Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Oldřich Hukal (* 1937)

• narozen 10. 3. 1937 v Praze

• dětství strávil v Terezíně, Libochovicích, Ústí nad Labem a Litoměřicích

• vojenské studium

• 1956 - maďarské události

• členem posádky v Boru u Tachova, České Třebové, Horních Počernicích

• práce na ministerstvu obrany

• od roku 1992 je v penzi a věnuje se malířství

Oldřich Hukal se narodil 10. 3. 1937 v Praze, ale díky vojenským povinnostem otce strávil dětství v severních Čechách. Jeho první vzpomínka patří vyprávění tatínka o životě v terezínských kasárnách a zoufalém boji Němců o záchranu mobilizačních zásob, uložených v šancích kolem města Terezín: „V tom čtyřicátým byla taková zima, že zamrzlá Ohře začala trhat ty šance a do chodeb, kde byly obrovské zásoby mouky a konzerv, začala prosakovat voda. Němci ve dne v noci dělali živé řetězy a potraviny vynášeli ven, aby je zachránili “. Otec v té době sloužil u hospodářské správy, která předávala veškerý vojenský materiál německé armádě. V březnu roku 1940 byl demobilizován a celá rodina se přestěhovala z Terezína do Libochovic.

V Libochovicích u JUDr. Leschera

V Libochovicích rodina bydlela v prvním patře vily dr. Leschera, na kterého Oldřich Hukal moc rád vzpomíná: „Dr. Lescher byl prokurista v cukrovaru, za manželku měl Němku z okolí Drážďan. Byl to dobrý Čech a vlastenec a paní Lescherová byla nesmírně hodná a laskavá.“ Otec Oldřicha Hukala s doktorem Lescherem měli na zdi zavěšenou velkou mapu Evropy se zapíchanými praporky, symbolizujícími vývoj na frontě. Poslouchali Londýn i Moskvu. Rodiče malého Oldřicha varovali, že nesmí  nikomu prozradit, že poslouchají zahraniční rozhlas, a hlavně nesmí nikde použít jeho znělku, kterou si díky častému poslouchání velmi dobře pamatoval. Což brzy prověřil zeť dr. Leschera, šéf roudnického gestapa Jandura, který přijel ke tchánovi na návštěvu. S Oldřichem se setkal na dvoře a hned ho oslovil: „Na, Junge, posloucháš s tátou Londýn a Moskvu?“ Oldřich Hukal se sice vyděsil, ale nic neprozradil.

Příbuzenství s šéfem gestapa obě rodiny zřejmě uchránilo od domovních prohlídek. V dubnu roku 1945 Oldřich Hukal koukal z okna a viděl pochodující družstvo německých vojáků s dvěma muži v kožených kabátech a kloboucích. V tu samou chvíli se rozkřiklo, že Němci dělají prohlídky v bytech. Maminka ihned vzala otcovu šavli a běžela ji ukrýt do smetníku. Jednotka prohlížela všechny domy v okolí, někteří odvedení se už živí nevrátili, ale dům rodiny Lescherů při prohlídce vynechala.

Osvobozování Libochovic spojeneckými vojsky

Osvobození ČSR spojeneckými armádami v Libochovicích proběhlo poklidně. Oldřich Hukal vzpomíná, že se sovětská armáda hrnula 9. května 1945 na Libochovice směrem od Drážďan. Obyvatelé Libochovic se seběhli na náměstí, kde před hotelem Černý orel byla vzorně nastoupená německá pěší jednotka s na zemi vyrovnanými zbraněmi.^[1] Ve dvou nákladních autech opodál byli Vlasovci.^[2] Přiběhl nějaký člověk a volal, že už jsou sovětské jednotky kousek u Slatiny, a v tu chvíli Vlasovci ujeli. Za 10–15 minut přijely tanky. Z jednoho terénního vozu vystoupili dva ruští velitelé, Němci jim odevzdali zbraně, zasalutovali a odcházeli směrem na Roudnici. Dětem se ale do paměti vryly ještě silněji jiné vzpomínky. Před koncem války udělali ze školy německý polní lazaret. Děti chodily každé pondělí do kina, kde jim učitelé diktovali úkoly na doma a zároveň si vybírali domácí úkoly z minulého týdne. Jednou, když šly děti ze školy, setkaly se na křižovatce trati a silnice od Slatiny^[3] s hrnoucími se tanky a auty sovětské armády.  Měli plná auta sladkostí, protože při přesunu šly jednotky přes Děčín, kde byla čokoládovna Diana, a přes Lovosice, kde byla čokoládovna Deli, a vojáci obě továrny na čokoládu vybrali. Děti využily znalosti ruštiny a zdravily ruské vojsko v jejich jazyce. Vojáci jim házeli balíčky a Oldřich je s radostí nosil domů.

