Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Hudečková (* 1940)

• narozena 4. června 1940 v Tučíně

• otec Sláva Koza velitel rozvědky 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky

• otec popraven 15. ledna 1945 v Kounicových kolejích

• v říjnu 1944 matka zatčena v Bratislavě

• děti v dětských domovech (Žilina, Turčianský Svatý Martin)

• učitelka v Lipníku nad Bečvou

• v současnosti žije v Lipníku nad Bečvou

Drahomíra Hudečková se narodila 4. června 1940 v obci Tučín nesezdaným rodičům Josefě Slaboňové a Slávovi Josefu Kozovi. Rodiče se seznámili před druhou světovou válkou ve slovenském městě Rajec, odkud matka pocházela a otec tam pracoval v blízkém kamenolomu. Po vzniku Slovenského státu vykázali Slávu Kozu jako Čecha ze Slovenska a na Moravu pak spolu s ním odešla i Josefa Slaboňová. Sláva Koza ji pak na okresním úřadě ve Vyškově přihlásil jako svou zákonitou manželku s tím, že doklady doloží později. Vzhledem k válečným událostem se pak již rodiče pamětnice nevzali.

Otec utekl k partyzánům, matku uvěznili a děti skončily v dětských domovech

Na Moravě se jim v roce 1940 narodila dcera Drahomíra, která vypráví tento příběh, a o dva roky později syn Jiří. Společně pak rodina žila v malém pronajatém domku v Želatovicích u Přerova. Otec pracoval v kamenolomu u Trutnova, a domů tak dojížděl jen jednou za týden. Drahomíra ho viděla jen velmi málo, přesto jí na něj zůstalo několik útržkovitých vzpomínek. „Musela jsem být hrozně malinká, protože mě učil cosi mluvit a já jsem mluvila velmi brzy. Vím, že jsem se držela kovové postele a různě jsem se točila a kývala a otec mě učil nějaká slova.“

V létě roku 1944 otec odešel do ilegality. Zapojil se totiž do odbojové skupiny na Přerovsku Rudá slovanská internacionála a organizoval finanční pomoc rodinám zatčených odbojářů. Jednoho letního dne ho přišel varovat starosta Želatovic, že se ho chystá zatknout gestapo. Otec proto odešel na Slovensko, kde se připojil během Slovenského národního povstání do boje proti okupantům.

Matka nechtěla zůstat sama s dvěma dětmi, a proto odešla za svým otcem do slovenského města Kremnica. Doufala také, že by se tam mohla setkat s otcem svých dětí. Okolí Kremnice bylo centrem povstaleckého území a probíhaly zde tuhé boje, které citelně zasáhly také civilní obyvatelstvo. Matka se proto rozhodla vrátit na Moravu. Chtěla odejít oficiální cestou, a tak si jela zažádat o povolení na úřad do Bratislavy. S dvěma malými dětmi tam dorazila v nočních hodinách. „Maminka musela čekat do druhého dne, tak zaklepala u cizích lidí, jestli by nás nenechali přespat, a ti lidé byli ochotní. Bohužel ale v noci chodila německá kontrola, která prohledávala domy, a maminku zatkli. Já si ještě pamatuju, jak byla oblečená. Pořád vidím, že měla bílý svetr.“ Po zjištění totožnosti převezli matku na gestapo. Věděli, že její druh je hledaný odbojář Sláva Koza, a tak matka prošla drastickými výslechy a ve vězení zůstala až do konce války.

Čtyřletá Drahomíra a dvouletý Jiřík se tak v říjnu 1944 ocitli sami u úplně cizích lidí. „Jak maminku v Bratislavě zavřeli, tak cizí lidé, u kterých jsme přespali, nás zavedli na Červený kříž a z toho nás poslali do dětských domovů. Mě do Žiliny mezi větší děti do těch třinácti čtrnácti let a bratra do Turčianského Svatého Martina mezi děti do tří let. Takže jsme byli od sebe odtrženi. Opatrovaly nás jeptišky. Vzpomínám si, že moc hodné nebyly. Taky nás měly moc. Nebylo z čeho vařit, měly to taky těžký. Vzpomínám si, že mě zmlátila jeptiška, když jsem se počurala. Moc dobře tam asi nebylo.“

Otec padl jako velitel rozvědky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

V srpnu 1944 poslali z Ukrajiny na Slovensko výsadek partyzánského oddílu s velitelem poručíkem Jánem Ušiakem a náčelníkem štábu Dajanem Bajanovičem Murzinem. K této skupině, která se na rozkaz z Kyjeva v průběhu září a října přesunula na Moravu, se přidal i Sláva Koza. Oddíl se po přesunu na Moravu postupně rozšiřoval a později se z něj stala 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, která byla největší vojenskou jednotkou bojující za druhé světové války proti německým okupantům na území Čech a Moravy. Sláva Koza se stal velitelem rozvědky a zúčastnil se mnoha bojových i diverzních akcí. Například výbuchu ve školní budově ve Velkých Karlovicích 28. září 1944, který odlákal pozornost nacistů, a partyzánský oddíl tak mohl nerušeně přejít hranice na Moravu. Nemalou měrou také pomohl skupině asi osmdesáti partyzánů na Trojačce obklíčené 22. října 1944 třemi stovkami mužů z protipartyzánských sil. Četa pod jeho velením zahájila střelbu do zadních řad německých vojáků, díky čemuž se partyzánům podařilo v mlze uniknout z obklíčení.

