Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naďa Ludmila Hübnerová (* 1926)

• narodila se 8. října 1926 v Praze

• otec byl inženýr a vládní rada, matka operní zpěvačka pocházela z Chorvatska

• od mládí byla nadaná na jazyky, takže po gymnáziu nastoupila k britské letecké společnosti

• zatčena 23. března 1951 za kontakty s emigrantem Vladimírem Komárkem a jeho bratrem Miroslavem

• během roční vazby na Pankráci zažila samotku i časté korekce

• odsouzena v dubnu 1952 na 3 roky odnětí svobody, po odvolání prokurátora zvýšil soud vyšší instance trest na 6 let odnětí svobody

• prošla komandy v Rakovníku, Gottwaldově a Minkovicích

• během věznění ji nejvíce zasáhlo úmrtí otce

• propuštěna byla na milost prezidenta republiky 14. dubna 1954

• po propuštění se provdala za Josefa Hübnera a narodili se jim dva synové: Vilém a Richard

• život po propuštění se točil hlavně kolem rodiny a přátel z kriminálu

• pohled na věznění: snaží se nepěstovat v sobě nenávist a příliš nevzpomíná

• žije v Praze

Ludmila Naďa Hübnerová se narodila 8. října 1926 v Praze. Pochází z rodiny inženýra vodních staveb a vládního rady Viléma Michela a Lídy Michelové, roz. Šalátové. Matka byla původem z Chorvatska, přestože její předci byli Češi. Školy však měla chorvatské a později i italské, to když studovala v Itálii operní zpěv. Česky se tudíž do smrti zcela správně nenaučila. Rodiče se seznámili při návštěvě společných příbuzných v Čechách. Svatba se konala v Chorvatsku a poté se rodina přestěhovala do Prahy. Krátce žili na Vinohradech, ale paní Naďa se již narodila v bytě u Jiráskova mostu. Chodila do nedaleké obecné školy. Často vzpomíná na společné předválečné vycházky s otcem na Petřín, kde si hodiny hráli. Konec války zastihl paní Naďu již na Drtinově reformním reálném gymnáziu, odkud se přihlásila ke studiu práv. Ta ji však příliš nenaplňovala, a tak studia po roce zanechala. Věnovala se jazykům a na své první místo nastoupila do anglické letecké společnosti. Ještě před zatčením se stačila rovněž provdat za Reného Maška.

Až do únorových událostí se mladá paní Naďa, jak jí přátelé v Čechách říkají, o politiku příliš nezajímala. V poúnorové době si samozřejmě i ona všímala změny poměrů a začala vnímat, že nastávají složitější časy. Třídní nenávist, která se společností postupně šířila, se musela zákonitě dotknout i mladé ženy pocházející z tzv. lepších poměrů. Rodina si sice nikdy nežila nad poměry, ale držela si například služebnou a to strana jaksi neodpouštěla. Takže už rodinný původ byl problémem. Matka jako operní zpěvačka se rovněž stýkala s lidmi, kteří pocházeli spíše z tzv. buržoazních vrstev. Mezi tyto přátele patřila i rodina Komárkových, která měla dva syny. Starší syn Miroslav byl hudebně nadaný, a tak mu paní Lída Michelová zařídila u svého přítele hodiny klavíru. Mladší syn Vladimír se rozhodl pro emigraci a pravděpodobně v zahraničí navázal i jakousi spolupráci s tajnou službou. A zde se začíná odvíjet příběh budoucí politické vězeňkyně Ludmily Nadi Hübnerové, tehdy ještě Maškové.

Po nějakém čase začaly od Vladimíra Komárka přicházet na adresu paní Nadi dopisy určené bratrovi. Ta je svědomitě schovávala a předávala Miroslavovi. Sama o tom vypráví: „Bratr Miroslava Komárka posílal pohledy nebo dopisy, protože věděl, že je cenzura, na moji adresu. Nic závadného v nich nebylo. Já jsem je pečlivě schovávala a vždycky jsem mu je předala a on si je schoval. Po čase došlo k tomu, že se u nich dělala domovní prohlídka a dopisy se našly i s mojí adresou. A protože Vladimír Komárek začal pravděpodobně v cizině nějak spolupracovat s tajnou službou, tak přišli na mě.“ Není bez zajímavosti, že Vladimír Komárek, ač výborný plavec, později záhadně utonul.

