Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeněk Hübner (* 1968)

• narodil se v předvečer srpnové okupace 1968 v Ústí nad Orlicí

• vyrůstal v České Třebové

• vystudoval Obchodní akademii v Chocni

• v roce 1986 ho kvůli víře nepřijali na vysokou školu

• zúčastnil se mimo jiné demonstrace proti totalitě 10. prosince 1987

• zúčastnil se kanonizace Anežky České ve Vatikánu

• po sametové revoluci byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity

• po pádu železné opony začal cestovat

• stal se učitelem dějepisu a zeměpisu

Zdeněk Hübner už jako malý kluk sbíral atlasy a mapy světa a toužil poznat svět možná právě proto, že v době normalizace cestovat nemohl. O svém budoucím povolání měl už tehdy jasno, chtěl se stát učitelem zeměpisu a dějepisu. V roce 1986 se proto přihlásil na vysokou školu, kam však navzdory výbornému prospěchu nebyl přijat kvůli své víře. V roce 1987 se tak poprvé účastnil protirežimní demonstrace, kterou na Staroměstské náměstí v Praze 10. prosince svolala Charta 77. 

Protestoval také během listopadových událostí v roce 1989. Uvědomoval si, v jakém nebezpečí se mohl ocitnout. „Měl jsem strašný strach. Bylo mi jasný, že jestli mě tam cvaknou, tak bude zle,“ líčí pamětník své tehdejší pocity. Sametová revoluce pro něho byla zlomovým okamžikem, nerad však vzpomíná na to, jakého násilí se režim dopustil na demonstrantech. „‚Máme holé ruce,‘ jsme skandovali, ne hole v ruce, ale máme holé ruce,“ popisuje Zdeněk zlomové okamžiky svého života.

Svobodu pohybu mohl ochutnat ještě téhož roku. V prosinci 1989 se vydal do Vatikánu ku příležitosti svatořečení Anežky České. Po pádu komunistického režimu byl navíc přijat na Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Později se stal učitelem na základní škole v České Třebové, kde dodnes vyučuje dějepis a zeměpis, přesně tak, jak o tom už v dětství snil. 

S okupací prý nesouhlasil už jako mimino

Zdeněk Hübner se narodil v předvečer srpnové okupace, 20. srpna 1968, v Ústí nad Orlicí. „Byl jsem necelý den stár a na okupaci jsem měl jasný názor. Řval jsem ne,“ vzpomíná dnes už s úsměvem na rtech. Jeho tatínek pracoval ve strojírenské firmě Kovostav, díky čemuž mohl v polovině šedesátých let cestovat na Západ. Maminka byla zdravotní sestrou v orlickoústecké nemocnici. Zdeňka a jeho o šest let mladšího bratra vychovávali v katolické víře. „Moje třídní učitelka byla také věřící, nemohla chodit do kostela a musela být hodně opatrná. Jednou mi velice opatrně v soukromí řekla, že se těší, až odejde do důchodu a bude moct svobodně navštěvovat kostel,“ vzpomíná Zdeněk. Díky své víře se pamětník seznámil s katolickým knězem Josefem Kajnkem, který byl v osmdesátých letech souzen ve vykonstruovaném procesu. Pamětník se s maminkou tehdy zúčastnili veřejného soudu. Tiše tak protestovali proti obvinění nevinného člověka. 

Táta mi často říkal, že to nesmím nikde vyprávět

Rodiče nesouhlasili se srpnovou okupací. Doma tajně poslouchali Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky, tatínek měl schované okupační noviny a další zakázané tiskoviny, ve kterých si Zdeněk často listoval. „My jsme se ve škole učili, že nám Sověti pomáhali a že to byla spřátelená výpomoc, že nás vlastně přijeli zachránit. Ale podle novin jsem věděl, že to není pravda. Pochopil jsem, že nám učitelé a učitelky bohužel lžou. I kdyby chtěli říkat pravdu, nemohli,“ vzpomíná Zdeněk na školní léta. S tatínkem také několikrát navštívil pietní akt v Libině, aby zde uctili památku padlých amerických vojáků. Pokaždé je perlustrovala Státní bezpečnost. 