Přestěhování do Ústí nad Labem

Po válce, v květnu roku 1945, byl Oldřichův otec znovu povolán ke službě u ČSA v Ústí nad Labem, kam se za ním rodina přestěhovala v říjnu roku 1945.^[4] Poválečné Ústí nad Labem si pamětník pamatuje jako rozbombardované město, kde bylo při nízké hladině Labe vidět cca 90 jam po bombardování železničního mostu. I v takovém stavu města panovala všeobecná euforie, kdy „si lidi oddechli. Skončil nekonečný strach před udáním a německou perzekucí, lidé mysleli, že už nikdy nezažijou válku. Lidi k sobě měli velice přátelskej vztah, dalo by se říct, že se potvrdilo rčení člověk člověku bratrem.“ Poválečná euforie byla ještě podtržena závody spojeneckých vojsk na koupališti v Klíši, které proběhly ve velmi přátelském duchu: „Tehdy ještě nikdo netušil, že přijde studená válka.“

Přátelské vztahy nezahrnovaly německé obyvatelstvo, které se připravovalo na odsun. V rozhlase vždy vyhlásili, ve kterých ulicích se mají jejich obyvatelé shromáždit v kterou hodinu na chodníku. Lidé určení k odsunu si mohli vzít na osobu 60 kilogramů věcí a ostatní museli nechat na místě. „Zrovna jsem šel do školy a díval jsem se, seděli na chodnících, hlavně brali peřiny a měli kufry, na kterých seděli. Někteří měli ty typické německé čepice s kšiltem. Byli zachmuření a zamlklí, protože to byla osudová záležitost, a čekali, až přijela auta.“ Netýkalo se to ale zdaleka všech: „Povídačky o tom, že byli Němci vyhnáni totálně, nebyly pravda, protože jen já jsem chodil do školy asi se čtyřmi Němci a v dalších třídách byli také. Tito Němci byli buď prokazatelní protifašisté anebo to byly děti ze smíšených manželství.“

V Ústí Oldřich Hukal vstoupil do skautu i do Sokola. Na skautský tábor v Jetřichovicích si skauti vydělali sběrem papíru a železa a za utržené peníze vedoucí oddílu nakoupil konzervy. Tábor se nacházel v místech, kde řeka Chřibská Kamenice vytvářela meandr, tam se setkali s hajným, který jim ukázal soušky, které si mohli pokácet a z nich si udělali podsady a sroubili palandy, které vystlali chvojím… „Bylo to nesmírně romantické.“ V Ústí rodina bydlela do roku 1950. Otec byl poté přeložen do Litoměřic a tím stěhování skončilo.

Vojenské gymnázium Jana Žižky v Moravské Třebové

V roce 1952 pamětník nastoupil do Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Toto rozhodnutí považuje zpětně za fatální omyl, kterého litoval celý život. Věnoval se i malování a mohl nastoupit i do umělecké průmyslové školy, ale bohužel tak vlivem poválečné romantiky, filmů a četby neučinil.

Při vstupu do vojenského gymnázia dostal od vedení písemný příslib, že po absolvování bude moci nastoupit na Vojenskou technickou akademii v Brně, Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové nebo do některého z učilišť podle vlastního výběru. Po matirutě byli ale absolventi umístěni podle kvót a většina jich přešla do Pěchotního učiliště kapitána Jaroše v Lipníku nad Bečvou.

