Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. ThDr. RNDr. Ladislav Hučko CSc. (* 1948)

• narozen 16. února 1948 v Prešově v rodině řeckokatolického kněze

• po roce 1950 v důsledku likvidace církve rodina opakovaně měnila bydliště

• v roce 1966 nebyl přijat na Teologickou fakultu

• v letech 1966–1971 studoval experimentální fyziku na PF UPJŠ v Košicích

• v letech 1973–1989 pracoval v Bratislavě na výzkumu v oblasti těžby ropy a plynu

• v 80. letech působil jako člen katolického hnutí Fokoláre

• v letech 1992–2000 studoval teologii na Papežské Lateránské univerzitě v Římě

• v roce 1996 přijal kněžské svěcení

• od roku 2000 působil jako pedagog na Teologickém institutu v Košicích

• založil teologický časopis Verba Theologica

• v roce 2003 se stal apoštolským exarchou pro katolíky byzantského obřadu v ČR

Cesta Ladislava Hučka k vytouženému kněžství nebyla jednoduchá. Když komunistická strana nepožehnala jeho studiu bohosloví, poznával Boží stopy při studiu experimentální fyziky na přírodovědecké fakultě. Službě církvi se plně oddal až po sametové revoluci. Teologii vystudoval na Papežské Lateránské univerzitě v Římě, a v roce 2003 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován apoštolským exarchou řeckokatolické církve v České republice.

Rodinné kořeny

Ladislav Hučko se narodil 16. února 1948 v Prešově jako druhý ze tří synů manželů Ladislava a Šarloty Hučkových. Matka pamětníka pocházela ze zchudlé zemanské rodiny z obce Jarovnice na slovenské Šariši. Vzdělání získala u sester v Ústavu Sancta Maria v Prešově a většinu života pracovala jako účetní. Její rodnou obec proslavil především slavný maďarský malíř, průkopník impresionismu v Uhersku a celé střední Evropě, Pál Szinyei Merse, s jehož rodinou byla matka spřízněna. Pamětník vzpomíná na návštěvu malířova vnuka, kterou v 70. letech podnikl s tatínkem v Budapešti, kde „s překvapením zjistil, že mezi sebou manželé, vnuk malíře [a jeho žena], mluvili šarišským nářečím“.

Dědeček z matčiny strany, Július Szineyi Merse, padl během světové války do zajetí a coby rakouskouherský voják strávil asi 40 měsíců v ruském vězení ve Vladivostoku. Zastával úřad notáře a v posledních letech svého života pracoval jako archivář. Babička pocházela z rodiny řeckokatolického kněze a starala se o domácnost. Její bratr Mikuláš Russnák zastával funkci generálního vikáře prešovské eparchie a po likvidaci řeckokatolické církve v 50. letech žil v internaci.

Pamětníkův otec Ladislav pocházel z rodiny řeckokatolického kněze v Nižných Slovinkách na Spiši, kde pamětníkův dědeček vedl třicet let farnost. Když v 50. letech nepodepsal pravoslaví, musel ze své farnosti odejít, a krátce na to zemřel. Pamětník si živě vzpomíná, jak jako tříletý kluk pokládal na jeho rakev svaté obrázky. Babička z otcovy strany byla zbožná žena, ale nemoc a náhlý odchod manžela ji psychicky silně poznamenaly.

Daň za věrnost církvi

Pamětníkův otec navázal na rodinnou tradici a po maturitě vstoupil do kněžského semináře. Po ukončení teologické fakulty vystudoval ještě historii a italštinu a působil jako středoškolský profesor na gymnáziu v Prešově. Když v Československu, v rámci protikatolické politiky, započala operace Státní bezpečnosti „akce P“, přestup k pravoslaví nepodepsal, a byl ze školství propuštěn.

Nové zaměstnání získal na umístěnku až v dalekých Lounech. Roku 1953 opustil Prešov i zbytek rodiny. Otec získal místo úředníka v Prievidzi a rodina našla bydlení v blízkých Velkých Uhercích. „Vesnice byla katolická, a ke svatému přijímání chodila celá třída,“ vzpomíná pamětník. Dva roky po Stalinově smrti se mohli opět vrátit do Prešova, kde pamětník pokračoval ve studiu. Otec byl později zaměstnán Maticí slovenskou v Jasově a v závěru života pracoval jako archivář v oděvních závodech. V tomto období už byla řeckokatolická církev opět povolena, tak mohl sloužit také jako kněz.

Otec doma poslouchal Svobodnou Evropu, ale o politice s dětmi nemluvil. Těžce prožíval maďarské události roku 1956.  „Tatínek měl v knihovně knihu Valerij Vilinskij – Unionismus, to vyšlo slovensky. A teď, po historickém zkoumání, se zjistilo, že Valerij Vilinskij byl ruský špión, který komunistům dával informace o věcech února 1948. Byl sekretář ministra Drtiny. Donášel všechno komunistům, taková temná postava. Ale on se vydával za ekumenistu, psal o unionismu psal,“ vzpomíná.

