Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arita Hucková (* 1940)

• narodila se 16. dubna 1940 v německém Gleiwitzu do německé rodiny

• rodina žila v tehdejším Horním Slezsku, které za války patřilo k Německu, po válce k Polsku

• otec za války narukoval, matka s dětmi odjela do bezpečnějšího Rakouska

• rodina přišla o veškerý majetek a kvůli německé národnosti byla z Polska vystěhována

• usadili se v Petřkovicích na Ostravsku, kde otec našel práci v dolech

• Arita absolvovala české školy a roce 1957 vystudovala zdravotní školu, obor laborantka

• v roce 1963 se provdala za fotografa Miroslava Hucka, který pracoval pro časopis Mladý svět

• psala externě drobné texty pro Mladý svět a k ilustrovaným dětským knížkám

• Miroslav Hucek, tehdejší šéf fotografického oddělení, byl v roce 1975 vyhozen z Mladého světa, protože odmítl vstoupit do KSČ

• oba manželé zůstali na volné noze, Arita pracovala jako turistická průvodkyně

• v 80. letech se manželé věnovali převážně reklamní fotografii ve svém ateliéru na Zbraslavi

• po revoluci roku 1989 Arita nastoupila na Pražský hrad jako asistentka poradkyně prezidenta Edy Kriseové

• do roku 1997 byla ředitelkou odboru kultury ve Správě Pražského hradu

Nerada se zviditelňuje a fotografuje. „Nemám pocit, že bych měla co říct a že bych byla nějak důležitá,“ říká skromně žena, která se narodila německým rodičům v polském pohraničí a jako Němka neměla v Čechách v padesátých letech moc šancí ani na maturitní vzdělání. Dala na radu učitele a nastoupila na školu, která byla k mání. Nakonec vykročila i k vysokoškolskému titulu. Plány jí však osudově změnil fotograf Miroslav Hucek. Stala se nejen jeho ženou, ale také asistentkou. Její čas přišel až po revoluci 1989. Jako ředitelka odboru kultury ve Správě Pražského hradu organizovala kulturní akce a výstavy a bylo to nejlepší období v jejím životě.

Za války útěk do Rakouska

Arita Hucková se narodila 16. dubna 1940 v Gleiwitzu do německé rodiny. Maminka se jmenovala Cecílie, otec Anselm. Vyrůstala s o jedenáct let starším bratrem. Rodný Gleiwitz se nacházel v tehdejším Horním Slezsku a za války patřil k Německu, po válce připadl k Polsku a dnes se jmenuje Gliwice. Bydleli v nedalekém Knurówě.

Maminka byla dámská krejčová a majitelka krejčovského salónu, v němž zaměstnávala šestnáct švadlen. Když musel její muž narukovat na frontu, necítila se doma bezpečně a rozhodla se odjet se dvěma dětmi do Rakouska.

„Moje maminka vzpomínala, že když mě vezla v kočárku, šel nějaký průvod Němců, kteří nesli vlajky s hákovými kříži. Křičeli na ni agresivně, jestli snad neumí pozdravit,“ vypráví Arita Hucková o tom, co bylo poslední kapkou, když se rozhodla předat svůj krejčovský salon babičce, sbalit dvouletou Aritu a čtrnáctiletého syna a přečkat válku v Rakousku. Žili ve Vídni a pak na klidnějším venkově, kde děti měly zahradu a domácí zvířata. Maminka se živila jako švadlena.

Po válce útěk na Ostravsko

Po válce se matka s dětmi vracela zpět domů, do Knurówa. Arita vzpomíná na hektickou poválečnou dobu, kdy se velké množství lidí vracelo do svých domovů v přeplněných vlacích. „Vojáci, nemocní, zajatci… My jsme jsme jeli z Vídně, a když jsme dojeli do ukrajinského Sanoku, jeden pán se nás ptal, kam jedeme. Maminka řekla, že do Katowic – Gleiwitz. Dověděli jsme se, že ten vlak tam nejede, že je to ruský transport, který míří přímo do Ruska. Pomohl nám jeden železničář, který nás schoval do dřevěné boudy u nádraží. Tam jsme na kufrech přečkali noc a ráno nás posadil na vlak, který jel do Katowic,“ vzpomíná Arita.

