Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hůla (* 1944  †︎ 2022)

• narozen 7. června 1944 v Praze

• většinu dětství však prožil v Kostelci nad Černými lesy, kde bydlí dodnes

• vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• mezi lety 1967 a 1974 žil v Ostravě a učil v Hlučíně a Opavě

• v té době začal psát krátké útvary a připravovat pořady pro Československý rozhlas

• na přelomu 70. a 80. let vytvářel počítačové programy pro tvorbu experimentální poezie

• konceptuální východiska v té době ovlivnila také jeho kolážovou tvorbu

• díky psaní pro Svobodné slovo a Gramorevue měl přehled o většině soudobých výstav v Praze

• v letech 1983 až 1988 provozoval a kurátoroval společně s bratrem Zdeňkem v Kostelci Galerii H

• v prostoru vystavovala řada zásadních autorů poválečné generace i nastupující postmoderny

• v roce 1984 zde Jiří založil archiv, který se později transformoval do databáze Abart

• po sametové revoluci působil velmi aktivně v místním Občanském fóru

• v 90. letech se znovu vrátil k psaní o výtvarném umění, kterým se až donedávna živil

• v roce 2014 byl nominován na Cenu Ministerstva kultury za dlouhodobý přínos výtvarnému umění

• zemřel 23. září 2022

„Jsme kostelecký rod, který je dle mého názoru v úpadku. Pradědeček byl purkmistrem, dědeček byl ředitelem školy, táta jezdil s fekálním vozem a my s bratrem děláme umění,“ říká s úsměvem na rtech Jiří a trochu tím předznamenává intence příběhu, který se chystá ve studiu Paměti národa vyprávět. Jeho svědectví je jakousi metaforou, která v sobě zračí zvláštní propast mezi uměním vstupujícím do veřejného prostoru a diváky, pro které je určeno. Malé město, ve kterém Jiří a jeho bratr Zdeněk založili v roce 1983 neoficiální Galerii H, jejich činnost nedokázalo úplně přijmout ani za totality, ani po sametové revoluci. Úvodní ironické rčení o rodině s upadajícím společenským statusem se proto v myslích jejich sousedů z Kostelce nad Černými lesy i části odborné veřejnosti stalo v určité době bernou mincí.

„Pořád jsme slyšeli: ‚A proč to dělají?‘“ popisuje Jiří celkové nepochopení. Z jeho hlasu je však téměř vždy, když mluví o výtvarném umění, cítit radost. Potěcha plynoucí nejen z vlastní tvorby, ale také z vytváření svébytné komunity, která za programem galerie bratří Hůlů začala postupně dojíždět z celé republiky, působí ve srovnání s šedivou každodenní realitou 80. let jako zjevení. O to víc je unikátní ona politická nevyhraněnost Galerie H na tehdejším poli alternativní kultury. Největší jména pozdně moderní generace autorů se do domku na kosteleckém náměstí sjížděla možná právě kvůli skýtanému tvůrčímu prostoru svobody v době, kdy politický podtext mělo téměř vše.

Zajímají mě vztahy

Jiří Hůla se narodil 7. června 1944 v Praze. V době, kdy mu byly tři roky, se však jeho rodiče dohodli na stěhování do Kostelce nad Černými lesy. Otec měl v malém městě nedaleko Prahy kořeny a také zadlužený dům, jehož průčelí je dodnes součástí místního náměstí. Mezi tím, co Jiří dospíval a začínal tříbit svůj vztah k literatuře, sportu a matematice, splácela maminka s tatínkem jednu část domu za druhou, až jim nakonec připadl do správy celý. Do té doby byly jeho prostory rozděleny obecním úřadem tak, že v něm s Hůlovými bydlela ještě jedna další rodina, nebo zde sídlila zubařská ordinace. Určitou autonomii si však v prostoru zahrady, stodoly i půdy udržoval především tatínek, který byl vystudovaným leteckým mechanikem. Byl však také především sběratelem všech možných součástek i větších technologických celků, jež zaplavovaly okolí domu a on je v neustálém procesu uspořádával podle stále nových klíčů.