Vojenské učiliště kapitána O. Jaroše v Lipníku nad Bečvou

Oldřich Hukal popisuje tvrdý přístup k žákům pod vedením plukovníka Kosíka, který se držel hesla „Prapory potřebují poplach“. Denního režim byl proto velmi přísný: „Ráno v šest budíček, do sedmi hodin rozcvička, kdo nešel na rozcvičku, dělal rajóny, pak snídaně, pak na učebnách, odpoledne byl povinný klid, museli jsme se svléknout do nočních košil a předstírat, že hodinu a půl spíme, v nestřežených okamžicích jsme si četli nebo se veselili, když přišla kontrola, všichni dělali mrtvé brouky. Pak následovaly dvě hodiny výuky, pak jeden a půl hodiny povinné studium, kdy už jsme usínali únavou, a dozor musel řadu z nás budit. Následovala večeře, pak hodina osobního volna, kterou (člověk) musel strávit škrábáním brambor nebo jinou nepopulární činností, večerní rozkaz a poté povinné zpívání písní kolem kasáren. Ve 22 hodin byla večerka. Poté byl třeba poplach a šlo se 30 km z Lipníka na Libavou. Člověk měl na sobě: pancéřovku, pouzdra na náboje, přilbu, na uniformě opasek, na něm polní lopatku, sumky do zásobníku, atomkecky (impregnované boty proti radiovému záření), mošnu, topobrašnu, plnou polní a samopal. Takže toho měl člověk na sobě 15 kilo.“

Na Libavou žáci docházeli vyčerpaní, propocení nebo promáčení deštěm. Poté, co pojedli hrách s kabanosem a vypili meltu, šli se ubytovat do stanů a pak se šlo hned učit. „Libavá je známá -30°C mrazy a fouká tam hodně vítr. Když je v noci ticho a je člověk v zákopu, tak slyší praskat mráz.“ Učňové měli často omrzliny, hlavně na obličeji.

Maďarské události^[5]

Jednoho dne byl vyhlášen v 10:00 poplach, žáci se měli sbalit, připravit na cestu a čekat na pokyn, který přišel ve 20:00. Museli nastoupit do aut a ta je vezla neznámo kam. Až po šesti hodinách jim bylo řečeno, že v Maďarsku vypukla kontrarevoluce a že jedou bránit republiku. Po cestě do Fiľakova měli malou zastávku ve Zvolenu, kde mobilizovali další posily. Ve Fiľakově byli ubytováni v továrně, která vyráběla kamna, a setkali se tam s dalšími žáky.

Jednoho dne byla jednotka povolána na nástup, kde dostali ostré střelivo a granáty s odůvodněním, že mají bránit převoz uhlí z Čierného Kameňa přes maďarskou hranici do Čech. Spojenci dali Maďarům ultimátum - když do šesti hodin nebude trať uvolněna, podniknou vojenský zásah k jejímu uvolnění. Asi hodinu před vypršením ultimáta dostali informaci, že trať byla Maďary uvolněna.

Jiný den bylo jejich družstvo (velitel, kulometčík, pancéřovník, dva samopalníci a střelec z pušky) posláno jako hlídka na maďarskou hranici. „Bylo to jak ze špatného filmu. Vlevo byla zřícenina hradu, nad ní byl srpek měsíce. Informovali nás, že ve zřícenině je četa pohraničníků, asi 20 chlapů, a že kolem půlnoci k nim půjdou s várnicemi. V jednu hodinu v noci půjde Maďar z Maďarska, který jde pracovat do Fiľakova do továrny. Ze Salgótarjánu se ozývala střelba. Stáli jsme u potoka, roztáhli se do linie, vyhloubili si příkopy. Začalo pršet, tak jsme stáli nad kalužemi a čekali.“ Tehdy bylo žákům 19 let, nevěděli moc, co mají dělat. Věděli, že maďarští kontrarevolucionáři se snaží z Maďarska prostřílet na Vídeň – slyšeli, že se v Salgótarjánu vzbouřilo politické a tankové učiliště maďarské armády, mělo jít asi o dva tisíce lidí a cca 100 tanků. Uvědomili si, jaká síla by proti nim šla. Rozhodli se, že kdyby proti nim šla pěchota, tak vypálí a postupně budou ustupovat korytem potoka, popř. že Oldřich Hukal jako pancéřovník zlikviduje tank a pak zahájí palbu a podle situace ústup. Přišlo jim zvláštní tam v 19 letech umřít. „V jednu hodinu houkala sova, možná to byl signál, slyšeli jsme klencání, a najednou vidíme vynořovat se temnou postavu z maďarské strany. Postava přišla k nám, zkontrolovali jsme ji, byl to nějakej Kelemen, a pustili jsme ho. Ráno v šest hodin pro nás přijelo auto. V té době už zakročili Rusové, udělali kleště před Vídní a vzbouřenci se tam neprobojovali.“ Akce na tzv. maďarských událostech byla osmidenní, po skončení se chlapci vrátili zpět do Lipníku a dokončili studium na učilišti.

