousedi si nejprve mysleli, jak jsem říkal, že jsme Němci. Nerozuměli nám. Až později, když jsme se s nimi bavili, jsme jim řekli, co jsme zač, odkud pocházíme a proč nás vysídlili, tak potom se k nám chovali normálně.

Naše ženy hned začaly chodit do kostela v chorvatských krojích, děcka za nimi utíkala a smála se, že to jsou cikánky. A to byly tak hezky oblečené. Jenže oni tomu nerozuměli. My jsme neměli žádné kamarády. To bylo asi to nejhorší, že jsme ztratili ty naše. Ani jsme se s nimi nemohli rozloučit. Já jsem měl jednoho velkého kamaráda, Petra Ivančice. S tím jsem se ani rozloučit nestihl. Pak jsem si napsali až když jsem se ženil, v roce 1960. Několik let nato zemřel.

S těmi českými dětmi to bylo těžké. Já jsem v roce 1948 vychodil první měšťanku ve Frélichově a pak nás hned vystěhovali. Z Pasek jsme museli chodit do školy až do Loučky. Já jsem přišel, nevěděl jsem, kde je škola, kde jsou třídy, no a protože jsem přišel na poslední chvíli, zapadl jsem do jedné třídy. Až potom jsem zjistil, že je to první měšťanka, měl jsem být ve druhé. Když už jsem seděl, tak se mě učitel ptal na moje iniciály, tak jsem řekl, že jsem Josef Hubený, ale hned jsem věděl, že je to špatně a že bych měl sedět někde jinde. Druhý den jsem si našel jinou třídu. Jenže tam přišel ten stejný učitel a zase zapisoval. A já říkám, Josef Hubený, Přerov. A on říká, tebe už jsem zapisoval včera. Jak to, že jsi tady? Tobě stačí ještě dva dny a budeš mít vychozenou měšťanku. Tak jsme se tomu zasmáli. A taky, z úsporných důvodů jsem řekl jenom Přerov, ne Nový Přerov. A on říká, co jsi dělal v Novém Přerově, když máš Přerov velké město? Tak jsem se omluvil a vysvětlil to, že ne Přerov, ale Nový Přerov. A ještě se mě zeptal, jaké jsem národnosti? Já jsem stál a hrdě jsem řekl, chorvatské národnosti. A celá třída se začala hrozně smát. Nevím proč tak jako se smáli, ale od té doby jsem se zařekl, že jim už nikdy nic na rovinu neřeknu. Když se dovedou jenom vysmívat.“

Pan Hubený dochodil měšťanskou školu, na technické škole si udělal maturitu, poté pracoval v různých technických oborech, po roce 1968 jako skladník. V důchodu si řekl, že pro cizí lidi toho udělal už hodně, že je nyní na čase pracovat zase pro Chorvaty. Několik let tak zastával funkci předsedy Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.