K zatčení paní Nadi došlo 23. března 1951. Vazba trvala téměř rok a celou ji strávila na Pankráci. Bití nezažila, zato samovazbu, časté korekce, poloviční dávky jídla, tvrdé lože atd. „Korekcí jsem užila více. Já i když jsem nic neřekla, tak na mém obličeji a na pohledu to bylo vidět, co si o nich myslím. A to je dráždilo. Já jsem se rozhodla, že mne nezlomí. Asi jsem se nedostatečně kála podle jejich představ. Já měla korekce za každou kravinu. Ale abych řekla pravdu, už dost nerada na to vzpomínám. Člověk se pak dostává do špatného rozpoložení.“

Samotný soud byla fraška. Hlavní líčení Státního soudu v Praze se konalo 9. dubna 1952. Prokurátor byl ohavný. Čišela z něj nenávist, ale byla to nenávist třídní, protože jaká jiná by to mohla být. Celé soudnictví bylo v té době třídní. Už jenom fakt, že otec paní Nadi byl vládní rada, ji předurčovalo za nepřítele lidově demokratického zřízení. Jediný slušný člověk tam byl obhájce ex offo, který dělal, co mohl. Souzena byla spolu s Miroslavem Komárkem, ing. Jaroslavem Libeňským, kterého však vůbec neznala, a s prvním manželem René Maškem. Rozsudek v případě paní Ludmily Nadi Hübnerové, tehdy ještě Maškové, zněl na 3 roky odnětí svobody za pomoc k vyzvědačství podle paragrafu 5 zákona č. 117/52 ř.z. a zločinu vyzvědačství podle paragrafu 5 odstavce 1 zákona číslo 231/48 Sb. V odůvodnění rozsudku se praví: „Obviněné bylo známo, že Vladimír Komárek někdy v roce 1948 uprchl za hranice a v roce 1949 jest tímto navštívena v bytě svých rodičů v Praze a požádána, aby uvědomila jeho bratra Miroslava Komárka o jeho přítomnosti v ČSR. Obviněné bylo známo, že Vladimír Komárek přišel do ČSR  ilegálně, a to z Francie, a že se pohyboval v Německu a že obviněný má v ČSR úkol protistátní. Obviněná sděluje Miroslavu Komárkovi, že jeho bratr se nachází u ,dobrého‘ kamaráda. Na následné schůzce Vladimír Komárek sděluje obviněné a René Maškovi, že potřebuje ke spolupráci ve špionážní službě ochotné osoby, a požádá dále o opatření léků na omrzliny, které Vladimír Komárek utrpěl při přechodu státní hranice. Někdy v létě 1949 obviněná prostřednictvím Miroslava Komárka ujednává si schůzku s Vladimírem Komárkem, a to v bytě bratrance obviněné. Miroslav Komárek také svého bratra do tohoto bytu skutečně zavedl a při této příležitosti Vladimír Komárek žádal obviněnou, aby mu zjistila, na jaké vlně vysílá ruzyňská vysílačka svým pilotům, kteří přistávají, příkazy. Dále jest obviněná žádána o opatření meteorologického balonku. Obviněná slibuje zprávy z letiště a vysílací stanice opatřit. Pro případ, že by obviněná chtěla jít za hranice, obdrží od Vladimíra Komárka adresu v Paříži, na kterou měla napsat, když by se rozhodla odejít do zahraničí. Po Miroslavu Komárkovi obviněná posílala zprávy z ministerstva dopravy, oddělení letectví, označené značkou, aby byly odevzdány Vladimíru Komárkovi.“

Okamžitě po vynesení rozsudku se prokurátor na místě odvolal. Trest se mu zdál příliš nízký. V září 1952 se tedy konal soud druhé instance, kde prokurátor skutečně dosáhl svého. Trest byl paní Nadě zvýšen na 6 let odnětí svobody.

Po rozsudku putovala do Rakovníka, kde pracovala v keramických závodech (tzv. šamotka) na výrobě dlaždic. Od června 1953 do září 1953 byla umístěna v tehdejším Gottwaldově (Zlíně), kde pracovala na výrobě holínek v gumárenských závodech, a poslední štací, ze které byla 14. dubna 1954 propuštěna, byly Minkovice u Liberce. Bachaři byli prověření příslušníci KSČ a podle toho se také chovali. Mlácena nebila, ale řvaní si užila dost. Navázala tam i mnohá přátelství, některá přetrvala až do současnosti. Nejhorší vztahy byly s retribučkami a kolaborantkami. Kromě práce na směny fungovaly na komandech i brigády. Z Rakovníku se také datuje revmatismus paní Nadi. Hlad nebyl. Vzácné chvíle volna vyplňovala některým spoluvězeňkyním výukou angličtiny.

