Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Huječková (* 1928)

• narozena 25. září 1928 na zámku v Bohdalicích

• otec působil jako ředitel panství na zámku v Bohdalicích

• od roku 1945 pamětnice studovala konzervatoř v Brně

• od roku 1950 působila jako profesorka klavíru na pražské konzervatoři

• v roce 1951 vstoupila do Komunistické strany Československa

• v 60. letech ze strany vystoupila

Učila jsem se při svíčkách

Anna Huječková se narodila 26. září 1928 v Bohdalicích, mezi Vyškovem a Bučovicemi. Vyrůstala na místním zámku, kde její tatínek působil jako ředitel panství. „Měla jsem nádherné dětství. Bydleli jsme v zámku, i jsem se tam narodila, ale nemám modrou krev,“ vzpomíná. Spolu se svou sestrou vyrůstala v blízkosti zámecké baronky a jejích dvou synů, Wolfganga a Michaela.

I když byl život na zámku plný hojnosti a pro mnohé splňuje představu vytouženého snu, Anna vzpomíná, že to mělo i své stinné stránky. Budova se například téměř nedala vytopit a v zimě tam byl život velmi nehostinný a děti byly stále nemocné. „Učila jsem se při svíčkách, ještě nebyla elektřina, a dlouho jsem se pak bála těch stínů na stěnách.“

První koncertní šaty jsem měla za dvě kila sádla

Válku prožila Anna a její rodina v relativním klidu. Měli velkou výhodu, že u zámku chovali zvířata a pěstovali zeleninu, takže netrpěli hladem jako třeba lidé ve městech. „Na vesnici jsme měli všichni svoje slepičky a podobně. Hůř na tom byli lidé ve městě, ti měli jen lístky. Chodili si k nám pro jídlo, takže já jsem měla svoje první koncertní šaty asi za dvě kila sádla,“ popisuje pamětnice.

Anna hrála od svých pěti let na piano, a když rodiče zjistili, že má talent, tak ji přihlásili do hodin klavíru ve Vyškově. Na začátku války nastoupila pamětnice na Mendelovo gymnázium v Brně. To však nacisté brzy zavřeli a Anna studovala na Institutu moderních jazyků, kde se naučila perfektně anglicky. Díky tomu mohla složit v Praze zkoušku z angličtiny a tu pak směla vyučovat.

Pak se všechno změnilo

V roce 1944 pamětnice úspěšně složila zkoušky na konzervatoř, ale ta byla během války zavřená. Nastoupit tedy mohla až v roce 1945. „Po té válce se všechno změnilo. Můj tatínek přišel o místo. Předtím jsme měli svého kočího a služebnictvo.“ Zámek byl po druhé světové válce znárodněn a stala se z něj škola. Anna s rodinou se přestěhovala do Bučovic, kde měli dům.

Tatínek nastoupil v Bučovicích do továrny a finanční situace rodiny se rychle zhoršovala. Anna si naštěstí mohla přivydělávat hodinami angličtiny. „Tím pádem jsem mohla studovat konzervatoř, tatínek měl malý plat a nemohl by mě vydržovat v Brně na studiích.“ V Bučovicích začala pamětnice hrát na varhany v kostele a seznámila se tam se svým budoucím mužem, který tam také působil jako varhaník.

Annin přítel studoval na Vysokém učení technickém, protože ho fascinovala letadla. Dostal se dokonce i na akademii do Prahy. „On šel do Prahy a já jsem studovala v Brně, dva roky jsme si jenom psali.“ V roce 1950 získala pamětnice práci profesorky korepetice na pražské konzervatoři, a odešla tedy do hlavního města. „Můj strýček byl kanovníkem na Vyšehradě, tak jsem mohla bydlet u něj.“

Bylo jasné, že je to nesprávná cesta

V nové práci pamětnice vstoupila v roce 1951 do komunistické strany, kde byla i většina jejích kolegů. „Nikdo nevěděl, kam ten komunismus půjde. Když zavraždili Miladu Horákovou a další, tak bylo jasné, že je to nesprávná cesta, a já jsem co nejdřív vystoupila ze strany.“ Stalo se tak prý ještě před rokem 1968. Anna komunistickou stranu opustila spolu s mnoha dalšími kolegy z konzervatoře.

V Praze se provdala a narodily se jí dvě děti. Její manžel v roce 1951 promoval a celý život pracoval v leteckém výzkumném ústavu v Letňanech. Rodina se v roce 1955 přestěhovala do Letňan, kde žije pamětnice dodnes (2021). Anna působila celý život na konzervatoři a jejími žáky byli mimo jiné Marek Eben nebo Vlastimil Harapes.

I když je dnes pamětnici více než devadesát let, tak si stále udržuje životní energii. Radost jí dělají kontakty s jejími bývalými žáky a dopisování se sestrou, která žije od roku 1968 v Dublinu. „Přežila jsem přes feudalismus, nacismus, komunismus až k dnešku. Stejně člověk potřebuje, aby byl doma klid a všichni byli zdraví.“ Nejvíc ji však těší starost o zahradu a hraní si s pravnoučaty. „Mladé generaci vzkazuji, aby se z ní ve své práci stali opravdoví odborníci a aby se učili řeči,“ dodává Anna Huječková na závěr.