Doma zjistili, že v jejich domě už bydlí někdo úplně jiný, celá maminčina dílna byla rozkradena a babička s dědečkem vystrašeni. Rodina dostala vzkaz od tatínka, že je v anglickém zajetí v Německu a že mají jít pryč z Polska. „V polském Horním Slezsku bylo vyhánění Němců ještě horší než tady v Čechách. Já jsem si nemohla vzít z našeho domu ani panenku, když jsem ji chtěla,“ vypráví Arita Hucková.

Někdo její mamince poradil, aby šli do Čech. Hranice přešli pěšky přes Píšť, který byl už na české straně. Arita vzpomíná na zajímavý detail: „Tehdy nebyla k dostání sůl. Já měla takovou malou mošničku a babička mi ji naplnila solí. Šla jsem tedy přes hranice a pašovala jsem sůl.“ V Píšti se jich ujala hospodská, která matku s dětmi ubytovala, poté pokračovali dál, až došli do Petřkovic u Ostravy (dnes již součást Ostravy).

Tam se sešli s otcem, který přišel do Ostravy, aby se tam nechal zaměstnat v dolech. „Tehdy jsme si nevybírali. Šli jsme tam, kde byla práce. Do Německa rodiče nechtěli, protože chtěli být co nejblíže místu, kde jsme žili předtím a kde zůstali příbuzní,“ vypráví Arita Hucková.

Vzpomíná, že v Petřkovicích byli i přes svou německou národnost přijati dobře. „Každý druhý tam byl Němec nebo Polák, většina lidí tam přišla po válce, tak jako my. Bylo to tam hodně národnostně promíchané.“

Zpočátku bydleli v jednom pokoji u paní, která měla čtyři děti a žádné zprávy o svém manželovi, který se ještě nevrátil z války. V sousedství bydleli Zagorovi. „Měli dvě holčičky. Evelínu a mladší Haničku, kterou Evelína vozila v kočárku. Když jsme se chtěli Haničky zbavit, abychom ji nemusely vozit a hlídat, popálili jsme ji kopřivou, takže se hlasitě rozplakala a paní Zagorová přiběhla a odvezla si ji pryč. To je tedy moje vzpomínka na zpěvačku Haničku Zagorovou,“ vypráví Arita Hucková.

S velkou láskou vzpomíná na oba rodiče. Otec před válkou cestoval po světě jako nákupčí kůží. Po válce pracoval v ostravských dolech, ale také v Šileřovicích choval včely. Po večerech pak své dceři vyráběl ze dřeva statek se zvířátky. Maminka byla v domácnosti, ale přivydělávala si doma šitím. Oba rodiče byli velice zruční.

Kdybyste vstoupila do komunistické strany...

Arita nastoupila v roce 1946 do první třídy české školy, i když česky ještě neuměla. Doma mluvili německy. „Česky jsem se ale naučila rychle. Do školy s námi chodily různé děti, hodně jich bylo velice chudých, špinavých, zavšivených. Ale nemyslete si, nic špatného to o nich nevypovídalo. Jedna taková strašně zanedbaná holčička uměla násobilku nejlépe z celé třídy. Vzpomínám, jak mě to dopálilo, řekla jsem si, že přece nemůžu být horší než ona, a tak mě to motivovalo, že jsem se naučila matematiku o tři lekce dopředu, abych byla nejlepší,“ směje se Arita Hucková.

Matka předala své dceři vše, co mohla a uměla. Naučila ji trochu polsky, trochu francouzsky, zpívat operní árie. V Ostravě měla permanentku do opery. Arita také vzpomíná na luxusní restauraci, kde se učila společenskou etiketu. Arita jako malá ráda kreslila, zvláště modely šatů, jak to odkoukala od maminky, ale oděvní návrhářkou se nestala.

Učila se dobře, přesto se svou německou národností a rodinnou minulostí neměla v 50. letech mnoho šancí na vzdělání. „Náš učitel na základní škole mi řekl, že se na školu nedostanu, i když mám krásné vysvědčení. Poradil mi ale, že je nouze o laborantky a že to by mohla být cesta k maturitě,“ vypráví Arita Hucková. Šla tedy na zdravotní školu v Ostravě, maturovala v roce 1957, pak pracovala jako laborantka a specializovala se na hematologii.

V té době již více než deset let vládla komunistická strana. K ní měla rodina nekompromisní vztah, jak dokládá historka z konce 50. let, kdy Arita již pracovala, ale doplňovala si ještě vzdělání.