Dne 3. listopadu 1944 byl těžce raněný Sláva Koza zajat ve štábním partyzánském bunkru u Čertova mlýna nedaleko hory Kněhyně. V boji s protipartyzánskou jednotkou tehdy padli tři partyzáni a Růžena Valentová, která ve štábu působila jako kuchařka. Otce tehdy ještě s jedním mužem zajali. „Oba dva byli těžce raněni. Toho jednoho tam umučili na místě a tatínka zraněného do páteře odvlekli nejdříve do Ostravy a pak ho převezli do Kounicových kolejí v Brně. A jak toto všechno víme? To ani partyzáni nevěděli. Oni si mysleli, že tam zůstal, že zahynul. Otec byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně a v sousední cele byl nějaký strážmistr Badal z Moravského Berouna. Oni si morseovkou dávali o sobě vědět přes zeď, a tak vyškrábali otvor ve zdi, že se slyšeli. Takže si předali všechny informace, kdyby některý z nich přežil, ať to předá rodině, jak to s nimi vlastně bylo. Pan nadstrážmistr Badal přežil a potom až dlouho po válce našel v Jeseníku naši maminku, takže jí tohle teprve řekl, jak to tenkrát vlastně skončilo,“ vypráví pamětnice, jejíhož otce popravili 15. ledna 1945 v Kounicových kolejích v Brně. Spoluvězeň z vedlejší cely se jmenoval Jan Badal a své svědectví poskytl v květnu 1946 také na stanici SNB v Milovanech.

Hledala své děti po dětských domovech

Dne 3. dubna 1945 osvobodila sovětská armáda Bratislavu. Matku poté konečně propustili z vězení. Nastoupila potom jako ošetřovatelka ve vojenském lazaretu v Bratislavě, protože doufala, že se tam může dozvědět něco o svém muži. V květnu po ukončení druhé světové války začala usilovně hledat své děti po dětských domovech na Slovensku. První objevila malou Drahomíru v dětském domově v Žilině. „Maminka říkala, že jsem vypadala hrozně, že mě málem nepoznala. Ostříhali mě podle kastrolu a měla jsem na sobě nějaké divné, velké a škaredé šaty. Takže mě tam našla takovou ubohou. Pamatuji si, že mně dovezla malinkou panenku. (...) Přivezla mě do Přerova, poprosila cizí lidi a nechala mě u nich. Po válce byl náš byt v Želatovicích obsazený, protože si mysleli, že nežijeme. Všechny naše věci byly pryč, takže já nemám ani fotografie, ani žádnou malou památku z dětství. V Přerově dali mamince náhradní byt ve dvoře. Byl hrozný, vlhký. V noci zdi černý od švábů, nechala mě u majitelů toho objektu, kteří mě tam chvíli opatrovali. Vydala se hledat bratra.“ Bratra Jiříka ale matka objevila až po půl roce. „Když ho našla, tak jeho si chtěla adoptovat ředitelka dětského domova. Takže on se tam měl dosti dobře. Ta ředitelka si myslela, že se k němu už nikdo nepřihlásí, páč to bylo už půl roku po válce. Tak už vyřizovala jeho adopci. Taky ho jinak pojmenovali. Říkali mu Jurášek místo Jiříček, páč to ‚ř‘ jim nešlo. Toho maminka našla těžko, až podle podoby. Když ho přivedla do Přerova do toho nuzného bytu, hrozně plakal: ,Já chci domou.‘ Pořád chtěl domů. Nebyl už tam doma.“

Život po válce

Krátce po válce se matka pamětnice dozvěděla o smrti Slávy Kozy. Již nikdy se nevdala a vždy na otce svých dětí s láskou vzpomínala. „Vyprávěla, že nikdo tak starostlivý jako on být nemohl. Že velmi lpěl na své rodině a všechno by pro ni udělal.“

Ještě v roce 1945 lékaři pětileté Drahomíře diagnostikovali tuberkulózu, a tak se matka s dětmi přestěhovala do města Jeseník, kde se pamětnice léčila v místních lázních. Rodina dostala k dispozici činžovní byt po Němcích. V té době ještě nebyl ukončen odsun Němců, a tak v domě žili společně s dalšími německými rodinami. Život krátce po válce nebyl pro vdovu s dvěma malými dětmi vůbec jednoduchý. Aby matka uživila děti, přivydělávala si domácím vařením pro zaměstnance pošty a národního výboru. „My jsme takhle přežili dobu, než mohla dát bratra do školky a sama šla do zaměstnání.“

V roce 1954 odešla pamětnice studovat Strojní průmyslovou školu v Přerově. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem Věroslavem Hudečkem, který ji na škole vyučoval. Krátce po maturitní zkoušce odešla učit základy strojírenské výroby na jedenáctiletou střední školu v Lipníku nad Bečvou. „Moji žáci v jedenácté třídě byli většinou o rok mladší než já. Vzpomínám na to dobře, protože studenti na mě byli strašně hodní.“ Později Drahomíra Hudečková ještě dálkově vystudovala vysokou školu v Olomouci. Ve školství poté zůstala až do penze. „Člověk žil slušně a já jsem s dětmi vždycky mluvila otevřeně a občas jsem i kritizovala komunistický režim. Nikdy se mi nestalo, i když jsem zjistila, že ve třídě byl chlapec, jehož otec byl okresním tajemníkem KSČ, že by ze strany rodičů přišlo nějaké udání. Tak se dá říct, že všichni asi mluvili jinak a smýšleli jinak a já jsem z toho nikdy neměla žádný problém,“ vypráví Drahomíra Hudečková, která stále žije v Lipníku nad Bečvou.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 – květen 1945). Český svaz bojovníků za svobodu, 2012.

ČERNÝ, V., Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1945–1946. Brno, Masarykova univerzita, Disertační práce – 2006.