Zdeňkovým koníčkem byl zeměpis a dějepis. Četl knihy Julese Vernea a prohlížel si mapy světa. „Cestoval jsem po celém světě. Pouze v mysli, s mapou, knížkou a globusem. Bavilo mě to o to víc, že jsem nemohl,“ popisuje pamětník svou lásku k předmětu, který se mu později stal profesí. S rodiči Zdeněk často diskutoval nad politickými a společenskými tématy. „Táta mi často říkal, že to, o čem doma mluvíme, nesmím nikde vyprávět,“ vzpomíná na atmosféru strachu, ve kterém rodina žila.

Kvůli víře ho nepřijali na vysokou školu

Zdeněk záhy pochopil, že žije v nesvobodné zemi a že musí dávat velký pozor na to, jak se na veřejnosti chová a o čem mluví. „To je divný, je mi teprve jedenáct let a já už vím, co se v naší zemi děje a jak nás balamutí,“ popisuje pamětník prozření, ve kterém poprvé pochopil, jaká je v jeho rodné zemi politická a společenská situace.

Po základní škole začal Zdeněk navštěvovat Obchodní akademii v Chocni. Měl výborný prospěch, avšak už tehdy tušil, že práce s čísly není jeho životní cestou. V roce 1986 úspěšně složil maturitní zkoušku a podal si přihlášku na vysokou školu. Z náboženských důvodů však přijat nebyl, a začal tedy pracovat v České spořitelně v Ústí nad Orlicí. Zde několikrát zažil šikanu na pracovišti. Ředitel spořitelny znal jeho postoje ke komunistickému režimu, a Zdeněk proto dostal příkazem veřejně přečíst Husákův novoroční projev. Chtěl se také zúčastnit Svíčkové demonstrace v Bratislavě, v práci však musel znenadání odsloužit směnu navíc. 

Do Prahy jsem jet musel, jinak bych se styděl sám před sebou

Pamětník se z Hlasu Ameriky dozvěděl o demonstraci, která se konala 10. prosince 1987 a kterou svolala Charta 77. Neváhal ani chvíli a odjel do Prahy na Staroměstské náměstí. O necelé dva roky později, 28. října 1989, se zúčastnil další demonstrace. „Zažil jsem, jak mlátí lidi. Zažil jsem, jak mlátí staré lidi, jak se chovají brutálně vůči lidem, kteří neměli žádné násilné úmysly. ‚Máme holé ruce,‘ jsme skandovali, ne hole v ruce, ale máme holé ruce,“ vzpomíná na strach z násilí, který během podzimních dnů roku 1989 prožíval. Zdeněk si byl vědom toho, co může sobě i rodině způsobit tím, že se aktivně demonstrace zúčastní. „Nechci vypadat jako hrdina, strašně jsem se bál. Do Prahy jsem ale jet musel, jinak bych se styděl sám před sebou,“ líčí pamětník a dodává, že nerad vzpomíná na násilnosti, kterých se tehdejší režim na protestujících dopustil.

V listopadu roku 1989 se Zdeněk zúčastnil kanonizace  Anežky České ve Vatikánu. Bylo to vůbec poprvé, co se podíval na Západ. Cesta ho tehdy stála deset tisíc korun, tedy zhruba tři měsíční platy. „Dal bych mnohem víc, abych u toho mohl být,“ dodává.

Jsem vděčný, že rodiče vydrželi a neutekli

V roce 1991 se přihlásil na Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kam ho přijali. Diplomovou práci na téma šíření křesťanství ve světě pak úspěšně obhájil a studia dokončil. Posléze začal pracovat jako pedagog v České Třebové, kde dodnes učí zeměpis a dějepis na základní škole. „Cítím to jako své poslání,“ vysvětluje pamětník.

Po pádu železné opony začal Zdeněk ochutnávat život ve svobodné zemi. Spojil touhu po cestování a lásku ke sportu a na kole projel Pyreneje, procestoval Evropu, Asii i Jižní Ameriku. „Jsem rád, že jsem Čech, a navždy budu vděčný rodičům, že vydrželi a neutekli,“ dodává.