Výchova v rodině

Náboženskou výchovu synů Josefa, Ladislava a nejmladšího Mikuláše vedla maminka. Samozřejmostí byly nedělní návštěvy kostela, každý první pátek v měsíci zpověď a svaté přijímání. „Obdivoval jsem ji: přišla domů a zopakovala celé kázání, co slyšela. A my jsme to rozebírali,“ vypráví. Tatínek měl v neděli odpoledne pro své kluky lekci katechismu.

Období vzdoru vůči náboženství u pamětníka nikdy nenastalo. Vysvětluje to tím, že si vše dokázal zdůvodnit. V oblibě měl knihy Julesa Verna, Henryka Sienkiewicze a dodnes je oslovován hlubokými texty Françoise Mauriaca. Doma byly hodnoty jasně dány vírou. Bylo jasné, že vládnoucí systém není spravedlivý. Mezi rodinné přátele patřil patnáct let komunisty žalářovaný redemptoristický kněz Ivan Mastiliak, jenž se stal pamětníkovi duchovním rádcem. Jak vzpomíná, nepůsobil na něj tolik slovy, jako tím, co vyzařoval, svou osobností.

Hezké vzpomínky má pamětník na svá školní léta. Zvláště vzpomíná na paní učitelku slovenštiny a ředitele gymnázia, který ho jednou překvapil nečekanými slovy: „Tak Hučko, tak vy jste podal přihlášku na teologii. Ano. Tak když přijde StB se na vás ptát, tak já to nikomu nebudu říkat.“ Později pamětník zjistil, že ředitel je bývalým františkánským řeholníkem.

Z nouze ctnost

Podání přihlášky ke studiu teologie bylo silně racionální rozhodnutí, rozhodnutí pro pravdu. Pamětníka vždy zajímala Bible, rád o ní diskutoval a nacházel v ní odpovědi na potřeby současného světa. Rodiče, kteří pocházeli z kněžských rodin, synovu rozhodnutí rozuměli, a vnitřně se z něj radovali.

Po přijímacím pohovoru na bohosloví byl vyrozuměn, že vzhledem k omezenému počtu míst nebyl přijat. To v překladu znamenalo, že jeho přijetí si nepřála komunistická strana. Pamětník tak nastoupil studium na přírodovědecké fakultě v Košicích „Zpočátku to byla z nouze ctnost, ale pak se mi to začalo líbit. Začal jsme tam postupně nacházet určité odpovědi na problémy světa. Hlavně když jsme probírali kvantovou mechaniku nebo teorii relativity a tak. Tyto věci, které už hraničí s určitou duchovností nebo nepochopitelností hmoty, vlastnostmi takzvaných polí magnetismu a tak dále, tak to mě bavilo,“ vzpomíná.

Invazi vojsk v srpnu roku 1968 prožil již jako student v Prešově. Informaci o vpádu vojsk se dozvěděl od souseda, který poslouchal rozhlas. Brzy ráno vyrazil do ulic, kde byl svědkem zoufalé komunikace rozzlobených lidí s ruskými vojáky. Shromážděné lidi se pokoušel rozehnat kouřem ruský voják v tanku.

Oprava kádrového profilu

Po zakončení studia měla fakulta zájem, aby pamětník pokračoval v akademické činnosti. Vše ale změnila prověrková komise, kde „jedna z otázek byla, jestli jsem vyrovnaný s náboženstvím. Odpověděl jsem, že jsem vyrovnaný s náboženstvím. Zeptali se: ,Ale jak?‘ – ,Chodím do kostela, jsem věřící.‘ – ,Tak vy jste věřící? Studujete fyziku, jak je to možné?‘ Ten plukovník se začal rozčilovat. Řekl jsem mu: ,Většina vědců, kteří něco znamenají, je věřících…‘ A ten děkan řekl: ,No, až tolik jich není.‘“

Tím bylo jasné, že na kariéru v akademické oblasti nelze pomýšlet. „Nevyrovnanost“ s náboženstvím také zapříčinila, že na vojně obdržel jen hodnost desátníka, nikoli důstojnickou, jak bylo u absolventů běžné. Vojenskou službu absolvoval v Uherském Hradišti. Tam se v kostele seznámil s vojákem sloužícím ve spisovně a díky němu se pamětníkova vojenská dokumentace záhadně ztratila a nedorazila na vojenskou správu v Košicích.

O historii svého kádrového posudku se více dozvěděl v roce 1989 při návštěvě bývalého kolegy z vysoké školy v Košicích: „Tehdá, když jsi odešel, přišel za mnou kádrovák, a řekl: ,On tady má napsané, že je věřící. No tak to mu zničíme celou kariéru.‘ – ,No, on se asi změnil. Byl na vojně, napište mu nový!‘“
„Tak mi napsal takový kádrový posudek, že by mě vzali i za prezidenta. Takže všechno se smazalo, i na vojenské správě, že po mně ta stopa nezůstala. Ale bez mého přičinění,“ dodává.