Revolta v Lipníku a zákaz účasti na přehlídce

Nedlouho před koncem studia na učilišti začali žáci reptat kvůli nedodržování práv. Například místo volna museli škrábat brambory nebo jezdit na brigády do okolních JZD. Velitelství reptající žáky vytrestalo zákazem vstupu na přehlídku v Praze. Aby byl důvod zákazu přehlídky opodstatněný, vykonstruovalo velení proces, kde žáky obvinilo z toho, že po cvičení nechali v zásobnících ostré náboje. Oldřich Hukal se bránil, protože ten den vůbec neměl samonabíjecí pušku, ve které měl náboj zůstat, ale nebylo to nic platné, místo přehlídky dělali úklidové práce v Lipníku. Oldřichu Hukalovi neúčast na přehlídce tolik nevadila, v té době měl už pět přehlídek za sebou, ale na druhou stranu věděl, že účast na přehlídce znamenala alespoň malé kulturní vyžití v pražských divadlech. Na dokreslení zacházení s žáky Oldřich Hukal uvádí, že jednomu žákovi zamítli žádost na opuštění posádky do Prahy, kde měl nemocnou matku, se slovy „až na pohřeb“.

Posádka v Boru u Tachova a další působiště

V roce 1958 nastoupil Oldřich Hukal jako jednadvacetiletý poručík do posádky v Boru u Tachova, který si sám vybral jako své další působiště. Ihned po příjezdu zjistil, že udělal další chybu, doslova popisuje, že Bor byl „díra a vypadalo to hrozně, to bylo zoufalý. Bydleli jsme tam kousek od kasáren, byly tam dlouhý přízemní baráky, kde bydleli pétépáci nebo i vězni, kteří stavěli nové kasárny. Byla to cela, byli jsme tam dva, každej měl skříň, noční stolek, postel, to bylo všechno. Byla tam společná umývárna a teplá voda tekla jednou týdně, když zatopili. Takhle žili důstojníci.“ Domů se z Boru dostal jednou za pět týdnů, a vzhledem k zdlouhavému spojení doma pobyl vždy maximálně 24 hodin.

Po několika dnech přišel velitel pluku s žádostí, aby se Oldřich Hukal nechal s dalšími důstojníky přeškolit na spojaře v Novém Meste nad Váhom, a nabídl jim, že by poté dostali funkci velitele spojovací čety a zároveň náčelníka spojení praporu, což považoval za honosnou funkci „jak titul španělského hidalga. S kolegou Květoslavem Koutským jsme si z hrůzy řekli, že tam půjdeme, přetrpíme čtyři měsíce v Novém Mestě nad Váhom a pak nás snad přesunou někam jinam. Po čtyřech měsících jsme se ale hezky vrátili zpátky do Boru. V Boru jsem byl tři roky a za dramatických událostí jsem se odtamtud dostal.“ Po dvou letech v posádce (s výtečným hodnocením) zažádal o přemístění, žádost byla ovšem zamítnuta a na něj se začalo hledět jako na „polovyvrhele“. Za rok zkusil podat žádost znovu a ještě napsal dopis ministrovi národní obrany. Psal v něm: „Říkají nám, že je hrdinství sloužit v Boru, ale myslím si, že po dvou letech by to stačilo a že by mě v tom hrdinství mohl vystřídat někdo jiný.“ Dopis byl naštěstí zastaven na sekretariátu ministerstva a k ministrovi se vůbec nedostal. Díky tomu vyvázl z celé situace jen s důrazným napomenutím generála Vala^[6], který přijel záležitost řešit, a možností výběru: buď žádost odvolá a bude moci jet se svou budoucí manželkou do Bulharska na dovolenou nebo žádost nestáhne a půjde do dolů. Žádost tedy odvolal a jeho sestřenice, která byla sekretářkou velitele 1. armády gen. Kolovratníka mu pomohla dostat se k posádce v České Třebové, kde působil od roku 1961. I sem se ale dostaly informace o jeho prohřešku a  mělo to pro něj často nepříjemné důsledky. Situace se opakovala i v Horních Počernicích, kam byl později převelen.

