Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hůla (* 1933)

• narodil se 9. září 1933 v Humpolci do živnostnické rodiny

• roku 1936 otec Vladimír Hůla převzal tiskárnu

• poprvé tiskárna uzavřena na konci války

• po roce 1948 majetek znárodněn; tiskařské stroje zničeny

• pamětníkovi ani bratrovi nebylo po roce 1948 umožněno studovat obor knihtiskař

• bratr absolvoval povinnou vojenskou službu u PTP

• otec si jako bývalý majitel tiskárny vzal na začátku 50. let život

• kvůli přestavbě středu města byl ve druhé polovině 60. let tiskárenský objekt zdemolován

• po roce 1989 se v restitučním řízení rodina dočkala finančního odškodnění

• pamětník téměř 30 let působil ve funkci požárního inspektora

• v roce 2022 žil v Humpolci

„Pamatuju si poslední dva roky války, pamatuju tady Němce. Za války jsem začal chodit do školy,“ začíná své vyprávění dnes šestaosmdesátiletý Miroslav Hůla. Na svět přišel ještě za První republiky, ovšem ve složité době roku 1933. Sám s dávkou nadsázky přiznává, že nebyl moc pilným žákem a tudíž mu způsob, jakým za války škola fungovala, vyhovoval. Ze školních budov byly totiž velmi často kasárna, škola se tak často stěhovala a vyučování probíhalo na různých místech, třeba v muzeu či jídelně textilní továrny. „To tak za války bylo,“ říká Miroslav. 

„Prakticky to bylo tak, že se žáci sešli jednou za týden a dostali úkoly. Příští týden se řeklo, jestli se něco zjistilo,“ vzpomíná Miroslav a zmiňuje povinnou výuku německého jazyka. „Naučili jsme se jenom nadávat,“ směje se. Doba to byla ovšem složitá. Rodina musela například u sebe doma v jednom pokoji ubytovat Němce. „To bylo normální, někdo zase musel ubytovat pět vojáků,“ vzpomíná.

Místo tiskaře obchodním příručím

Po válce se podle Miroslava začaly věci „normálně rozbíhat“. Pravidelnou školní docházku končil kolem osudového roku 1948. Když přišel takzvaný Vítězný únor, měl Miroslav nastoupit do učení. Jeho tatínek byl živnostníkem a měl tiskárnu, proto rodina počítala s tím, že se Miroslav vyučí právě tiskařem a v rodinném podniku bude pokračovat. „Jenže to už byla všelijaká omezení, aby děti těchto rodičů nemohly dělat to, co by rodiče chtěli či co by děti chtěly dělat. Tak jsem se na to nedostal,“ říká Miroslav. Nakonec do učení přeci jen nastoupil a ze školy vyšel jako vyučený obchodní příručí.

Při vyprávění je Miroslav, který ve svém životě vyzkoušel několik zaměstnání, pozitivní. „Všechno se nějak v dobré obrátilo,“ říká s tím, že svou živnost skončil až letošního roku. 

On sám sice ambice jít na vysokou školu neměl, vzpomíná ale na osud jednoho svého kamaráda, kterého režim nepustil k maturitě na gymnáziu. „Jen proto, že jeho táta byl jiný straník, tehdejší národní socialista. Čtrnáct dní před maturitou mu řekli, že nemůže skládat maturitní zkoušku,“ vypráví Miroslav.

Učení v Humpolci zvládl za tři roky. Podle Miroslava to bylo kvůli všeobecnému tlaku na to, aby co nejvíce lidí pracovalo ve výrobě. Důvod? Případná válka. V době, která po jeho vyučení následovala, začala jeho rodina pociťovat utužující se komunistický režim. Soukromé podnikání, říká Miroslav, se tenkrát likvidovalo. „Třeba i tím způsobem, že obchodníci nedostávali zboží. Prodali, co bylo, a tím pádem museli zavřít a jít něco dělat. To mě taky potkalo,“ vzpomíná. 

Jeho tatínkovi tak znárodnili tiskárnu a zrušili krámek, který byl součástí. Otec musel podnik odevzdat do národního podniku Západomoravské tiskárny, kde obchod podle Miroslava fungoval ještě zhruba dva nebo tři roky, poté byl zrušen. „Tím pádem jsem musel začít hledat zaměstnání,“ popisuje.

V tu dobu se podle Miroslava otevíral podnik kovovýroby, kde se tehdy primárně vyráběly komponenty ke zbraním. „Potřebovalo se zbrojit pro případný válečný konflikt,“ popisuje. Tam u soustružní linky zůstal prakticky až do roku 1953, kdy nastoupil vojenskou službu. 