Po krátkém působení na pozici ložiskového inženýra v podniku Naftoprojekt nastoupil do výzkumného ústavu těžby ropy a plynu v Bratislavě a díky novému kádrovému posudku zde nerušeně působil až do roku 1990. Dokonce mu bylo umožněno služebně i soukromě vycestovat do západních zemí: Anglie, Francie, Německa a Itálie.

Skrytá církev

Přestože byl pamětník značně profesně vytížen, stále zůstával aktivní v tzv. skryté církvi. Osobně se angažoval v katolickém hnutí Fokoláre, pro jehož potřeby v Bratislavě zakoupil dům, který se stal místem setkávání a modlitby. Dům navštívilo mnoho zajímavých osobností, například Miloslav Vlk, Milan Hromník, Stanislav Mikloško, Josef Daško a mnoho dalších. Ve stejném období pracoval i na vědecké kandidatuře, jejímž tématem byla vytěžitelnost ropy. „Motivací ke kandidatuře nebylo, abych měl titul. Ale v předpisech stálo, že kdo dělá přípravu, tak má šest týdnů studijního volna. A to mě přitahovalo,“ vysvětluje. Čas potřeboval především na práci v církvi, jak sám říká „na své apoštolské cesty“.

Období konce 80. let nazývá obdobím očekávání. Bylo mu jasné, že po vlně politických změn v SSSR, Maďarsku, Polsku a Německu se věci pohnou také u nás. Sametová revoluci a následné politické změny v Československu byly jeho kolegy v ústavu přijímány pozitivně.

Ve službě církvi

Po listopadových událostech roku 1989 z výzkumného ústavu odešel – rozhodl se plně sloužit církvi. Krátce pracoval na obnově důvěryhodnosti slovenských Katolických novin a také jako výkonný sekretář Konference biskupů Slovenska, kde uplatnil především své jazykové schopnosti.

V roce 1992 nastoupil studium katolické teologie – nejprve v Bratislavě, později v Římě. Studium teologie a poznávání Věčného města bylo pro pamětníka velkou radostí. V roce 1996, v období, kdy Slovensko ještě nemělo svého řeckokatolického biskupa, přijal pamětník kněžské svěcení z rukou Slavomira Miklovše, biskupa Křiževacké eparchie v Chorvatsku. Následná studia na Papežské Lateránské univerzitě ukončil v roce 2000 doktorátem na téma kosmologické ideje ruských náboženských myslitelů 19. a 20. století.

Po návratu na Slovensko, čekalo na otce Ladislava mnoho úkolů. Vyučoval dogmatiku na Teologickém institutu v Košicích, vykonával duchovní službu v geriatrickém centru, stál při založení teologického časopisu Verba Theologica a rok působil jako spirituál v kněžském semináři v Košicích. 

Apoštolským exarchou

V dubnu roku 2003 papež Jan Pavel II. jmenoval Ladislava Hučka apoštolským exarchou pro katolíky byzantského obřadu v České republice. O svém jmenování exarchou se dozvěděl na schůzce u papežského nuncia. „Co bych dělal, já nejsem pastorační kněz, já spíš přednáším a učím, ale nebyl jsem v pastoraci jako takové,“ řekl nunciovi po převzetí jmenovacího dopisu. Ten jej uklidňoval slovy: „No, však tam budete mít dost času studovat, tam není moc věřících.“

Samotné jmenování bylo pro pamětníka velkým překvapením. Situaci řeckokatolické církve v Čechách vůbec neznal. Necítil, že by to bylo jeho místo, a nerad odcházel od rozdělané práce na Slovensku. Přání svého papeže však poslušně přijal.
Až později se dozvěděl, že v Čechách působí extrémní skupina řeckokatolických duchovních, která věřila, že biskupem bude jmenován někdo z jejich řad. Odpor této skupiny vyvrcholil incidentem během jeho biskupského svěcení v řeckokatolické katedrále sv. Klimenta v Praze.
„Vešli do katedrály a začali tam řvát. [Měli] plakáty, že já jsem spolupracovník estébák a tak dále. A zdůvodňovali to: ,Tak vy jste doktor přírodních věd a kandidát věd a za komunismu nemohl být nikdo doktorem přírodních věd a kandidátem, kdo nebyl spolupracovníkem StB.‘ To byl důvod, to mělo logiku… No těžko se proti takové logice argumentuje,“ glosuje. Složitou situaci v místní církvi zvládl především díky podpoře ukrajinských věřících a přátel z hnutí Fokoláre, které měl v Praze ještě z předlistopadového období.

Při svém nástupu do funkce si předsevzal vnést do farních společenství více života. Stoupající počet křtů a sňatků napovídá, že záměr se mu daří naplňovat. Řeckokatolické farnosti se v poslední době rozrostly také o válečné uprchlíky z Ukrajiny. Biskup Ladislav věří, že utrpení, které válka přináší, lidi nasměruje k podstatným věcem, k duchovnímu životu. „Každá krize má také očistný charakter,“ věří.

Po žádosti o vzkaz posluchačům příběhů pamětníků na portálu Paměti národa pamětník odkazuje na slova Evangelia: „Milujte se navzájem, jako Ježíš miloval vás.“