Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hübner (* 1940  †︎ 2024)

• narozen 19. února 1940 v Turnově

• na konci války ukrývala jeho rodina ruské vojáky

• 1. září 1950 rodinný statek zestátněn a rodina vystěhována z domu

• roku 1993 pamětník spoluzakládal Agro Rubín

• zemřel roku 2024

Sousedům to prolítlo skrz barák

Jiří Hübner se narodil 19. února 1940 v Turnově a vyrůstal s rodiči a dvěma sestrami na statku ve Svijanském Újezdě. První roky života prožíval za druhé světové války. „Oni ne všichni Němci byli úplný blbci a k nám sedlákům se chovali vlastně v pohodě, když člověk dělal, co mu poručili.“  

Ve Svijanském Újezdě bylo za války několik dívek z Podkarpatské Rusi. „Pár měsíců před tím, než skončila válka, tak nám ta jedna Rusínka přivedla asi pět ruských vojáků, kteří utekli Němcům.“ Vojáci se u Hübnerových schovávali asi měsíc, a když se blížili k městu sovětští vojáci, tak odešli. Pak k nim Rusínka Julča přivedla ještě jednoho osmnáctiletého vojáka, Petra, který u nich byl až do konce války. „Kdyby se na to tehdy přišlo, tak nás všechny postříleli,“ říká pamětník.

Když válka končila, tak po dálnici, která vede kolem Svijanského Újezdu, odjížděla německá armáda. „Ten Petr nám tam zrovna pomáhal a říkal mámě: ,Paní, támhle je tank!‘ A máma že je ten tank daleko. Jen to dořekla, tak se ozvala rána a tamhle sousedům to prolítlo skrz barák.“ Petr se pak přihlásil k sovětské armádě, ale časem se Hübnerovi dozvěděli, že pravděpodobně zemřel na Sibiři.

 

Řekli mu, že když nepůjde, tak ho tam vystěhují

Po konci války rodina pokračovala v hospodaření, ale všechno změnil komunistický režim, který začal v únoru 1948. Statkáři byli povinni odvádět dávky a statek pamětníkovy rodiny byl nakonec 1. září 1950 zestátněn. Rodina se musela i vystěhovat z domu a přestěhovali ji do domu, který se nacházel v katastrofálním stavu. „Přišli za tátou, že potřebují, aby šel k Jablonci dělat agronoma. On říkal, že nikam nepůjde, a oni, že ho tam teda vystěhují. Tak tam byl devět roků. Z toho pak ještě dva roky na Maxově.“

Maminka Jiřího Hübnera začala pracovat v kravíně, kam chodila krmit býky, a zůstala v domě, do kterého byli vystěhovaní, sama se třemi dětmi. Do toho je ještě chodili často kontrolovat příslušníci Státní bezpečnosti (StB) tak dlouho, než si byli jistí, že neprovozují žádnou protistátní činnost. Jiří nastoupil po základní škole na Střední zemědělskou školu v Turnově.

 

Až poteče Jizera od Příšovic k Turnovu, tak se k vám dám

Po škole byl povolán k vojenské službě. Nejprve sloužil v Terezíně jako obsluha kanonů.  „Pak mě povýšili na počtáře, protože jsem byl u kanonýrů a tam byli samí východňári a ti neuměli ani malou násobilku,“ říká pamětník. Jako počtář působil Jiří Hübner v Karlových Varech. Pak byl opět převelen, tentokrát do Doupovských hor jako hlídač táborů. „Po návratu mi řekli: ,Ani si to nevybaluj, zítra jedeš pryč.‘“ Jeho poslední vojenskou destinací byl Žatec, kde sloužil jako tankista.

Po návratu z vojny dostal Jiří Hübner umístěnku na Mostecko, ale vyžádali si ho na státním statku v Mnichově Hradišti, takže nakonec zůstal poblíž domova.  „Přesvědčoval mě ředitel státního statku zuřivě, abych se dal ke komunistům, ale to jaksi nepřicházelo v úvahu. Tak jsem mu vysvětlil, že až poteče Jizera od Příšovic k Turnovu, tak se k nim dám, ale protože ještě nikdy netekla, tak jsem se k nim nedal,“ vzpomíná pamětník.

 

Sám nikdo hospodařit nechtěl

V šedesátých letech se Jiří Hübner na pouti v Mnichově Hradišti potkal se svou budoucí ženou. V roce 1964 se vzali a narodily se jim tři děti – Jiří, Eva a Jana. Den před okupací vojsky Varšavské smlouvy byl rodině 20. srpna 1968 vrácen rodný dům, kam se přestěhovala Jiřího maminka – otec se toho již nedožil. Zbytek statku byl rodině vrácen až po sametové revoluci v rámci restitucí.

Na statním statku v Mnichově Hradišti pracoval Jiří Hübner celkem dvanáct let a poté si našel práci na statku ve Svijanském Újezdě, kde měl na starosti mechanizaci. Po sametové revoluci v roce 1989 se rozpadlo místní jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Když se družstvo rozpadlo, tak z těch sedláků nikdo hospodařit nechtěl, protože nic neměli, tak jsme se sešli a založili akciovou společnost.“ Pamětník byl spoluzakladatelem Agro Rubín, kde se sdružovali zemědělci ze Soběslavic, Kobyl, Vlastibořic, Svijan a Svijanského Újezdu. Zodpovídal za mechanizaci a vzpomíná, že hodně jezdil do Hustopečí na Moravu, kde se daly sehnat dobré traktory z Rakouska.

V roce 2002 zemřela Jiřímu Hübnerovi manželka na leukemii, což pro něj bylo velmi náročné období. Jeho syn Jiří provozuje v Liberci hospodu, dcera Eva je zlatnicí a Jana pracuje v pečovatelském domě. Jiří Hübner nastoupil v roce 2014 do důchodu a má šest vnoučat. Zemřel v roce 2024.