Jiří i o jeho čtyři roky mladší bratr Zdeněk tak vyrůstali ve specifickém prostředí. U obou se velmi záhy projevilo estetické nadání a cit pro skladbu. Zatímco první z nich během puberty propadl nonsensové poezii, jejíž četbu kombinoval s lokálním atletickým přeborem, druhý už od dětství kreslil a maloval. „Sport mě na vysoké okamžitě přestal zajímat. Začal jsem kouřit a chodit do hospody. Bavil jsem se hlavně s kluky z filozofie a vše začalo směřovat víc k umění,“ popisuje pozdější mentální obrat tehdy dvacetiletý kluk, který se v polovině 60. let přesunul z Čech do Olomouce kvůli studiu tělocviku a matematiky na místní pedagogické fakultě.

Neutuchající zájem o odkaz Chlebnikova a Morgensterna, který zvítězil nad cviky na kladině, se podepsal také na kvalitě jeho diplomové práce dopisované noc před odevzdáním v jedné z učeben Palackého univerzity. Následovala státnice, od které Jiřího vyhodili. S nedokončeným vzděláním pak musel nastoupit jako pedagog na učiliště v Hlučíně, kde během výkonu zaměstnání přepisoval text diplomky a připravoval se na nový termín závěrečné zkoušky. Sever Moravy, který mu takto svébytně vstoupil do životního osudu, v něm vydržel ještě několik následujících let. Po odsloužení povinné vojenské služby založil Jiří rodinu v Ostravě a jako učitel dojížděl do nedaleké Opavy.

V období trvajícím až do roku 1974 se objevily jeho první autonomní pokusy na poli poezie, ale i poměrně systematická tvorba užitých autorských textů pro místní redakci Československého rozhlasu. Vše vyvrcholilo těsně před polovinou 70. let, kdy se po rozvodu vrátil zpět do Kostelce. Pro svého syna v té době dokončil rádiovou pohádkovou četbu o eskymáckém rybáři, který nikdy neviděl moře. Následující rok strávil na neplacené dovolené s cílem rozvinout své psaní. Místo toho se však v jeho výrazovém repertoáru začala objevovat obrazová koláž. „Začaly mě velmi zajímat vztahy mezi vzdálenými věcmi, lidmi a místy. V poezii se tomu říká metafora,“ říká zaujatě Jiří a druhým dechem zmiňuje výtvarná východiska svého oborového jmenovce Jiřího Koláře.

Digitalizace

„Táta celý život toužil po funkčním systému a nikdy ho nedosáhnul. Náš dům byl fantastický. Mezi ostatním harampádím stál sud vyjetého motorového oleje, staré pneumatiky, lešenářské trubky, kusy veřejného osvětlení, kurníky, tašky, stará karoserie auta. Otec měl neodbytnou tendenci to všechno uspořádávat. Několikrát začal z jednoho konce a třídil vše do posledního šroubku,“ vzpomíná na té části nahrávky, která se týká dětství, starší z jeho synů a možná tím nevědomky popisuje i jeden ze základních principů vlastní tvorby. Ta se od zmíněné metafory posunula právě k přeuspořádání a systematické redukci obrazu, kterou se společně s matematikem Josefem Volvovičem začal zabývat při práci v Ústavu výpočetní techniky o pár let později.

Mezitím Jiří působil jako programátor na Úřadě důchodového zabezpečení či jako noční hlídač v Národní galerii. Na konci 70. let se dokonce neúspěšně vydal hledat pracovní místo horníka v příbramských dolech. On sám tuto skutečnost nevyslovuje, avšak z opakovaného přesunu mezi zaměstnáními je možné vyčíst tendenci útěku před tehdejší normalizační mocí a hledání klidného prostoru pro vlastní tvorbu. Ten se nakonec objevil právě ve zmiňovaném Ústavu výpočetní techniky, kde se Jiří i jeho kolega Josef setkali v roce 1979 a vytvořili zde jedny z prvních tuzemských programů modifikujících vloženou předlohu na základě generátoru náhodných čísel.