Posádka v Horních Počernicích a rok 1968

V roce 1965 dostal nabídku sloužit u samostatného stavebního praporu v Horních Počernicích., což se mu výborně hodilo, protože se v roce 1964 oženil a jeho manželka bydlela v Praze. Prapor byl přímo podřízen náčelníkovi Hlavní stavební a ubytovací správy federálního ministerstva národní obrany a zajišťoval podporu aktivit oborového podniku Vojenské stavby s generálním ředitelstvím v Praze a závody v každém kraji republiky. Oldřich Hukal velel jednotce, která se starala o tříměsíční základní výcvik pro tyto vojáky. Často jimi byli synové prominentních osobností, zvláště z Prahy. Do základní služby k němu například nastoupil i Tomáš Halík, tři měsíce absolvoval přijímač a poté byl přesunut (na přímluvu) do politrucké knihovny. Během služby u posádky studoval pamětník zároveň Vysokou školu ekonomickou.

Po několika letech byl Oldřich Hukal zařazen na výrobní oddělení útvaru a jeho nejbližším nadřízeným se stal plk. Ivan Ivančulinec a plk. Vasil Mohorita (otec dosud žijícího Vasila Mohority).^[7] Jednadvacátého srpna 1968 byl na chatě v Čelákovicích. Když přišel druhý den do práce, nebyl tam nikdo jiný kromě politruka, který prohlašoval, že „to je konec mezinárodního dělnického hnutí“, a poslal ho domů poslouchat rádio. Odpoledne mu zavolali, aby se vrátil do kasáren, ale nic se nedělo, jen vojáci byli staženi z montáží a nemohl být prováděn ani výcvik.

Pan Hukal již před 21.sprnem 1968 tušil, že se něco připravuje:“ v některých novinách nebo časopisech prosakovaly informace o tom, že se cvičí v Polsku, při slovenských hranicích, že NDR cvičí při hranicích, a několikrát jsme dostali varování v podobě jednání mezi sovětskou a naší stranou.“ Oldřich Hukal s odstupem hodnotí, že se proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy nedalo bránit. Povstání, které by mohlo přijít, přirovnává ke krátkému procesu, stejně jako v Čečensku. „Nemůžeš jít s kudlou proti tanku.“

Později se zjistilo, že pan Hukal podepsal petici proti vstupu sovětských vojsk. Díky dobrým vztahům s velitelem posádky Ivančulincem a pplk. Lenským, který posuzoval podpis petice, mohl sloužit v posádce dál.^[8] Kromě jednoho člena posádky, „prvorepublikovýho policajta, kterej agitoval proti vstupu Sovětských vojsk a nikdo ho neměl v lásce“, působil prapor normálně.

Federální ministerstvo národní obrany

Roku 1974 pan Hukal přešel na ministerstvo národní obrany, jako nestraník: „Já jsem byl na útvaru jediný inženýr a ostatní měli strach, abych někomu neusiloval o funkci, tak mě nechali přemístit. Počítali s tím, že mě do strany zpracují. K tomu ovšem nedošlo. Nepociťoval jsem ale nijakou diskriminaci. Když byly stranické schůze, tak jsem často zaskakoval za lidi, kteří museli být na schůzi.“ Do strany nevstoupil, protože mu nikdy nešlo o kariéru, nikomu nepřekážel, a proto ho vzali jen za kandidáta. Jako kandidátský úkol dostal vystudovat VUML. Protože byl pan Hukal vzdělaný a zajímal se o politické dění, vyšel z VUMLU s červeným diplomem :-). Tvrdí o sobě, že se cítil občanem 2. kategorie, ale nebyl nijak perzekuován a neměl špatnou práci. Jediná nevýhoda nestranickosti byla, že nebyl povýšen na plukovníka. Na to si musel počkat až do jara roku 1990 při první vlně porevolučního povyšování.