„Pan doktor mi řekl, že mám tak výborné výsledky, že kdybych vstoupila do komunistické strany, tak že už bych mohla atestovat za dva měsíce a nemusela bych ani chodit na školení. Přišla jsem večer domů, tatínek seděl u stolu, jedl polévku, maminka vedle něco pošívala a já jsem vyprávěla tatínkovi, co mi řekl pan doktor. Tatínek řekl: ‚Komunisti? Ti mizerové zničili všechno jako ti fašisti… a začal sprostě nadávat. Maminka, tichá, laskavá žena, jen zvedla oči od šití a řekla: ‚Komunismus, Aritko, k nám domů netahej, stačí, že jsi u katolíků.‘ A tak jsem další den přišla za panem doktorem a řekla mu: ‚A nevadilo by komunistům, že jsem u katolíků?‘ Pohoršeně odvětil, že to by tedy vadilo, a tím to skončilo,“ vzpomíná pamětnice.

Osudové setkání s Miroslavem Huckem

V letech 1959–1963 studovala v Brně na přírodovědecké fakultě biologii, ale školu nedokončila, protože dala přednost vdavkám, stěhování do Prahy a rodině.

Začátkem 60. let dostala jako vzorná pracovnice zájezd na hory v Krkonoších. Tam se seznámila se svým osudovým mužem, kameramanem a fotografem Miroslavem Huckem, který tam přijel s kolegou pracovně kvůli reportáži.

Vzali se v roce 1963 a v Praze nastoupila do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Manžel byl fotograf a reportér v Mladém světě. Jak Arita říká, manžel ji „vyučil“ a udělal si z ní svou asistentku. Pracovala na sobě, v roce 1966 si udělala řidičský průkaz, učila se anglicky. Když otěhotněla a odešla z nemocnice, překládala ze zahraničních časopisů krátké texty do Mladého světa do rubriky Tržiště senzací. K manželově práci i jeho kolegům měla blízko, pro Mladý svět pracovala jako externistka.

Měli mnoho přátel z kulturního světa. Bydleli nedaleko vinohradského divadla, v jejich bytě se scházeli přátelé od novin, divadla i z rozhlasu. Arita vzpomíná například na Petra Skoumala a Jana Vodňanského, kteří u nich doma hráli na klavír a zpívali, dělali pro přátele malé bytové koncerty.

„Bydleli jsme za vinohradským divadlem v přízemí, takže k nám všichni měli blízko – ti, co chodili do rádia, a kdekdo. V Mladém světě pracoval Jarda Pacovský a také jeho žena Miluše, která pracovala ve Vlastě a byli populární z rozhlasu. Ti k nám vodili další známé. Pak k nám chodili lidé z Mladého světa. Například Eda Kriseová, ale i jiní, třeba Arnošt Lustig, ten psal scénáře, často se o své práci bavil s přáteli. Každý něco tvořil a povídalo se o tom. Byla mezi námi důvěra. Z některých se pak stali chartisté, disidenti, jiní emigrovali. Například zatkli Jitku Vodňanskou, zrovna jsem hlídala jejího Tomáška. Byl ještě mimino, řešili jsme, jak ho budeme krmit, jestli Jitku nepustí. Pak ji ale naštěstí pustili. Někteří emigrovali, někteří pak podepsali Chartu,“ vypráví Arita Hucková.

Manžela vyhodili, protože odmítl do KSČ vstoupit

Jak Arita Hucková říká, po obsazení republiky okupačními vojsky v srpnu roku 1968 někteří z přátel emigrovali, Huckovi nikoli. „Manžel nechtěl, protože měl rád svoji práci, kterou by v zahraničí dělat nemohl. Neuměl jazyky a nedokázal si představit, že by začínal někde od píky. Takže to nepřipadalo v úvahu,“ vypráví pamětnice.

Ta byla od 70. let registrovaná ve Svazu novinářů a mohla být na volné noze. „Nikdo se mě tam na moje politické názory neptal a nebyla to překážka k tomu, abych mohla být na volné noze,“ vzpomíná Arita. Psala externě drobné texty do Mladého světa, psala dětské knížky a později byla asistentkou svého muže – fotografa.