Ve vězení prožila paní Hübnerová i dva těžké okamžiky. Pravidelně ji navštěvovala matka, se kterou bydlel ve společné domácnosti Nadin první manžel René Mašek. Otec byl v té době již ve špatném zdravotním stavu, přesto se mu podařilo alespoň jednou milovanou dceru navštívit. Když pak přišla zpráva o otcově úmrtí, zasáhlo to paní Naďu několikanásobně více nežli ty nejtěžší útrapy ve vězení. Sama se o tomto okamžiku vyjadřuje jako o tom vůbec nejtěžším a nejbolestivějším v celém životě. Druhé zklamání se pocítila kvůli chování manžela. Při návštěvách neměl nic jiného na starost nežli si stěžovat na nedostatečnou péči ze strany matky, která mu prý odmítá vařit teplé večeře. To bylo obrovské rozčarování a rozhodnutí pro okamžitý rozvod po propuštění uzrálo okamžitě. Během trestu totiž nemohla paní Naďa o rozvod žádat, neboť byla soudem zbavena svých občanských práv. I takovéto paradoxy přinášelo komunistické soudnictví.

Matka se zatím prostřednictvím přátel snažila dostat dceru z vězení. Sehnala šikovného právníka, sepsali žádost o milost prezidentovi republiky a překvapivě se povedlo. Dne 14. dubna 1954 byla paní Naďa propuštěna. Na svobodný život se aklimatizovala samozřejmě obtížně. Po nějakém čase si vypořádala rozvod a opět díky matčiným přátelům sehnala i přijatelné úřednické zaměstnání v účtárně.

Život běžel vcelku normálně. Stýkala se především s „prověřenými“ kamarádkami z vězení, o své minulosti jinak nemluvila. Po seznámení se svým druhým manželem Josefem Hübnerem, který pracoval jako projektant, přišly i radostnější okamžiky. Narodili se jim dva synové: starší Vilém a mladší Richard. Život se začal točit hlavně kolem rodiny. Do tehdy standardně plynoucího života zasáhla až invaze vojsk Varšavské smlouvy. V paní Nadě dodnes tyto vzpomínky vyvolávají pocity zuřivosti. Je zajímavé, že matčin kádrový posudek se nikterak nepodepsal na možnostech studií obou synů. Vilém i Richard mohli vystudovat vysokou školu. Vilém je geograf a Richard stavební inženýr. Rodina jezdila pravidelně na hory, paní Naďa se opět věnovala studiu jazyků, tentokrát si zvolila španělštinu. V té době ovládala již němčinu, francouzštinu i angličtinu, ze které měla dokonce státní zkoušku. Uplatnění v oboru však najít nedokázala, na to byl režim opatrný.

Roku 1989 se dožil ještě i manžel paní Nadi, který ji však po několika svobodných letech navždy opustil. Svoboda s sebou přinesla přirozený vstup do KPV, pravidelná setkávání s politickými vězni na Žofíně, kde se vždy ráda viděla se starými přáteli. Postupem let však řady blízkých řídly a při letošním slavnostním setkání politických vězňů nenašla paní Hübnerová v celém sále ani jednu známou tvář. „Já jsem na tom Žofíně byla bez přátel, se kterými jsem tam chodila, protože tu nebyli. A já jsem tam byla sama a mně vám bylo tak smutno, já jsem se najednou cítila jako sirotek. Tam byli lidi, kteří se objímali, měli si co vykládat a já jsem tam byla sama. Na mě to působilo depresivně. Jindy se mnou chodil Miroslav Komárek, ale on ležel v nemocnici, tak nemohl a já se cítila strašně blbě. Odpadáme. Vždyť já jsem byla mezi těmi mladými.“

Spolu s Miroslavem Komárkem byla Ludmila Naďa Hübnerová rehabilitována Městským soudem v Praze 28. listopadu 1990. Když se zamýšlí nad léty věznění, tak si uvědomuje, že díky nim dostala možnost poznat takové vrstvy obyvatelstva, se kterými by se bez této zkušenosti pravděpodobně nikdy nesetkala. Teprve ve vězení docenila idylická léta mládí, která mohla prožít, a duchovní prostředí, ve kterém vyrůstala. Co se týče odpuštění, tak své uvěznění vnímá v neosobní rovině, byla to věc režimu a lidi, kteří pro něj pracovali, byli jiného ražení, ale žádnou nenávist v sobě nepěstuje. „Podívejte se, to, že jsem byla zavřená, za to oni nemohli, to byla věc režimu, systému. Z toho je nemůžu obviňovat. A to, že se někdo dal na povolání bachaře, tak to mně bylo vždycky těžko pochopitelný. Vždycky se snad dalo najít možná méně placené místo, ale dalo se snad dělat něco jiného. Prosím, když na to měli žaludek. Ale abych si záměrně pěstovala nenávist, tak to ne. Já mám pocit, že se to pak zračilo těm lidem z tváře a hlavně z očí.“

Životní krédo, které vyznává: „Být slušným člověkem a pomáhat, alespoň milým pohledem nebo slovem.“ Má krásnou rodinu, ve které panují dobré vztahy, a z toho má radost. Jak sama říká, v jejich rodině se rodí samí kluci, což potvrzují nejen dva synové, ale i čtyři vnuci: Jakub, Martin, Vojtěch a David.