Tvrdí, že měl v životě štěstí na dobré lidi, díky kterým mohl vojenskou kariérou bez újmy doslova proplout. Práci na ministerstvu popisuje spíš jako práci civilního úředníka než jako vojáka. Pevná pracovní doba, žádná cvičení a zbraně, různé pochůzky, příprava zákonů a vládních usnesení. To vše v uniformě.

Sametová revoluce a následující události

V době, kdy probíhala sametová revoluce, sloužil pamětník „u tanku na Smíchově“. Armáda měla v té době příkaz nezúčastňovat se žádných politických akcí. Nejvíce ho rozlobil přebarvený tank^[9], považoval takový čin za ubohost, protože tank symbolizoval 81 tisíc mrtvých ruských vojáků, kteří padli při osvobozování ČSR.

Oldřich Hukal tvrdí, že do své hodnosti plukovníka zestárl. Kromě této hodnosti dostal i dvě vyznamenání za obranu vlasti. Nyní žije v Praze, je ženatý a má dvě děti. Od roku 1992, kdy byl penzionován, se věnuje malování a chalupaření.

[1] Souřadnice 50°40‘62.35“N, 14°04‘42.07“E.

[2] Organizace několika vojenských jednotek ruských zajatců, kteří na straně nacistického Německa dobrovolně či z donucení bojovali proti stalinistickému režimu. Pro tyto jednotky se vžilo označení vlasovci podle jména jejich velitele, generála Vlasova.

[3] Souřadnice 50°24‘28.808“N, 14°2‘46.687“E.

[4] Otec dostal přidělený byt v Pasteurově ulici č. 16, který byl sice zapečetěný, ale zcela vyrabovaný.

[5] Celonárodní povstání proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarské lidové republiky ve dnech 23. října až 10. listopadu 1956. Dne 31. října padlo v Sovětském svazu rozhodnutí o intervenci vojsk Varšavské smlouvy pod vedením maršála Koněva. Toto rozhodnutí formálně posvětily i ostatní státy Varšavské smlouvy včetně Československa, které také vyslalo své jednotky k potlačení kontrarevoluce.

[6] Jde o generálplukovníka ing. Vasila Vala, generála ČSLA, tehdy velitele divize v Plzni.

[7] Příběh ppl. Ivančulince a Mohority: Podplukovníkům bylo přibližně 19 let, když Košicko, ze kterého pocházeli, obsadila maďarská armáda. Nechtěli nastoupit do maďarské armády, tak se rozhodli pro útěk do Sovětského svazu. Několik hodin číhali na ukrajinsko-sovětských hranicích, než mohli přejít. Nedlouho po přechodu je chytla pohraniční stráž, která je považovala za hitlerovské špiony a odvezla je přímo do gulagu (Mohoritu do Magadamu). Pan Hukal si z vyprávění pana Mohority pamatuje, jak v gulagu hodili živého člověka (považovali ho za mrtvého) na odpadky za kuchyň. On se po dvou dnech probral k životu, doplazil se zpět a začal škrábat na dveře. Oba podplukovníci se vrátili do ČSR se Svobodovým sborem. Mohorita s Ivančulincem se nechali převelet do Buzuluku, strávili tři měsíce v Ázerbajdžánu, Taškentu, pracovali v kolchozech, na bavlnových polích. Pan Hukal zdůrazňuje, že by si takoví lidé zasloužili spíš pocty, protože nasazovali svůj život pro republiku, místo toho, aby se jim absolventi vysmívali za nevzdělanost a akcent.

[8] Pplk. Lenský sloužil v Terezíně s otcem pana Hukala. Před válkou se jmenoval Lehner, ale ihned po válce se přejmenoval.

[9] Tank číslo 23, nazývaný též Smíchovský tank, byl od července 1945 umístěn jako památník osvobození Prahy Rudou armádou (někde zmiňován jako památník sovětských tankistů) a konce 2. světové války na pět metrů vysokém kamenném podstavci na smíchovském Štefánikově náměstí. (...) V dubnu 1991 ho výtvarník David Černý přetřel na růžovo, za což byl krátce stíhán, a po uvedení do původního stavu tank znovu přetřela na růžovo skupina poslanců. Od té doby je monument známý pod názvem Růžový tank. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tank_%C4%8D%C3%ADslo_23