Ten však musel v roce 1976 z Mladého světa po patnácti letech odejít, protože jako vedoucí fotografického oddělení odmítl vstoupit do KSČ. „Vyhodila ho kvůli tomu šéfredaktorka Olga Čermáková, soudil se, radil mu právník Josef Lžičař, a tak jsme se podle něj zařídili. Manžel sice soud nevyhrál, ale byl pak ještě několik měsíců alespoň na placené nemocenské.“

Na volné noze

Arita si poté udělala zkoušky jako průvodkyně po pražských památkách, aby uživila rodinu, a manžel zůstal na volné noze. Fotil na zakázku, Arita mu dělala asistentku a produkční.

Kolem roku 1980 našli místo pro svůj budoucí ateliér na Zbraslavi, kde Arita Hucková bydlí dodnes. Šlo o starobylý dům u silnice, určený k likvidaci, renovovali ho čtyři roky. Fotili módu, jídlo, užitné předměty i umělecká díla, publikace a reklamy pro podniky i soukromé osoby. Arita například vzpomíná, jak fotili jídla, která musela i uvařit, jak na přání muže vytvářela orosenou sklenici piva a podobně. Poslední zakázkou byl šampon známé značky. Bylo to již po revoluci 1989. „Dalo nám spoustu práce najít tu správnou modelku, nafotit to, a když manžel fotky s krásnou brunetou konečně odevzdal, řekli mu: ‚To je ale škoda. Náš šéf má raději blondýny.‘ A tak se s nimi Hucek rychle rozloučil a s reklamami skončil. Pak už fotil jen to, co chtěl,“ vypráví pamětnice.

Pražský hrad

Arita Hucková v roce 1989 nastoupila jako asistentka poradkyně prezidenta Edy Kriseové, se kterou se dobře znala a která si ji jako asistentku vybrala. Měla například na starosti třídění a vyřizování dopisů prezidentovi, pomáhala také dávat dohromady podklady pro práci ombudsmana, cestovala na pracovní schůzky do zahraničí, vzdělávala se, získávala a pěstovala kontakty. Po třech letech nastoupila do Správy hradu jako ředitelka odboru kultury, kde organizovala kulturní akce a výstavy. Například výstavu Alfonse Muchy, expozici o Rudolfovi II. či o slovinském architektovi Jožu Plečnikovi, kterou v roce 1997 na Pražském hradě končila.

„Pak mi manžel řekl, že v roce 1989 necinkal na Václaváku klíči proto, abych nebyla věčně doma a on večeřel o samotě rohlík s máslem. Je pravda, že moje práce byla časově hodně náročná. Často jsem opouštěla kancelář v noci. Pamatuji, jak kolikrát v zimě v noci nasněžilo a já do čerstvě napadaného sněhu dělala první stopy, když jsem šla domů… A tak jsem dala manželovi za pravdu a šla jsem do penze,“ říká Arita Hucková. Nezahálela, věnovala se s manželem tomu, čemu chtěli. Tvořili fotografické publikace, cestovali po republice i do zahraničí. V Jindřichově Hradci v jezuitské koleji Arita iniciovala projekt fotografického muzea, na jehož vzniku se podílela.

Takoví jsme byli

V roce 2013 ovdověla. Její muž byl těžce nemocný a jak říká, udržovala ho v naději, co všechno spolu ještě udělají, až se uzdraví. „A teď to tedy ‚musím‘ udělat sama, když jsem mu to slíbila,“ říká Arita s úsměvem. Se svým mužem měla krásný a dobrodružný život. Málokdo ví, že kromě focení byl také vášnivým jachtařem. Arita poutavě a vtipně vypráví například o cestě na závody v kolovém jachtingu do Francie, kterou s manželem a jeho jachtařským kolegou absolvovala. Popisuje podmínky, které si dnes jen málokdo dovede představit. Za komunismu bylo třeba získat devizový příslib, který Arita díky své výřečnosti dokázala vyjednat. Stát ovšem uvolnil pouhých 150 dolarů pro tři lidi, s čímž museli vyjít na více než týden – s cestou, benzínem, ubytováním, jídlem... „A to jsme zvládli ještě autonehodu a výlet do Španělska. Byli jsme mladí, říkali jsme si, že se najíme až doma, po návratu...,“ vypráví Arita Hucková.

Po smrti manžela nadále pečuje o jeho odkaz. „Jeho poslední knihou byla fotografická publikace Takoví jsme byli, ráda bych ale ještě aspoň jednu knížku s jeho fotografiemi udělala,“ uzavírá své vyprávění Arita Hucková.