„Základem naší práce byla skladba obrazu. Dnes se tomu říká digitalizace. V té době jsme to však nazvali přeuspořádání obrazových informací,“ komentuje svou dávnou praxi absolvent učitelství matematiky a následně se pustí do popisu počítačových programů, které dle nastavených algoritmů modifikovaly vloženou světovou poezii. Podobný princip stál také za vznikem Stavebnice H, tedy systému kostek, který počítač vygeneroval z tvarů písmen abecedy převedené do trojrozměrné sítě. Samotný produkt byl jen krůček od zavedení do masové výroby, o kterou tehdy Jiří i Zdeněk Hůlovi velmi stáli. Dětská stavebnice tak byla jedním z prvních projektů, v rámci kterého se oba bratři po letech autorsky setkali a uvědomili si shodnost svého výtvarného uvažování.

Svobodný prostor

Mimo svou programátorskou činnost se Jiří na počátku 80. let etabloval jako výtvarný redaktor píšící o probíhajících výstavách do Svobodného slova a později také do časopisu Gramorevue. Ohniskem jeho pozornosti se stal program v Ústavu makromolekulární chemie či Ústředním domě železničářů. Obě tyto instituce ve své době platily za kultovní prostory, v nichž se dařilo vystavovat autory, kteří měli v oficiálních kruzích stopku. „Najednou jsme si uvědomili, že menší galerijní prostor, kde by se dalo svobodně prezentovat umění, schází a že my máme tu stodolu. Byla v poměrně dezolátním stavu, ale dalo se s tím něco dělat,“ vzpomíná Jiří na pohnutky, které jej i jeho bratra vedly k založení a provozu Galerie H v Kostelci nad Černými lesy.

Stejná motivace zavedla Hůlovy za sochařem Jiřím Beránkem, kterému představili nápad transformovat kosteleckou stodolu do prostoru, v němž by bylo možné vystavovat. Slovo dalo slovo a moravský autor, jehož jméno v té době v Praze nabývalo na významu, se o něco později objevil na rodinném pozemku. V malém středočeském městě tehdy strávil tři měsíce a za dobu svého pobytu vytvořil sloup, kterým podepřel prohnilý trám v krovu stodoly, podlahu, schody a zábradlí. Psal se rok 1983 a Galerie H tak mohla zažít svou první vernisáž. Návštěvnická účast tehdy překonala očekávání. Do Kostelce přijelo několik stovek lidí, což pro začínající instituci znamenalo víc než slibný začátek. Problémem ovšem bylo, jak se k fungování prostoru postavit dál.

V tomto ohledu je ve vyprávění Jiřího možné nalézt dvě paralelní linie dalšího vývoje. První z nich je pokračování v proměně prostoru domu, stodoly a zahrady přizvanými autory. Svůj otisk zde během předrevolučního období zanechala třeba Olga Karlíková, Václav Vokolek nebo Kurt Gebauer. Druhým typem aktivit bylo pořádání výstav se specifickou koncepcí, která oslovovala autory pomocí formálního zadávání, nikoliv silného kurátorského výběru. Názvy největších výstav jako Velká kresba, Barevná socha či A4 tuto skutečnost jasně ilustrují. „Smyslem přehlídky bylo vytvořit výtvarný proud soudobého umění. Uspořádání umělců vzniklo díky generátoru náhodných čísel. Bez ohledu na jména i obsah jsme to podle něj pověsili. Velmi se mi to tenkrát líbilo, ale spoustě lidem to vadilo. Jejich dílo bylo najednou součástí nějakého většího celku. Přesně o to nám šlo,“ komentuje Jiří koncepci výstavy, která byla zadána na základě velikosti kancelářského papíru.