Jeho o pět let starší bratr sloužil u takzvaného pomocného technického praporu, tedy útvaru Československé lidové armády, kam stát umisťoval politicky nepřijatelné osoby. „To byli ti pro režim nevhodní lidé,“ přibližuje Miroslav. On sám se takzvaným pétépákům vyhnul a nastoupil k tankové divizi. „Hejno chlapů, co měli běžet za tanky s flintami,“ popisuje se smíchem. Proto nástup na vojnu označuje za otřesný: „Kam jsme přišli, všude se muselo běžet, aby nás naučili pohybu,“ směje se.

Aby neustálému běhu unikl, využil nabídky, kterou dostal, a přešel k radistům u dělostřelců. „Dva roky běhat, to by bylo moc. Tak jsem na to šel. A tam mě rovnou šoupli do poddůstojnické školy,“ říká Miroslav. Ačkoli učení neměl nikdy moc v lásce, tehdy musel začít studovat a naučit se, jak ovládat radiostanice či jak tahat polní telefony. „Tam jsem strávil rok. Ten poslední jsem byl u dělostřeleckého oddílu jako velitel družstva spojařů.“

Po vojně zpátky a pak jinam

Po vojně počítal Miroslav s tím, že nastoupí zpátky do kovovýroby, která spadala pod podnik Adamovské strojírny. Díky bratrovi se ale dostal na pozici skladníka do velkoobchodu Jednota. „Tak jsem honem utekl z fabriky a dostal jsem se trochu k  něčemu, čemu jsem byl vyučený, což byl obchodní příručí,“ vypráví.

Ve velkoobchodních skladech pracoval Miroslav nějaký čas, nakonec je ale stát začal rušit či připadly pod státní velkoobchod. Odešel proto pracovat jako závozník a s kolegou převážel či rozvážel například cihly. I toto zaměstnání ale po čase skončilo a od rozvážení cihel se Miroslav dostal k pekárnám. „Ráno jsem rozvážel housky. Jezdil jsem dodávkou a vyvážel jsem i zboží od cukrárny,“ popisuje.

Pak přišel rok 1966, který byl pro jeho další pracovní uplatnění osudný. Tehdy se totiž dostal k oboru požární ochrany, ve kterém se nakonec pohyboval celý život. „Letos v dubnu jsem skončil,“ dokládá Miroslav. Tehdy za ním totiž přišel náčelník inspekce požární ochrany, který nabíral takzvané suché hasiče. Ti například zásobovali hasičské sbory poukázkami na benzín či nářadím. 

V historickém roce 1968 ještě Miroslav působil v dělnických profesích. Do komunistické strany ale nikdy nevstoupil. „Jen vyžadovali bezvýhradnou oddanost lidově demokratickému zřízení, později socialistické republice,“ popisuje.

Spokojený důchodce

Nicméně i po nástupu k hasičům musel Miroslav začít znovu studovat, tentokrát školu požární ochrany. Absolvovat musel klasické školní semestry i závěrečné zkoušky. Postupem let se vypracoval a později dostal na starosti vyšetřování požárů včetně sepisování zpráv o událostech. 

V té době, jak sám říká, byla moc soustředěná v jedné straně. „Strany sice formálně povolené byly, ale nikdo se do nich neodvážil vstoupit nebo proti tomu něco podnikat. A když jsem nastoupil na inspekci, tak jsem se tomu musel podřídit,“ popisuje tehdejší dobu Miroslav. Musel proto absolvovat politickou školu a docházet musel i na krajská politická školení. Ne vše, říká, ale bylo špatné. „Když to člověk úplně nezavrhne, rozšiřuje to obzor.“

Přiznává však, že doba vyžadovala podřízení se a bylo třeba uhlídat se nevhodných řečí. „Když jsem chtěl u hasičů dělat, co jsem dělal, musel jsem se trochu podřídit. I když jsem nevstoupil do strany, tak jsem chodil v lajně, jak se říkalo. Nejlepší je nikdy nevyčnívat na žádnou stranu,“ vzpomíná.

Když Miroslav odcházel do důchodu, působil na pozici šéfa státního požárního dozoru pro okres Pelhřimov. Jenže i poté byl zájem o činnosti, ve kterých se Miroslav vyznal a měl bohaté zkušenosti. Firmy například žádaly sepsat poplachové směrnice či stanovit stupeň požárního nebezpečí pro vlastní výrobní prostory. A tak se Miroslav v roce 1994 rozhodl, že začne podnikat. Vydrželo mu to 25 let. „Teď tady sedím jako spokojený důchodce,“ říká.