Nejvíce navštívenou přehlídkou se stala zmiňovaná Barevná socha, na jejíž vernisáž se přijely podívat téměř tři stovky lidí. Akci se několik dní předtím pokusil zakázat místní národní výbor, který do domu v čísle popisném čtyřicet pět zaslal dopis, v němž je v několika větách lakonicky oznámeno, že připravovaná akce je prostě zrušena. Zdeněk i Jiří ji i přesto bez dalších dopadů ze strany úřadů či policie uskutečnili. Následovalo dalších téměř 40 výstav, které na jejich pozemku proběhly do roku 1988. Několik měsíců před propuknutím společenských a politických změn v Československu se po vzájemné shodě rozhodli Hůlovi činnost galerie ukončit. „Ta věc skončila, protože přestala dávat smysl. Lidé za námi přestali jezdit, protože se naskytla možnost vystavovat na dalších místech. To, co jsme dělali, nebyla galerie, byl to svobodný prostor, kde se dalo vystavovat,“ říká Jiří.

Vejít do města

„To by přece udělal každý dobrý hospodář. Jestliže si člověk uklízí doma a na zahradě, tak by neměl házet prázdné flašky přes plot sousedům,“ odpovídá starší z bratrů Hůlových na otázku, která pátrá po motivaci provozovat uprostřed pokročilé normalizace místo setkávání a obohacování všech, kteří na něj zavítají. „Ale já jsem nechtěl mít jenom uzavřený dvorek. Vždycky jsem říkal: ‚Stačí otevřít vrata a vejít do města.‘ Po osmdesátém devátém se ukázalo, že to není pravda. Asi to bylo brzy,“ vzpomíná dále a má tím mimo jiné na mysli porevoluční tendence, které si kladly za cíl aplikovat to, co se ještě před pár lety dělo za zdmi galerie, do veřejného prostoru města.

Jiří, na kterého kostelecká veřejnost ještě dnes nahlíží trochu jako na podivína a připojuje k tomu nevyřčené tázání vepsané v titulku tohoto příběhu, se na počátku 90. let snažil angažovat v nově etablovaném Občanském fóru. Sám z politického života záhy vycouval právě kvůli dravému a neosobnímu stylu, který se v té době začal uplatňovat nejen ve vedení jeho města. Nějakou dobu se zde také snažil vést místní muzeum či galerii ve škole, aby se nakonec vrátil k psaní o výtvarném umění a užité literární tvorbě pro Český rozhlas, na jehož vlnách měl ještě před pár lety svůj vlastní pořad. Jeho největším porevolučním projektem nastartovaným už v roce 1984 na půdorysu galerie H je ovšem archiv českého a slovenského výtvarného umění, který dnes funguje na veřejně dostupné internetové platformě Abart.

„V galerii se nám začaly objevovat katalogy. V určité fázi, když už jsme jich měli od podlahy skoro metr, jsem si řekl, že by bylo dobré s nimi pracovat tak, aby byly nějakým způsobem utříděné a přístupné,“ vzpomíná na první impulz Jiří, který už v té době rozesílal všem přispěvatelům do jeho vznikající databáze děkovný lístek s výčtem všech dosud zařazených dokumentů. Celý projekt živený pouze jeho radostí a vrozenou pečlivostí se podobá nejen principům přeuspořádání, které v dané době užíval při tvorbě koláží, ale také pořádkům, které v kosteleckém domě prosazoval jeho tatínek. Zásadním rozdílem je ovšem fakt, že Abart, stejně jako Galerie H jsou aktivity namířené směrem k veřejnosti. Fungují tam, kde státní instituce selhávají. Někdo by se možná mohl ptát proč? A Jiří by mu s radostí a bezelstně odpověděl svým životním příběhem.